Kokořínsko

Kokořínsko je krajina skal a hlubokých lesů... a my jsme měli tu čest na kratičkou dobu pošlapat její zem, pokochat se její krásou a nadýchat se něco čerstvého vzduchu. Jojo, prostě jsme tu byli na víkendovém čundru, jako jedinou chybu lze brát snad to, že to bylo právě jenom víkendové... Strašně to uteklo, ale bylo to neskutečně fajn:)

První půda, kde jsme stanuli a která se stala i naší odpichovou, byly Blíževedly (sem jsme se dostali mírně komplikovanou cestou z Prahy vlakem a autobusem - to kvůli výluce na trati Lovosice - Úštěk... a tímto bych chtěla pozdravit pracovníky Českých drah, kteří svým jednáním opravdu umí člověku znepříjemnit život;)) Z Blíževedel lze uvést jednu zajímavou věc - hospodu, víc jsme tu neviděli;) Ale i tady je znát divokost tohoto kraje, páč je odtud výhled na kopec Ronov:)

První den byl takovej trochu přesouvací, protože jsme celkem nic neviděli, zmokli jsme... ale našli jsme krásnej převísek na přenocování (no, dobře, my jsme ho nenašli... tak díky Davide;)). Musim říct, že tak dobře jako pod převisem se snad ani doma nespí. Čerstvej vzduch je čerstvej vzduch a zpívání ptáků je zpívání ptáků, to se nikde nenahradí:)

Vykutaná cestička :) (foto: Jirka)

Po sbalení věcí jsme je zase pěkně hodili do křoví a mazali jsme na kopec Vlhošť (614 m. n. m.), který je nejvyšším bodem v oblasti Kokořínska. Vrch je tvořen třetihorními vulkanity, které intrudovali do pískovců... které byly později odneseny a tak mohla vzniknout velkolepost vlahého Vlhoště:))... Na kopci se nachází přírodní rezervace o rozloze 78 hektarů, která byla vyhlášena v roce 1998. Sice jsme nevylezli až nahoru, ale na vyhlídku jsme došli a naskytl se nám pohled do příjemně svěží krajiny rozzářené sluníčkem.

Pohled z vyhlídky na vrchu Vlhošť (foto: Jirka)

Kousek před rozcestím Pod Husou je takovej menší fórek:)) Léčivý pramen Járy Cimrmana r. 1898. Zajímalo by mě, kolik lidí už se chytilo na to, že z kohoutku poteče voda... No, my taky, všichni:D... Ale když se tak člověk zamyslí, je to strašná blbost, aby z pískovcového bloku tekla voda:)) Ale jako srandička je to dobrá:) U rozcestníku je pak památné místo, kde Jára Cimrman 12. května 1921 zahynul...

Léčivý pramen Járy Cimrmana :)) (foto: Jirka)

Dále nás naše kroky vedly do kopce směrem k Čapu, kde jsme si dali pauzičku (rozuměj: svačinu), při které jsme se kochali krásným výhledem do okolí. Musim říct, že takovej výhled by se mi líbil z jídelny nebo obejváku i doma;)) Čap byl kdysi hrad, ze kterého se moc nedochovalo (jak už to tak u skalních hrádků chodí:), založen byl Berky z Lipé patrně ve 14. století. Na fotce je pak vidět zvláštní skalní útvar - Čapská palice, což mi teda moc neni jasný, proč to tam ještě je a nebylo to oderodováno;)).

Skalní útvar Čapská palice (foto: Jirka)

Potom naše kroky už jenom rychle směřovali přes Pavličky do Zakšína a to především do hospůdky, kde prej maj dobrej banán v čokoládě. Musim teda říct, že tam se mi líbilo hodně moc:) Nakonec teda neni pravda, že tam maj dobrej banán v čokoládě, protože tam prostě měli dobrý všechno!:)) Taky jsme se od vedlejšího stolu dozvěděli, že pani nerada dělá květák, ale od doby, co má mašlovačku od babičky Dáši, tak se jí to dělá líp... No, zajímavej monolog (rozhovorem se to nazvat nedalo, páč se manžel se synem moc nechytali;)). Ale ne, výhody to mělo - dobře jsme se najedli, pobavili, poučili (kdo by to byl řek, že květák je květ?!) a navíc jsme přečkali přeháňku:).

