Otevírání památkové sezóny :)

Při prohledávání internetu a přemýšlení o tom, kam bych se ráda třeba podívala jsem narazila na stránky www.krivoklat.cz, kde jsem se dozvěděla, že otvírají už poslední březnový víkend (na rozdíl od ostatních památek, samozřejmě až na pár výjímek:))... V tu chvíli už bylo takřka rozhodnuto, co se bude ono sobotní odpoledne dít... jenže poznání tohoto rozhodnutí bylo ještě malinko delší :))

Při pohledu na mapu jsme si mysleli, že to je relativní kousek a že tam budeme rychle, ale ono to tak úplně pravdivé nebylo :) ... Ačkoliv cesta se klikatila probouzející se krásnou krajinou, takže jsem se v podstatě krásně pokochali:) Ku hradu jsme dojeli v rozumný čas, místa naprohlídce byly, tak co víc si přát.. No, Jirka by určitě dodal, že by si přál slunečné počasí, aby se mu povedla nějaká ta super exkluzivní fotečka (ale sluníčko si prostě moc nedalo říct:)).

Hrad Křivoklát je vážně skvostný... Kdysi jsem tady byla s mámou a s tátou, ale moc jsem si z něj nepamatovala... A přitom si opravdu je co pamatovat. Už jenom nádherné první nádvoří, kde je dostatek prostoru pro posezení, rozhlížení se... nádvoří dominují staré stromy.

Nádvoří ... (foto: Jirka)

První písemné zmínky o hradě pocházejí z roku 1110, před tím tu patrně stávalo ještě opevněné hradiště. Stavba stojí na skalnatém výběžku a ze tří stran je obtékána Rakovnickým potokem. Tato poloha je docela výhodná, protože se hrad pak snadněji bránil před dobýváním. Ze čtvrtého směru je svah pozvolný, je zde přístup do hradu a tak je tento prostor chráněn obrannou Velkou věží. Velmi mě zaujala mocnost zdí - směrem do nádvoří mají zdi 3 - 3,5 m a směrem ven z hradu je to 6 - 6,5 m. Věž je vysoká 42 m, což je údajně i hloubka studně na nádvoří:) Zajímalo by mě, jestli je to opravdu tak nebo si to zdejší průvodci vymysleli, aby se jim to lépe pamatovalo;)

Velká věž (foto: Jirka)

Přemysl Otakar I. si Křivoklát oblíbil jako svoje letní sídlo, rád sem jezdil i Václav I. Za Přemysla Otakara II. byla na hradě dokončena rekonstrukce (z té doby pocházejí např. stropní klenby). Hradní kaple byla vystavěna až později - za Václava II. (v roce 1287). Kaple dýchá starou atmosférou, opět jsou zde krásné stropní klenby a zajímavý oltář. Lavice jsou kopií lavic původních a na jejich okrajích jsou vytvořeny malé plastiky podivných zvířátek, jenž mají charakterizovat špatné vlastnosti a člověk si přý podvědomě sedá k té své špatné vlastnosti:) V kapli se dvakrát ročně pořádají mše... o Vánocích a Velikonocích... musí to být hezký zážitek.

Na hradě pobýval i Karel IV. (jako dítě tu byl vězněn a později zde bylo vydáno mnoho významných listin). Jeho syn Václav IV. se pustil do rozsáhlých stavebních úprav - bylo uzavřeno nádvoří stavbou purkrabství a věží - Hudeckou a Prochoditou. S jeho odchodem začíná poalinku hrad chátrat. 13. března 1422 vypukl na Křivoklátě požár, který zničil veškeré dřevěné součásti a vybavení. Kolem roku 1487 za Vladislava II. Jagellonského začala rekonstrukce hradu v pozdněgotickém slohu (tzv. vladislavská gotika), která ale nebyla dokončena. V 16. století patřil hrad Habsburkům, kteří zde zřídili věznici. Roku 1597 zachvátil hrad další velký požár. A v18. století hrad vlastnili Valdštějnové.
V 18. století získávají hrad Fürstenberkové, kteří se opět pouštějí do jeho přestaveb (za Karla Egona Fürstenberka byl rozdělen Velký královský sál na dvě patra, bohužel). 18. srpna 1826 zachvátil hrad opět požár, který zničil i střechy (zničena nebyla kaple ani královský sál). Hrad byl opět opraven za Karla Egona II. z Fürstenberka v roce 1850. Na opravě se podílí celá řada architektů, ale přesto opravy trvají dalších několik desetiletí. Od roku 1929 patří hrad státu.

