Mikulášovice a Šluknov

Byla neděle a v neděli se opravdu nedělá! :) A tak jsme podnikli regulerní výlet nezatíženi myšlenkami na práci... ehm... :)) Na fotkách se nám docela zalíbila rozhledna na Tanečnici, tak jsme si řekli, že se k ní a do jejího okolí musíme zcela jistě vypravit... Letos by se naše pobyty vlastně daly pojmenovat tak trochu jako cesty za rozhlednami, myslím, že tohle je už čtvrtá, kterou jsme letos navštívili.

Ale nebudeme předbíhat - autem jsme dojeli nejprve do Mikulášovic, městečka ve Šluknovském výběžku s asi 2 300 stálými obyvateli. Čekala tu na nás krásná procházka po zdejších architektonických památkách a že rozhodně stojí za vidění! Osídlení zdejší krajiny spadá do 10. nebo 11. století, samotné Mikulášovice byly založeny ve 12. století podél Mikulášovického potoka, v té době tu žilo několik rodin, které se zabývaly pálením dřevěného uhlí. Později tu vznikla malá vesnička s kapličkou zasvěcenou sv. Mikuláši. V 18. a 19. století se zde rozvíjel průmysl (nožířství). Později obec kopírovala vývoj evropských dějin (1. světová válka, dočasná prosperita, 2. světová válka a po ní vyhnání německého obyvatelstva). Přesto že městečko leží skoro na hranicích s Německem, není jeho charakter narušen (trpaslíky, větrnými mlýnky a prostitucí). Není tu totiž hraniční přechod pro automobily... Nejprve jsme se vydali k místnímu křbitovu v jehož průčelí stojí kaple s řůžovou fasádou...

Před mikulášovickým hřbitovem... (foto: Jirka)

Dále jsme si prohlédli kostel sv. Mikuláše, který je jakousi centrálná památkou Mikulášovic. O kapli zasvěcené sv. Mikuláši jsem psala už výše (z r. 1346). Původní kostel byl postaven v letech 1551 - 1555, z něj se dochovala východní část mariánské kaple a spodní část západní věže. V letech 1750 - 1751 byl kostel přestavěn. Po požáru věže v první polovině 19. století, v letech 1862 - 1863 byla opravena a zvýšena na výšku 60 m. Ke kostelu vede široké barokní schodiště a v obvodových zdích kostela je mnoho náhrobníků z období baroka, rokoka a klasicismu. Zařízení kostela pochází převážně z 18. století a je rokové.

Kostel sv. Mikuláše (foto: Jirka)

Od roku 2004 probíhají na kostele opravné práce a i dnes se přímo ke kostelu nedá dostat jindy než v dobách mší svatých. Za povšimnutí stojí i dům naproti kostelu - jedná se o tzv. Hvězdárnu, jde o jednopatrový dům s balkónem a nápadná je na něm především věž s kupolí. Malou observatoř zde nechal postavit lékárník Adolf Krause. Lékárna v tomto domě bývala až do 60. let. Vedle Hvězdárny je nenápadný dům, ve kterém bývala rychta, kde 20. a 21. září 1779 pobýval císař Josef II.

... A pak už jsme si řekli, že je nejvyšší čas vydat se na rozhlednu... popojeli jsme si ještě kousek autem a pak už jsme šlapali po svých. :) Podle mapy jsme zjistili, že kousek od odbočky na rozhlednu je smírčí kříž, tak jsme ho samozřejmě museli v lese najít a obhlídnout jej. Kříž je vysoký 90 cm a je na něm nápis IHS HCWG AO 1753 21. OCTOPER ALHIR GESTORBEN... Někdo tu 21. října 1753 zemřel...

Smírčí kříž (foto: Jirka)

A pak jsme pohodlně šlapali po modré turistické značce vzhůru na rozhlednu (s potěšením jsme zjistili, že nejsme největší lenoši a že si někdo vyvezl zadek dokonce až pod rozhlednu:)). Rozhledna Tanečnice stojí v nadmořeské výšce 597 m. n. m. a je ze tří stran obklopena Německem, jedná se o druhý nejvyšší vrchol Šluknovského výběžku. Stavba má osmiboký tvar a na její stavbu byl použit z jedné třetiny kámen a ze dvou třetin cihly a dosahuje výšky 26 m. Veřejnosti byla poprvé zpřísupněna 28. května 1905, kdy byla pokřtěna jménem bývalého německého kancléře Bismarcka (snad nebyl Bismarck druhým povoláním tanečnice??:)).

Rozhledna Tanečnice (foto: Jirka)

138 schodů nás vyvedlo nahoru a nám se naskytl hezký pohled na scenérie pod námi... Na husté lesy, vzdálené stolové hory v Německu, na Děčínský Sněžník, Růžovský vrch, na německou rozhlednu Weifberg atd....

