pátek 30. září 2011

Cesta do Jizerských hor

Co nám zbylo jiného... než vyrazit do Jizerských hor?! Moje sestra si totiž koupila poukazy na ubytování kdesi na nějakém slevovém portálu, ale už je nestihla využít. Nikdo z rodiny je nechtěl, tak kdo jiný se mohl obětovat než já s Jirkou? :) Vyjížděli jsme z Prahy až po práci, mohlo být nějak kolem šesté hodiny. Podle původního plánu jsme chtěli vyrazit o něco dřív a ještě se zastavit na nějakém zajímavém místě, ale to nám nakonec nevyšlo. Byli jsme rádi, že jsme za světla urazili větší část cesty. 

Pozn.: Jirka většinou tyhle úvodní dny nedokumentuje, takže tyto fotky jsou opět všechny moje a já k popiskům už nebudu psát autora. ;)

Světla ubývá, obloha se zbarvuje do zajímavých odstínů.

... ale i když světla ubývalo, bylo se na co koukat z okýnka. :)

Panorámátko

Když člověk na své cestě vidí Ještěd, je to dobré znamení. ;) Ono to z Prahy po dálnici docela frčí, v Jablonci nad Nisou je člověk cobydup. :) Akorát jsme se zastavili na hnusnou cestovatelskou stravu u benzínky - no jasně, dali jsme si bagetu. ;) A pak jsme to měli do Janova nad Nisou už jen kousek.

Ještěd

Říkala jsem si, že je dobře, že máme s sebou GPSku... teda nevím proč, ale když jsme s rodiči jezdili každý rok na hory do Bedřichova, vždycky jsme se nějak u Jablonce nad Nisou ztratili, někam špatně odbočili a podobně. No a teď to bylo bez problémů. :)

I hotel Velký Semerink se nám povedlo najít docela dobře. Akorát jsme teda moc neviděli, kam jsme to přijeli, protože všude už byla temná tma, nikde žádné veřejné osvětlení... V hotelu svítilo jenom pár oken. Ale sebrali jsme odvahu a šli jsme dovnitř. :) Kupodivu jsme tu nebyli jediní, což bylo dobré znamení... nebo možná znamení, že si hodně lidí koupilo tu samou slevu a snažili se jí na poslední chvíli uplatnit. :) Každopádně je docela príma zaplatit v hotelu kusem papíru. :)) ... Vyfasovali jsme klíče od pokoje v prvním patře a vyrazili jsme ho najít... Číslo na našich klíčích vypadalo jako 2 nebo 3. Tak jsme zkusili trojku a asi to měl být náš pokoj. :D

Hotelový pokoj s epesním lustrem

Hotel je tříhvězdičkový a byl postaven v letech 1984 až 1986 jako rekreační zařízení Severočeských dolů a Národního divadla. Jak hrdě hlásají webové stránky hotelu, jsou všechny pokoje vybaveny sociálním zařízením a TV. Mám pocit, že dříve na těch stránkách ještě měli informace o tom, jak skvěle se tu vaří a že hotel má vysokou kvalitu poskytovaných služeb. :) To jsem se docela pobavila, ale dneska už to tam napsané nemají... Tak dobrá zpráva, že alespoň neztratili soudnost. ;) No co si budeme povídat, to sociální zařízení přesně odpovídá době vzniku hotelu... a bohužel se tu nic od té doby nezměnilo. Bajo, možná igelit ve sprše byl novější než nějakých 25 let. :)) Jo a jednou jsem taky zapnula televizi a jaksi se mi jí nepovedlo ztlumit, tak jsme jí pak už radši nezapínali. :) Ale asi nejvíc mě ale bavil lustr nad postelí, nad ten není. :))

Baterie k umyvadlu i ke sprše... ;))

Na chvíli jsme si sedli v hotelové restauraci na pití a tyčinky. Naplánovali jsme si výlet na druhý den a pak jsme radši šli spát. :))


Další informace:

středa 28. září 2011

Podzimní psí venčení

Na sv. Václava jsme zase jednou po delší době vyrazili vyvenčit sebe i psa a bylo tak krásné počasí, že by bylo škoda nechat foťák doma, takže jsem ho doma nenechala (Jirka ano, proto jsou opět fotky bez upřesnění, či jsou... protože jsou všechny muj-muj). :)

Procházku jsme začali opět na louce podél Pilského potoka, kde jsme zastihli krásné podvečerní světlo... nebo spíš, kde toto světlo zastihlo nás. :) ... Dál už to tak fotogenické nebylo, takže opět odkazuji na "někdy příště".

