Kyjovské údolí a severní část NP

Ráno pro nás bylo připraveno velmi příjemné překvapení... Byla ANGLICKÁ SNÍDANĚ!! :)) Skoro po roce to bylo příjemné zavzpomínání na starou dobrou Anglii. :) Po snídani jsme našim kolegům předali gamaspektrometr a vydali jsme se na výlet jenom nalehko. :) Namířeno jsme měli do Kyjovského údolí, kde jsme chtěli vidět ledopády... ale vůbec jsme nevěděli, jestli z nich ještě něco zbylo nebo ne. Takže to bylo docela napínavé do posledního okamžiku. :)

Poprvé jsme byli v Kyjovském údolí hned při naší první terénní výpravě a to už je tři roky (článek se nachází tady). Pro připomenutí uvedu, že Kyjovské údolí je dlouhé asi 5km a směřuje od malé osady Kyjov směrem k hranicím se Saskem (dříve tu bývala obec Zadní Doubice). Osu údolí tvoří řeka Křinice (německy Krinitz), je to 45km dlouhá řeka, které pramení ve Šluknovském výběžku, tvoří část státní hranice s Německem a pak se noří hlouběji do německého území. Od středověku do 20. století se tudy do Saska plavilo dřevo. To je dnes ale už minulostí, údolí je součástí národního parku a je přístupné turistům i cyklistům.

Zbytky sněhu v Kyjovském údolí (foto: Lenka)

Jak jsem doufala, byly v hlubokém údolí ještě zbytky sněhu a ledu... Sice to chvílemi bylo dost nebezpečné, protože to tu všude dost klouzalo, ale stejně to bylo bezva. Ale jak je vidět, už si nad zimou přebralo moc jaro a prosazovalo svoje síly, kde se dalo. :)

Klubající se jaro :) (foto: Lenka)

Už jeskyně Vinný sklep nám naznačila, že to s ledem v jeskyňkách bude docela dobré. Suťová jeskyně vznikla jako dutina mezi balvany, které byly uvolněny při skalním řícení a dosáhly až do řeky Křinice. Dutiny byly z části zaplněny vodou a v dobách opakovaného tání a mrznutí se tu vytváří několik zajímavých rampouchů (nebála bych se jim říkat krápníky), jenž mají tvar vinných lahví a od toho byl odvozen název pro jeskyňku. Fotky odsud sice stály za prd, ale i tak jsem z tohoto místa měla docela radost...

Jenže to jsem nevěděla, co nás čeká o kousek dál. Byli jsme tu před těmi tři lety a to na konci dubna, ale to se jednalo o neatraktivní místo. Ale to, co tu bylo teď, to byla pecka! :) Jeskyně víl. Koncem zimy se tu vytváří úchvatná podívaná - voda protékající pískovcem záhy mrzne v prostoru jeskyně a vytváří tu rozličné tvary rampoucho-krápníků... Stalagmity, stalagtity i stalagnáty. Dříve jsem o tom četla a viděla jsem několik obrázků, ale to co jsme tu viděli, to bylo nad moje očekávání. Později jsem se někde dočetla, že letošní rok byl na led v Jeskyni víl obzvlášť bohatý až abnormální. Jo, jsme trochu klikaři, já vím. :) 

Ledové krápníky v Jeskyni víl (foto: Jirka)

Protože jsem trochu doufala, že tu najdeme přesně tohle, už v Krásné Lípě jsem se na to malinko předpřipravila - koupili jsme si deset malých čajových svíček a sirky. A dobře jsme udělali... no a nebo ne - měli jsme jich koupit ještě o pár víc. Ale i těch deset stačilo k navození zajímavé atmosféry a k nasvícení několika zdařilých ledových soch. :)

Svíčky jsme si přinesli s sebou ;) (foto: Lenka)

Obdivovala jsem vnitřní stavbu ledu. I když v ledu byla nejenom vnitřní stavba, ale hlavně svíčky, které tu nechal někdo před námi. A že jich tu bylo hodně moc... proto jsem si svědomitě ty naše odnesla zase zpátky. No a nehledě na to, že svíčky zvyšují teplotu v jeskyni a urychlují tak tání ledu. Takže si svoje věci odneste zase domů! :) Na jaře se tu musí každoročně provádět velký úklid, jinak to není možné. :)