Stolové hory z rozhledny (foto: Lenka)

... a nebo také na to, co bylo v bezprostředním okolí rozhledny :)). U rozhledny stojí turistická chata s restaurací, kde se platí i vstupné na rozhlednu a kde se dají zakoupit suvenýry... Akorát ty pohledy zdejších štamgastů, či kdo to byl, mne mírně znervózňovaly... :)

Toč kolotoč! (foto: Lenka)

Do kopce se nám šlo lehce a dolů to šlo ještě lépe a za chvíli jsme frčeli už zpět do Mikulášovic, kde jsme se ještě jednou zastavili a chtěli jsme si prohlédnout zdejší kaple a o kus dále na větrný mlýn, ke kterému se nedá dostat... protože je místo obehnáno plotem a jsou zde pastviny pro dobytek. On zde mlýn v dnešních dnech už nestojí, protože byl v roce 1946 odstřelen... (ach jo, kdyby to tak na ty mapy napsali:)). Nicméně jsme se tak jako tak osvěžili výbornou zmrzlinou (dvojnásobnou porcí:)) a mohli jsme se poučit, jak si v Mikulášovicích zvedají tržby. ;)

V Mikulášovicích věcí, jak rozhýbat kšefty :) (foto: Lenka)

Mezi Mikulášovicemi a Brtníky jsme se ještě zastavili u kaple Nejsvětější Trojice. Kaple je z roku 1742 podle plánů Hanse Jacoba Wähnera (je možné, že stavbu začal Zachariáš Hoffmann a Wähner ji dokončil). Stavba má trojboký tvar s konkávně vykrojenými nárožími. Do kaple vedou tři vstupy a jsou tu tři výklenky, ve kterých kdysi bývaly sochy... Dnes je vnitřek objekti v havarijním stavu a není tu vlastně nic než nepořádek. Přesto má toto místo "U pěti lip"báječnou atmosféru a stojí za krátké zastavení.

Kaple Nejsvětější Trojice za Mikulášovicemi (foto: Jirka)

Šluknovský výběžek je opravdu malebný kraj, docela málo obydlený a tak se tu naskýtají nádherné pohledy na hezké chaloupky a okolní krajinu... Jméno získal podle šestitisícového města Šluknova, tedy nejsevernějšího města České republiky. Od roku 1992 je tu městská památková zóna. Nejstarší zmínka o Šlunkově je z roku 1281. Původně se přiřazoval k Tolštejnskému panství Berků z Dubé, poté jej vlastnili. Již v roce 1359 se obec stala městem. Od roku 1618 je město v držení rodu Šlejniců za jejichž působení došlo k rozmachu města. Město trpělo svou "předsazenou" polohou, bylo drancováno vojsky, požáry, morovými vlnami a hladomory. Ve městě se nachází zámek, který byl přestavěný z původní tvrze. V roce 1986 vyhořel a pak 20 let chátral, ale dnes je opět turistům přístupný (tak se na něj někdy jindy můžeme těšit:)).

Ulička z náměstí ke kostelu (foto: Lenka)

Šluknov se jeví jako hezké městečko, ale jak se mi tak při procházení jeho ulicemi zdálo, turistický ruch tu zrovna moc nekvete... mnoho domů působí silně zanedbaným dojmem. No, je to tak asi na mnoha místech v českém pohraničí... :(

Ostnatý drát (foto: Lenka)

Prošli jsme se kolem kostela sv. Václava, který stojí na místě vyhořelého kostela z roku 1346. Hořelo zde třikrát v rozmezí necelého sta let a poté byl mezi lety 1711 - 1714 barokní jednolodní kostel, který zde stojí dodnes. Návrh kostela zhotovil neznámý italský architekt a stavitelem naopak známý Zachariáš Hoffmann. Věž kostela vznikla později - v letech 1715 - 1722. Interiér je zdoben dřevořezbami a sochami českých světců (nutno si uvědomit, že se nacházíme v německém pohraničí). U ohradní zdi je několik empírových náhrobků.

Náhrobek vedle kostela (foto: Lenka)

... ten na kříži... (foto: Lenka)

Kostel sv. Václava ve Šluknově (foto: Jirka)

Na náměstí je nejvýraznější secesní budova Domu kultury s věží, dům stojí na místě nejstarší restaurce a hotelu "U jelena". V nedávné době byla na původní místo vrácena empírová kašna z roku 1798 z jediného kusu kamene. Kousek od ní je morový sloup z roku 1757.

Náměstí s morovým sloupem (foto: Jirka)

Řekla bych, že na jeden den jsme toho viděli až docela dost a byl nejvyšší čas vrátit se do našeho provizorního domova...

