Kyjovské údolí a severní část NP

Ráno pro nás bylo připraveno velmi příjemné překvapení... Byla ANGLICKÁ SNÍDANĚ!! :)) Skoro po roce to bylo příjemné zavzpomínání na starou dobrou Anglii. :) Po snídani jsme našim kolegům předali gamaspektrometr a vydali jsme se na výlet jenom nalehko. :) Namířeno jsme měli do Kyjovského údolí, kde jsme chtěli vidět ledopády... ale vůbec jsme nevěděli, jestli z nich ještě něco zbylo nebo ne. Takže to bylo docela napínavé do posledního okamžiku. :)

Poprvé jsme byli v Kyjovském údolí hned při naší první terénní výpravě a to už je tři roky (článek se nachází tady). Pro připomenutí uvedu, že Kyjovské údolí je dlouhé asi 5km a směřuje od malé osady Kyjov směrem k hranicím se Saskem (dříve tu bývala obec Zadní Doubice). Osu údolí tvoří řeka Křinice (německy Krinitz), je to 45km dlouhá řeka, které pramení ve Šluknovském výběžku, tvoří část státní hranice s Německem a pak se noří hlouběji do německého území. Od středověku do 20. století se tudy do Saska plavilo dřevo. To je dnes ale už minulostí, údolí je součástí národního parku a je přístupné turistům i cyklistům.

Zbytky sněhu v Kyjovském údolí (foto: Lenka)

Jak jsem doufala, byly v hlubokém údolí ještě zbytky sněhu a ledu... Sice to chvílemi bylo dost nebezpečné, protože to tu všude dost klouzalo, ale stejně to bylo bezva. Ale jak je vidět, už si nad zimou přebralo moc jaro a prosazovalo svoje síly, kde se dalo. :)

Klubající se jaro :) (foto: Lenka)

Už jeskyně Vinný sklep nám naznačila, že to s ledem v jeskyňkách bude docela dobré. Suťová jeskyně vznikla jako dutina mezi balvany, které byly uvolněny při skalním řícení a dosáhly až do řeky Křinice. Dutiny byly z části zaplněny vodou a v dobách opakovaného tání a mrznutí se tu vytváří několik zajímavých rampouchů (nebála bych se jim říkat krápníky), jenž mají tvar vinných lahví a od toho byl odvozen název pro jeskyňku. Fotky odsud sice stály za prd, ale i tak jsem z tohoto místa měla docela radost...

Jenže to jsem nevěděla, co nás čeká o kousek dál. Byli jsme tu před těmi tři lety a to na konci dubna, ale to se jednalo o neatraktivní místo. Ale to, co tu bylo teď, to byla pecka! :) Jeskyně víl. Koncem zimy se tu vytváří úchvatná podívaná - voda protékající pískovcem záhy mrzne v prostoru jeskyně a vytváří tu rozličné tvary rampoucho-krápníků... Stalagmity, stalagtity i stalagnáty. Dříve jsem o tom četla a viděla jsem několik obrázků, ale to co jsme tu viděli, to bylo nad moje očekávání. Později jsem se někde dočetla, že letošní rok byl na led v Jeskyni víl obzvlášť bohatý až abnormální. Jo, jsme trochu klikaři, já vím. :) 

Ledové krápníky v Jeskyni víl (foto: Jirka)

Protože jsem trochu doufala, že tu najdeme přesně tohle, už v Krásné Lípě jsem se na to malinko předpřipravila - koupili jsme si deset malých čajových svíček a sirky. A dobře jsme udělali... no a nebo ne - měli jsme jich koupit ještě o pár víc. Ale i těch deset stačilo k navození zajímavé atmosféry a k nasvícení několika zdařilých ledových soch. :)

Svíčky jsme si přinesli s sebou ;) (foto: Lenka)

Obdivovala jsem vnitřní stavbu ledu. I když v ledu byla nejenom vnitřní stavba, ale hlavně svíčky, které tu nechal někdo před námi. A že jich tu bylo hodně moc... proto jsem si svědomitě ty naše odnesla zase zpátky. No a nehledě na to, že svíčky zvyšují teplotu v jeskyni a urychlují tak tání ledu. Takže si svoje věci odneste zase domů! :) Na jaře se tu musí každoročně provádět velký úklid, jinak to není možné. :)

Vnitřní struktura ledu (foto: Lenka)