Z hospůdky jsme se vykulili a šli si hledat spaní. Cestou jsem šli kolem krásného místa - Pustý zámek. Další z mnoha skalních hrádků. Hrádek byl vybudován nad obchodní stezkou na místě dávného hradiště již ve 13. století. Na přelomu 14. a 15. byl obnoven, ale od roku 1450 je opuštěn trvale. Hrádek se rozkládal na třech blocích pískovce, měl i padací most... Ale do dnešní doby se z něj zachovaly jen náznaky - části místností, které byly tesány do pískovcových skal, ale i to už pomalu pohlcují stromy...

Pustý zámek - pozůstatky skalního hrádku (foto: Lenka)

Převis jsme našli zanedlouho, takže z tohoto dne nezbývá u nic zajímavého, co by bylo publikovatelné veřejně:))

Druhý den jsme si na snídani popošli kousek zpátky, ale vyplatilo se - snídat s takovým výhledem, to je vážně parádička:)). Na plošince, kde je turistické odpočívadlo a kde jsme se zastavili jsou viditelné zárodečné formy pokliček - takže jsem ráda, že jsme tu byli, než stihnou vzniknout a začnou sem ve velkém jezdit turisté;))

"Snídaňová" vyhlídka :) - směrem na kopec Říp (foto: Jirka)

Čas se krátil, museli jsme pomalu troubit k ústupu domů, ale přesto nám ještě zbylo mnoho kilometrů, začali jsme zostra;) Takovej pekelnej kopec po ránu teda dobře nedělá, ale úsměvy ve tváři zcela jistě vyloudí kouzelná chaloupka s dědečkem, kde se dá koupil lahvové pivo a rozlejvané limo;) Takže ten obrázek jsme sem prostě dát museli, protože na tohle se nezapomíná:).

Roubená chaloupka - pivo a limo osvěžovna :) (foto: Jirka)

Naše kroky (no, teda spíš David:) nás vedly dál a dál - cíl osada Nedvězí, ale především kopec, ze kterého je nádherný kruhový rozhled opravdu do širokého kraje. Vidět je Ještěd, Ralsko, Říp, Bezděz - prostě skoro všechna pěkná místa naší malé republiky;)) ... Vesnička je kouzelná i proto, že je v ní moc roubených chalup, hezky upravených a za slunečného počasí, které nás zastihlo, se nám odtamtud ani trochu nechtělo. Prostě a jednoduše, rrrozkošné místečko:)

Výhled z Nedvězí - směrem k zřícenině hradu Bezděz (foto: Lenka)

... A to už je skoro konec, otlačené nohy nás donesly až do Ráje:) A odtud jsme nešli, ale jeli, takže je to úplný konec malé čundrácké výpravy za krajem skal, vod, lesů a hradů:) Takže díky, Davide a Evko, a těšíme se příště;)).

Terén - České Švýcarsko II.

Letošní prázdniny jsou těchto akcí plné, co se dá dělat, povinnosti klepou na dveře a my musíme pracovat:) Ale štěstí je, že když už se pracuje, tak je to v krásné přírodě Českého Švýcarska... mezi skalami, stromy, čistým vzduchem... a mravkolvy:))) Tentokrát přišla řada na Jirku, aby nám dělal doprovod, takže je možno zařadit i práci na tenhle web, kde silně převládají akce spíše zábavného a volnočasového ranku:))

Bohužel i práce geologova je závislá na počasí, takže jsme vícero času trávili "doma" než venku, v terénu... Snad nám příště bude více štěstí přát... České Švýcarsko skrývá netušené krásy v každé době a za každého počasí, až se člověku tají dech...

První den jsme zvolili trošku odpočinkový, ale ono to stejně jinak nešlo, když nás provázel déšť:) Mysleli jsme, že se víc projdeme, ale nakonec jsme zakotvili náš koráb u Vysoké Lípy a vydali jsme se k Šaunštejnu. Jde o zbytky loupežnického hrádku z 15. století, který sloužil jako centrum správy a k zajištění bezpečnosti na staré obchodní stezce. Ve skále je vytesaná jáma kruhového tvaru, která patrně sloužila jako sýpka. Jinak se toho moc nezachovalo, je zde zábradlí kvůli bezpečnosti a leze se sem po žebříkách... Ale výhled stojí za vidění - vidět je do široké krajiny, na vesničky, louky, stromy, skály:)

Zbytky loupeživého hrádku Šaunštejn (foto: Jirka)