Během prohlídky jsme byli třeba ve Fürstenberské knihovně, která obsahuje asi 50 000 svazků (teda ne všechny jsou na Křivoklátě)... zajímavá byla největší kniha, která vážila 11 kg, psaná hebrejsky:) ... No, takové lehčí čtení před spaním to asi nebylo:)) V obrazárně byla vystavena ohromná truhla - prý cestovní zavazadlo, do kterého se vešly dvoje dámské šaty... A když taková dáma z vyšší společnosti cestovala, měla s sebou takových truhel až 60... Tak jsem si tak řikala, že jsem na tom ještě dobře:)) Náš průvodce měl asi černý smysl pro humor, protože nejvíc se vyžíval v popisování mučících nástrojů, kdy železnou pannu nazval "vlastně takovým středověkým odšťavňovačem". :) ... Nicméně mu patří velký dík, protože díky němu byla prohlídka zajímavá:) Díky :)

Po prohlídce jsme se ještě porozhlédli po již zmiňovanám nádvoří... a asi půl hodiny jsme si počkali na langoše - během čekání už definitivně zalezlo sluníčko (smůla, Jirko... co?:)). Kousek od hradu se nachází pomník knížete Karla Egona II. z Fürstenberka. Je to 14 m vysoký, pískovcový pomník v novogotickém slohu. Samotná socha je z mramoru a vytvořil ji sochař Emanuel Max. Od pomníku je nejkrásnější výhled na Křivoklát... je opravdu krásný, takže to asi bude pravda:)

Křivý klát... Křivoklát z vyhlídky u památníku Karla Egona II. (foto: Jirka)

A pak už nezbývalo, než se s milým Křivoklátem rozloučit a popojet zase kousek dál... proti proudu času i řeky Berounky. Cílem byla vesnice spadající pod křivoklátské pansví:) - Skryje, která je slavná především mezi geologickou částí obyvatelstva:) A to proto, že je zde lokalita s výskytem kambrických trilobitů;)) (které my jsme teda nenašly ... ale to bude spíš tím, že jsme ani pořádně nehledali:). Parkovali jsme na parkovišti hned vedle kostela archanděla Michaela z roku 1713... Jeho fotku pěknou nemám, protože Jirka byl lenivý vytáhnout foťák a já jsem ho tam nějak neuměla nasoukat a nemám tak na fotce jeho věžičku:)

Neopomněli jsme se zastavit před místní školou, kde je památník, na kterém se skví nápis: "1799 - 1883, Joachim Barrande. Proslavil Skryje paleonologickým dílem o trilobitech Le systeme silurien du centre de la Boheme (1852 - 1872)". Pokračovali jsme dál po modrá luristické značce směrem k přírodní rezervaci Jezírka. Oblast má rozlohu 59,5 ha a je útočištěm mnoha druhů fauny (konipas horský, skorec vodní, ledňáček říční, vranka obecná, pstruh horský, rak říční atd.) a flory (tis červený, rybíz alpínský, jalovec obecný, tařice stalní, krabilice chlupatá atd.). Podloží je zastoupeno nejčastěji kambrickými vulkanity křivoklátsko-rokycanského pásma (dacity). V části rezervace vystupují jílovité až prachovité horniny jineckého souvrství s četnými fosíliemi (trilobiti, ramenonožci). Teď na jaře jsou strmé svahy rozzářeny fialovými kvítky kytičky jaterník podléška.

Zbirožský potok se tu zařehává hluboko do svého podloží. V jednom místě vytváří uzoučkou soutěsku s malým vodopádem... Pohled je to jako z jiného světa, jako by se toto do zdejší krajiny vůbec nehodilo:) ... Cesta nás zavedla k potoku a vedla v jeho bahnitém okraji těsně vedle skal a pak najednou se potok rozšíří v jezírko a otevře se pohled na strmé skály porostlé kapradinami a mechem, které v sobě potok svírají a nechtějí ho pustit dál...

