čtvrtek 17. června 2010

Na Tokání

Často se nám stalo, že jsme byli nuceni se vrátit na místa, kde jsme už dřív byli, protože bylo potřeba podívat se na nějaké věci ještě jednou nebo přeměřit nadmořskou výšku pomoci GPS. Jedno z takových míst je i oblast kolem chaty Na Tokání, kde jsme byli snad pětkrát. :) ... Ale zrovna při této návštěvě jsme viděli kamzíka horského (Rupicapra rupicapra), což byl jediný exemplář svého druhu kterého jsem v Českém Švýcarsku potkala. :) Kamzíci tu nejsou původním druhem, ale v 19. století byly chovány v oboře v oblasti Lužických hor, odkud to je do Českého Švýcarska jenom kousek.

Omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu fotografie, lépe se to prostě nepovedlo. :)

Kamzík (foto: Lenka)

Zdejší skály mám hodně ráda, protože je tu z nich takový pěkný otevřený amfiteátr. A okolní lesy jsou prostě pěkné. A výhled, který neruší žádné lidské výtvory vždycky stojí zato. :)

Skály pod Jedlinou (foto: Jirka)

Výhled od skal (foto: Jirka)

Zdravíme vás všechny z krásných skal v Českém Švýcarsku. :) Vaši: socha svobody s dlouhýma nohama a stopující baťůžkář s kloboučkem na hlavě. :)

Stíny (foto: Lenka)

Tudy smějí dál jenom koňáci... a těžaři dřeva. Zrovna v této lokalitě se kácí hlavně borovice vejmutovka, která ve zdejších lesích napáchala už dost škod a je na čase, aby byla nahrazena normálním zdravým lesem, který bude vytvářet příhodné podmínky pro život dalších rostlin i živočichů.

Českým Švýcarskem vede několik stezek pro koně (tzv. hipostezky), což může být krásný zážitek putovat touto už tak hezkou krajinou na hřbetu koně - však se říká, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu. :))

Cesta pro koně... (foto: Lenka)

No a my jsme se pak už museli vrátit. A druhý den jsme už nic neudělali, protože Jirkovi se zhoršila alergie, tak jsme raději jeli domů a šel s tím k doktorovi, který mu prozradil, že je to možná alergie na opalovací krém. Mimochodem - byla to Nivea s nějakým vyšším ochranným faktorem. Ale hlavně, že to dobře dopadlo. :)


Další informace:
- stránky věnované hipostezkám

Nově opravené Křinické náměstí a hospoda Vlčárna

Ráno se Jirka probudil s alergií na slunce... nebo to jsme si v tu chvíli mysleli - až později se ukázalo, že to byla paradoxně alergie na opalovací krém. :( ... Potřebovali jsme něco koupit a když už jsme na náměstí v Krásné Lípě byli, porozhlédli jsme se tu. Ono totiž to náměstí bylo nedávno dokončeno po rekonstrukci a svítilo novotou. :) Však nová koncepce náměstí byla potřeba, dříve tu bylo jenom parkoviště a jediným zajímavým prvkem tu byl strom uprostřed. Strom tu naštěstí stojí dál, ale okolo něco nového přibylo.

Město na rekonstrukci Křinického náměstí získalo dotaci z Regionálního operačního programu a z rozpočtu ČR. Rekonstrukce trvala rok a čtyři měsíce. Ale výsledek určitě stojí zato.