Když se člověk vyškrábe trochu výš, naskýtá se výhled třeba na Mariinu skálu v záplavě stromů... (foto: Lenka)

Další naše kroky vedly po červené turistické značce k Malé Pravčické bráně. Skalní okno vyvětrané z pískovcových bloků, tvarem připomíná svojí kolegyni, ale přece jenom nedosahuje jejích rozměrů:) Je 3,3 m dlouhá a asi 2,3 m vysoká. Ale jednu výhodu má - neplatí se k ní vstupné;))

Dál už nás kroky nezavedly, protože se nad námi začala stahovat mračna, takže jsme zatroubili na ústup a šli zpátky k zakotvenému korábu a pak "domu":)

Druhý den bylo veseleji - ale až v pozdějších hodinách. My jsme pracovaly a Jirka lovil ty mravkolvy (dlouho mu to vydrželo:) a taky nějaké ty krásy zachytával na obrázky. Nicméně, žádná pamětihodnost se nekonala, takže moc není o čem psát, no:))

Skály pod Vilemíninou stěnou (foto: Jirka)

Další den mezi nás zavítala kontrola shůry - oba naši školitelé s námi přijeli pobejt:) A to už byl do geologické řehole zapřažen i Jirka a tak nebylo času nazbyt a nevznikaly téměř žádné zajímavé obrázky a neviděli jsme nic, o čem bych tu mohla ještě plkat:))

Každý den opravdu není posvícení a tenhle terén to platilo dvojnásob, protože z týdne jsme pracovali den a půl - trestuhodný, já vim:) Takže to je brzký konec - ale holt, víc toho nebylo:))

Plzeňsko - V. část

Výlet na jihozápad se nachýlil ke svému poslednímu dni... Je pravda, že první pamětihodnost tohoto dne nepatří až tak moc k "Plzni", ale už spíš k Šumavě... Ale taky je fakt, že jsme tam ani já, ani Jirka, nebyli, takže jsme to museli napravit:)

Švihov je vodní hrad - s částečně zachovalým vodním příkopem (sice jen z jedné strany hradu, ale utváří to výbornou atmosféru). Původně zde stála tvrz ze 14. století, koncem 15. a počátkem 16. století postavil Půta Švihovský z Rýzmberka nový hrad. V 16. století koupili hrad Černínové z Chudenic, v roce 1655 mel být hrad na popud Ferdinanda III. zbořen, k tomu však nedošlo a se zemí byly srovnány jen některé bašty (zbytky zdí viditelné dodnes). Hrad potom velmi chátral a byl využíván jako sýpka. Od roku 1950 se o hrad stará stát.

Brána k hradu Švihovu (foto: Lenka)

V nabídce jsou dvě prohlídkové trasy, "kuchyně" a "hradní" (tu jsme si vybrali i my). Součástí prohlídky je návštěva červené bašty, parkánu, ložnice hradní paní, kaple se zazděným mnichem, hodovní síň, zbrojnice... Moc hezká prohlídka:) Ale abych doplnila toho mnicha - ten prý byl zazděn za svůj nadmíru požitkářský styl života, ale protože byl tlustý, nevešel se tam a jedna část těla mu kouká... No, jo no... je to zadnice a prý si můžete pro štěstí strčit prsty do dírky. :)))

Na Švihově se mi moc líbilo a jsem ráda, že je ještě jedna prohlídková trasa v záloze na příští návštěvu. :))

Vodní hrad Švihov (foto: Jirka)

Po úchvatném Švihově se nám ještě tak úplně nechtělo domů, tak jsme si řikali, že se ještě zastavíme někde na okouknutí nějakých dalších krásných budov...

První volba padla na Červené Poříčí, kde podle mapy měl být zámek. Zámek jsme našli poměrně rychle, od Švihova je to kousek a stavba je hned vedle silnice. Akorát jsem si v mapě nepřečetla, že zámek není přístupný (snad zatím). Stavba je renesanční z roku 1611 a v 17. a 18. století byla barokně upravena. Jedná se o dvoukřídlou patrovou budovu s pětibokou věží s hodinami.