Další informace:
- www stránky města Mikulášovice
- www stránky města Šluknov
- www.hrady.cz - kostel sv. Mikuláše, Tanečnice, kaple Nejsvětější Trojice, zámek Šluknov

Pod Jetřichovickými vyhlídkami

Neminul snad jediný terén, kdy bychom se do této oblasti pískovcových skal nevydali... :) Tohle místo už se nám stává důvěrně známým a jsme tu jako doma. Auto jako vždycky na parkovišti u kiosku, naše kroky tentokráte vedly po zelené turistické značce, prošli jsme pod Mariinou skálou...

Pod Mariinou skálou (foto: Jirka)

... a tam jsme viděli několik zajímavých živočichů. První byl jasně zelený zástupce rovnokřídlého hmyzu (asi na ně máme nějaké štěstí:)). Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) má ráda slunné louky, což tedy opravdu platí. My jsme se setkali se slečnou tohoto druhu (pozná se to podle koncové části zadečku).

Kobylka (foto: Lenka)

O kousek dál jsme se setkali s dalším barevným zástupcem bezobratlých... Dalo by se říct, že nás do očí praštila jeho nečeská barevnost. Podobného pavouka jsem viděla na obrázku, když jsem psala seminární práci o Madagaskaru... že by?... :) Jde o křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) a je pravda, že je to u nás nepůvodní druh, pochází z tropů a sem se stěhuje kvůli celkovému oteplování prostředí. Ou, naše kobylka by si před ním měla dávat pozor, protože to je stěžejní část potravy křižáka pruhovaného (sítě si staví, ale létající hmyz neloví). Pavouk je sice jedovatý, ale pro člověka není nebezpečný, protože nedokáže proniknout kůží. A ještě jedna potěšující zpráva - na jihu Evropy jsou tito pavouci větší než v severních částech jejich výskytu. To se mi ulevilo. ;)

Křižák pruhovaný (foto: Lenka)

Alespoň, že ty ostružiny nemají nožičky.. a dokonce jsou už docela dobré, okamžitě jsem začala snít o ostružinovém koláči s drobenkou... No, nic... konec biologického a gastronomického okénka a vzhůru do práce. ;)) ... Velmi mě překvapuje, co se dá pořád v přírodě objevovat, když se člověk kouká s otevřenýma očima...

Černé kuličky :) (foto: Lenka)

Pod Vilemíninou stěnou (foto: Jirka)

Tentokrát naše cesta vedla po zelené turistické značce dále než jindy... Prošli jsme pod Mariinou skálou, Vilemíninou stěnou, minuli jsme i Čertovku a kousek za ní už na nás čekala "moje" vyhlídnutá asi šedesátimetrová skalička... a jako že si pro mne přichystala parádní sedimentologické vychytávky. :)) ... O tom štěrku se mi zdá pomalu ještě teď... :D

Pracovali jsme dlouho a na vrcholek skalky jsme se dostali až když už se slunce naklánělo hodně k západu a to je krajina Českého Švýcarska už zase jiná, turistické cesty obvykle už dávno utichnou, kontury přírody se rozptýlí pod měkkým světlem... Měsíček se na nás přišel juknout... :)

Skály v podvečerních barvách (foto: Jirka)

Milé České Švýcarsko, budeš mi velmi a velmi chybět, až se nebudeme potkávat tak často... Ale teď už honem do postele! :)

Janov a okolí

Další den pro nás začal fotografickou výpravou - nicméně, i když se to tak nezdá, bylo to ve službách geologie. :) Potřebovali jsme vyfotit kulisu Stříbrných stěn, která se táhne zhruba v prodloužení skal okolo Pravčické brány směrem přibližně západním směrem... Uf, snad jsem to napsala správně, když jsem se na to tak soustředila. Zdálo se, že je mírně pod mrakem a že slunce nesvítí, což je pro focení skal fajn, protože stíny zastírají struktury pískovců.

Nu, jako nejvhodnějsí se nám zdálo okolí Janova, cca 3 km vzdušnou čarou od skal. A nejlepší bylo stanoviště na nevýrazném vrcholku Janovského vrchu (346 m. n. m.). Focení proběhlo v pořádku, až na vykukující sluníčko (hm, to počasí se prostě pořád musí vrtkavě měnit:)). A pak už vylezlo sluníčko úplně a obloha celá zmodrala a bylo prostě krásně! :)

Modrá a zelená v Janově :) (foto: Jirka)

A nám se naskytl výhled na skalní kulisy nejen okolo Pravčické brány, ale i na německé Schrammsteine a směrem k Děčímu na Děčínský Sněžník s vyčnívajícím prstíkem rozhledny a druhou výraznou stolovou horu Zschirnstein. Ach jo, začíná se mi tento kraj docela dostávat pod kůži...