Podzimní barvy začínají hrát

Mám jednu ruku dlouhou :)

Mám ráda na procházky pokročilou denní dobu, protože už tu je málo lidí... asi je to i z praktických důvodů - jinak bych asi měla ruce vytahané jako orangutánek. ;) ... Ale tak alespoň, že ta naše pejska nekouše. :))

Cesta k lesům...

O kousek dál jsme došli na rozcestí, kde začíná známá obora Aglaia. Aglaia je jméno vyskytující se v řecké mytologii a je to jedna z charitek (grácií) - dcery nejvyššího boha Dia a Eurynomé. Nejznámější jsou tři - Aglaia ("Skvělá", "zářící krásou"), Eufrosyné ("Dobromyslná", "Blaženost") a Thaleia ("Kvetoucí"). To jsou ty tři nejslavnější, které jsou znázorňovány v mnoha uměleckých dílech jako Tři grácie. Krom nich jsou známy ještě jména dalších - Pásithea, Kléta, Charis, Hégamoné, Auxó ad.

Ovšem jméno jedné z gracií nesouvisí a názvem zdejší obory - ta byla pojmenována podle maďarské šlechtičny Aglaia Festetitz de Tolna, se kterou se v roce 1865 oženil Jeroným Mansfeld. Jeroným po své žene pojmenoval jeden z kopců, který se nachází na území dnešní obory. 

Seník v oboře Aglaia

Už před 150 lety byl ve zdejší oblasti vysazen jelenec viržinský neboli běloocasý (Odocoileus virgianianus), druh pocházející ze Severní Ameriky. V té době tu byla o poznání větší obora než dnes a sahala až k Mokrovratům. Současná obora Aglaia pochází z roku 1980  a rozkládá se na území o rozloze 515 ha. Na území obory jsou čtyři vyšší kopce - Spálený (551m), Malinová (507m), Obora (462m) a samozřejmě i Aglaia (491m). V oboře je dnes chován i daněk skvrnitý (Dama dama) a jelen lesní (Cervuc elaphus).

Cesta do obory Aglaia

Cestou jsme potkali i kvetoucí diviznu malokvětou (Verbascum thapsus), což mne v tuhle roční dobu docela překvapilo a kupodivu měla ještě několik květů zachovalých. :)

Kvetoucí divizna

Jak zalezlo sluníčko a ochladilo se, začala se nad loukami tvořit mlha. V jednom místě jsme viděli párek vysoké zvěře, jak si nás zvědavě prohlíží. Pejska je necítila, tak jsem měla čas je vyfotit. No, kvalitní fotka to rozhodně není, ale zajímavá snad ano. :)

Uši v trávě

Domů jsme dorazili pěkně provětraní... ale hladoví a uchození jako vždycky. :)


Další informace:
- cs.wikipedia - z řecké mytologie - Aglaiajelenec viržinskýdaněk skvrnitý, jelen evropský
- o oboře Aglaia - prostor-ad.cz

neděle 25. září 2011

Jižní Morava - rozhledna Slunečná a Mikulov

Ráno hned poté, co jsme si sbalili a opustili jsme pokoje, osazenstvo druhého auta odjelo, protože měli nějakou práci nebo co. My jsme si ještě sedli na terasu a kochali jsme se výhledem na Bořetice, také jsme snídali a Surmanovi nám dokonce udělali kafíčko. :)  Také jsme si nakoupili pár lahví domů... :)

Protože Surmanovi nedělají burčák, museli jsme se pro něj zastavit u pana Josefa. :) Koupili jsme si dohromady asi tak dvacet litrů, takže cesta domů probíhala vesele za trvalého odpšoukávání vzduchu. :)

Burčáky :) (foto: Lenka)

Protože my jsme neměli kam spěchat, řekli jsme si, že se ještě podíváme na rozhlednu Slunečná kousek odsud. Respektive se to tam nazývá turistický areál Nad zahradami s rozhlednou Slunečná. :) Akorát se tu nepočítá s lidmi, co by sem přijeli autem... my jsme neměli kde zaparkovat, stačilo by kousek u odbočky z hlavní silnice vyhradit pár míst na stání. Takhle jsme malinko rozčílili jednoho pána, co tu hlídal úrodu před špačky. :)