Červené Poříčí - v současné době zavřený zámek (foto: Lenka)

Okolo zámku je malý parčík a oplocená "louka"... Mohlo by z toho být pěkné místo, pokud se povede rekonstrukce, takže držíme palce. :)

Další zámek byl přístupný, ale přesto jsme se jen prošli malebným parčíkem a na prohlídku jsme nešli. :) Zámek Lužany je zas o něco dále od Švihova, ale tak jako Červené Poříčí leží na jednom silničním tahu směr Přeštice a Plzeň. Místo je spojené se jménem Josefa Hlávky, architekta, který v roce 1867 koupil původně renesanční zámeček (z roku 1570). V 80. letech ho novorenesančně přestavěl a vybudoval park podle vlastních návrhů. V té době se zámek stal sídlem České akademie věd a umění, dnes je tu památník Josefa Hlávky.

Zámek Lužany (foto: Jirka)

Nějak si nemůžu pomoct, ale hrady jsou prostě hrady a Lužany mě k další návštěvě asi nenalákaly... Nevim, jestli je to tím vědeckým ovzduším, co tam vládne...;))) nebo naší únavou, kdo ví... Jisté je, že Lužany vejdou do naší cestovatelské historie jako poslední zastávka před cestou domů:)

Plzeňsko - IV. část

Dvě zastavení nám zbyla z předchozího dne a rozhodně jsme udělali dobře, že jsme se k nim vrátili, protože stojí za vidění. Sice jsme si tak projeli pár litříků benzínu, ale dovolená je dovolená:))

Ta dvě místečka od sebe nebyla moc vzdálena - šlo vlastně o dva sousední kopečky, takže jsme auto nechali uprostřed a jako první padla naše volba na Ovčí vrch:). Z dálky dominuje kopci kaple, ale když jsme došli na vrchol, čekalo nás překvapení v podobě památníku selského povstání... No, upřímně - je to trochu kýč, to jo:) Památník byl postaven z čediče z blízkého Hradišťského vrchu, odkud je výhled do krajiny (ale tam už jsme se nepodívali, tak snad někdy příště:)) a má upomínat na selské povstání z 8. května roku 1680. Po boji tam zbylo 49 mrtvých a 20 těžce raněných. Zbývá jen dodat, že památník byl odhalen 12. července 1936.

Kaple Smrtelných úzkostí Kristových je novorománského slohu a pochází z konce 17. století (1680 - 1681) - stavba připomíná rotundu. Kaple byla za Josefa II. uzavřena. K obnově došlo v roce 1906 (znovu vysvěcena). Vybavení kaple, ke kterému patřil i obraz Krista na Olivetské hoře a pozlacené svícny, bylo zničeno po roce 1945, od té doby budova chátrá...

Ovčí vrch - kaple a památník selského povstání (foto: Lenka)

Cestou z Ovčího vrchu jsme potkali dva dobré muže, kteří hledali zaběhnutého kozla... Takže to pro nás nebyl zrovna Ovčí vrch, ale spíš Kozí vrch...:) Doufáme, že kozla našli...

Cestou dolů se začalo trhat zamračené nebe a vykouklo na nás sluníčko a tím se na nás začal z blízké dálky usmívat i vrch "Krasíkov"... Vlastně mi příde, že se vrch Krasíkov nejmenuje, že je tam pojmenována jenom zřícenina, která na něm je... Ale my jsme si tak pojmenovali celý kopec, takže pokud by to někoho iritovalo, tak se velmi omlouvám:))

Kopec Krasíkov s polorozbořenou kaplí a zříceninou hradu (foto: Jirka)

Tak a opět vzhůru nahoru, na Krasíkov:) Cesta nedaleká a když si řikáte, že už by to mohlo někde tam být, tak se stromy rozestoupí a cesta vás zavede na loučku, které vévodí omšelá kaple sv. Maří Magdalény. Stojí na místě původní hradní kaple sv. Jiří, postavena v roce 1650. Od roku 1771 zaujímá svou současnou velikost, další přestavba následovala v letech 1880 - 1891, kdy byla přistavěna pseudogotická věž. V 60. letech zde řádil vandalové, byly znesvěceny hrobky v kapli.

Pokud se budete prodírat kus dál, dostanete se ke zřícenině hradu Krasíkov (nebo také Švamberk). Založen byl v roce 1287 a během 14. století se stal hlavním sídlem pánů ze Švamberka. Za husitských válek stáli majitelé na straně katolíků, proto došlo v roce 1421 k oblehnutí hradu a proto Bohuslav V. v podstatě násilně přešel na husitskou stranu. V letech 1528 - 1533 byl hrad přestavěn do renesanční podoby. V roce 1644 znamenal pro hrad konec, když se po stavbě rozšířil oheň - z kuchyně (údajně oheň vznikl při smažení koblih).