Zbirožský potok (foto: Jirka)

Skryjské jezírko (foto: Jirka)

Poté jsme se už v deštíku vydali zase zpátky do Skryjí... a přesto jsme ještě potkali zajímavé obyvatele zdejší oblasti... Nejprve to byl jeden mlok, kterého jsem se teda lekla, ale naštěstí jsem na něj nešlápla:)... O kousek dál byl další skvrnitý obojživelník. A o kousek dál jsme viděla tři muflony, jak běží přes cestu... Teda já jsem viděla tři muflony a Jirka viděl jeden bílý zadek, takže si úplně nejsem jistá, jestli to opravdu byli mufloni nebo nebyli, no :D...

Český ráj - III. část

Nastal čas balení věcí a loučení se s Českým rájem - ráno tedy prozatím jenom s kempem v Sedmihorkách, na "velké" rozloučení jsme si počkali až do odpoledne :)

Vyjeli jsme autem směr ku Kosti... Jenže jsme cestou spatřili pohled na Hrubou Skálu doposud nevídaný, tak jsme zastavili a Jirka se jal zaznamenat tento pohled pro dny příští:))

Zámek Hrubá Skála - tentokrát z podhledu (foto: Jirka)

To byla jenom chvilková zastávka, pak jsme jeli rovnou do vesničky Podkost, kde jsme zaparkovali bujného oře a vydali jsme se ťapat zase hezky po svých;)).

Měli jsme velké štěstí, když jsme přišli ke Kosti, zrovna se zatáhlo... ale když jsme pak popošli dál do údolí Plakánek, vysvitlo sluníčko a jakoby prostě ty naše fotky rozsvítilo! :D
Hrad Kost je postaven na pískovcové skále v údolí... Možná proto nikdy nebyl dobyt - nebyl vidět. :)) Založen byl patrně za Beneše z Vartnberka před rokem 1349. Po roce 1524 byl hrad renesančně přestavěn... Ale jeho sláva pomalu pohasínala - už zde sídlila jen správa panství a byty úředníků... Dnes však hrad patří ke skvostům Českého ráje.

Středověký hrad Kost (foto: Jirka)

Od Kosti se dá jít směrem do údolí Plakánek - pojmenování pochízí už ze 17. století a to podle rodiny Plakánků... Ti v této oblasti pálili dřevěné uhlí a od toho měli uplakané oči. Někdy je údolí nazýváno Kosteleckým dolem... Údolí samotné vzniklo zaříznutím říčky Klenice, proto je údolí kaňonovitého charakteru s kolmými skalními stěnami. V údolí jsou umístěny nenápadné informační tabulky, které upozorňují na zajímavosti z přírody i historie... Podél říčky Klenice původně rostly jasano-olšové lužní lesy, ale v dávné minulosti byly přetvořeny na mozaiku luk a rybníků.

Skalnaté údolí Plakánek s říčkou Klenicí (foto: Jirka)

Turistická trasa dál vedla k Pilskému rybníku (podle tabulky naučně trasy), ale jinak zvaný Obora. Každopádně nic to nemění na tom, že rybník je vážně krásný... Tak jako v případě Věžického rybníka, rostou skály jakoby z vodní hladiny. A hráz má rybník také pěknou, pod ní roubený domeček... Já to prostě nechápu, jak se to v tom Českém ráji povedlo, že se tu naakumulovalo tolik nádher a krás:))

Pilský rybník (Obora) mezi skalami (foto: Jirka)

Kousek za rybníkem Obora jsme uhnuli z červené značky - ale ještě předtím jsme se pokochali pohledem na studánku Roubenka... Jde o kamennou asi metr hlubokou jamku... Okolo je dřevěná lávka s lavičkou... a nad studánkou stojí do dřeva vyřezaná strážkyně zdejšího pramene... Nádhera... Hezčí pramen bych asi jen těžko hledala...:)

Studánka Roubenka (foto: Jirka)

Pod rybníkem jsme tedy odbočili do zarostlé, lesnaté rokle zvané Malý nebo Vesecký Plakánek. Z cedulek jsme se dozvěděli, že na skalním ostrohu bývalo asi v 7. století př.n.l. opevněné hradiště Poráň. Vesecký Plakánek je o poznání ponurejší - je užší, zarostlý lesem, je zde velké vlhko a slunce sem asi moc nesvítí... Přesto tam bylo prostě hezky :) Osu této rokle tvoří drobný Vesecký potok...