Vinice pod Slunečnou (foto: Jirka)

Ach jo... zase ty hrozny... (foto: Lenka)

Turistický areál tu byl postaven na jaře roku 2009, slavnostně otevřena byla 8. května. Rozhledna vznikla v rámci programu přeshraniční spolupráce Slovenská republika - Česká republika (mezi lety 2007-2013). Rozhledna je postavena z modřínového dřeva a z ocele. Vysoká je 18,6 m a vyhlídková plošina je ve výšce  15 m. Vedle rozhledny jsou dvě stylizované budovy, které mají připomínat zdejší vinné sklípky - v jedné jsou záchodky, ve druhé prodejna suvenýrů a občerstvení. Jo a vstup na rozhlednu je bezplatný. ;)

Stoupáme k rozhledně (foto: Jirka)

Lokalita rozhledny byla vybrána uprostřed tzv. Modrých hor (spolek obcí, kolem kterých jsou podmínky pro pěstování modrých odrůd vinné révy). Po vystoupání 75 schodů se z vyhlídkové plošiny rozhledny naskýtá krásný výhled, jako na dlani se lze kochat pohledem na Kobylí, Vrbici, Bořetice a Velké Pavlovice. Jen Němčičky jsou odsud za horizontem. Popis objektů, které jsou odsud vidět je na šesti panoramatických fotografiích, které jsou na vyhlídce. Podle toho se dá krásně zorientovat a jak je rozhledna docela mladá, nejsou ještě tyhle fotky vybledlé jako tomu často na rozhlednách bývá protože na ně hodně svítí sluníčko. :)

Výhled směrem k pálavským kopcům... (foto: Jirka)

... a na Bořetice (foto: Jirka)

Moc se mi líbí konstrukce rozhledny, vypadá trochu jako tyčinky dětské hry mikádo. Vyhlídková plošina je vyosená vůči zbytku rozhledny a je obrácená směrem na Velké Pavlovice. Podle mého názoru je to jedna z nejhezčích nově postavených rozhleden u nás.

Zvláštní konstrukce rozhledny (foto: Lenka)

A po návštěvě rozhledny se nám stále ještě nechtělo domů, tak jsme přemýšleli, kam bychom se mohli podívat a nenapadlo nás nic jiného, tak jsme se jeli podívat do Mikulova - skoro přesně po roce od první návštěvy (tady). :) Auto jsme nechali na našem starém známém parkovišti a šli jsme se projít kolem hlavního náměstí. Já jsem si rovnou odskočila vyfotit památné stromy, které tu rostou hned vedle Ditrichštejnské hrobky. První z nich je pavlovnie plstnatá (Paulownia tomentosa), která je vysoká 14 m a obvod kmene má 240 cm.

Pavlovnie plstnaté vedle Ditrichštejnské hrobky v Mikulově (foto: Lenka)

A o kousek dál je lípa velkolistá (Tilia platyohillos). Památná lípa je vysoká 12 m a obvod jejího kmene činí 240 cm. Oba stromy byly vysazeny mikulovským okrašlovacím spolkem jako symbol míru po druhé světové válce. Jako památné stromy byly vyhlášeny také současně a stalo se tak 14. května 2004.

... a o kousek dál památná lípa (foto: Lenka)

Následující fotka patří k mým oblíbeným... Jde o lampu na domě hned vedle Ditrichštejnské hrobky... Díky světlu a stínům je z ní zdobná krajka... nebo alespoň já tam tohle vidím. :)

Krajkovaná stínohra (foto: Lenka)

No a protože na nás šel hlad zaskočili jsme si na oběd do hospody... ještě vloni tu docela dobře vařili, ale letos to bylo nějaké divné a navíc neměli ani normální kafe. A ještě ke všemu už ani nebrali stravenky, tak bylo dobře že jsem předtím vybrala peníze protože jinak bychom jim tam zůstali mýt nádobí. ;)

Jelikož jsme se zase trochu přežrali, šli jsme se ještě na chvíli projít do zámeckého parčíku, kudy vede klikatící se cesta, která stoupá k mikulovskému zámku. V zámku jsme vloni také byli, sídlí tam regionální muzeum. Nikam jsme nespěchali a kochali jsme se pohledem na zdejší dominanty. Snad odevšad je vidět věž kostela sv. Václava. Původně byla gotická, ale později byla renesančně přestavěna a tuto podobu si zachovává dodnes.