Zachované zdivo je silně zarostlé vegetací, takže jen poměrně prudký svah zanechal výhled do okolní krajiny.

Krasíkov - kaple sv. Máří Magdaleny (foto: Jirka)

Krasíkov se pomalu začíná probouzet k životu - první vlašťovkou je oprava zvonice, která je situována blízko kaple. Snad dojde i k opravě, nebo alespoň konzervaci kaple, určitě by za to stála.

Po smazání restu z předchozího dne jsme se už v klidu mohli vydat dál:) A to znamenalo směr Kladruby. Byl pátek a po zkušenostech z kláštera Plasy mě ani nepřekvapilo, že jsme byli první zájemci o prohlídku (která byla za půl hodiny:))... No, vzali nás tam a nakonec nás bylo asi celých 7:)

Klášter byl založen v roce 1115 knížetem Vladislavem I., který je zde i pochován - v kostele. Do dob husitských válek se klášter velmi rozvíjel, získával další a další pozemky. V roce 1421 byl dokonce dobyt samotným Janem Žižkou z Trocnova a do kláštera byla dosazena vojenská posádka. Po husitských válkách došlo k úpadku kláštera - ztratil velkou část svého majetku a vlivu. krize vyvrcholila požárem v roce 1590.

V roce 1726 došlo k nejvýznamnější přestavbě - původní románská bazilika byla přestavěna na barokně-gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie podle plánů Jana Blažeje Santinoho Aichela. Budova nového konventu byla postavena podle plánů Kiliána Ignáce Diezenhofera. Po zrušení Josefem II. v roce 1785 koplex budov sloužil jako sklad střeliva, vojenský špitál nebo kasárna. V roce 1825 kupuje bývalý klášter Alfred I. Windischgrätz a po druhé světová válce se stává majetkem státu. Prohlídkové okruhy se věnují historii a životu kláštera, je zde zpřístupněna expozice Sv. Jana Nepomuckého, knihovna, opatský byt a další zajímavosti.

Celkově působí budovy obdobně jako klášter Plasy - monumentální, krásné... ale obtížné na udržování a v obou bylo málo návštěvníků... Zajímavá zkušenost:)

Bývalý cisterciácký klášter v Kladrubech (foto: Jirka)

Po vydatné obědovečeři nastal vítr v peněžence a tedy potřeba najít bankomat a po konzultaci s kamarádkou, která pochází z této oblasti, jsme se rozhodli, že to bude asi nejlepší řešení a tak jsme zamířili na rychlou návštěvu městečka Stod na řece Radbuze:)) Titulem město se Stod pyšní od roku 1860, kdy byla většina obyvatel německy hovořících. Velmi zajímavou je historická poštovna tvořená třemi budovami s barokním průčelím, historie sahá do roku 1548 (současná podoba z roku 1747). Na prostředním domě je pamětní deska připomínající na ubytování vojevůdce A.V. Suvarova v roce 1799. Ve Stodu je empírový kostel sv. Maří Magdalény z let 1841 - 1849.

Stod - jedna z nejstarších poštoven v českých zemích (foto: Jirka)

Plzeňsko - III. část

Třetího dne našeho putování jsme se rozhodli se trochu zakotvit, ale zase ne moc:) Prošli jsme si naučnou stezku kolem zříceniny hradu Gutštejn, poutního místa Šipín a okolních lužních lesů (i když jsme naučnou stezku šli od půlky a ještě druhým směrem - no, přece nepůjdeme s davem:)). Nečekaně jsme se tam zdrželi, takže už na další toulání moc času nezbylo:)

Zřícenina hradu Gutštejn na nás čekala jenom kousek od místa, kde jsme opustili vozítko. Prostě si na nás věž zříceniny jen tak vykoukla z hustých okolních lesů, prostě to je úchvatnej pohled!:) Hrad byl postaven na přelomu 13. a 14. století. Hrad byl sídlem pánů Gutštejnů, kteří tu pobývali asi 250 let. Od 17. století není obydlen a chátrá. Hrad měl dvě části - předhradí a vlastní hrad. Přístupný je i sklípek pod hradem a také se dá vlézt otvorem do věže - je to trochu těsné a špinavé a k ničemu to moc není:) Asi se budu opakovat, ale je tam moc hezky. Když tak o tom přemýšlím, tak to bych asi řekla o téměř všech místech, kde jsme byli:))