Jak už název potoka napovídá, teče směrem od Vesce, kde nás zastihla napříjemná sněhová vánice! :) Vesec je moc hezká a malebná vesnička s návsí okrouhlého typu, roubené domečky, nikde ani památky po drátěnkových plotech! :) ... Uprostřed návsi stojí sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1843 od Jana Zemana. ... Musim říct, že jestli se někdy někam odstěhuju za klidným stářím, tak to musí být sem... :D

Sněhová vánice se brzy přehnala a na nás zase zasvítili slunce... Paradox celého našeho výletu, počasí se prostě střídalo jako kdyby byl aríl:) ... Neúprosně před námi utíkaly vteřiny a metry, které nám ještě zbývaly z pobývání v Českém ráji... Ve Vesci jsme se napojili na silnici mize Sobotkou a Podkostí. A to především kvůli Semtínské lípě - ta prostě nemohla chybět...;) Okolo roku 1730 byly k sosě sv. Jana Nepomuckého vysazeny dvě lípy - jednu vyvrátil vítr v roce 1858 a druhou po vichřici 27. května 2000. V blízkosti ale byla nedávno vysazena lípa nová, tak jí přejme, aby brzy dorostla podobně majestátních rozměrů jako měla "stará" Semtínská lípa (vysoká 35 m, obvod kmene 8 m, šířka koruny 35 m).

... to zbylo ze Semtínské lípy (foto: Lenka)

Ach jo... pak už nezbývalo nic jiného, než dojít k autu a pomalu zamířit dom... :) Přesto jsme ještě vylezli na protější kopec, abychom dobře viděli na Kost... Jirka měl dobrej nápad, vznikla z toho pěkná fotka, která by tu nemohla chybět :)

Ještě jedou Kost :) (foto: Lenka)

... No, tak a to je prostě úplnej ko-ko-konec :) ... Tak se těším někdy příště!

Český ráj - II. část

Druhý výletní den jsme si nedali tak nesplnitelný cíl jako vstát v sedm nebo v kolik:)... Jeli jsme "na pohodu":)... Nicméně, když jsem si nazula pohory, tak jsem zjistila, že to až taková pohoda nebude a že se místo chození spíš budu ploužit... Nicméně i při mé nerychlosti jsem byla rychlejší než Jirka, který si hrál s filtrama a nastavením foťáku a tvořil a tvořil;))

Popojeli jsme si autem... trochu lenost, ale na druhou stranu - stmívalo se brzy a kdybychom si nevozili zadek, tak toho tolik nevidíme :) ... Navštívili jsme Podrtosecká údolí, kde je několik krásných rybníků a celá oblast je rezervací (o rozloze asi 141 ha, vyhlášena v roce 1999).

Zaparkovali jsme u rybníka Vidlák. Z cedule jsem se dozvěděla, že na rybníku žijí ptačí druhy jako kachna divoká, lyska černá, ledňáček, konipas horský, potápka malá, volavka popelavá, volavka bílá... A já jsme neviděla ani peříčko!:)

Přírodní rezervace Vidlák (foto: Jirka)

Nicméně o kousek dál jsem viděla svojí letošní první jarní květinu... Akorát teda nevím, jak se jmenuje (takže kdybyste někdo věděl, určitě se mi s touto vědomostí pochlubte:)...

První setkání s jarem... :) (foto: Lenka)

Minuly jsme další z rybníků - Krčák, ze kterého tedy moc vidět není, protože turistická trasa ho spíše míjí...
Podtrosecká údolí jsou chráněna především kvůli svým mokřadním biotopům, které vytváří specifické podmínky pro život mnoha vzácných druhů rostlin (suchopýr štíhlý, rosnatka okrouhlolistá, pryskyřník velký...) i živočichů. Mezi rybníky jsou místy zachovány tzv. květnaté louky, které jsou druhově bohaté, ale potřebují k tomu paradoxně obhospodařování člověkem - pravidelné sekání trávy a odvážení sena. Na tyto biotopy je vázáno několik chráněných druhů motýlů (modrásek bahenní).

Dalším z rybníků je Věžický rybník neboli zkráceně Věžák.. Natáčel se zde film Jak dostat tatínka do polepšovny, ale "naživo" je rybník ještě lepší... Velmi by mě zajímalo, jak rybník vypadá, když se stromy rozpučí a zelená příroda se probere k životu... Takhle přece jenom okolí rybníka působilo trochu smutně...