Ani se nám odsud nechtělo odejít... :) (foto: Jirka)

Byla jsem z tohoto místa tak unešená, že mi nakonec ani nevadilo, že jsem vylezla z jeskyně mokrá a že jsem tam dost času strávila s ohnutými zády. A byla jsem moc ráda, že jsme si s sebou vzali ty svíčky a také stativ, protože bez něj bychom si asi moc neškrtli. :) Každopádně doufám, že se sem ještě někdy podíváme, protože toto místo určitě stojí za to! :)

Už když jsem vylezla ven, začala mi ve foťáku blikat baterka a já jsme si s hrůzou uvědomila, že jsem si tu druhou nenabila. Béé, proto jsem od té doby s fotkami šetřila a fotil za mě víc Jirka. :) ... Vrátili jsme se na hlavní cestu (červená turistická značka), ale u Turistického mostu jsme s od červené odpojili a šli jsme podél Vlčího potoka po zelené značce. V této boční rokličce bylo daleko více sněhu a místy tu byla opravdu zima, vypadalo to slibně... :)

Vlčí potok (foto: Jirka)

O kousek dál jsme se museli ze zelené značky odpojit, abychom došli našeho cíle. ;) Vyšplhali jsme zase o kousek výš a sníh se kolem cesty začal opět ztrácet. Ale došli jsme k Brtnickým ledopádům a dokonce tu i nějaký led zbyl. Moc toho nebylo, nebyla to žádná oslnivá krása, ale přece jenom z toho ještě něco zbylo. :) Ledopády se tvoř v době, kdy taje sníh, ale teplo je střídáno mrazem, a tak led pokrývá velké plochy zdejší krajiny. Led je zbarven v nejrůznějších odstínech načervenalé, žlutavé, mléčně bílé, ale je tu samozřejmě i čirý led. My jsme tu opravdu byli pozdě, protože led se zachoval už jenom tam, kde ho bylo hodně  takže u těch nejznámějších ledopádů.

První z ledopádů, které jsme viděli, byl Betlém, který je tvořen mnoha rampouchy, které končí na hladině Vlčího potoka. V plné kráse to musí být působivá podívaná v několika patrech... Asi jako skutečný Betlém. :)

První z ledopádů... tedy to, co z něj zbylo - Betlém (foto: Jirka)

Zajímavě působí ledopád Varhany, je sice nevysoký, ale o to je širší a zajímavější. Vytékající voda ze svahu mrzne na hraně pískovcové skály a vytváří tak mocný příkrov ledu.

Ledopád Varhany (foto: Jirka)

Poslední navštívený ledopád byl Velký sloup, trochu jsme ho tu museli hledat, protože jsme přesně nevěděli, kde je... a trochu nás mátlo okolí, kde už nebyl ani kousek ledu a všechno nám akorát čvachtalo pod nohama... Ale nakonec jsme byli úspěšní a našli jsme několik metrů vysokou masu ledu, která ve své plné kráse musí být neskutečná... Představuji si, jak asi musí vypadat půlkruhová uzávěra údolí po které stékají ledopády... Jádro Velkého sloupu je tvořeno kmenem, na který se nabalují jednotlivé vrstvy ledu - no, na jednu stranu jsme určitě jedni z mála, kteří u ledopádu ten kmen viděli. :))

Ledopád Velký sloup (foto: Jirka)

Po tomto fantastickém zážitku jsem se zase vrátili na zelenou turistickou značku, odkud jsme pokračovali dále, až jsme se zase odpojili na cestě k Brtnickému hrádku. Ze samotného hradu toho mnoho nezbylo, ale tohle místo určitě stojí za malou odbočku ze zelené turistické trasy. Hrádek se rozkládal na poslední ze skal a cestou k jeho zbytkům je nutno překovat čtyři rozsedliny. Z hradu se nezachovalo ani původní jméno natož nějaké budovy. Většina hradu totiž byla ze dřeva, tak do dnešní doby jsou tu zachovány jenom lokálně vykutané dutiny do pískovce.