Zeleň pohlcující zříceninu hradu Gutštejn (foto: Jirka)

Když jsme se dost vynadívali na krásy Gutštejna, vydali jsme se údolím potoka Hadovka po naučné stezce... No, jak už jsem psala výš, tak jsme šli opačně, ale nakonec to vlastně ani nevadilo;)) Cestou jsme potkali několik dalších tabulí naučné stezky týkajících se místní fauny, flory a historie (jen nějak chybělo to kamenivo;)). Zajímavý je Dudákovský mlýn - tedy bývalý vodní mlýn na Úterském potoce, ale moc z něj nezbylo:). Hezčejší je dřevěná kaple u pramene údajně léčivé vody (pozn. nezkoušeli jsme). Cesta vedla stále do kopce, až nás dovedla k poutnímu místu Šipín. Byly tu nalezeny archeologické zbytky keramiky pozdní doby bronzové a raného středověku. Před několika stoletími tu bývalo hradiště, dnes tu stojí barokní kostelík sv. Barbory z roku 1709.

Poutní místo Šipín s kostelem sv. Barbory (foto: Lenka)

Poslední zajímavostí tohoto dne byla kratičká návštěva města Stříbro. A to nepočítám nákup v Penny Marketu, ani to, že mě Jirka omylem zlil vybublinkovanou kolou (no, berušky mám ráda:).

Stříbro bylo původně hornická osada na řece Mži (1140 - 1172). Ve městě je několik velmi zajímavých budov, které stojí za to vidět... Akorát jste u toho trochu sledováni pohledy všudypřítomných Romů, což moc příjemný neni... Ale rasismus stranou:)

Děkanský kostel Všech svatých se pyšní svou krásou na dálku - věž se zvonicí tvoří jednu z dominant města. Interiér kostela už se mi tolik nelíbil - byl to typický přeplácaný kostel, kde je všechno přehnaně zlatavé a nablejskané. Prostě z venčí je hezčejší:). Kostel byl postaven v roce 1546 a v letech 1754 - 1757 prodělal barokní přestavbu. V kostele jsou k vidění fresky F.J. Luxe a E. Dollhopfa. Dál naše kroky směřovaly k náměstí... Škoda je jenom, že jako na všech náměstích, i zde je parkoviště. To je věčná škoda, ale chápu, že jinak to prostě asi nejde. Náměstí dominuje mariánský morový sloup z let 1740 - 1762 od L. Widmanna a také renesanční radnice. Radnice vystavěná v r 1542 s novorenesančními sgrafity (1883 - 1888) a zvonkohrou, která může trochu vyděsit, když o tom nevíte:) Ale je fakt, že zní jako podivný orchestrion;))

Morový sloup a zdobená renesanční radnice se zvonkohrou - náměstí ve Stříbře (foto: Lenka)

Památky jsou světově známě... takové, které jsou hojně navštěvované... zapomenuté... přehlížené... Těžko říct, kam patří smírčí kříže, ale podle mě teda do krajiny patří a dotváří její půvabná zákoutí. Tento kříž nepatří k těm nejhezčím, ale přesto si myslím, že sem prostě patří:))

Smírčí kříž u obce Rozněvice (foto: Jirka)

Plzeňsko - II. část

Ráno jsem se zalekli borůvkové hrozby a vydali jsme se raději po vlastní ose dál:) Ale je pravda, že moc daleko jsme neskončili:))

Dojeli jsme pouze do nedalekých Kralovic - původní záměr byl, že nakoupíme nějaký ty potřebný věci a zase hezky pofrčíme dál. Jenže ono v tom městečku bylo docela hezky, tak jsem se lehce zatoulali ke kostelu sv. Petra a Pavla - původně se jednalo o gotický kostel, který byl v 16. století renesančně přestavěný. Na nedalekém hřbitově jsou kované kříže, nejstarší z nich je datován do roku 1307. Náměstí je pojato poměrně moderně - s jakousi kašnou z kamene, stromky a moderním osvětlením. Nejstarším domem tu je č.p. 35 - tzv. Dům u Beránků (nebo u beránků?), dnes tu sídlí informační centrum a cestovní kancelář:).