Nově opravené Křinické náměstí v Krásné Lípě (foto: Lenka)

Ke slavnostnímu znovuotevření náměstí došlo 5. června - takže minulý týden. To je to tu čerstvé. :)) Pod náměstím protéká říčka Křinice, která má kousek za Krásnou Lípou svůj pramen a tak symbolicky je přes řeku udělán mostek okolo nějž jsou čtyři sochy, které znázorňují živly a jejich autorem je akademický malíř a sochař Herbert Kizsa. Zajímavostí je, že do podstavce jedné ze soch byl starostou města umístěna pamětní schránka s dobovými dokumenty. :) Kdo si to asi kdy přečte?? :)

Křinické náměstí s dominantním kostelem sv. Maří Magdaleny (foto: Jirka)

Vedle domu Českého Švýcarska byla v letošním roce vytvořena socha z písku, která je jen částečně impregnována a vydrží tak dlouho, jak k ní budou povětrnostní vlivy milosrdné. Socha vznikala necelý týden a vytvořilo ji několik mladých umělců z Holandska, Německa, Čech a Anglie, kteří jsou sdruženi v Akademii WSSA (World Sand Sculpture Academy). Socha znázorňuje minulost i současnost oblasti Českého Švýcarska... Minulost je tu zastoupena plesiosaurem, který požírá amonita, dále je tu i další druh hlavonožce belemnit. Tyto živočichy jsme tu možná mohli vidět v dobách před 90 miliony lety, kdy se usazovaly mocné sledy sedimentů, které dnes jsou hlavními lákadly oblasti Českého Švýcarska. Současnost je tu zastoupena turisticky oblíbenými místy české i německé strany jako je Mariina skála, kamenný most Bastei, podstávkový dům jako typický prvek lidové architektury, loď symbolizuje dopravu na Labi. Ale jo, je to docela zajímavá atrakce. :))

Socha zrozená z písku... (foto: Lenka)

Do skal jsme jít kvůli slunci ještě nemohli, tak jsme alespoň zaskočili na oběd do hospody Vlčárna, kterou zpopularizoval Zdeněk Pohlreich v pořadu Ano, šéfe! :) No, byli jsme docela zvědaví na to, co nám tu k jídlu nabídnou. :)

Hospoda Vlčárna pod rozhlednou Vlčí hora ;) (foto: Lenka)

Interiér hospody je docela příjemný, je tu hodně dřeva a je tu útulno. Jídelní lístek má jen několik položek a každý den se mění, což je super. Tak jsme si objednali a čekali jsme, co nám donesou. ;)

Interiér hospody (foto: Lenka)

Svíčková teda neměla chybu, mňam... Dostávám na ní chuť, jak o tom teď píšu. :) Jirka si dal maso v bramboráku - bylo to hustě posypáno strouhaným eidamem a zelenou cibulkou a byl k tomu zeleninový salátek podávaný v listu ledového salátu. Kdybych si měla vybrat, tak bych hlasovala pro svíčkovou. Ale oba jsme se dobře najedli. :)

Svíčková :)) (foto: Lenka)

Ale zaslouží si tenhle podnik skutečně hvězdu? Nevím... Musela bych sem zajít ještě párkrát, abych to posoudila.

Nu ano... Ano, šéfe! (foto: Lenka)

Ač by název napovídal, že se tu budou chovat vlci, není tomu tak. :) U hospody je výběh pro kozy. :) A Jirka mě odsud nemohl dostat, protože bych skotačící kůzlata mohla pozorovat mnohem delší dobu. :)) No, uznejte sami - nejsou legrační?? :))

... vedle hospody se pase stádo koz :) (foto: Lenka)

... některé se trkaly... asi to nebylo berany, berany duc :) (foto: Lenka)

Trocha kozí gymnastiky (foto: Lenka)


Další informace:
- oficiální stránky Krásné Lípy
- penzion a restaurace Vlčárna (Zahrady 4, patří pod Krásnou Lípu)

středa 16. června 2010

Jiřetín pod Jedlovou a okolí

Mám dojem, že před Jiřetín pod Jedlovou jsme jeli tolikrát, že bych to ani nespočítala, ale nikdy jsme se tu nezastavili. Až v posledním možnou chvíli. ;) Jsem ráda, že mě Jiřetín i okolí nezklamaly, je to pěkná obec a rozhodně stojí za návštěvu.