Věž kostela sv. Václava (foto: Jirka)

Zámek a vykukující věž kostela (foto: Jirka)

Z terasy zámecké zahrady je výhled na část Mikulova pod námi. Mikulov je podle mého názoru pěkné město, je tu mnoho památek a okolo je i pěkná příroda, no a o víně už budu mlčet. :)

Pohled na Mikulov z jedné ze zámeckých teras (foto: Lenka)

Zhruba v těchto místech jsem se otočili a šli jsme zase k autu. Jednoho z nás totiž dost bolely záda, tak jsme to nechtěli zbytečně natahovat a trápit ho. Museli jsme se spokojit s tím, co jsme viděli a prožili během víkendu, myslím, že toho nebylo málo. :)

Ještě jednou zámek (foto: Jirka)

Ale na Svatý kopeček bych se mohla koukat mnohem déle... A nebo i z něj na Mikulov, je tam skutečně krásně. Určitě i jelenům a prdelatým chlapečkům se tam musí líbit... I když tihle nad branou do zámecké zahrady koukají jiným směrem. :)))

Svatý kopeček (foto: Jirka)

Jelene, jelene... (foto: Lenka)

Ještě pár obrázků jsme si udělali na náměstí. Morový sloup, hrobka, Svatý kopeček, morový sloup. kostel sv. Václava, dům s renesančními sgrafity. A jde se dál. :)

Náměstí a Svatý kopeček (foto: Jirka)

Morový sloup na náměstí (foto: Jirka)

Cestou jsme si ještě dali zmrzlinu, ale pak už jsme šli dál. Ostatní už čekali u auta, ale já jsem si ještě odskočila vyfotit jeden krásný památný strom. Je to pravdu velký platan javorolistý (Platanus hispanica), který je na křižovatce ulic Pod platanem, Vídeňská a Komenského. Platan je vysoký 32 m a obvod jeho kmene je 530 cm. Stáři stromu je asi 160 let - vysazen byl v první polovině 19. století v blízkosti pramene Herringbrunnen, což býval jeden z nejvydatnějších pramenů v Mikulově. Díky dostatečnému přísunu vody platan dorostl do takových rozměrů. Status památného stromu byl tomuto platanu udělen k 30. březnu 2005.

Památný platan (foto: Lenka)

Od památného platanu byl krásný pohled na zámek. Tak jsem se jím naposledy pokochala a vyrazila jsem zpátky k autu. 

A poslední pohled na mikulovský zámek (foto: Lenka)

Ač se nám domů moc nechtělo (zvlášť s vidinou, že druhý den musíme do práce), vyrazili jsme pak už na cestu. Před Prahou, jako obvykle v tu dobu, byla zácpa. No, asi jsme nebyli jediní, kdo chtěl využít krásného počasí k pobytu někde venku. :) Byl to povedený víkend, takže zase někdy na viděnou, jižní Moravo. ;)


Další informace:
- oficiální stránky města Mikulova

sobota 24. září 2011

Jižní Morava - zámek Milotice, sklepy Čejkovice... a sklípek :)

Ráno byla obloha jako vymetená, což vyloženě vybízí k nějakému výletu... Na druhou hodinu jsme měli domluvenou prohlídku sklepů v Čejkovicích, ale kam jet předtím? Měli jsme v plánu zámek v Miloticích, tak uvidíme, jak to stihneme. ;)

Ráno před bořetickými sklípky (foto: Lenka)

Základem je ale snídaně, takže jsme nejprve podnikli útok na obchod v Bořeticích. Naštěstí nám tu místní něco nechali. ;) A dokonce si někdo zapomněl vyzvednout objednané rohlíky, tak jsme jich asi deset nebo kolik mohli koupit, super ne? :)) Snídali jsme hned před obchodem... což mě vždycky hrozně bavilo na čundrech, sednout si hned před obchod a snídat tam. :) Radši jsme si udělali malé zásoby na druhý den, protože v neděli tu otevřeno neměli a nedělám si iluze, že se tam dá sehnat někde něco k jídlu v neděli ráno. ;)