Bělásek (foto: Lenka)

... Při pohledu na mapu zjistítě, že tato náhorní planina (ve významu silně přeneseném:)) je zřejmě hodně větrná. Je zde několik větrných mlýnů holanského typu, my jsme navštívili jenom ten v Janově, který už dávno slouží místo mletí mouky rekreantům. Zvláštní mít místo chaty tuto zvláštní kruhovou stavbu. :) Další jsou v Arnolticích a v Růžovém ten má dokonce i lopatky a slouži jako penzion a restaurace, no... :)

Dřívější větrný mlýn v Janově (foto: Jirka)

Vážky (foto: Lenka)

Už cestou k Janovu jsme si v lese všimli kamene opracovaného do povědomého tvaru... ano, byl to smírčí kříž, takže nám to nedalo a museli jsme u něj zastavit a blíže si ho prohlédnout. V české republice je těchto památek asi přes 2 300. Byly stavěny na místech zločinů nebo neštěstí jako památka vyrovnání s pozůstalými oběti (tzv. smírčí právo). Na kameni je vytesán meč a letopočet 1792 ...

Smírčí kříž mezi obcemi Růžová a Srbská Kamenice (foto: Jirka)

... Pro tento den to ještě nebylo všechno, za dalšími úkoly jsme se už ale přesunuli jinam... :)

Další informace:
- smírčí kříže

Krásný Buk

Druhý terénní den jsme zakončili odpoledne a docela vhodně tak, abychom se mohli ještě na něco malého zajímavého podívat. ;) ... Mimochodem - takové pracovní dny mám nejradši (nebezpečí ale je, že toho pak člověk moc nestihne, uf). Volba padla na zbytky hradu Schönbuch neboli Krásný Buk.

Pilní sosáci (foto: Lenka)

Hrad stával asi půl kilometru od stejnojmenné osady, která je dnes již součástí Krásné Lípy. Opět jsme se napojili na kousek Köglerovy naučné stezky, které společnost dělala červená turistická značka. :) Zbytky hradu leží na zalesněném pahorku, kterému se říká Zámecký vrch.

Značky (foto: Lenka)

... A brzy jsme se mohli přesvědčit, že z hradu se toho opravdu moc nezachovalo. :) Velmi výrazné jsou valy, které vrcholek hradu obklopují, ale celou stavbu už si takřka celou zpátky přivlastnil les. Krásný Buk byl založen zřejmě v druhé polovině 13. století, ale první písemná zmínka je až z roku 1319. Zakladatelem mohl být někdo z rodu Markvarticů, ale také nemusel. :) Tento rod patrně vlastnil toto území ke konci 13. století, později získal Žitavsko a přilehlé okolí Jidřich z Lipé. Poté se hrad stal majetkem Vartemberků, kteří podnikali loupeživé výpravy do Lužice. Což se jim velmi nevyplatilo, v roce 1337 byl vypálen Tolštejn a když ani to nepomohlo, došlo v roce 1339 k vypálení i Krásného Buku.

No, moc toho z Krásného Buku nezbylo... (foto: Jirka)

Později už hrad nebyl nikdy obnoven... Takže ono je vlastně docela fajn, že tu od 14. století ještě vůbec něco zbylo. :) Na nízkém žulovém vrcholku stávalo hradní jádro s bergfritem. Hrad byl od severu údajně chráněn čtyřmi valy a příkopy. Dnes zde můžete vidět již zmíněné valy (resp. val) a železnou mříží krytý spodek obranné věže.

Cestou zpět jsme potkali slepýše křehkého (Anguis fragilis), který je překvapivě stále ještě považován za hada, nebohá ještěrka - nemá nohy a ještě si o ní myslíme, že je to had! ;)

Plazivý pocestný (foto: Lenka)

Další zviřátko už nebylo tak malé a tvářilo se na nás tajemně, že jsme si nebyli jisti, co od toho velkého vlčáka čekat. :) Nakonec se nic nestalo a pro nás i naše kalhoty vše dopadlo výborně.

Další informace:
- www.luzicke-hory.cz
- www.hrady.cz

Vlčí hora

Je to zvláštní věc, že se nám snad ještě nikdy nepodařilo první terénní den něco geologického udělat... I když ono je to možná tím, že v Českém Švýcarsku je tak krásně, že se snažíme něco nového z něj vždycky vidět. ;) Pro tentokrát volba padla na jednu z rozhleden - na Vlčí hoře. Rozhledna stojí na kopci kousíček od Krásné Lípy. Auto jsme nechali v Zahradách, kde jsme se podívali na zdejší turistickou zajímavost - geologickou mapu Šluknovska. Nachází se na zahradě domu, kde v letech 1930 - 1949 žil Rudolf Kögler - amatérský astronom a geolog a také popularizátor přírodovědných poznatků, je po něm pojmenována naučná stezka, kterou jsme se už několikrát nechali vézt, ale ne v celé její délce.