Osobně se teď tedy cítím překvapena, když jsem zjistila, že Jiřetín pod Jedlovou je "jen" obec a že tu bydlí kolem 640 obyvatel... Vždycky to na mě dělalo větší dojem. :) Historie tolštejnsko-rumburského panství je úzce spjata s těžbou rud. Nejstarší zmínky o těžbě na tomto panství pocházejí z let 1274 a 1284, ale první zmínka o samotném Jiřetínu je až z roku 1548. Tehdy se Jiřetín jmenoval po německu Sankt Georgenthal a tento název se používal až do roku 1945, kdy Němci byli vysídleni a pohraniční města a obce byla přejmenována. V roce 1599 potkal městečko mor při kterém zahynulo kolem 300 lidí a neblahé důsledky na kraj měla i třicetiletá válka, během které byl vypálen blízký hrad Tolštejn. Od roku 1878 v Jiřetíně sídlí ženský řeholní řád.

Auto jsme nechali na hlavním Jiřího náměstí a vydali jsme se dál pěšky. Náměstí dominuje zdejší kostel Nejsvětější Trojice. Stavba kostela začala už v roce 1590, ale kostel byl vysvěcen až v roce 1612. Kostel byl původně bez věže, tak němu byla přistavěna až později a ta současná je z roku 1793. Zvony pocházely z Mladé Boleslavi, ale za první a i za druhé světové války byly roztaveny. Dnes je ve věži jen jeden zvon, ale i ten je nefunkční. Většina z vybavení interiéru pochází z 18. století. Vedle kostela stojí sloup sv. Vavřince, což je křesťanský patron hasičů. Na následující fotce je i část budovy fary, která pochází z roku 1755. Jde o stavbu v jednoduchém barokním slohu s mansardovou střechou. Od roku 1998 je tu otevřeno malé muzeum zaměřené na historii hradu Tolštejn a dolování rud.

Kostel Nejsvětější trojice na náměstí (foto: Jirka)

Od kostela jsem šli po žluté turistické značce ulicí Tolštýnská, kde jsme objevili mnoho krásných starých chalup a dohromady tu bylo velmi malebně. :) A nejvíc se mi líbila jedna stará paní, která myla okna zmačkanými novinami...

Střešní srdce :) (foto: Lenka)

Krásné domky v Jiřetíně pod Jedlovou (foto: Lenka)

Za nedlouho jsme už opustili zástavbu domů... i když Jiřetín pod Jedlovou je pěkný, tak na nás čekaly ještě pěknější věci a místa... :)

Jiřetín pod Jedlovou (foto: Jirka)

... a také docela stoupáky, když tak koukám na následující fotku. :)

... jo, až tam jdeme, na Jedlovou (foto: Jirka)

Část cesty vede po louce, která v polovině června byla plná neznámých kvetoucích rostlin. Jako je třeba kostival lékařský (Symphytum officinale). Jde o zástupce z čeledi brutnákovitých, která dorůstá až jednoho metru (ale někde je uváděno i více). Lodyhy jsou přímé, s vejčitě kopinatými až kopinatými listy. Květy jsou uspořádány do dvojvijanu a mají barvu v odstínech fialové a červené, vzácně i bílé a růžové. Plodem jsou lesklé tvrdky. Rostlina je to docela hojná - v téměř celé Evropě a některých částech Asie, druhotně byla zavlečena do Severní Ameriky. Jak už název napovídá je tento druh kostivalu používán jako léčivka, ale více méně jenom k zevnímu použití, protože jsou možné jeho karcinogenní účinky. I jako součást pícniny není kostival dobrý - má tendence vytlačovat ostatní byliny, protože ho dobytek nežere.