Snídaně před sámoškou :) (foto: Jirka)

A pak jsme teda vyrazili do Milotic na zámek. Podle map je to nějakých 28 km a půl hodinky cesty. Nás ale GPSka zavedla bůhvíkam do lesa, i když jsme se ptali místních, tak do Milotic se dá dojet i přes les, no už jsme se nevraceli... Ale lesní cesty spíš připomínaly tankodrom, takže daly zabrat našim autům... Do Milotic jsme nakonec dojeli, ale docela pozdě, tak jsme tu měli asi hoďku času, proto jsme se rozhodli nejít na prohlídku, ale jít se projít jenom do parku. 

K zámku se jde přes mostek, který se klene přes malý potůček Zamazaná, který je dlouhý asi jenom 6 km a vlévá se do Hruškovice. :) Jo, být zamazaná hruškovicí, to není nic moc. :)) Ale všimli jsme si plovoucí užovky v potoce a ta zamazaná nevypadala. :) 

Plavající užovka (foto: Lenka)

Na místě dnešního zámku stála ve 14. století vodní tvrz po které tu zůstal vodní příkop kolem zámku. Jako první zmámí majitelé panství jsou uváděni páni z Ronova. Na konci 16. století byla tvrz přestavěna na jednopatrový zámek v renesančním slohu. V 70. letech 17. století bylo přistavěno další patro a byly přistavěny čtyři rohové věže. V první polovině 18. století zámek prodělal dvě přestavby, kdy zámek získal barokní podobu, která se dochovala do dnešní doby. Mezi nejvýznamnější rody patřili Serényové (mezi lety 1648 - 1811) a rod Seilernů (1888 - 1945), kteří byli posledními majiteli zámku. V roce 1941 se přihlásili k německé národnosti a na základě toho jim byl zámek zabaven.

Pohled z parku na zámek Milotice (foto: Jirka)

Za zámkem je krásná francouzská zahrada. První zmínka o zahradě je z roku 1611, ale v té době to byla jen malá zahrada, kde se pěstovala zelenina a bylinky do kuchyně. Rozdělení na zahradu ozdobnou, ovocnou a kuchyňskou je doloženo už roku 1637. Po rekonstrukci zámku a honosné sídlo přešla pozornost i na úpravu bezprostředního okolí. Plány na zahradu ve francouzském stylu vznikly z pera zahradního architekta Antonína Zinnera. 

K zámku směrem do zahrady přiléhá vyvýšená terasa, z níž vede dvouramenné schodiště, ze kterého lze dohlédnout na konec zahrady. V osní části se táhne široká cesta, je tu i fontána z první poloviny 20. století s lekníny a rybkami. Kolem jsou dvě hradby z živých stromů mezi kterými je vystříhané loubí. Paráda. :)

Fontána (foto: Jirka)

Na konci zahrady je nízké návrší a za ním jsou už stromy spíše v anglickém stylu. Jedná se o krásné vzrostlé kousky. I odsud je vidět zámek, který snad odevšad tvoří dominantu parku. Zahrada ve francouzském stylu má rozlohu 4,5 ha.

Stromy v parku (foto: Jirka)

Z parku se dá na několika místech vejít do sousedící bažantnice... Prostory zahrad i bažantnice byly navrhovány tak, aby citlivě zapadly do místní krajiny.

Park vedle parku :) (foto: Jirka)

Bažantice má rozlohu asi 15 ha. Prostor byl rozčleněn do několika částí, je tu sedm cest, které se sbíhají v jednom bodu. V roce 1766 tu byl postaven altánek, dále tu přibyla umělá zřícenina.

Altánek (foto: Jirka)

Asi ve čtvrt na dvě jsme se sešli u aut, cesta do Čejkovic už byla v pohodě a vedla po silnici. :) Tam jsme zaparkovali a chvíli jsme čekali, než nás vzali na prohlídku. Ta se musí předem objednávat, alespoň ten náš vybraný termín byl docela obsazený a žádaný. :) Ve středověku vzniklo v Evropě několik řádů, které měly za úkol bojovat proti pohanům a šířit křesťanskou víru. Některé existují dodnes a změnili svou hlavní náplň, jiné v průběhu staletí zanikly nebo spíš byly zaniknuty. Mezi ty druhé patří i řád templářů, kteří po sobě v Čejkovicích zanechali rozsáhlé sklepy pro skladování vína.