Mapa je vytvořená z místních hornin na ploše asi 50 m2, která znázorňuje krajinu asi 29 km2 (mezi obcemi Brtníky - Panský - Staré Křečany - Zahrady - Krásný Buk - Kamenná Horka - Doubice). Nicméně, moc jsme se tu nezdržovali, abychom stačili otvírací dobu na rozhledně. :)

Naučná stezka nás po chvíli vedla do kopce, cestou jsme se zastavili u Veroničiny studánky. Jedná se vlastně o suťový pramen, který je napájen vodami cirkulujícími v čedičové suti. U pramene byla v roce 1886 Horským spolkem pro nejsevernější Čechy vybudována studánka s čedičovými sloupky.

Veroničina studánka (foto: Lenka)

Zanedlouho jsme už došli k rozhledně stojící na čedičovém vrchu ve výšce 580,6 m. n. m. Podložní hornina je zde nefelinický tefrit, který zde tvoří typickou sloupcovou odlučnost. Zvláštností je, že horniny obsahují hodně magnetitu, který může silně zblbnou střelku kompasu. :) Ale já jsem ten den nepracovala a kompas jsem s sebou neměla :)

Před rozhlednou je nenápadná dřevěná cedulka s Prosbou lesa: Já jsem dárcem tepla tvého krbu za chladných nocí a v zimě, dárcem příjemného chládku v žáru letního dne. Já jsem dal trámoví tvému obydlí a desku tvému stolu. Ze mne je lože, ve kterém spáváš a kleče tvého rádla. Já jsem dal tohor tvé sekyře a branku do tvého plotu, ze mne je dřevo tvé kolébky i tvé rakve. Já jsem tím, čím pro život je chléb a pro vázu květina. Vysliš tedy prosbu mou: opatruj mne a chraň pro věky budoucí.

Pak už byl čas vystoupit na rozhlednu, kterou má v péči Klub českých turistů v Krásné Lípě. Postavena byla v letech 1887 - 1889 a otevřena návštěvníkům byla 19. května 1889. Původní rozhledna byla nekrytá a dosahovala výšky 12 m. Po těžkých letech, kterými si stavba prošla, byla od roku 1996 v majetku KČT a byla rekonstruována, aby mohla být ke 110. výročí znovu zpřístupněna turistům.

Dnešní výška rozhledny je 19 m, na vyhlídkovou prosklenou plošinu je třeba vystoupat po 64 dřevěných schodech. Cestou je vystavena ředa zajímavých starých pohledů na okolí a popisů historie a také pohledy vyhlídkových staveb v České republice, které jsou řazeny abecedně (tak jsme zjistili, že turistických cílů před námi může být ještě mnoho a mnoho:)).

Schody na rozhlednu (foto: Jirka)

Nutno ještě podotknouti, že vstupenky na rozhlednu prodává sympatický starý pán, který velmi zasvěceně vypráví o okolí i rozhedně samotné:). Velmi se mi líbí takoví zapálení lidé, protože to jsou ti praví lidé na pravých místech. Zmiňuji se o něm ještě v souvislosti s upozorněním či prosbou, kterou nám dal, abychom neotvírali okna, protože se na zasklenou plošinku prý chtějí dostat mravenci. Cestou nahoru jsem si řikala, co na tom může být tak děsného... až jsem pochopila... jediný pohled mě ujistil, že by mě ani ve snu nenepadlo okna otevírat, protože místy skoro ani nebylo vidět na okolní krásy, jak kolem poletovali rojící se šestinožci. :)

Prosklená vyhlídková plošina (foto: Jirka)

... ale tento křižák si zřejmě nestěžoval, protože vypadal poměrně vypaseně (přece jenom někteří mravenci na rozhlednu pronikli). :)

Boubelatý osminožec (foto: Lenka)

Při pohledu na následující fotku mě napadá, jak to asi vypadalo v dobách, když byly rozhledny stavěny... jak vypadala okolní krajina. Dnes je mnoho výhledů už silně ovlivněno okolními stromy, takže je zřejmě třeba je krotit. Každopádně to musely být krásné doby takového průkopnického turismu. :)

Vlčí hora - 581 m.n.m. (foto: Jirka)

Z rozhledny jsem šli po žluté turistické značce směrem k obci Vlčí Hora, za nedlouho se k nám připojila ještě červená :). Název obce je samozřejmě odvozen od kopce, na jehož úpatí se stavěly první domy při kolonizaci pohraničních hlubokých hvozdů (kolem roku 1589). Rozvoj byl spojen s textilní výrobou. Ve Vlčí hoře žil lstivý loupežník Raschauer, kolovaly o něm pověsti, že vlastnil vestu která ho dělala neviditelným a on mohl unikat před trestem za své zločiny... Nicméně byl v roce 1740 v Lipové popraven...

Cestou jsme míjeli zajímvá nenápadná místečka, která byla zbudována lidskou rukou - jako malý rybníček nebo staré zdobené chalupy...

