Pod Jetřichovickými vyhlídkami

Neminul snad jediný terén, kdy bychom se do této oblasti pískovcových skal nevydali... :) Tohle místo už se nám stává důvěrně známým a jsme tu jako doma. Auto jako vždycky na parkovišti u kiosku, naše kroky tentokráte vedly po zelené turistické značce, prošli jsme pod Mariinou skálou...

Pod Mariinou skálou (foto: Jirka)

... a tam jsme viděli několik zajímavých živočichů. První byl jasně zelený zástupce rovnokřídlého hmyzu (asi na ně máme nějaké štěstí:)). Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) má ráda slunné louky, což tedy opravdu platí. My jsme se setkali se slečnou tohoto druhu (pozná se to podle koncové části zadečku).

Kobylka (foto: Lenka)

O kousek dál jsme se setkali s dalším barevným zástupcem bezobratlých... Dalo by se říct, že nás do očí praštila jeho nečeská barevnost. Podobného pavouka jsem viděla na obrázku, když jsem psala seminární práci o Madagaskaru... že by?... :) Jde o křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) a je pravda, že je to u nás nepůvodní druh, pochází z tropů a sem se stěhuje kvůli celkovému oteplování prostředí. Ou, naše kobylka by si před ním měla dávat pozor, protože to je stěžejní část potravy křižáka pruhovaného (sítě si staví, ale létající hmyz neloví). Pavouk je sice jedovatý, ale pro člověka není nebezpečný, protože nedokáže proniknout kůží. A ještě jedna potěšující zpráva - na jihu Evropy jsou tito pavouci větší než v severních částech jejich výskytu. To se mi ulevilo. ;)

Křižák pruhovaný (foto: Lenka)

Alespoň, že ty ostružiny nemají nožičky.. a dokonce jsou už docela dobré, okamžitě jsem začala snít o ostružinovém koláči s drobenkou... No, nic... konec biologického a gastronomického okénka a vzhůru do práce. ;)) ... Velmi mě překvapuje, co se dá pořád v přírodě objevovat, když se člověk kouká s otevřenýma očima...

Černé kuličky :) (foto: Lenka)

Pod Vilemíninou stěnou (foto: Jirka)

Tentokrát naše cesta vedla po zelené turistické značce dále než jindy... Prošli jsme pod Mariinou skálou, Vilemíninou stěnou, minuli jsme i Čertovku a kousek za ní už na nás čekala "moje" vyhlídnutá asi šedesátimetrová skalička... a jako že si pro mne přichystala parádní sedimentologické vychytávky. :)) ... O tom štěrku se mi zdá pomalu ještě teď... :D

Pracovali jsme dlouho a na vrcholek skalky jsme se dostali až když už se slunce naklánělo hodně k západu a to je krajina Českého Švýcarska už zase jiná, turistické cesty obvykle už dávno utichnou, kontury přírody se rozptýlí pod měkkým světlem... Měsíček se na nás přišel juknout... :)

Skály v podvečerních barvách (foto: Jirka)

Milé České Švýcarsko, budeš mi velmi a velmi chybět, až se nebudeme potkávat tak často... Ale teď už honem do postele! :)