Templáři se po křížových výpravách soustředili na bankovnictví a díky tomu velmi bohatli, což se samozřejmě nelíbilo panovníkům. Na popud Filipa IV. Sličného papež řád zrušil - 13. října 1307 bylo zatčeno na pět tisíc příslušníků řádu. Tento den byl pátek a od té doby se traduje, že pátek 13. nosí smůlu.

Původní vstup do templářských sklepů v Čejkovicích (foto: Lenka)

Templáři do Čech přišli v roce 1232 a zabydleli se v Praze, Blatné, Brně, Vsetíně a i v Čejkovicích. Brzy po svém příchodu v Čejkovicích templáři vybudovali gotickou tvrz, která byla později přestavěna na zámek a stojí tu dodnes. Příhodně podmínky na jižní Moravě vnukli templářům myšlenku pěstovat tu víno, které potřebovali nejen k náboženským účelům, ale brzy s ním začali i obchodovat. Samozřejmě museli někde víno skladovat, proto založili zdejší rozsáhlé templářské sklepy - stalo se to roku 1248.

V roce 1992 byla v Čejkovicích založena stejnojmenná firma, která navázala na činnost vinařského družstva, které tu bylo založeno v roce 1936. Ale ty lahve s červeným templářským křížem určitě všichni známe.

Nové budovy templářských sklepů (foto: Lenka)

Sklepy byly postaveny tak, aby tam projel naložený povoz tažený koněm. Původní vjezd do sklepů byl v místě dnešního vchodu do sklepa u templářských rytířů. Zpřístupněno je dnes 650 m. Sklepy jsou využívány ke zrání vína dodnes. Hrozny, které jsou používány na výrobu čejkovických vín jsou pěstovány ve dvou podoblastech - velkopavlovické a Slovácko, část hroznů je vykupována od drobných pěstitelů. Templářské sklepy tak mohou vyrábět široké spektrum vín.

Ve sklípcích se běžně můžete setkat s drobnými mincemi přitisknutými na vlhký mech, kterým jsou porostlé stěny sklepení. Dávají se sem na památku a aby se sem člověk ještě vrátil. :) No, do čejkovických sklepů jsem jí nenalepila. :) Škoda, že už neplatí haléřové mince, ty na stěně musí držet lépe než koruny či dvoukoruny. :)

Penízky na stěnách sklepení (foto: Lenka)

Tyto sudy jsou vyráběny každých deset let na památku výročí založení sklepů. Ten poslední vyrobený je z roku 2006 (je to ten na fotce vpravo)... a další bude v roce 2016. Jinak sudy jsou tu dubové a barikové... barikové sudy jsou vypalované a na zrání vína mohou být použité jenom třikrát. Víno pak získá zvláštní chuť, používá se pro těžká červená vína.

Staré sudy (foto: Lenka)

V historických sklepích zraje 350 tisíc litrů vína, v moderních budovách je to dalších na 6 milionů litrů... Ale nejzajímavější je zamčená část starých sklepení, kde jsou uchovávána archivní vína, která se nejčastěji prodávají na dražbách.

Archiv u sv. Urbana (foto: Lenka)

Na prohlídce a námi byla milá starší průvodkyně, která nám na konec dala ochutnat několik vzorků vín. Určitě mezi nimi bylo Ryzlink rýnský, Tramín červený a Sauvignon, které jsme si pak i koupili a odvezli domů. :) Jenom mě malinko štvalo, že se muselo honem honem mít, protože sem měla namířeno další skupina návštěvníků... Ale co se dá dělat, byznys je byznys. :) Ochutnat jsme dostali také barikové víno, musím říct, že bylo dost zvláštní... Ano, zvláštní je to pravé slovo, jinak to vyjádřit neumím. Ale možná je to tím, že moc nemám ráda červené víno. :) Ale stejně bych chtěla vínu rozumět... což nerozumím. :)

Degustace vína (foto: Lenka)

Při degustaci na naši bezpečnost dohlížel rytíř. Možná ale měl dohlížet dřív - abych něco snědla, než jsme šli degustovat. :)) Alespoň ale bylo veselo! :)