Malý rybníček v obci Vlčí Hora (foto: Jirka)

... stejně tak jsme viděli krásy přírody... :) ... Chudák saranče (hnědá či měnlivá, nedokážu přesně určit), divila jsem se velmi, jak ochotně pózuje před objektivem fotoaparátu... a ona neměla druhou zadní nožičku :( ... tak díky za pózování. :)

Koník (foto: Lenka)

Jeřabiny - barvy podzimu (foto: Lenka)

Cestou po louce se naskytne hezký pohled na empírový kostelík z roku 1870 zasvěcený panně Marii Karmelitské. U kostelíka se červená turistická značka opět napojuje na Köglerovu naučnou stezku, která má dnes délku přes 20km a vede nejkrásnějšími místy okolí Krásné Lípy. Jednou by bylo fajn projít si jí po celé její délce, protože doposud jsme viděli vždy jen malý kousek. :) ... Joo, kdyby toho času bylo víc. Před kostelíkem je pamětní deska, která připomíná padlé vojáky za 1. světové války.

Kostelík ve Vlčí Hoře (foto: Lenka)

Cestou k autu jsme se zastavili ještě na hřbitově... Nevím proč, ale procházení se mezi hroby na mně působá¨í takovým zvláštním pocitem... směs klidu a pokory... nevím, jak bych to měla pojmenovat.. Tenhle hřbitůvek byl tichý, klidný... Krásný starý hřbitov s mnoha zarostlými hroby... kdo asi byli ti lidé, za kterými dnes nikdo nechodí...?

Hřbitov ve Vlčí Hoře (foto: Lenka)

Cestou zpět do zahrad se s námi pomalu loučilo oranžovějící slunce a zanechávalo v nás tak takový teplý podzimní pocit... Hezký den to byl. :)

Další informace:
- www.luzicke-hory.cz
- www.hrady.cz
- KČT Krásná Lípa - rozhledna, Köglerova naučná stezka
- wikipedia - Köglerova naučná stezka
- www.rozhlas.cz - geologická mapa Šluknovska

Itálie VIII. - moře (lidí) v Caorle

Poslední den našeho putování po severní Itálii jsme věnovali odpočinku, lenošení a koupání. Nezávidím lidem a alergií od sluníčka, kteří se celý den musí držet ve stínu... Asi by to docela dobře šlo na hotelovém pokoji, ale ve stanu na písku se to nedá. Tam už se člověk potí jenom tím, že je a nemusí se ani hnout.:) Netřeba dodávat, že nakonec všichni přežili, tak se tomu dnes už můžeme usmívat a smát. ;)

Navečer jsem se vydala s foťákem na pláž, abych si taky jako správný turista zvěčnila dosud nezvěčněné. Radši jsem se ale zajímalo o to, co jsem měla pod nohama - mušle a i nějaký ten krabík se našel, docela makačka ho vyfotit, když je nějakej rychlej... :)

Síla moře (foto: Lenka)

Rychlý klepetáč (foto: Lenka)

Čilý ruch (foto: Lenka)

... Lepší krabi, než-li lidské krabice, kterých tu na pláži bylo dost a dost... Moře lidí a moře slunečníků, uff, v noci jsem ty pláže měla raději. :)

Pláž překřtěná na moře lidí (foto: Lenka)

Večerní návštěva městečka byla už příjemná, vedro opadlo a přitom bylo pořád hodně příjemně a když jsme si ještě nakoupili kornouty se zmrzlinami, nic ke štěstí nám nechybělo... nebo snad ano? Asi jo, abychom už druhý den nemuseli domů. Docela mne mrzí, že jsme byli v části Caorle, kde je jenom nová zástavba, protože jsem z fotek viděla, že historické jádro města je opravdu pěkné.

Poslední večer se velmi vydařil, ráno jsme se sbalili, naposledny v moři vykoupali a pak už jsme se nechali unášet na libích tónech písniček Hanky Zagorové. ;))

Itálie VII. - Benátky

Další den nás čekal italský skvost evropského dědictví UNESCO v Benátské laguně... konečně... Venezia, těš se na nás! K městu osidlující ostrůvky v moři vede silnice Via della Liberta a železnice... čekalo nás centrální parkoviště a od té doby se svět změnil... Suchou nohou bychom se bez zdejší promakané lodní dopravy daleko nedostali. :) Koupili jsme si celodenní parmanentku a tak jsme si mohli jezdit... totiž plout, kde jsme jenom chtěli. :) Prvním překvapením pro nás byla zastávka městské dopravy na vodě... ale brzy nám došlo, že na vodě se tu odehrává všechno, tak proč ne zastávka. ;)

Čekárna na vodě :)) (foto: Lenka)