Kostival lékařský (foto: Lenka)


... Ale na květinách a zvlášť bylinách mě baví staré české názvy, které se za léta používání vžily... Pro kostival lékařský se používají názvy - černý kořen, volský jazyk, lupen sladký, medunice, nebo kobylí mléko. No, nejsou to  půvabné názvy?! :))

Luční pěšina (foto: Jirka)

Tak a ještě můžeme ztratit pár slov o jestřábníku oranžovém (Hieracium aurantiacum), což je horský druh rostoucí na světlých loukách a pastvinách. V rámci České republiky roste na všech horách, ale je to i oblíbená květina v zahradách... Akorát z vlastní zkušenosti můžu říct, že to je docela plevel a dost se mu daří, což je problém, protože se ze zahrádek rozšiřuje do míst, kde by přirozeně nerostl. Jestřábník oranžový je i přesto ohroženým druhem české přírody. Rod jestřábník má asi nejvíce druhů a všechny jsou si velmi podobné, ale jestřábník oranžový je mezi nimi snadno rozpoznatelný, protože jinak jsou květy žluté. :)

Jestřábník oranžový (foto: Lenka)

Po žluté značce jsme došli na okraj Lesného, které leží asi 1,5 km od Jiřetína pod Jedlovou. Původně tu stával jenom jeden dům, ve kterém byl mlýn a později sloužil jako rekreační středisko. V polovině 18. století tu stálo už 21 domů, kde žili hlavně dřevorubci - od toho byl odvozen německý název vesničky Buschdörfel, což znamená Lesní víska a počeštěním po roce 1945 vznikl dnešní český název. 

My jsem ale jenom prošli okrajem vísky a dál jsme pokračovali po červené značce směrem k Tolštejnu. Procházeli jsme tu přímo kolem malebných zahrádek mezi chatami a chalupami, kde barevnosti dominovaly hlavně lupiny...  Tedy přesně vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus), které v červnu začaly kvést. Jedná se o nepůvodní druh v české přírodě - byly sem dovezeny v 19. století ze západu USA. Byly vysazovány v lesích, kde měly obohatit na živiny chudou půdu dusíkem, který se váže na jejich kořeny (to je typické pro bobovité rostliny) a také jako pastva pro zvěř. Asi není třeba zmiňovat, že se lupiny velmi rozšířili po celé České republice od nížin až po hory. V zahradách jsou k vidění vyšlechtěné druhy s různou barvou květů, což je i případ těch, které jsme viděli mezi chalupami u Tolštejna. :)

Vlčí bob mnoholistý nemoli lupina mnoholistá (foto: Lenka)

Pod Tolštejnem jsme potkali skupinu pracujících obyvatel... Teda alespoň dámy s hráběmi poctivě makaly... ale tento pán malinko zahálel. :) Ale prý jsem si ho mohla vyfotit a dát ho do novin... V novinách zcela jistě nebude, ale na našem blogu mu patří čestný titul Flákač roku. :)) 

Úchvatné pracovní nasazení :) (foto: Lenka)

A pak už jsme konečně razili k zřícenině hradu Tolštejn... Bohužel jsme zjistili, že s námi tam razí i skupinka sekáčů a hrabáčů, kteří měli pauzu na oběd a šli se najít do hospody na hradě. :)... Tak jsme se jimi nechali inspirovat a také jsme se šli nejdřív najíst... Z nouze jsme si dali smažený sýr s hranolkama. A co si budeme povídat, horší jídlo jsem dost dlouho nejedla. Tuk by se z toho dal ždímat a jakýsi salátek totálně promáčel hranolky. :) A jak je známo, hlad je nejlepší kuchař... a my jsme hlad měli.

V hospodě jsme si taktéž zakoupili žetony k vstupu na hrad, odkud je úžasný výhled na okolní krajinu, které dominuje vrchol Jedlové.