Brtnický hrádek (foto: Jirka)

Toto území patřilo od dob Přemysla Otakara II. Žitavským a po nich Berkům z Dubé, kteří pravděpodobně na přelomu 13. a 14. století nechali vybudovat skupinu skalních hradů, které měli střežit cestu po které se dopravovalo zboží od Labe do vnitrozemí. K těmto hradům patrně patří i Brtnický hrádek. Jeho původní jméno se nezachovalo, stejně jako písemné zmínky o něm, později se tomuto místu začalo říkat Loupeživý zámek. Už v polovině 15. století přestal být hrad obýván. Z hradu se tu opravdu nic nedochovalo, ale i tak stojí toto místo za návštěvu.

Hrádek býval na několika skalkách :) (foto: Jirka)

O kousek dál je další odbočka z turistické trasy a vede k velkému skalnímu převisu zvanému Velký pruský tábor. Pověsti praví, že místo sloužilo jako úkryt pro obyvatele okolních obcí v obdobích vojenského nebezpečí. Na skále je vytesáno srdce s křížkem z roku 1756 údajně na památku narození a úmrtí dítěte. Za další kilometr je krátká odbočka ke skalní vyhlídce známé pod jménem Soví vyhlídka. Výhled je pouze na zarostlé údolí Vlčího potoka směrem na jihovýchod, ale na svačinu je to místo docela pěkné. Tak jsme si taky svačinu dali. :))

Podběl lékařský (foto: Lenka)

Za dalšího asi půl kilometru jsme došli k místu, kterému se říká Šternberk a stával tu dříve lovecký zámeček. Stával uprostřed obory patřící hrabatům Salm-Reifferscheid z Lipové. Zámeček nechal vybudovat říšský hrabě Franz Wenzel v roce 1771 a pojmenoval ho podle své ženy, která pocházela z rodu Šternberků. Okolo zámečku byla vysázena kaštanová alej ve tvaru osmicípé hvězdy, což je znak rodu Šternberků, od toho byl také odvozen druhý vžitý název pro toto místo - Hvězda. Zámeček byl přízemní budovou s mansardovou střechou zdobený sochami jelenů, kolem rohu 1780 v něm byla vybudována i zámecká kaple. Okolo byla vystavěna řada dalších budov jako dům pro hosty, myslivna, lokajský domek, kuchyně atd. Po druhé světové válce tu byl vybudován dětský tábor, ale od 70. letech docházelo k úplné devastaci areálu, která vyvrcholila v  roce 1994 stržením zámečku.

Křížek u Šternberku (foto: Jirka)

Pobavila jsem se pohledem na mravenčí most přes potůček u pramene kousíček od bývalého zámečku Šternberk. :) Abych ty potvůrky vyfotila, musela jsem k nim docela blízko a pak jsem se jich nemohla zbavit. :) Mravenci si rozhodně umějí poradit! :) 

Něco jako mravenčí viadukt :) (foto: Lenka)

Pak už nás zelená turistická značka vedla docela nezajímavým lesem přes úbočí kopce Hůrka (472 m) směrem k Brtníkům. Až tam jsme ale nedošli, protože bychom si zašli a přece jenom jsme neměli tolik času. Takže jsme to stočili po neznačené cestě směrem  k Vlčí hoře.

Předjarní krajina u Brtníků (foto: Jirka)

Šli jsme kolem chalup a z jedné z nich se na pocestné usmívali její obyvatelé. :)) Docela vzpruha ve chvíli, kdy si člověk říká, že už snad ani nedojde, jak ho bolí nohy. :)

:)) (foto: Lenka)

Jo a kousek za chalupami mi naposledy škytla baterka do foťáku, udělala poslední snímek a měla jsem prostě smolíka. Aaaach jooo, jak já tyhle chvíle nemám ráda! :) Ale pořád je to ještě dobré, když jsme dva a ten druhý foťák má. :) Ale tady to bylo vážně pěkné, takže mě to stejně mrzelo. Jen tak na louce byl na malém kopečku křížek... A byl odsud i pěkný pohled na kopec s rozhlednou Vlčí hora, kde jsme taky už (dá se říci) před pár lety byli. :) Rádi se do tohoto kraje vracíme, protože je tu opravdu moc hezky... Jsem ráda, že jsem sem jezdit vlastně musela a přitom jsem si to vždycky moc užila. :) 

Kříž nad vesnicí Vlčí hora (foto: Jirka)

Rozhledna na Vlčí hoře (foto: Jirka)