Do centra jsme pluli nejprve kolem přístavů, nových... ale jakmile jsme vpluli do Canalu Grande a okolo se začaly vylupovat historické domy, Benátky si mě asi natrvalo připoutaly. Krása! Canal Grande je dopravní tepna Benátek, je to největší kanál (4 km dlouhý a 70 m šikorý) a probíhá na něm nejintenzivnější lodní doprava... Ale mezi motorovými čluny se našly i nějaké ty dodnes ručně vyráběné gongoly... :) Snad nejtypičtější věc pro Benátky. Docela jsme se bavili, když jsme postupně během dne na kanálech viděli popeláře na motorovém člunu... sanitku... hasiče... zásobování hotelů a restaurací... na člunu. Vodní svět! :)

Canal Grande (foto: Jirka)

Velmi se mi líbí domy a paláce oblopující kanály, navenek působí omšelým dojmem díky ostrému mořskému vzduchu a přitom jsou velmi honosné... Domy slouží jako banky, pošta, obchody, hotely... a nikde nejsou křiklavé reklamy, což je vlastně hodně vyjímečné a o to líp... Ve městě je asi 15 000 domů, které jsou postaveny na dubových kůlech, které časem získaly odolnost tím, že byly a jsou zatopeny vodou (...podobně jako u nás klášter Plasy na Plzeňsku:)). Mezi domy je asi 100 kanálů, které jsou přemostěny 400 kamennými mosty (nejznámější Ponte di Rialto).

Kanál výjimečně bez lodí a člunů :) (foto: Jirka)

Zřejmě by nemělo cenu vyjmenovávat všechny památky a významné budovy, kolem kterých nás loď-bus unášela... protože to by se tu pomalu neobjevilo nic jiného. :) Italským architekt Baldassare Longhena (1598 - 1682) navrhl stavbu Chiesa Santa Maria della Salute. Výstavba započala v roce 1631 na poloostrově mezi Canalem Grande a Zattere. Dokončení se stavba dočkala v roce 1682. Architekt tvořil v pozdní renesanci a dynamickém baroku, které se především promítlo do této stavby, která byla postavená na památku ústupu morové epidemie. Každý rok 21. listopadu je přes Canal Grande vytvořen most z člunů, přes který k tomuto kostelu přechází poutníci na slavnost... A my jsme pluli dál...

Chiesa Santa Maria della Salute (foto: Jirka)

... až jsme se ocitli v asi nejvíce navštěvovaném místě Benátek, byli jsme tu docela brzy ráno a přesto už bylo Piazza San Marco a okolí plné lidí... a trhovci nabízeli své karnevalové masky a další suvenýry... Směrem do laguny shlíží monumentální Palazzo Ducale - Dóžecí palác je postaven z růžového mramoru. Základní kámen byl položen v 12. století a je tedy postaven v gotickém stavebním slohu. Palác sloužil jako sídlo dóžete Benátské republiky, jeho rodiny a družiny. Uvnitř paláce jsme nebyli, takže se budu opakovat, když napíšu "někdy příště". :) Před palácem jsou vidět vysoké sloupy sv. Marka a sv. Theodora.

Palazzo Ducale (foto: Jirka)

Z laguny je nejvýrazněji viditelnou budovou Campanile di San Marco - vysoká, de červena zbarvená zvonice. Dosahuje výšky 98,6 m. Původní stavba z 16. století se v roce 1902 zřítila, ale už o deset let později byla postavena věž nová. Věž byla postavena tak, aby vypadala jako ta původní. Ve zvonici se nachází pět zvonů.

Campanilla (foto: Jirka)

Asi nejznámější památkou Benátek je Basilica di San Marco. Na tomto místě dříve stávaly dvě menší stavby, než byla mezi 11. a 13. stoletím postavena velkolepá bazilika, na které jsou vidět stavební styly východu i západu. Spolu s Dóžecím palácem tvořily dominantu Piazza di San Marco a centrum Benátské republiky. Průčelí tvoří pět velkých oblouků, prostřední z nich je největší a má velké prosklené okno. Baziliku zdobí pět kupolí, mnoho věžiček, uvnitř je k vidění honosná výzdoba - zlaté mozaiky atd.

Boční pohled na baziliku (foto: Lenka)

My jsme se do Baziliky sv. Marka podívali. Vstupné je zdarma, ale je třeba dodržovat pravidla - o krátkých kalhotách, tílkách a velkých zavazadlech si můžete nechat zdát. :) No, jasně, že jsem musela zaplatit asi 1€ za šátek na nohy, protože jsem asi měla moc krátké kraťasy. :)

Piazza di San Marco, proslulé benátské náměstí mne docela zklamalo... i když jak se to vezme, asi se nedalo čekat, že bychom tu byli sami... a to nemyslím jen lidi, ale hlavně holuby. Je zvláštní, jak se někteří lidé vyžívají v jejich krmení. A jsem ráda, že jsme měli štěstí na počasí, stačí málo a náměstí je pod vodou a turisté tak musí chodit po úzkých lávkách. :) Osobně jsem teda zvědavá, jak se s tímto problémem Benátky poperou a taky doufám, že se nám jednou neutopí pod hladinou moře...