Vnitřní struktura ledu (foto: Lenka)

Ani se nám odsud nechtělo odejít... :) (foto: Jirka)

Byla jsem z tohoto místa tak unešená, že mi nakonec ani nevadilo, že jsem vylezla z jeskyně mokrá a že jsem tam dost času strávila s ohnutými zády. A byla jsem moc ráda, že jsme si s sebou vzali ty svíčky a také stativ, protože bez něj bychom si asi moc neškrtli. :) Každopádně doufám, že se sem ještě někdy podíváme, protože toto místo určitě stojí za to! :)

Už když jsem vylezla ven, začala mi ve foťáku blikat baterka a já jsme si s hrůzou uvědomila, že jsem si tu druhou nenabila. Béé, proto jsem od té doby s fotkami šetřila a fotil za mě víc Jirka. :) ... Vrátili jsme se na hlavní cestu (červená turistická značka), ale u Turistického mostu jsme s od červené odpojili a šli jsme podél Vlčího potoka po zelené značce. V této boční rokličce bylo daleko více sněhu a místy tu byla opravdu zima, vypadalo to slibně... :)

Vlčí potok (foto: Jirka)

O kousek dál jsme se museli ze zelené značky odpojit, abychom došli našeho cíle. ;) Vyšplhali jsme zase o kousek výš a sníh se kolem cesty začal opět ztrácet. Ale došli jsme k Brtnickým ledopádům a dokonce tu i nějaký led zbyl. Moc toho nebylo, nebyla to žádná oslnivá krása, ale přece jenom z toho ještě něco zbylo. :) Ledopády se tvoř v době, kdy taje sníh, ale teplo je střídáno mrazem, a tak led pokrývá velké plochy zdejší krajiny. Led je zbarven v nejrůznějších odstínech načervenalé, žlutavé, mléčně bílé, ale je tu samozřejmě i čirý led. My jsme tu opravdu byli pozdě, protože led se zachoval už jenom tam, kde ho bylo hodně  takže u těch nejznámějších ledopádů.

První z ledopádů, které jsme viděli, byl Betlém, který je tvořen mnoha rampouchy, které končí na hladině Vlčího potoka. V plné kráse to musí být působivá podívaná v několika patrech... Asi jako skutečný Betlém. :)

První z ledopádů... tedy to, co z něj zbylo - Betlém (foto: Jirka)

Zajímavě působí ledopád Varhany, je sice nevysoký, ale o to je širší a zajímavější. Vytékající voda ze svahu mrzne na hraně pískovcové skály a vytváří tak mocný příkrov ledu.

Ledopád Varhany (foto: Jirka)

Poslední navštívený ledopád byl Velký sloup, trochu jsme ho tu museli hledat, protože jsme přesně nevěděli, kde je... a trochu nás mátlo okolí, kde už nebyl ani kousek ledu a všechno nám akorát čvachtalo pod nohama... Ale nakonec jsme byli úspěšní a našli jsme několik metrů vysokou masu ledu, která ve své plné kráse musí být neskutečná... Představuji si, jak asi musí vypadat půlkruhová uzávěra údolí po které stékají ledopády... Jádro Velkého sloupu je tvořeno kmenem, na který se nabalují jednotlivé vrstvy ledu - no, na jednu stranu jsme určitě jedni z mála, kteří u ledopádu ten kmen viděli. :))

Ledopád Velký sloup (foto: Jirka)

Po tomto fantastickém zážitku jsem se zase vrátili na zelenou turistickou značku, odkud jsme pokračovali dále, až jsme se zase odpojili na cestě k Brtnickému hrádku. Ze samotného hradu toho mnoho nezbylo, ale tohle místo určitě stojí za malou odbočku ze zelené turistické trasy. Hrádek se rozkládal na poslední ze skal a cestou k jeho zbytkům je nutno překovat čtyři rozsedliny. Z hradu se nezachovalo ani původní jméno natož nějaké budovy. Většina hradu totiž byla ze dřeva, tak do dnešní doby jsou tu zachovány jenom lokálně vykutané dutiny do pískovce.