O kousek dál jsme narazili na další část Köglerovy naučné stezky, tak jsme se šli ještě cestou zpátky k autu vzdělat... No, bylo to přece jenom o kousek dál než kdybychom šli přímou cestou, ale chtěla jsem vidět další kus naučné stezky, tak co se dalo dělat?! ;) Ráda jsem se nechala poučit - zvlášť, když většina naučných tabulí se vztahovala ke geologii. :) Podloží severní část oblasti Českého Švýcarska a Labských pískovců je tvořeno hlavně granity (žulami) a granodiority patřící k jednotce zvané lužický masiv. Toto těleso vzniklo vylitím magmatu hluboko pod zemským povrchem a dlouhým tuhnutím tohoto materiálu. Díky tomu jsou v této oblasti krásně vykrystalizované jednotlivé minerály. Ve Šluknovském výběžku jsou čtyři základní druhy: rumburská žula, brtnická žula, lužický granodiorit a lužický dvojslídný granodiorit.

Trasa Köglerovy naučné stezky (foto: Jirka)

U dalšího naučného panelu jsme se dozvěděli, že tu na povrch vychází také horniny permského stáří. Panečku, to mě trochu překvapilo - na tohle jsem už zapomněla! :) Ale stačilo se pouze rozhlédnout a bylo mi to hned jasné, v zářezu cesty byly zvětraliny červenavé až rezavě hnědé barvy a to nemůže být nic jiného než perm. :) Barva je dána přítomností sloučenin s obsahem železa, což dokládá vlhké tropické klima v době vzniku. Další cedule byla věnována sklářství v oblasti Českého Švýcarska a Lužických hor. Lidé uměli využívat dostupných zdrojů - křemene, vápence a dostatku dřeva. To vše je potřeba k výrobě skla ve sklářských hutích, kterých tu bylo hned několik.

Další panel popisuje jednu z nejdůležitějších geologických struktur významných především pro českou křídovou pánev - jde o lužickou poruchu či lužický zlom. V důsledku pohybů na tomto zlomu dneska můžeme najít permské, jurské a další horniny a díky němu mohlo dojít k zahloubení pánve a uložení mocné vrstvy sedimentů, které dnes tak rádi navštěvujeme v podobě skalních měst. :) Pohyby na zlomové ploše často tyto plochy zbrousí a vyleští a těmto plochám se říká tektonická zrcadla. V oblasti skal zvaných Plačtivé kameny je tento jev dobře vidět a podél cest je mnoho drobnějších balvanů s ohlazenou plochou - tak jako ten na následující fotce. :)

Tektonické zrcadlo :) (foto: Jirka)

Byli jsme už dost unavení, takže jsme pak už jenom kolem dalších naučných tabulí profrčeli, že jsme si ani nestačili všimnout, co na nich přesně je. :) Ale Jirka je vyfotil, tak jsem se mohla informovat dodatečně. ;) Kdybychom zůstali pozorní mohli jsme se dozvědět, jaké listnaté a jehličnaté stromy ve zdejších lesích rostou a že se v okolí pěstoval len a jak se tkaniny z něj bělily. Zajímavé informace... Původně jsme se chtěli zastavit na jídle v Doubici, ale nakonec jsme rovnou vyrazili domů. Měli jsme toho dost a navíc se blížila tma, tak jsme alespoň za světla chtěli dojet někam do civilizace. :) Ale byl to bezva výlet, akorát jsem se docela těšila na druhý den do práce. ;)

Další informace:

- reportáž o Kyjovském údolí z Toulavé Kamery; Kyjovské údolí a Brtnické ledopády na stránkách mavlast.cz, ledopády na idnes.cz

- cs.wikipedia - Křinice, Kyjov, Köglerova naučná stezka, Brtnický hrádek, Šternberk, Brtníky, lužický zlom
- hrady.cz - Jeskyně víl, Brtnický hrádek, zaniklý zámeček Šternberk
- fotografické výlety do oblasti Českého Švýcarska na stránkách www.tomasek.cz - Jeskyně víl, Brtnické ledopády (popis, s mapkou), Ledopády v r. 2009, Ledopády v r. 2010
- Brtnické ledopády (Petr Hlouš)
- zaniklý  zámeček Šternberk u Brtníků

Doubice a Havraní skála

Druhý den ráno počasí slibovalo krásný slunečný den. Cestou za prací nám to nedalo a na chvíli jsme se zastavili v Doubici, kde jsme vlastně ještě nikdy pořádně nefotili. :) Krásně osvětlená roubenka prostě jako by našeptávala, že se musíme zastavit, abychom se tu alespoň krátce porozhlédli... :)