Jedlová z Tolštejna (foto: Jirka)

Tolštejn stojí na vrcholku strmé a špičaté skály, která dosahuje nadmořské výšky 670 m. Na vrcholek dvou vulkanických skal dnes vedou železné schody a z původní vrcholové části se mnoho nezachovalo, což svědčí o tom, že tady stavby byly hlavně dřevěné. Hrad byl založen pány v Vartemberka (jedna z větví Markvarticů) pravděpodobně na počátku 14. století. Ale je možno, že tu hrad stával dříve. První spolehlivý záznam o hradě pochází z roku 1337, kdy byl hrad dobyt lužickým vojskem. V roce 1402 byl hrad prodán Hynkovi Berkovi z Dubé, který nechal hrad opravit a dokonce k němu přistavět i věž. Za husitských válek byl hrad v relativním bezpečí a to hlavně za trochu bezpáteřní chování Jana Berky z Dubé, který se vždy přiklonil buď na stranu husitů nebo katolíků a to na základě toho, jak se mu to zrovna hodilo do krámu. Na konci 15. století za Hugolta ze Šlejnic byl hrad výrazně rozšířen. Šlejnicové ale brzy přesídlili do Rumburka a vrcholem zkázy bylo vypálení Švédy v roce 1642. Z hradu se dnes zachovaly obvodové zdi, brána a náznaky několika budov a místností. Každopádně už kvůli výhledu stojí toto místo za návštěvu.

Tolštejn, nebo spíš to, co z něj zbylo (foto: Lenka)


Z Tolštejna jsme pokračovali dál po červené značce směrem k Jedlové hoře, což je asi 2 km. Ale nám se nešlo moc rychle, protože jsme se samozřejmě kochali krásami zdejší přírody. Fascinují mě staré bukové lesy, kde je i v plném olistění dostatek světla... kam se na ně hrabou ty zpropadené smrkové monokultury?! :(

Okáč (foto: Lenka)

Krásný listnatý les (foto: Lenka)


Část Jedlové jsme obešli po mírně stoupající cestě, až jsme narazili na odbočku z turistické trasy, která strmě stoupala nahoru a která nás dovedla až k chatě a rozhledně a do nadmořské výšky 774m. Je to třetí nejvyšší vrchol Lužických hor. Přes vrchol vede evropské rozvodí, což v praxi znamená, že voda ze severního svahu odteče do Baltského moře a voda z jižního svahu do Severního moře. :) Kamenná rozhledna dosahující 23m tu stojí od roku 1891 a v té samé době tu František Kinský nechal postavit výletní restauraci. Oba objekty zaznamenaly období zmaru, především po druhé světové válce oba objekty hodně chátraly. To trvalo až do roku 1992, kdy se začalo s rekonstrukcí a ke znovuotevření došlo 3. července 1993, v roce 1995 byla otevřena i restaurace. My jsme ještě před výstupem na rozhlednu poseděli na zahrádce restaurace a dali jsme si pivo/limo, abychom nabrali sílu na schody. :) Opět bylo potřeba koupit si žetonek ke vstupu na rozhlednu. :)

Rozhledna na Jedlové hoře (foto: Jirka)


Před hostincem je pomník německého básníka Friedricha Schillera (žil v letech 1759-1805), který postavili členové horského spolku pro nejsevernější Čechy. Památník byl odhalen v červnu 1905. Je to 19 jednotlivých bloků kamene z okolí a na největším z nich byl vsazen portrét básníka a deska s věnováním. Po druhé světové válce byl i pomník v dezolátním stavu, k opravám se přistoupilo až po zpřístupnění rozhledny a hostince a slavnostně odhalen byl 21.září 1996.

Siluetu Jedlové docela kazí radiokomunikační stožár, který sem byl umístěn v červenci 1997. Je vysoký 49m, takže tvoří dominantu celé hory a je viditelný opravdu odevšad. Ale to je prokletí snad všech vysokých kopců a hor.