Brtnický hrádek (foto: Jirka)

Toto území patřilo od dob Přemysla Otakara II. Žitavským a po nich Berkům z Dubé, kteří pravděpodobně na přelomu 13. a 14. století nechali vybudovat skupinu skalních hradů, které měli střežit cestu po které se dopravovalo zboží od Labe do vnitrozemí. K těmto hradům patrně patří i Brtnický hrádek. Jeho původní jméno se nezachovalo, stejně jako písemné zmínky o něm, později se tomuto místu začalo říkat Loupeživý zámek. Už v polovině 15. století přestal být hrad obýván. Z hradu se tu opravdu nic nedochovalo, ale i tak stojí toto místo za návštěvu.

Hrádek býval na několika skalkách :) (foto: Jirka)

O kousek dál je další odbočka z turistické trasy a vede k velkému skalnímu převisu zvanému Velký pruský tábor. Pověsti praví, že místo sloužilo jako úkryt pro obyvatele okolních obcí v obdobích vojenského nebezpečí. Na skále je vytesáno srdce s křížkem z roku 1756 údajně na památku narození a úmrtí dítěte. Za další kilometr je krátká odbočka ke skalní vyhlídce známé pod jménem Soví vyhlídka. Výhled je pouze na zarostlé údolí Vlčího potoka směrem na jihovýchod, ale na svačinu je to místo docela pěkné. Tak jsme si taky svačinu dali. :))

Podběl lékařský (foto: Lenka)

Za dalšího asi půl kilometru jsme došli k místu, kterému se říká Šternberk a stával tu dříve lovecký zámeček. Stával uprostřed obory patřící hrabatům Salm-Reifferscheid z Lipové. Zámeček nechal vybudovat říšský hrabě Franz Wenzel v roce 1771 a pojmenoval ho podle své ženy, která pocházela z rodu Šternberků. Okolo zámečku byla vysázena kaštanová alej ve tvaru osmicípé hvězdy, což je znak rodu Šternberků, od toho byl také odvozen druhý vžitý název pro toto místo - Hvězda. Zámeček byl přízemní budovou s mansardovou střechou zdobený sochami jelenů, kolem rohu 1780 v něm byla vybudována i zámecká kaple. Okolo byla vystavěna řada dalších budov jako dům pro hosty, myslivna, lokajský domek, kuchyně atd. Po druhé světové válce tu byl vybudován dětský tábor, ale od 70. letech docházelo k úplné devastaci areálu, která vyvrcholila v  roce 1994 stržením zámečku.

Křížek u Šternberku (foto: Jirka)

Pobavila jsem se pohledem na mravenčí most přes potůček u pramene kousíček od bývalého zámečku Šternberk. :) Abych ty potvůrky vyfotila, musela jsem k nim docela blízko a pak jsem se jich nemohla zbavit. :) Mravenci si rozhodně umějí poradit! :) 

Něco jako mravenčí viadukt :) (foto: Lenka)

Pak už nás zelená turistická značka vedla docela nezajímavým lesem přes úbočí kopce Hůrka (472 m) směrem k Brtníkům. Až tam jsme ale nedošli, protože bychom si zašli a přece jenom jsme neměli tolik času. Takže jsme to stočili po neznačené cestě směrem  k Vlčí hoře.

Předjarní krajina u Brtníků (foto: Jirka)

Šli jsme kolem chalup a z jedné z nich se na pocestné usmívali její obyvatelé. :)) Docela vzpruha ve chvíli, kdy si člověk říká, že už snad ani nedojde, jak ho bolí nohy. :)

:)) (foto: Lenka)

Jo a kousek za chalupami mi naposledy škytla baterka do foťáku, udělala poslední snímek a měla jsem prostě smolíka. Aaaach jooo, jak já tyhle chvíle nemám ráda! :) Ale pořád je to ještě dobré, když jsme dva a ten druhý foťák má. :) Ale tady to bylo vážně pěkné, takže mě to stejně mrzelo. Jen tak na louce byl na malém kopečku křížek... A byl odsud i pěkný pohled na kopec s rozhlednou Vlčí hora, kde jsme taky už (dá se říci) před pár lety byli. :) Rádi se do tohoto kraje vracíme, protože je tu opravdu moc hezky... Jsem ráda, že jsem sem jezdit vlastně musela a přitom jsem si to vždycky moc užila. :) 

Kříž nad vesnicí Vlčí hora (foto: Jirka)

Rozhledna na Vlčí hoře (foto: Jirka)