Roubený domek (foto: Lenka)

... A tak se také stalo. :) A hned jak jsem se podívala pod nohy, našla jsem sněženky. :) (Teda dobře, je pravda, že jsme od auta odešli asi tak 30m, protože sněženky na asfaltu nerostou;)). Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) je jednou z prvních jarních kytiček, proto ji vždycky všichni rádi vidíme. :) Původně to byla hojná jarní rostlina, ale dneska se vyskytuje jen ostrůvkovitě, protože z krajiny mizí její přirozená stanoviště. No, ale nedělám si iluze, že zrovna tyto byly ve svém přirozeném biotopu. :) Jo a pozor na ně, jsou trochu jedovaté a pokud byste je snědli, hrozí vám průjem a zvracení. :)

Sněženky (foto: Lenka)

Bohužel jsem nenašla, jak se jmenuje malý doubický rybník, takže tu bude muset zůstat chudák beze jména. :) Kousek před tímto rybníkem je ještě jeden, oba dva jsou napájeny Doubickým potokem, který pramení na nedalekém vrchu Nad Vápenkou. Protéká Doubicí, kolem Chřibského hrádku a v Dolní Chřibské se vlévá do Chřibské Kamenice.

Rybníček v Doubici (foto: Jirka)

Ještě jedou rybníček :) (foto: Jirka)

První doklady o osídlení okolí Doubice jsou už z doby středověku, z té doby byly nalezeny zbytky sklárny, kterých bylo na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor, později se obyvatelé začali věnovat dřevařství a textilní výrobě. Nejstarší známá písemná zpráva je z roku 1552. V polovině 19. století žilo v Doubici přes 1300 obyvatel, což bylo historicky nejvíc za celou dobu existence obce. V této době byl postaven i kostel Nanebevzetí Panny Marie (postaven v letech 1811 až 1814).

Obyvatelstvo Doubice tvořili původně výhradně Němci (tehdy se tato obec jmenovala Daubitz), kteří po roce 1945 byli nuceně vystěhováni. Dnes v Doubici bydlí jen přes 100 obyvatel, jinak obec slouží hlavně k rekreaci. 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie (foto: Jirka)

O kousek dál se rozkládá malé Doubické království... I když tohle místo je pro mě docela odpudivé, nebylo by fér se o něm nezmínit. Poprvé jsem to tu viděla před lety, když nás silnice zavedla ke staré roubené chalupě v jejímž okolí byla malá Pravčická brána, spousta soch, dřevěných prolézaček a všeho možného... Od té doby se tento majeteček ještě rozrostl a pořád se s tím nějak nemůžu smířit. :) Dokonce se tu pořádají sochařská sympozia, takže je opravdu každý rok přísun čerstvého materiálu. :))) No, co si budeme povídat, jsou tady po okolí mnohem hezčí místa... Hlavně ta přírodní, řekla bych. ;)

Doubické království (kýče) :)) (foto: Lenka)

Kousek za Doubicí jsme nechali auto a vypravili jsme se k profilu měřit zase radioaktivitu pískovců. :) Skalka byla ve stínu a tak tu nebylo moc teplo, místy tu dokonce ještě byly zbytky sněhu, z čehož jsem měla docela radost, protože jsem doufala, že tu ještě bude. :) Cestou jsme viděli několik motýlů, kterým jsem teda nezáviděla, protože tu nikde nebyly žádné květy, tak by mě zajímalo, na čem živořili... Ale myslím, že krabička od tic-tac to nebyla... :(

Zbytky sněhu (foto: Jirka)

Hladový motýl (foto: Lenka)

Cestou jsme se zastavili na svačinku na kopečku nad Chřibskou, normálně je odsud docela hezký rozhled po krajině, ale protože mezitím zalezlo sluníčko a obloha zešedla, tak se nějaké extra velké výhledy nekonaly. Ale svačina byla dobrá. :)

Potom jsme přejeli opět do Jetřichovic (jak jinak taky! :)... Ale toho dne jsme se vydali na druhou stranu - směrem k Havranímu vrchu a zřícenině Falkenštejn (detailnější popis obého je v tomto článku). Cestou jsme prošli kolem tajemného jetřichovického domu, asi už jsem se tu o něm zmiňovala, ale pořád ještě nevím, co to je za dům a proč se v něm něco neděje... No, ale fotka je to docela pěkná. ;)

Dům v Jetřichovicích (foto: Lenka)

Na následujícím obrázku je asi příklad toho, jak se to dělat nemá, ale někdy je docela fajn nemuset sondu držet celé čtyři minuty. :))

Samoměření gamy :) (foto: Lenka)

Ale i tak byl dostatek času věnovat se mechům, lišejníkům, tomu kde co leze a lítá... :) A už nás to měření teda moc nebavilo. :) Tak jsme to tu doměřili a rádi jsme se vrátili k autu...