Věžička rozhledny (foto: Lenka)

Výhled z rozhledny... na radiokomunikační stožár (foto: Jirka)

Z Jiřetína vede nahoru na Jedlovou lyžařský vlek. Jsou tu dvě sjezdařské tratě o celkové délce tisíc metrů a s převýšením 250m... No, to není špatné na takové malé hory. :) Na budce u vleku byl umístěn teploměr, který ukazoval krásných 14°C, což moc nevypadalo na parné léto. :)

Lyžařský vlek v létě :) (foto: Lenka)


Pak už byl čas vyrazit zase dolů, takže jsme po červené sešli na červenou. :) ... Cesta vedla po vrstevnici, pak prudce klesala z kopce dolů až k rozcestí Jedlová (sjezdovka), kde jsem červenou vyměnili za zelenou, která nás měla dovézt zpátky do Jiřetína... Procházeli jsme okolo ohrady s krávami, no jo, zvířátka všeho druhu, to je něco pro mě. ;)

Cestou pod Jedlovou ... (foto: Jirka)

... potkali jsme krávy (foto: Lenka)

Potom před námi byl už jen areál na Křížové hoře (563 m). Jo, uvědomuji si, že jít křížovou cestu shora dolů asi není úplně nejlepší... ale o dost příjemnější to je. A co si budeme povídat, my asi ani jeden nejsme žádný velký křesťan. :) Poutní místo tu vzniklo ve spojitosti se zjevením Spasitele na kříži sedmi bratrům. V letech 1696 - 1704 nechal místní farář Wenzel Grutler vystavět na Křížové hoře první dřevěné kříže, na což navázal jiný farář Gottfried Liessner, který začal s výstavbou křížové cesty, která byla vysvěcena 17. září 1764.

Kaple božího hrobu, 14. zastavení křížové cesty (foto: Jirka)

V nejspodnější části je výjev z Getsemanské zahrady - sochy spících apoštolů Petra, Jakuba a Jana a modlícího se Ježíše. Dále je tu křížová cesta s jedenácti kapličkami, kaple Povýšení sv. Kříže (12. a 13. zastavení) a kaple božího hrobu (14. zastavení). Areál doplňuje socha Ecce homo znázorňující Ježíše s trnovou korunou z roku 1859 a socha Panny Marie z roku 1869.

Kaple Povýšení sv. Kříže (foto: Jirka)

Kaple Povýšení sv. Kříže byla vystavěna na místě původní dřevěné kaple. V roce 1783 byl položen základní kámen, ale stavba byla dokončena až v roce 1796. Věž v průčelí kaple byla postavena později než kaple samotná a to v roce 1886. Západně od kaple byla v roce 1769 vyhloubena studna, jejíž vody nikdy nevysychají.

Ecce homo (foto: Lenka)


Celé poutní místo je v majetku obce Jiřetín pod Jedlovou a od roku 1993 je areál rekonstruován. Každoročně jsou tu pořádány poutě a to první neděli po svátku Povýšení sv. Kříže, který je 14. září. Ale nám nevěřícím bych doporučila spíš návštěvu kdykoliv jindy... :)

Křížová cesta (foto: Jirka)

Na závěr dlouhého dne jsme si koupili meloun a toho jsem si teda dost užila, protože k létu meloun prostě patří. :)


Další informace:
- oficiální stránky Jiřetína pod Jedlovou
- stránky www.luzicke-hory.cz - Jiřetín pod Jedlovou, LesnéTolštejn, JedlováKřížová hora
- hrady.cz - kostel v Jiřetíně pod Jedlovou, zřícenina Tolštejn, rozhledna na Jedlové, Křížová hora
- o rostlinách - kostival lékařskýjestřábník oranžový, vlčí bob mnoholistý

úterý 15. června 2010

Národní park kolem Pravčické brány

Docela pravidelně jsme s Jirkou jezdili do Českého Švýcarska, kde jsme pracovali na mojí diplomce. No, rok 2010 už se neměl nést v duchu terénního výzkumu, ale spíš sedění na zadku a snaze udělat z toho všeho nějakou smysluplnou práci, která by alespoň trochu důstojně zakončila moje vysokoškolské snahy. :) Snad mi i budou chybět ty nechápavé pohledy kolemjdoucích turistů, kterým prostě nešlo do hlavy, jak někdo může takovou dobu čučet na tu hnusnou skálu z hnusného pískovce. ;) No jo, to už je úděl všech geologů a to nemluvě o tom, když se náhodou provádí nějaké měření pomocí divně vypadajících přístrojů - to je teprve o legraci postaráno. :)