Kralovická křižovatka se sochou a kostelem sv. Petra a Pavla v pozadí (foto: Jirka)

V Kralovicích jsme si uvědomili, že čas už dost pokročil a rychle jsme zamířili směr městečko Plasy, kde je proslulý klášter (bývalý cisterciácký). Klášter založil v roce 1144 Vladislav II. Postupně se ke klášteru připojovaly další města, budovy a dvory, začalo se se stavbou kamenných budov na místo dřevěných. V roce 1204 byl vysvěcen románský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Od 14. století a za dob husitských válek došlo k úpadku kláštera. V roce 1628 se vše v lepší obrátilo a od tohoto roku opět probíhaly rekonstrukce budov válkami poničených. Původní gotická kaple byla obestavěna sýpkami s hodinovou věží - hodinový stroj je funkční dodnes.

Komplex klášterních budov v Plasech - budova sýpky (foto: Jirka)

Za dob opata Evžena Tyttla byl pozván Jan Blažej Santiny Aichel, aby se podílel na přestavbách, podle jeho plánů byl postaven konvent s velmi důmyslných systémem stavby v bažinném terénu - systém dubových kůlů je pod stálým působením vody, tzn. jedná se o řízený a důmyslný systém. Všechny přestavby nebyly realizovány - jinak by místo kostela stál chrám... Otázkou je, jestli je to dobře nebo špatně:). Krom Santiniho se na přestavbách podílel i další významný architekt - Kilián Ignác Diezenhofer. Malířskou a sochařskou výzdobu obstarali - Jakub Antonín Pink, František Antonín Müller, Josef Kramolín, Matyáš Bernard Braun nebo Petr Brandl.

Smutnější část historie přichází s josefínskými reformami (Josef II.) - v roce 1785 byl klášter zrušen, jako mnoho dalších v českých zemích. Na počátku 19. století klášter i s pozemky kupuje kancléř Klemet VáclavLothar Metternich. V roce 1894 postihl konvent požár, který zničil druhé patro, záhy ale bylo opraveno.

Z interiéru kláštera - knihovna, ale moc původních svazků tu nenajdete, klášter v 19. století vyhořel (foto: Jirka)

Nejzarážející mi ale příde historie poměrně nedávná, kdy za komunismu byla část kláštera využívána na byty a do těchto krásných staveb byly instalována umakartová jádra a podobné výdobytky "moderní" doby. Zvláštní také je, že tyto obrovské stavby sloužili pro max. 60 mnichů, kteří tu pro svou potřebu měli i nemocnici... Rozlehlost kláštera je znát i na jeho stavu - evidentně se nedostává peněz a areál je docela poničený. Prostě a jednoduše - velmi zvláštní místo:) Na prohlídce jsme byli sami dva a pan průvodce byl velmi sympatický a pohotový a hezky se s ním ta hodinka trávila:))

Při putování jsme narazili na jedno malé velké místo - ne, na rozkošné místo. Je to vlastně jednoduchá kaplička božích muk, ale je od ní krásný výhled do české krajiny. Někdo k ní chytře postavil stůl a informační tabuli, abychom my pocestní (posilniční?) věděli, na co krásného se díváme:) A kde že se to místo nachází? Možná u obce Vladměřice... a nebo taky někde jinde? :)

Vyhlídka od kapličky u obce Vladměřice (foto: Jirka)

Výhled od vyhlídky :) - aneb pohled na českou krajinu (foto: Lenka)

Sice bylo už moc hodin, když naše autíčko nabralo směr Manětín, kde je zajímavý zámek. Nakonec to ale moc nevadilo - park patřící k zámku byl přístupný i po zavírací hodině (možná díky zámecké restauraci:). Nicméně, procházka to byla pěkná a i s několika zvířecími zajímavostmi:)) - jako kachna s kačenkami, veverky a páv:)).

Zámek v Manětíně - foceno ze zahrady (foto: Jirka)

První zmínka o Manětínu pochází z roku 1169. Prvních 300 let existence je Manětín v majetku johanitů, od roku 1235 se jedná o město. Historie zámku je psána od 16. století, postaven byl ve slohu renesančním. Za vlastnictví rodu Lažanských došlo k barokní přestavbě (r. 1712). V této době ve městě působila řada umělců např. sochaři Jan Brokof a Jan Borovec. Město je dnes typické prostranstvím před zámkem, které je ve svahu postaveno netypicky výše než samotný zámek, což ho částečně utápí. Nachází se zde sousoší Nejsvětější trojice, kašny sv. Václava a sv. Floriána a řada jednotlivých alegorických soch.

Zámek, kostel a barokní sochy v Manětíně (foto: Lenka)

Pro druhý den toho bylo dostatečně a pak už jsme se vydali směr naše druhé útočiště - skoro až u vodní přehrady Hracholusky.