Mechy (foto: Lenka)

... A pak jsme znovu vyrazili do restaurace Na Stodolci. A to jsme si dali dost pozor, abychom tam byli včas a ještě nám dali něco k jídlu. :) Měli jsme tam sraz s Monikou a Kubou a ti už tam na nás čekali. Byl to příjemný večer, dobré jídlo a kofola. Mňam. :) Na večer byla plánovaná hra Carcassonne, ale nakonec na ní nedošlo, protože někteří nejmenovaní účastníci terénního výjezdu se chovali nespolečensky... a usnuli. :))

Další informace:

- oficiální stránky obce Doubice; Stará hospoda v Doubici

cs.wikipedia - sněženka podsněžník, Doubice, zřícenina Falkenštejn

Cesta s gamaspektrometrem :)

Blížil se duben a s ním i konference, kde jsem měla prezentovat svůj poster... No, ale na konci března stále ještě chyběly nějaká data, proto bylo nutno se vypravit zase po delší době do milovaného Českého Švýcarska a vzít s sebou ten neoblíbený přístroj - gamaspektrometr.

Bylo až s podivem, jak pěkné bylo počasí, takže nám náladu nemohla zkazit ani nutnost vzít si s sebou krosnu, protože do normálního malého batohu se ten pekelný přístroj prostě nevejde. :) Jako už mnohokrát předtím, zastavili jsme v Jetřichovicích, kde jsme zaparkovali auto a odtud jsme pokračovali pěšky.

Roubená chalupa pod Poštolčím kuželem (foto: Lenka)

Jarní potrava včel (foto: Lenka)

Po zelené turistické značce jsme prošli pod Vilemíninou stěnou až na rozcestí s červenou, odkud jsme museli popojít ještě kousek dál a výš... A protože jsem byla nějaká nastydlá a měla jsem kašel, nešlo se mi do kopečka zrovna dobře. Ale na druhou stranu se venku alespoň dobře dýchalo. :)

Baví mě v Českém Švýcarsku chodit po důvěrně známých místech, která ale v jiných ročních dobách vypadají poněkud neobvykle. To byl i případ brzkého jara, kdy ještě nebylo listí ani tráva a krajina působila malinko fádně, ale na druhou stranu jsme ještě někde viděli zbytky sněhu, takže se není co divit, že se příroda ještě nechtěla zazelenat. :)

... po zelené turistické značce (foto: Jirka)

... a stejně tak mě baví koukat na krajinu z drobnohledu a všímat si malých věcí, které dohromady vytvářejí charakter našeho nejmladšího národního parku. Třeba jako lišejník dutohlávka štíhlá (Cladonia gracilis)... i když si nejsem jistá, jestli to pravdu je tento druh dutohlávky, protože se to dá špatně poznat. :)

Dutohlávka štíhlá na pařezu (foto: Lenka)

Chalupa pod Jetřichovickými stěnami (foto: Jirka)

No, ale některá místa bez listiva vypadají zas o dost lépe a dokonce se dají i normálně vyfotit a není na fotce jenom zelená změť. :) Třeba jako kříž vedle chalupy pod Mariinou skálou. :)

Kříž (foto: Lenka)

A třeba následující průhled na Jetřichovické vyhlídky patří k mým oblíbeným. ;) Zdejší krajina působí v bezlistnaté době opravdu nepatřičně. :)) 

Světlá bezlistá krajina (foto: Lenka)

Stoupáme do kopce... stále... (foto: Jirka)