Věžický rybník (foto: Jirka)

Vodní hladina má rozsah až 9 ha... Vypadá to jakoby skály vyrůstaly přímo z vodní hladiny... Fakt nádhera... V těsné blízkosti rybníka se od roku 1980 nachází informační středisko CHKO Český ráj... které bylo v tomto období pochopitelně také zavřené:)

Velmi se mi líbil jeden dům, který měl na předzahrádce výběh, ve kterém byl bílý králík, kterého z bezprostřední blízkosti sledovaly asi tři kočky:)... A za plotem byl pejsek, který jim do toho ještě hezky poštěkával:) Nadchla mě především ta kočko-králičí "symbióza" :D

Věžický rybník... vodník se ale někam schoval ... :) (foto: Jirka)

Turistická trasa vedla dál po silnici... minuli jsme pramen Prdlavka (ehm, nechápu, proč tak Jirka trval na tom, aby si mě s ním vyfotil;)). Provoz byl poměrně klidný, takže jsme si bezpečně došli k další kuriozitce - Pekařově bráně :) Celá skalka se nazývá Mnich, v celé šíři silnice je v ní vytesán otvor, aby mohla projíždět auta :) Název je odvozen od názvu stezky, která se tudy táhla (od Valdštějna na Kost) a byla původně pojmenovaná po historikovi Dr. Josefu Pekařovi.
My jsme skále užili svou obědovou pauzu... Takže takřka pod námi projížděly auta ... zajímavé místo :)

Skalka Mnich s Pekařovou bránou (foto: Jirka)

Jsme rádi, že jsme si sem kousek zašli, přesto, že jsme se museli asi kilometr vracet zpátky... Pak už jsme se vrhli do dalšího údolíčka mezi skalami... Kde na mě čekalo překvapení - jaro už se na někom alespoň podepsalo a síla slunce začala ze země tahat první bledule jarní (Leucojum vernum)... :) Jsem z těch květin ještě těd unešena! :)

Bledule jarní (foto: Lenka)

Celé údolíčko mělo úžasnou atmosféru, byli jsem tam téměř sami, takže jsme si i sami mohli užívat ticha, stromů, skal, zurčící vody ... a bledulí ;)) ... U Podsemínského rybníka (někde se uvádí Semínský rybník) je dokonce Podsemínský mlýn a několik dalších zajímavých domečků... Nejzajímavější na tomto místě je ale patrně mostek přes říčku Žehrovku... V současné době je v havarijním stavu a vstup na něj je na vlastní nebezpěčí :)

Podsemínský most (foto: Jirka)

Pohled směrem od Podsemínského mostku po proudu říčky (foto: Jirka)

Samotný Podsemínský rybník je velmi mělký a bažinatý... V dřivějších dobách měl daleko větší rozsah, dnes už zarůstá bažinnou vegetací. Přesto je rybník velmi půvabný... doteď vidím asi půl metru vysoké bochany trav, jak čnějí nad vodní hladinu... Pro údolí jsou typické bizardní chatky a chatičky postavené na skalách a na malých výklencích:) Hodně zvláštní stavbičky:)

Ještě o další kousek cesty na nás čekal poslední rybník tohoto dne... Byl to Nebákov, při jeho hrázi stojí Nebákovský mlýn (někdy zvaný též Vlkův mlýn). Jedná se o původně barokní mlýn postavený v roce 1455 (dnešní podoba ale až z roku 1743). Ve skalním výklenku u hráze rybníka je výklenek se soškou sv. Jana Nepomuckého.
Hladinu rybníka jsem už viděli ale jen z výšky, protože jsme začali zvolna stoupat a odpojovat se od údolí Žehrovky. Naše kroky mířily zvolna směrem k Troskám... které na nás mrkaly svojí majestátností z mlžného oparu, který je objímal...

Už jsme málem nevěděli kudy kam... ale naštěstí... :)) (foto: Lenka)

Jirkovi se cesta zdála dlouhá, ale co se dalo dělat... Museli jsme po svých :) Přímo na Troskách jsme nebyli, stanuli jsme jenom u rozcestníku pod jejich vrcholem. Ovšem , hezký pohled na ně nebyl - jakoby se na nás mračily za to počasí, co na nás seslal nějaký místní strážce Českého ráje;) Od Trosek to bylo coby kamenem dohodil a zbytek došel... Akorát unavené nohy už to přeci jenom hůř snášely :) Dorazili jsme! :)

A jako odměnu ja turistický výkon jsme si dopřáli večeři ne z vlastních zdrojů jako den předem, ale pořádný nášup:)... Vyhřáté spacáky pak byly už jenom sladkou tečkou;)))