Létající fenomén Piazza San Marco (foto: Lenka)

Slunce se stále zvedalo a pálilo stále víc a lidí asi také přibývalo, tak jsme se rozhodli trochu ponořit do benátských spletitých uliček. A když píšu slovo spletité, tak to myslím doopravdy. Vůbec nechápu, jak se tu místní lidé mohou vyznat... tedy pokud se vyznají. ;))

Dlouho jsme se koukali na gondoly s jejich gondoliéry... kteří si zřejmě dávali někdy i šlofíka. ;) Gondola je přes 10 m dlouhé a asi 1,5 m široké plavidlo dosahující váhy 700 kg. Od roku 1562 platí zákon, kvůli kterému musí bát všechny gondoly natřeny na černo. Pravý gondoliér by měl na sobě mít modro-bíle pruhované tričko a na hlavě plochý slamák... Velmi zajímavé je, že patronem gondoliérů je český svatý Jan Nepomucký.

Gondoliérská porada :) (foto: Lenka)

Tento gondoliér se nebaví a polně šťouchá :) (foto: Jirka)

Vždycky jsem si myslela, že kanály musí být smrduté a špinavé, ale s tím jsem se tedy nesetkala. Nevím, jestli to nebyla jenom náhoda. Škoda jenom, že město je tvořeno hlavně kamenem a na zeleň tu člověk skoro ani nenarazí - tedy až na květinyv truhlících a podobně.

Jediná květina, co jsem v Benátkách viděla (foto: Lenka)

Půvabná dveřní ulička (foto: Jirka)

Po pauze na oběd jsme se lodičkou dostali na Isola di San Giorgio Maggiore, malinký ostrůvek v laguně, na kterém stojí Basilica di San Giorgio Maggiore se zvonicí, přístav a nějaký zelený park, kam jsme se nedostali. Benediktínský klášter zde byl založen v roce 982, kdy byl celý ostrov darován dóžetem mnichům, kteří odvodnili pozemky vedle tehdejšího kostela.

Se stavbou baziliky podle architekta Andrey Palladia se začalo v roce 1566. Kostel byl dostavěn před Palladiovou smrtí v roce 1580. V roce 1610 byla Vincenzem Scamozzim dodělána fasáda podle původních plánů zeslnulého architekta. Zvonice byla poprvé postavena v roce 1467, zřítila se v roce 1774, její rekonstrukce byla dokončena v roce 1791. Benediktínští mniši zdejší baziliku stále využívají.

Basilica di San Giorgio Maggiore (foto: Jirka)

Startující racek (foto: Lenka)

Stěžně v přístávku na Isola si San Maggiore (foto: Lenka)

Do hlavní lodi baziliky je volný přístup. Hlavní loď je od vedlejších oddělena mohutnými sloupy. Uvnitř jsou zachovány malby od Sebastiana Ricciho (1659 - 1734) a Tintoretta (vlastním jménem Jacopo Comin, 1518 - 1594). Krásný, čistý prostor plný klidu, tady se mi teda opravdu moc líbilo.

Hlavní loď San Giorgio Maggiore (foto: Jirka)

Po prohlídce baziliky jsme se vrtili na pevninu (teda teď je to pojem docela nadnesený, protože jsme se nechali vylodit na některém z větších ostrůvku a opět jsme se procházeli uličkami, přes kanály, kolem honosných paláců i obyčejnějších domů. Nejvíc mne pobavila hasičská zbrojnice na vodě... kde bylo vidět několik kotvících člunů. :) ... Zajímavá práce, teda! :)

Tichý benátský kanál :) (foto: Jirka)

Poslední památkou, kterou jsme minuli byl slavný Ponte di Rialto. Počátek stavby mostu sahá až do 12. století, dneska je most jedním ze čtyř, který spojuje oba břehy Canalu Grande. Most se klene jen v jednom oblouku, ale je výrazně zdobený. Zajímavé jsou krámky, které jsou v centrální častí mostu, dá se zde koupit zlato a turistické cetky. Je jen škoda, že díky této atrakci a starobilosti mostu je zde stále plno lidí.

Ponte di Rialto (foto: Jirka)

Pak už jsme frčeli zase na centrální parkoviště a pryč z Benátek, panečku, krásně tu bylo. Namířeno jsme měli teď už jenom k moři - do městečka Caorle. Najít kemp nebyl zas až takový problém, namáčkli jsme se dvěma auty na jedno místečko a za tmy už jsme se vesele mohli smáčet v moři. :) Možná dobře, že byla tma a pláž jsem tak viděla až druhž den. ;)