Docela jsem se divila, že se tu tolika těžilo dřevo. Průběžně dochází na území národního parku ke kácení na mnoha lokalitách, což je snaha o vymýcení nepůvodních druhů dřevin. Jedná se především o borovici vejmutovku, ale i o další druhy jako douglaska tisolistá, modřín opadavý a dub červený. Mezi nežádoucí druhy tu patří i smrky... Celé kácení se děje kvůli snaze o obnovu přirozené skladby lesa. Borovice vejmutovka (Pinus strobus) se v této oblasti České republiky chová jako agresivní invazivní druh. Původně pochází ze Severní Ameriky. V porostech vytlačuje dříve běžnou borovici lesní (Pinus sylvestris) a to hlavně tím, že z nich opadává velké množství jehličí, které mění chemismus půdy, kde nedokáží růst jiné stromy a dokonce ani rostliny v bylinném patru. Vzniká tak druhově velice chudý les, který v oblastech národního parku nemá co dělat.

Těžba dřeva (foto: Lenka)

Ještě to bude asi dlouho trvat, než se z tohoto lesa stane zdravý a pro oblast Českého Švýcarska typický les, ale až se tak stane, bude to stát za to. No, ale do té doby je ještě potřeba pracovat nejen v lese, ale i u skály a na nás tam za stromy jedna čekala. :) A když už jsem viděli svižníka polního (Cicindela campestris),  pustili jsme se pilně do práce. :)

Práce volá, vzhůru za ní (foto: Jirka)

Svižník polní (foto: Lenka)

A že ta práce dost často není med naznačuje následující fotka... Pro úplnost bych měla říct, že ten přístroj je gama spektrometr, který měří radioaktivitu materiálu. No a protože pískovce jsou obecně málo radioaktivní, musí se jedno měření provádět celé 4 minuty. A nemusím jistě uvádět, jak jsou někdy ty 4 minuty hrozně dlouhé. :) Ale já mlčím, protože většinu bodů měřil Jirka, za což mu patří vééélký dík!

Radosti s gamaspektrometrem (foto: Lenka)

Štěstí bylo, že jsme chytli tak pěkné počasí, protože stačila kupodivu jenom jedna bunda, aby člověku nebyla zima. Teda to bylo odpoledne, ale za našeho pilného měření šlo slunce docela rychle dolů a nenadáli jsme se a už zapadalo na horizont. Naštěstí nám chybělo jenom několik posledních bodů, takže jsme na to ještě viděli. :)

Koliště s klesajícím sluncem (foto: Lenka)

Západ slunce nad Českých Švýcarskem (foto: Lenka)

Akorát když jsme skončili, vyplašili jsme párek nějaké zvěře, která rychle odšustila směrem od nás. Škoda, že jsem neviděla, co to bylo... Ale ono už teda moc vidět nebylo. Cestou přes les jsme šli už po tmě a k autu dorazili už dost pozdě, ale největší tragédií dne bylo, že nám v naší oblíbené restauraci Na Stodolci už nedali nic teplého k jídlu. Ba né, Jirkovi ohřáli žebírka a já jsem si dala nakládaný hermelín, jestli si dobře vzpomínám. Hlavní bylo, že jsme zahnali hlad. ;)

Další informace:

- reportáže o NP České Švýcarsko - ČR Leonardo

- cs.wikipedia - České Švýcarsko, borovice vejmutovka, borovice lesní, svižník polní

- Usedlost Na Stodolci :)

Muzeum v Jílovém u Prahy

Pár Jirkových příbuzných žije v Jílovém u Prahy, takže se občas stane, že se vyskytneme ve zdejším muzeu (např. naše první návštěva). :) Muzeum sídlí na velmi reprezentativním místě - v Domě Mince, kde kromě stálé expozice probíhají i krátkodobé výstavy obrazů, fotografií nebo dalších uměleckých děl zaměřené na různá témata. Probíhají tu i další akce jako jarmarky a koncerty. 26. března dopoledne se tu konala vernisáž výstavy Kovářské řemeslo, na kterou jsme i my zamířili. :)

Dům Mince - sídlo Regionálního muzea v Jílovém u Prahy

Musím se přiznat, že jsme dorazili trochu později, takže jsme neslyšeli úvodní slovo na zahájení výstavy. Ale výstavu samotnou jsme zastihli a občerstvení také. :)) V první části expozice jsou vystaveny současné práce jílovských kovářů.