Rytíř :) (foto: Lenka)

Hlad jsme ovšem měli všichni, tak jsme se vypravili do jediné hospody, kde se vařilo... Je to vůbec možné, když Čejkovice mají asi 2500 obyvatel? Cestou jsme se ještě kochali zdejšími krásami. Nemohli jsme minout kostel sv. Kunhuty, o kterém byly první zmínky už z roku 1269 a byl také založen řádem templářů. Po třicetileté válce přišli do Čejkovic jezuité, kteří se začali starat i o kostel. Koncem 17. století kostel vyhořel, ale brzy byl postaven znovu. V roce 1700 byla přistavěna věž s hodinami, ale už za pět let byl kostel vypálen uherskými povstalci. V roce 1727 byl kostel znovu dostavěn, ale asi za padesát let opět vyhořel, v 80. letech postaven znovu, ale byl bez věže. V roce 1890 byl kostel rekonstruován, byla mu dána pořádná střecha a přibyla i věž, která v současné době měří 42 m. V srpnu 1994 byly vysvěceny tři nové zvony zasvěcené Panně Marii, Cyrilovi a Metodějovi a nejmenší je zasvěcen sv. Václavu. Dveřmi jsme nakoukli i dovnitř a interiéru kostela dominuje oltář s obrazem sv. Kunhuty od víděňského malíře Karla Madjera.

Kostel sv. Kunhuty v Čejkovicích (foto: Jirka)

Pak už jsme schvácení hladem dorazili do hospody. :) Noo, že v té hospodě ale měli výběr... Sníst by se dala česnečka a ještě jeden poživatelný druh polévky měli... A pak kuřecí kousky gyros a smažák. Víc bych si nevybrala! :) Nakonec jsem si dala klasiku - smažený sýr s hranolkama a tatarkou a bylo. A ještě jsem dobře udělala, kuřecí kousky gyros byly prý ochuceny divným kořením a moc dobré to nebylo. Na smaženém sýru naštěstí nic nezkazili. ;)

Smažááák :)) (foto: Lenka) 

Aby toho nebylo málo, rozhodli jsme si dopřát hezké zažití po jídle a jeli jsme se trochu provětrat na bobovou dráhu. Náhodou jsme ji zahlédli první den, když jsme se byli projít po okolí Bořetic, tak jsme jí museli vyzkoušet. :) Bobová dráha v Němčičkách byla otevřena v květnu 2010. Dráha je dlouhá celkem 825 m (z toho sjezd je 633 m), převýšení dráhy je 57 m.

Bobová dráha v Němčičkách (foto: Lenka) 

Na trati je pět zatáček, čtyři terénní zlomy, jedna zatáčka 360° a jedna dokonce 720° - to je ta poslední nad vodní hladinou rybníka. :) Rychlost je regulována na maximálních 40km/h... ale i tak to tu pěkně svištíííí. :))) A fotit se tu opravdu nedá, protože během jízdy nevíte, kde je vlevo a kde vpravo. :))) Všichni jsme si to párkrát sjeli, byla to sranda a na odreagování naprosto super. Malinko to ale leze do peněz - jedna jízda na jednoho vyjde na 60 Kč. Ale co, byli jsme na dovolené, přece. :)

Jedééém (foto: Lenka)

V Bořeticích jsme byli asi tak za pět minut, protože jsou hned za kopcem. Když jsme vystoupili, šel akorát kolem malý průvod a někteří na sobě měli zelené pláště, které na zádech měly napsáno "in vino veritas" ... Svatá pravda. :)

(foto: Lenka)

No nejsou ty Bořetice takhle v podvečer krásné? :)

Podvečerní Bořetice (foto: Lenka)

Chvíli jsme si orazili na pokojích a večer jsme se vydali posedět do sklípku, kde pro nás byl připraven program v podobě jídla a povídání o víně. ;) Nebyli jsme tam sami, byly tam s námi ještě další dvě skupiny lidí. Trošku hlučnějších, alespoň ale byla sranda. :)) A  hned, jak jsme přišli, přistála nám na stole lahev Veltlínského zeleného. ;) A za chvíli některým z nás přišlo prasátko, já jsem teda jenom ochutnávala, ale bylo vynikající! :)