Plzeňsko - I. část

První část z prvního prázdninového výjezdu "mimo civilizaci":)) No, to né tak úplně, ale běžně ve stanu nespíme ;) Při cestě na jihozápad od našich bydliští jsme jako první zastávkové místo nemohli minout Hořovice. Důvod byl tak trochu prozaický - Jirka si potřeboval pořídit sluneční brýle a u nás v optice měli zavřeno v inkriminovanou dobu odjezdu na malou velkou cestu:)

Proč jsme se rozhodli pro dělení do několika částí? Důvod je také prozaický - kdyby to bylo v jednom dni, tak by z toho byl strašlivě dlouhatáááááááááááááánský článek, který by přetékal informacemi a fotkami a to by bylo k ničemu:) Částí bude tolik, kolik bylo dní - ale netřeba se děsit, dva roky prázdnin to rozhodně nebyly!:)

Takže k první naší zastávce - Hořovice. Město nepříliš vzdálené od mého bydliště, ale přesto se musím ostudně přiznat, že jsem tu nikdy nebyla. To bylo potřeba napravit;) Historie města se píše už od 10. století, kdy je doloženo osídlení této oblasti, v 12. a 13. století vznikl tzv. "starý zámek" (tedy nejprve dvorec, později gotická tvrz). Barokní "nový zámek" byl postaven v 18. století, kdy Hořovice patřily Vrbnům. Posledním majitelům byl zámek na základě Benešových dekretů zestátněn a státu patří dodnes.

Je sice pravda, že zámek je pěkný, ale musíme se přiznat, že na prohlídku jsme nešli... Neboť jsme před sebou měli ještě jiné plány:). Dalšími zajímavostmi Hořovic jsou např. kostel Nejsvětější Trojice a radnice, oboje k vidění na náměstí.

Zámek v Hořovicích (foto: Jirka)

První večer a noc našeho putování jsme strávili na chalupě - na pozvání kamarádů (no, dobře, tak jsem se trochu pozvala sama - já vim!:)). Už s nimi a s pejskem Toníkem jsme se vydali za dalšími pamětihodnostmi:)

První z nich byla zřícenina Hradu Krašov. Hrad byl založen před rokem 1232 Jetřichem z rodu Hroznatovců. Majitelé hradu se poměrně rychle střídali. Stavba podstoupila renesanční úpravy na počátku 16. století, kdy hrad patřil Kolovratům - v té době se jednalo spíše o zámek, než hrad, což dnes už moc nepoznáme. Dalších úprav, tentokráte barokních, se dočkal v době, kdy patřil k plaskému klášteru. Během josefovských reforem byla většina klášterů v Čechách zrušena (r. 1785, Josef II.). Poté stavba velice rychle zpustla a kolem roku 1800 se jednalo už spíš o zříceninu.

Zřícenina Krašov nad údolím řeky Berounky (foto: Jirka)

Hrad je situován v krásné údolní nivě řeky Berounky, která se za horkých letních dní stává poměrně frekventovanou místní dopravní tepnou. Pohled na zeleň, na vodu řeky, na skály a to všechno působí velmi harmonicky...

Vyhlídka u Liblína na řeku Berounku se stala dalším místečkem, kde jsme spočinuli. Ze skalního ostrohu je vidět na meandr Berounky, i když je pravda, že v žhnoucím odpoledním slunci se tam nejspíš nikdo nevydrží dlouho kochat :))

Libštejn je další zříceninou v berounském povodí (kolik jich asi je??). Hrad byl postaven v letech 1356 - 1367, když panství patřilo Oldřichu Tistovi v Hedčan. 1425 byl hrad obléhán husity a později, 1430, katolickým plzeňským vojskem. Hrad byl bezpečný, pokud se ale nepoužívala děla... V 15. století měl hrad 3 věže, baštu a předhradí bylo tvořeno 3 věžemi, kaple a 20 obytných stavení. 16. století se stalo hradu osudným, byl připojen k panství Kacéřov, hrad nebyl obydlen a pustil. Ke konci století už byl zcela zpustlý. Část kamení z jeho zdiva byla použita při stavbě liblínského zámku.

Zřícenina hradu Libštejn (foto. Jirka)

Pak už nebylo nic zajímavého z hlediska pamětihodností a o ničem jiném se tu šířit nemusíme :))