Výstava Kovářské řemeslo

Podkovička pro štěstí

Ozdobou výstavy je velký měch, který sloužil ke vhánění vzduchu do ohně. Dost mne překvapilo, jaké má měch rozměry... Vždycky jsem si je představovala o dost menší. :)

Měch

V druhé části výstavy jsou předměty z depozitáře jílovského muzea - jedná se o historické kovářské výrobky. Všechno jsou to předměty, které naši předkové užívali ve svém každodenním životě. Jde především o podkovy, hřebíky, motyky, zámky, klíče, mříže a nebo i žehličky.

Po zahájení výstavy na nádvoří probíhal doprovodný program - bylo možno shlédnout, jak se pracuje s kladivem a kovadlinou a že to rozhodně není nic snadného. Viděla jsem i několik dětí, které si zkoušeli něco ukout, ale já jsem to nezkusila. :)) Dále tu byla možnost koupit si nějaké hezké kovářské výrobky jako třeba zvonce, svícny nebo věšáky. 

Ukázka kovaných zvonků a svícnů

Kování :))

No a když už jsme v muzeu byli, tak jsme se podívali na stálou expozici i jiné výstavy. Začali jsme ve sklepeních, kde je expozice věnována historii Ostrovského kláštera a je tu dokonce i jeden kostlivec, ale tato místa jsme si v minulosti prohlédli už dvakrát, tak jsme se radši přesunuli dál.

První z výstav, které jsme navštívili byla České minerály ve fotografii Pavla Škáchy. Na výstavě byly zastoupeny hlavně minerály rudních ložisek. Pavel Škácha je dlouholetým sběratelem minerálů a student doktorandského studia na Přírodovědecké fakultě UK.

Velkoplošné fotografie na výstavě "České minerály"

A aby té geologie nebylo málo, šli jsme se pak podívat na výstavu Krása geologických map, kterou má na svědomí Antonín Morysek. :) Dovolila bych si lehce nesouhlasit s tím, jak je zde vypodobněn mapující geolog... Přesto, že jsem nikdy nemapovala, tak bych si troufla říct, že flanelky se dneska už moc nenosí a holinek jsme v terénu také moc nepotkala (převažují pohorky). Ale jinak je ten pan Hugo docela fešák. :))

"Krása geologických map" a mapující geolog Hugo :))

Mapy tu byly vystaveny různé - ty relativně nové, viděla jsem tu mapu, u které jsem byla několikrát zkoušená z regionální geologie (i u státnic) a vyloženě kuriózní jsou mapy odněkud z Libye, kde jsou použity asi dva odstíny žluté a jeden oranžové. :) To vskutku není moc pestrá geologie. Vedle map Českého masivu to vypadá opravdu komicky vzhledem k jeho složitosti. Nejzajímavější jsou ale staré mapy jako například ty, které jsou na dvou obrázcích pod textem. Jsou to mapy z druhé poloviny 19. století.

Mapa okolí pražského

Mapa Českého masivu

Po kráse geologických map jsme pokračovali na výstavu Jeňýk Pacák v srdci náš. Výstava zachycuje průřez tvorbou Jana Antonína Pacáka (1941-2007), což byl ilustrátor a člen skupiny Olympic. Samotné exponáty jsou doplněny mnoha fotografiemi z archivu paní Pacákové.

Exponát z výstavy "Jeňýk Pacák v srdci náš"

Kachle od Jeňýka Pacáka

Poté jsme se prošli ještě částí věnované těžbě zlata... A pak nám bylo naznačeno, že už je docela dost hodin a že bychom měli už jít, protože se blížila polední pauza. :) Docela jsem koukala, jak nám to muzejní prohlížení pěkně uteklo.

My jsme se potom ještě podívali za budovu muzea, kde je malý rybníček a je odsud hezký pohled na vodní hladinu, ve které se odráží objekt muzea a věž kostela. Jojo, v Jílovém je prostě malebně. :)

Dlouhý kachní krk :)

Muzeum a kostel za rybníčkem

A aby toho nebylo málo, našly jsme další důkazy, že už to jaro teda bude opravdu tady. Protože, když už kvetou fialky a kočičky, tak to už není samo sebou. :))

Jaro?

Jaro!! :)

Ale pak už jsme opravdu museli jít, čekal na nás dobrý oběd a potom promítání fotek z nějaké zajímavé exotické země, ale už si nepamatuji, která zem to přesně byla. :) Ale tipovala bych to na nějakou Afriku. ;)

Další informace:

- oficiální stránky Regionálního muzea v Jílovém u Prahy