Prasátko :) (foto: Lenka)

Pak se zábavy ujal majitel sklípku - pan Václav Surman a byla to sranda největší, nejprve nás uvedl do problematiky... Že jsme ve Svobodné spolkové republice Kraví hora a nejprve jsme se dozvěděli něco o jejím založení a o pravidlech, která jsou vepsána přímo do ústavy. ;) Na tomto místě dovolte, abych zde uvedla několik článků z ústavy... Zbytek je v odkaze pod článkem. :)
  • Čl. 4. Veškerá moc v republice patří vinařům. Všichni vinaři jsou si rovni. Vinař je povinen bránit svůj sklep a vinohrad do poslední kapky vína. Vinařem je ten kdo má klíčky od sklepa. Dětem a starým babám klíče od sklepa nepatří. Vinař je povinen nosit klíče od sklepa stále u sebe. Vinař vinařovi zavdává jen to nejlepší víno. Kdo zalomí koštýř nesmí týden do sklepa.
  • Čl. 5. Žádný vinař ani občan republiky nesmí bečet, když dostane nějaků po hubě. Žádný nesmí ve sklepě frflat, že nepije. Kdo by ve sklepě zpíval jinačí písničky než o víně bude zavřený o suchém chlebě a vodě s nejškaredší babů z dědiny v obecním sklepě tak dlouho, dokud se nenaučí zpívat o víně.
  • Čl. 6. Každý návštěvník sklepa, ať mladý, starý, domácí nebo přespolní musí být řádně oblečený. Nikoho tam nechceme vidět v roztrhaných gaťách, vytahaných teplákách, ve špinavé košeli, nebo ve špinavých gumákách.
  • Čl. 7.Žádný návštěvník sklepa nesmí zbůhdarma šantročit s vínem. Kdo bude přistižen, že ho rozlévá po zemi, sobě na košelu nebo si v něm namáčí pazůry, bude uvázaný na Vinckově náměstí ke slůpu tak dlouho dokud neslíbí, že to víckrát neudělá. Potom dostane po hubě a pošle se dom.

Do sklípku jsme přišli čistě oblečení, takže článek 6 jsme snad neporušili. :) A asi jsme ani nezpívali jinačí písničky než o víně, protože žádný náš muž nikde s cizí babou zavřený nebyl... Ani jsme nikdo nedostali po hubě... Prostě jsme se slušně chovali. :)) A dokonce jsme ani s vínem zbůhdarma nešantročili - i když pro pár z nás to bylo docela těžké. Zvlášť v tom rychlém sledu, se kterým nám bylo víno naléváno. :) Jo, já jsme jednou strčila do skleničky pazůru, protože jsem tam měla mušky. :)) Rychle za sebou jsme degustovali Ryzlink vlašský, Ryzlink rýnský, Rulandské šedé, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe, André, Frankovku z barikového sudu a konečně Cabernet Sauvignon. Vyvrcholením bylo portské, které je silnější než jiné víno a je to způsobeno tím, že je dolihované. Škoda jenom, že všude se více ochutnává červené, já mám radši bílé. :)

Sklípek u pana Surmana :) (foto: Lenka)

A pak se pilo a jedlo... a jedlo a pilo... a tančilo. A jedlo, jedlo, tančilo a pilo a jedlo a pilo... Také jsme se mohli jít podívat do druhé části sklípku, kde neúřaduje konzumace vína, ale jeho výroba. :) Chvíli jsme si povídali společně s panem Surmanem, nalepili jsme si mince na stěnu sklípku... Ta moje teda spadla, tak nevím, co to znamená. Já bych se sem teda ráda vrátila. :)) I přesto, že jsem večer moc dlouho neposeděla, protože se mi chtělo spát. :) Nicméně to byl prostě hodně povedený večírek. :))


Další informace:
- oficiální stránky zámku Milotice, oficiální stránky obce ČejkoviceTemplářské sklepy Čejkovice (o prohlídce sklepů), bobová dráha v Němčičkách
- cs.wikipedia - zámek Milotice, Čejkovice,
- www.hrady.cz - zámek Miloticetvrz Čejkovice, Templářské sklepy, kostel sv. Kunhuty
- ústava Svobodné spolkové republiky Kraví hora :)
- stránky o víně - vína z Moravy, vína z Čech