Itálie IV. - oblast Catinaccio (Rosengarten)

... Jak ten čas běžel... člověk se ani nenadál a přišel další den a my jsme věděli, že je poslední dolomitový a že se tento den budeme muset s horami rozloučit a vydat se o něco níže a na jih... :) Na takovéhle chmury bylo ještě pár hodin čas a tak jsme si směle vyrazili užít posledního horského dne. ;)

Ale oproti předchozím dnům nastala změna... vyměkli jsme a zaplatili jsme nemalý peníz za cestu lanovkou vzhůru. :) ... a to nám velmi ušetřilo čas a zřejmě i mnoho a mnoho energie. :) Vyrazili jsme z 1743 m. n. m. a za nějakou čtvrthodinku jsme už seskakovali u Rifugio A. Fronza alle Coronelle... 2337 m. n. m. vysoko. Je docela zvláštní, že i to "dole" je výš než naše nejvyšší - Sněžka. :))

Horní stanice lanovky (foto: Jirka)

... A byli jsme v části Dolomit nazývané Catinaccio neboli po německu Rosengarten. Německý název je odvozen od legendy o králi trpaslíků Laurinovi, který v této oblasti vlastnil před vchodem do své pevnosti růžovou zahradu obetkanou zlatou nití. Nikdo si nesměl utrhnout jedinou růži. Jednoho dne král ze sousedního hradu unesl krásnou princeznu Simhildu. Její bratr ji chtěl osvobodit a při válečném tažení byla zahrada zdecimována, král v boji prohrál a musel pustit Simhildu na svobodu. Král Laurin na svou zahradu uvalil kletbu, že nikdo ve dne ani v noci nesmí růžovou zahradu spatřit. Nepamatoval ovšem na soumrak a tak když slunce je velmi nízko nad obzorem, můžeme do krásné zahrady nahlédnout... :) Skály se v zapadajícím slunci oblékají do všech odstínů červené barvy... :)

Pohled od Catinaccia (foto: Jirka)

My jsme tu ale nebyli za soumraku, spíš v době, kdy slunce stálo nejvýš, tak nám růžová zahrada zůstala zapovězena... :) Přesto na některých fotkách, jako bychom mohli zahlédnout alespoň pár okvětních lístků... Přesto že skály jsou bělostné, je tu krásně. (Jak jinak, no...:))

Velké hory a malý člověk (foto: Jirka)

Po improvizovaném obědě jsme se rozdělili na dvě party... klučičí parta vyrazila po via ferratě stoupat nahoru do skalního sedla. A my, holky, jsme vyrazili dál po vrstevnici... Můžu mluvit jenom za holčičí část výpravy... Bylo hezké pozorovat, jak se hory měnily, čím dále jsme postupovaly.

Všechny cesty vedou k orlovi?? (foto: Lenka)

Došly jsme k velké bronzové soše orla (výška 2349 m. n. m.), která je nazývána Monument Christomanos. Theodor Christomanos pocházel z Vídně a zpřístupnil turistickou cestu Dolomitami na trase Bolzano - Cortina - Dobbiaco. O fotku s orlem mělo zájem mnoho lidí a rozhodně neexistovala ukázněná fronta, ale dostalo se na nás. :)) ... kousek před monumentem jsme potkali výpravu Čechů, tak jsme se s nimi způsobně po našem pozdravili. :)

Monnument Christomannos (foto: Lenka)

Celou dobu jsme si myslely, že jdeme směrem k Rifugio Paolina... což vlastně byla pravda, akorát jsme šly po cestě, která byla v jiné výšce a k této chatě bychom se musely asi 20 minut vracet, tak jsme se rozhodly jít ještě kus dál po vrstevnici... :) Škoda jenom, že technika selhala a nefungovaly nám na velkou vzdálenost vysílačky, tak jsme se nemohli spojit s klukama a zjistit, jak oni se mají. :) Proto jsme se raději rychle vrátily, aby na nás nečekali. :)

Květina (foto: Lenka)

... Á, tohle jsou už obrázky z pánské části výletu... :) Dostali se do vyšších partií a tak se jim naskytl pohled na rozeklané vršky skal...

Divoké skály (foto: Jirka)

... a výhledem za skalní kulisu. :) Což je moc hezkej pohled a tak je škoda, že jsem ho i já neviděla... Ale na druhou stranu jsem přesvědčena, že bychom tam byli ještě teď, kdybych se měla škrábat tak vysoko. ;))

Kluci se mohli pokochat krásným výhledem (foto: Jirka)

Šťastně jsme se obě party shledaly a byli jsme zase všichni, tak nezbývalo než se pomalým krokem vydat skoro až k Rifugio A. Fronza alle Coronelle a pak už jsme jenom klesali a namáhali tak svoje holeně a kolena. :) ... Vrhaly jsme jedny z posledních pohledů směrem k vrcholkům, které nám skoro rostly před očima tím, jak my jsme klesali níž a níž... Potkali jsme poslední stádečko krav, došli jsme k spodní stanici lanovky, nasedli do aut a definitivně jsme dali sbohem božským Dolomitům...

Rozloučení s horami před cestou na jih (foto: Jirka)

A tak jsme se vydali na delší cestu směrem k Lago di Garda... Pěkně jsme si to štrádovali klimatizovaným autíčkem... a ani trochu nám na mysl nepřišlo, že se asi teplotní poměry trochu změní... ;) Vesele jsme sledovali opět vinice, hrady, kostelíky a městečka ubíhající okolo nás... Až jsme byli navečer v Lazise přímo na břehu jezera... a hledali jsme kemp. Při prvním výstupu z auta jsme dostali facku jako nikdy! :) Takové vedro jsme asi nikdo nečekal... no, to jsme ještě nevěděli, že jsme se do Itálie vydali v době největších veder... což ostatně někteří pocítili na vlastní... kůži. :)

V městečku Bardolino, severně po břehu jezera, jsme byli už úspěšnější a ubytovali jsme se na docela pěkném místě a do jezera jsme to měli co by kamenem dohodil. Ten večer jsme museli usušit stany mokré z předchozí noci... ale tady rozhodně nebyl problém s jejich usušením!:))

V nočních hodinách jsme se ještě vypravili na obhlídku městečka a byli jsme okouzleni, Bardolino má středomořského ducha, člověk si díky přítomnosti jezera myslí, že je u moře... no, vlastně jsme tak o něm většinou mluvili. :)) Noční uličky jsou malebné, v městečku jsou dva kostely - z 8. a 11. století a také muzea (věnované pěstování vína a olivového oleje). Bohužel jsme městečko viděli jen v noci... a nebo je to možná dobře. :)

Noc v Bardolinu (foto: Lenka)

Nu a pak jsme se vrátili do stanů a šli spokojeně spát... teda krom těch, kteří se vypravili křepčit do tančírny! ;))