Tento terén tedy byl náš poslední... První den jsme se vypravili do oblasti Pravčické brány, kde jsme se pokoušeli najít přístup na jedno krásné skalní defilé, které je vidět z vyhlídek u brány, nicméně my jsme se na něj ještě nikdy nebyli schopní vyškrábat. :)

Probouzející se kapradí (foto: Lenka)

Auto jsme nechali na parkovišti u Mezní Louky, odkud jsme se po červené turistické značce vydali směrem do skal. Tato část se nazývá už hezkých pár desítek let Gabrielina stezka - byla upravena už v roce 1892 a byla pojmenována podle sestry Edmunda Clary-Aldringena. Stezka je dlouhá 6 km a je nenáročná, protože jde takřka jen po vrstevnici pod hlavní kulisou skal.

Cesta od Mezní Louky (foto: Jirka)

Na skále jsme se setkali se zajímavým druhem hmyzu... a bohužel jsem ani po dlouhém hledání nenašla, o co se jedná. Tak kdybyste náhodou někdo věděl, na co se to koukáme na následující fotce, tak nám to neváhejte napsat do komentáře pod článek. Díky. :)

Dlouhonohý hmyz (foto: Lenka)

Skála (foto: Jirka)

Na následující fotce je svinovací metr - a slouží tam jako měřítko. :) To jen aby nedošlo k omylu, ale nefotím si ten metr protože se mi líbí. ;) Kdysi mi někdo vyprávěl, že použil jako měřítko nůž a kolemjdoucí turista jenom poznamenal, že ten dotyčný musí mít svůj nůž velmi rád... No, možná ano, ale proto si ho nefotil. ;)

Trough Cross Bedding a metr :) (foto: Lenka)

Ještě mě napadá jedna poznámka k národnímu parku - jak je vidět na dvou následujících fotkách, jsou tu všude staré stromy, některé i odumřelé a odstraněny jsou jenom tam, kde vyloženě brání lidem v průchodu nebo tam kde jsou nebezpečné. A je to tak dobře... I když jsme se setkala s pár lidmi, kteří tohle nechápou a myslí si, že se příroda musí podvolovat nám lidem a přitom je to přesně opačně - alespoň v národním parku by to tak mělo být. A osobně si myslím, že je to i hezčí. ;)

Cesta na Pravčickou (foto: Jirka)

Krásný strom (foto: Jirka)

O kus dál jsme prošli kolem Křídelní stěny, což jsou vysoké strmé skály v nadmořské výšce 456 m. Jedná se o masiv pískovce ze tří stran ohoblovaný a dnes má charakteristický tvar křídla, z čehož byl odvozen název této stěny. Od Křídelní stěny je pěkný pohled na další skalní útvar zvaný Homole. O další kousek dál je odbočka z červené značky a vede o kus níž, kde se otevírá úchvatný pohled do Pravčického dolu, což je jedno z výrazných údolí v okolí Pravčické brány.

Vyhlídka na Pravčický důl (foto: Jirka)

Kousek za vyhlídkou na Pravčický důl jsme sešli z turistické trasy a pustili jsme se roklí do prudkého kopce - potřebovali jsme se dostat nahoru a pak se pokusit najít cestu na ty prokleté dosud zapovězené skály. :)

Na začátku léta (spíš pocitově než kalendářně :)) začínaly kvést náprstníky červené (Digitalis purpurea). Jedná se o dvouletou rostlinu z čeledi jitrocelovité. První rok se vytváří jen přízemní listy, druhý rok náprtník vyhání dlouhou lodyhu s hroznovitými jednostrannými květy trubkovitého tvaru, které mají nachovou, růžovou či bílou barvu. Náprstník červený je prudce jedovatá rostlina. Smrtelnou dávkou pro člověka mohou být už jen dva listy, ale pro jejich hnusnou chuť je problém je pozřít... každopádně toxiny obsažené v náprstníku by asi za dvě hodiny způsobily zástavu srdce. Přes silnou jedovatost je náprstník využíván jako léčivka pro přípravu nálevů a tinktury.