Český ráj - I. část

Po dlouhé tuhé zimě vypadalo počasí trochu líp, takže jsme se rozhodli nehnít doma a vyrazit si trochu povyrazit do přírody :) ... A vybrali jsme si k tomu přímo tu rajskou... česky rajskou :)

Trochu se stydím, že jsme k dopravě využili čtyřkolové pohodlí místo mého oblíbeného vlaku, ale jako omluvu lze uvést, že jsem vyráželi v pátek odpoledne, tak by jsme se na místo dostali za tmy a na recepci v kempu by nám třeba ani klíče od chatičky nepronajali :)

Nicméně! Dobře to dopadlo, do Českého ráje cesta příjemná je a tak začal náš prodloužený víkend... Jupíí :) ... Ubytovali jsme se tak akorát, když spadla tma, proto prvního dne nejsou žádné zajímavé výletovací zážitky, přeskočíme tak ke dnu druhému - sobotnímu :) Ještě poznámka - domovem pro nás byl opět kemp Sedmihorky, familiérně zvaný "Sedmipohorky" ;) ... Trocha reklamy (opět) nezaškodí a stejně si myslim, že je to moc dobrej kemp... a mimo sezónu, kdy tam je pět a půl člověka, tak to je vyloženě balzám na duši.

___________________________________________

Druhý den se nám podařilo vstát... mnohem později, než jsme si naplánovali večer... Tohle mě nikdy nepřestane fascinovat - jak se mění ta časová perspektiva večer a ráno :D ... Ale vyrazili jsme ještě dopoledne a velmi brzo jsem se zamilovala do svých softshellových kalhot, skoro bych je nazvala neušpinitelnejma kalhotama - a to ode mě zní jako fakt dobře... Kdo zná, tak ví :))

Vyrazili jsem si do kopečka k Hrubé Skále. Cestou obvyklých milionšest fotografických zastávek... ale já se ani trochu nedivim, když tam bylo všude tak hezky a kam se oko podívalo, byl zajímavej pohled. A to jsem prosim pěkně ještě nevěděla, co mě čeká další dva dny;)...

Pohled na mlžný vrch Kozákov (foto: Jirka)

Zámek se původně jmenoval jen Skála, ale ve snaze rozlišit ho od (Malé) Skály, byl v 17. století přejmenován. Původně na tomto místě stál hrad založen v roce 1350 Hynkem z Valdštejna. Ke konci 16. století došlo k renesanční a v roce 1710 k barokní přestavbě. Definitivní podobu v novogotickém stylu získal zámek poměrně pozdě, až v roce 1960. V současné době slouží rekreačním účelům - je zde hotel (škoda tomu...).

Samotný zámek jsme teda minuli a spíš jsme mířili dál do skal a lesů... Koneckonců samotný zámek jsme navštívili cca před rokem a půl... teda spíš jeho vyhlídkovou terasu, protože nebyla sezóna ;)

Vrcholky skal... (foto: Jirka)

Trosky - vypreparované čedičové suky se zříceninou středověkého hradu (foto: Jirka)

... Ale možná v tomto psaní zaslechnete malou závist svobodného focení, já jsem si totiž na téhle vyhlídce uvědomila, že jsem si doma nechala nabíječku na akumulátor, takže jsem byla ve své tvořivosti silně přišláplá;)
Cesta se vinula mezi skalami a stromy a postupně nás zavedla na stará dobré známé "evergreeny" jako Mariánskou vyhlídku (360 m.n.m.), kde jsem pěkně vymrzla a pořádně pocítila, že jaro si přece jenom ještě dává na čas. Škoda jen toho nízkého mračniska, které znemožňovalo dohlédnout na Kozákov, jako by tam opravdu nebyl!:)

Český ráj, jak má být - skály, lesy a Trosky :) (foto: Jirka)

... Symbolický hřbitov horolezců... o tom mi vyprávěl spolužák z vysoké, žijící v Turnově, že se tu schází s přáteli na Štědrý den, což mi příde jako hezký zvyk...