O kousek dál jsme narazili na další část Köglerovy naučné stezky, tak jsme se šli ještě cestou zpátky k autu vzdělat... No, bylo to přece jenom o kousek dál než kdybychom šli přímou cestou, ale chtěla jsem vidět další kus naučné stezky, tak co se dalo dělat?! ;) Ráda jsem se nechala poučit - zvlášť, když většina naučných tabulí se vztahovala ke geologii. :) Podloží severní část oblasti Českého Švýcarska a Labských pískovců je tvořeno hlavně granity (žulami) a granodiority patřící k jednotce zvané lužický masiv. Toto těleso vzniklo vylitím magmatu hluboko pod zemským povrchem a dlouhým tuhnutím tohoto materiálu. Díky tomu jsou v této oblasti krásně vykrystalizované jednotlivé minerály. Ve Šluknovském výběžku jsou čtyři základní druhy: rumburská žula, brtnická žula, lužický granodiorit a lužický dvojslídný granodiorit.

Trasa Köglerovy naučné stezky (foto: Jirka)

U dalšího naučného panelu jsme se dozvěděli, že tu na povrch vychází také horniny permského stáří. Panečku, to mě trochu překvapilo - na tohle jsem už zapomněla! :) Ale stačilo se pouze rozhlédnout a bylo mi to hned jasné, v zářezu cesty byly zvětraliny červenavé až rezavě hnědé barvy a to nemůže být nic jiného než perm. :) Barva je dána přítomností sloučenin s obsahem železa, což dokládá vlhké tropické klima v době vzniku. Další cedule byla věnována sklářství v oblasti Českého Švýcarska a Lužických hor. Lidé uměli využívat dostupných zdrojů - křemene, vápence a dostatku dřeva. To vše je potřeba k výrobě skla ve sklářských hutích, kterých tu bylo hned několik.

Další panel popisuje jednu z nejdůležitějších geologických struktur významných především pro českou křídovou pánev - jde o lužickou poruchu či lužický zlom. V důsledku pohybů na tomto zlomu dneska můžeme najít permské, jurské a další horniny a díky němu mohlo dojít k zahloubení pánve a uložení mocné vrstvy sedimentů, které dnes tak rádi navštěvujeme v podobě skalních měst. :) Pohyby na zlomové ploše často tyto plochy zbrousí a vyleští a těmto plochám se říká tektonická zrcadla. V oblasti skal zvaných Plačtivé kameny je tento jev dobře vidět a podél cest je mnoho drobnějších balvanů s ohlazenou plochou - tak jako ten na následující fotce. :)

Tektonické zrcadlo :) (foto: Jirka)

Byli jsme už dost unavení, takže jsme pak už jenom kolem dalších naučných tabulí profrčeli, že jsme si ani nestačili všimnout, co na nich přesně je. :) Ale Jirka je vyfotil, tak jsem se mohla informovat dodatečně. ;) Kdybychom zůstali pozorní mohli jsme se dozvědět, jaké listnaté a jehličnaté stromy ve zdejších lesích rostou a že se v okolí pěstoval len a jak se tkaniny z něj bělily. Zajímavé informace... Původně jsme se chtěli zastavit na jídle v Doubici, ale nakonec jsme rovnou vyrazili domů. Měli jsme toho dost a navíc se blížila tma, tak jsme alespoň za světla chtěli dojet někam do civilizace. :) Ale byl to bezva výlet, akorát jsem se docela těšila na druhý den do práce. ;)

Další informace:

- reportáž o Kyjovském údolí z Toulavé Kamery; Kyjovské údolí a Brtnické ledopády na stránkách mavlast.cz, ledopády na idnes.cz

- cs.wikipedia - Křinice, Kyjov, Köglerova naučná stezka, Brtnický hrádek, Šternberk, Brtníky, lužický zlom
- hrady.cz - Jeskyně víl, Brtnický hrádek, zaniklý zámeček Šternberk
- fotografické výlety do oblasti Českého Švýcarska na stránkách www.tomasek.cz - Jeskyně víl, Brtnické ledopády (popis, s mapkou), Ledopády v r. 2009, Ledopády v r. 2010
- Brtnické ledopády (Petr Hlouš)
- zaniklý  zámeček Šternberk u Brtníků