Náprstníky (foto: Lenka)

... A opět nevím, co jsem vyfotila. :)) Nikdy jsem nic podobného neviděla, takže kdybyste někdo věděl, copak to je, odkázala bych Vás s velkým díkem na komentář pod článkem. ;)

Dubové balíčky (foto: Lenka)


Ovšem to nejlepší na nás čekalo už o malý kousek dál - takovýhle výhled na Pravčickou bránu jsme ještě nikdy neměla... Tady se 16 m vysoká skalní brána ukázala v celé své kráse a bez lidí. :) Tohle je přesně jedna z těch chvil, kdy jsme byli rádi, že máme povolení ke vstupu do I. zóny národního parku a mohly jsme tohle jedinečné místo spatřit. Prostě paráda.

Pravčická brána z druhé strany (foto: Jirka)


I když byl teprve začátek června, na osluněných vrcholcích skal už místy dozrávaly borůvky. Takže vyfotit - sníst. ;) No... a ty direčky v březovém kmenu, po těch už radši nepátrám, co jsou zač a kdo je způsobil. :) Další kvízové úkol, na které nezním odpovědi, si nechám na jindy. :))

První letošní borůvka (foto: Lenka)

Když příroda dělá malé divy :) (foto: Lenka)


Na vrcholku skal jsme se ocitli kousek od německé hranice a to je velmi zajímavé místo - u nás jsou tam pokácené stromy a mezi rostoucími je hodně břízek, oproti tomu na německé straně jsou jenom buky a hladký upravený les. Velmi vtipné místo. :)

Nebudu prodlužovat napětí. ;) ... Zadařilo se nám a nakonec jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali. :) Hurááá. Co si budeme podívat, z Dlouhodolských stěn byl krásný pohled směrem k masivu, kde je i Pravčická brána a i na Růžovský vrch, od kterého nás odděloval Dlouhý důl.

Pohled z Dlouhodolských stěn, konečně! :) (foto: Jirka)


Na jedné z vrcholových skalek jsem odhalila tu největší Ophiomorphu jakou jsem kdy viděla. Ale abych to uvedla na pravou míru - Ophiomorpha je jedním z druhů ichnofosilií - což jsou stopy po činnosti organismu, které jsou zachovány v sedimentární hornině. Ichnofosíliemi lze nazvat i otisky ploutví, nohou nebo podobné věci. Ophiomorphy jsou chrakteristické pro mělká mořská prostředí a jsou to obytné komůrky krevetovitých korýšů. Nejzajímavější na nich jsou tzv. fekální pelety, což jsou v podstatě mazlavá hovínka, kterými si krevetky vyztužovaly svoje chodby, aby se jim v sypkém materiálu nebortily. :)

Opravdu velká Ophiomorpha :) (foto: Lenka)


Dali jsme si tu malou svačinu než jsme se vydali na cestu zpátky. V podvečer se vyjasnila obloha a sluníčko začalo nabývat pěkných barev, proto jsme udělali ještě několik obrázků výše zmíněných skalních útvarů. Na fotce pod textem jsou skály kolem Křídelní stěny s Růžovským vrchem v dálce. A na další fotce je skála zvaná Homole... která je ve tvaru... homole. :))

Podvečerní slunce nad skalami s Růžovským vrchem (foto: Jirka)

Homole (foto: Lenka)


No není v Českém Švýcarsku prostě krásně?? :)


Další informace:
- oficiální stránky NP České Švýcarsko