Dál jsme vyměnili žlutou turistickou značku za modrou a minuli jsme několik krásných starých pramenů - Barbořin, Antonínův, Josefův a pramen Kořenovského. Modrá ale byla trochu mrcha, vedla po schodech do kopce - ale to mi konečně bylo to pravé teplo, takže jsem za to byla vlastně velmi ráda :)) Čekala nás ovšem kousek dál odměna... nee, tu čokoládu jsem nemyslela... odměna byla v podobě vyhlídky - nejprve jedna bezejmenná a posléze Janova vyhlídka. ... Jak charakterizovat výhled?... Dechberoucí, krásný... moc dlouho bych se tam vydržela dívat... když bych teda dělala, že nevidím ten hybridní zemědělský areál. ;)

Strom a skály kousek od Janovy vyhlídky (foto: Jirka)

Předjarní skalní věže (foto: Jirka)

Na Janově vyhlídce nás dohnal lehký deštík, který nás doprovázel ještě notný kus cesty a později se k nám připojil v podstatě natrvalo... Kousek jsme si zašli a udělali si odbočku ke Kopicovu statku, kde jsme ani já ani Jirka nikdy nebyli. Kousek od něj byl rozcestník, kde se na jedné z cedulí skvěl nápis "OKRUŽNÍ CESTA - SKALNÍ RELIÉFY, NEPOŠKOZOVAT !!", tak jsme šli ;) Už z dřívějška jsem někde četla, že jde o naivní umění, no docela bych řekla, že silně naivní :)) Našli jsme Horymíra na koni, jelena, Cyrila a Metoděje, Anežku Přemyslovnu... největší dojem na nás udělal asi lev - se žlutými kamínky místo očí! :)

Jeden ze skalních reliéfů Vojtěcha Kopice (foto: Lenka)

Kopicův statek je roubenka z r. 1787. Původní název zněl Jirošova rychta (pocházel odsud starosta Turnovského okresu - František Jiroš). Od roku 1932 žil ve statku Vojtěch Kopic (1909 - 1978), který vytvořil ony lidové výjevy z dějin naší země... Před statkem stojí socha sv. Jiří z r. 1806.

Kopicův statek (foto: Jirka)

Statek se nám velmi líbil... ale odpoledne se už pomalu chýlilo, ale přesto jsme se vydali ještě kousek zpět - k hradu Valdštějnu. Jedná se o nejstarší hrad v Českém ráji, v letech 1260 - 1280 byl rodovým sídlem pánů z Valdštejna. V 16. století vyhořel a v 18. století se místo stalo známým poutním místem. Z hradního areálu je prý nejhezčí vyhlídka na Český ráj - ale jelikož hrad byl ještě zavřený, tak jsme se o tom nemohli přesvědčit... a i kdyby - tak počasí by výhled silně zamlžilo :). K tomuto místu se váže nejedna komická vzpomínka, když jsem tu před X lety byla na čundru s kamarády... úplně mi ty vzpomínky ožívaly před očima :)))

Šli jsme ještě asi 1 km po červené tzv. Zlaté stezce Českého ráje - k rozhledně Hlavatice... Jedná se o reliktí pískovcový suk, k jeho vrcholu vede železné točité schodiště a z malinké vyhlídkové plošinky je hezký výhled na Turnov a okolí... Jenže to by nás tu nesmělo zastihnout už definitivně psí počasí :) Vidět moc nebylo a div, že jsme nepřimrzli k železnému zábradlí! :)

To už se skoro šeřilo, takže jsme se vydali na cestu zpět... Ten den už poněkolikáté jsme prošli k odbočce na Janovu vyhlídku... ale stále jsme se drželi červené turistické značky, která nás vedla na ty nejhezčí skalní vyhlídky - Vyhlídka u lvíčka, Vyhlídka na Kapelu (krásný pohled na štíhlé věže skalního města...)... Jenže zaznamenat to nešlo, protože tou dobrou už silně mrholilo a na tajemné skalní město padala pozvolna tma, což ho činilo ještě tajemnější...

Minuli jsme arboretum Bukovina, na jehož prohlídku už nám nezbylo světlo... :) Arboretum založil tehdejší majitel hruboskalského panství Jan Křitel z Aehrenthalu se svým správcem Leopoldem Angrem (cca rok 1860). K vidění jsou zde druhy jako např. jedle ojíněná, lípa srdčitá, jedle obrovská, liliovník tulipánokvětý, dub červený, douglaska tisolistá nebo jedlovec kanadský.

Za hraní slovního fotbalu už nezbývalo než se po vlastních bolavýých nohách dopravit do naší chatičky:)... Musim se teda přiznat, že nohy bolely hodně moc a bylo velmi úlevný zaplout do chatky, potažmo do spacáku a nechat na sebe přijít spánek :D