PF 2009

Cesta na Vlhošť

_________________________________

PF 2009
Lenka a Jirka

_________________________________

Plešivec

Čím to, že tvrdím, že byl poslední hezkej víkend a ono mě to počasí vždycky převeze a najde se nějaký čas ještě hezčí?!:) No, pravda, někdo by mohl oponovat a tvrdit, že hezky je i v zimě... a jistě by měl pravdu:)

Musim si teda přiznat, že jsem pěkná ostuda - bydlet v Brdech a neznat Brdy, to je prostě ostuda. Kdo by to byl řekl, že cca 15 km takřka na západ od Dobříše je tak úžasné místo, jakým Plešivec, dosahující 654 m nadmořské výšky, rozhodně je. Ode dneška to ale vím a hned je mi líp:)) Přes Hostomice jsme se přiblížili do Běštína a odtud jsme už kráčeli po vlastních nohách vzhůru:)

Obrázek z brdské krajiny - aneb po žluté na Plešivec (foto: Jirka)

Vyrazit na tohle místo byl poměrně spontánní nápad, takže jsem si o něm ani moc nezjistila, věděla jsem jen, co zhruba je tu k vidění, ale na historii a pověsti jsem se koukala až "po" a jako že jsem fakt koukala!:) I když je půlka listopadu, tak se dá říct, že počasí bylo fakt úžasný (i když ani moc nelituju toho, že jsme nejeli na čundr na Mostecko, což jsme taky mohli, ale prostě jsem vyměkla a nikam jsme nejeli - to abych si trochu posypala vlastní hlavu popelem:)).

Majestátní strom (foto: Jirka)

Líbí se mi, že když se člověk kouká po krajině, všude najde něco, co je krásné a co stojí za to si prohlédnout a vnímat. Nedávno jsem dočetla knížku Krajiny vnitřní a vnější od geologa a stále více i klimatologa Václava Cílka. Když tak nad tím přemejšlím, tak bych ani přesně neuměla specifikovat, o čem vlastně knížka je:) Celkově na mě působí moc laskavým dojmem, když nenásilnou formou "nabádá" k tomu, abychom se ke krajině chovali lépe a lépe v ní uměli číst. Silně se mě toto téma dotýká... A na Plešivci, jako by se dotýkalo nějak víc:) Nu, ale vrátím se zpátky na zem;)

Cesta vzhůru (foto: Jirka)

Na žluté turistické značce se dají potkat dva prameny - Křížový (na kovovém štítku jsme se dozvěděli, že byl opraven 8.-9. dubna 2000) a Fabiánův pramen (opraven 31. března 2001). Druhý ze zmíněných pramenů nese jméno brdských lesů pána - Fabiána. Fabián sice nesídlí na Plešivci, ale na blízkém kopci Baba, ale má tu svou zahrádku, kde pěstuje léčivé ale smrtelníkům neviditelné byliny... Ale ten, kdo do brdských lesů přijde škodit, se zlou se potáže...

Fabiánův pramen (foto: Jirka)

Následující fotka je pro městské obyvatele naší zemičky - aby nezapomněli, jak to vypadá v lese a že je tam vlastně obyčejně hezky. I když je pravda, že zrovna dneska se na Plešivci pohybovalo mnoho lidí, kteří to asi vědí, že ve Fabiánově království je hezky. Na můj vkus tam bylo (nás pocestných) přehršel. :)

Podzimní les s bělostnými břízkami (foto: Jirka)

Lesní cesta a posléze pěšina nás zavedla k údajnému sídlu hadí královny, které se usídlila v Plešiveckém jezírku (někdy je zvané též smaragdové). Jedná se o malý bývalý lom, který má průzračnou vodu. Podle legendy se říká, že kdo uslyší nářek hadí královny, do roka zemře... Tak uvidíme, co se stane...

Plešivecké "smaragdové" jezírko (foto: Jirka)

Moc hezké místo toto jezírko, jeho okolí je takové kopečkaté - asi pozůstatky po těžbě kamene... Nebo možná vzniklé nějakými nadpřirozenými silami?... Kdo ví?:)

Přiskakující minuty na hodinách nás ale přiměly vyrazit o něco výš - žlutku jsme změnili za zalenku, ale dlouho nám to nevydrželo - při pohledu na mapu jsme si přečetli, že se kousek nachází ona již zmíněný Fabiánova zahrádka (akorát si nejsem jistá, co to vlastně je a jak vypadá, takže nevim, jestli jsme jí našli či nenašli - takže kdyby někdo věděl, dejte mi taky vědět:)). Nicméně jsme narazili po chvíli na červenou značku a pak na skalnatý pahorek. Akorát chyba byla, že sluníčko svítilo proti nám a my jsme nějak nic moc neviděli a druhá chybka byl silný vítr, díky kterému nám byla zima, jakmile jsme se zastavili:) Ale přesto jsme se zastavili:) Po chvíli jsem si všimla malého pomíčku na kameni - v podobě kovového kovbojského klobouku. Byla tu i cedulka:"Kamarád a poslední kovboj, Pavel Meresjev Josefus, * 30.11.1944 + 10.2.2005, Ahoj kamarádi.". Zvláštní místo.

Výhled z Plešivce, je vidět i kamenné moře (foto: Jirka)

Kamenné moře mě teda dost fascinovalo a musela jsem se s nim seznámit trochu blíž. Je to teda další ostuda, ale takovýhle větší množství kameniva jsem viděla jen v recentních lomech:) Tady se jedná o velkou hromadu kamení, okolo je les. Prostě se mi to moc líbilo:) A mělo to taky velkou výhodu - ono je přece jenom namáhavý si lézt po šutrech, takže mě zima nedostihla tak výrazně jako Jirku, kterej mrznul u kovového stativu, když pořizoval tu úžasnou fotečku (tu o něco výš:)).

Kamenné moře na svahu Plešivce (foto: Lenka)

Při klopýtání jsem přemýšlela o takovýhle stanovištích a o mechu a lišejníku a o tom, co asi žije v takových biotopech... Nevim jak tady, ale někde na takovýchto suťových polích vznikají úplně jiné mikroklimatické vlastnosti, což dovoluje vzniku zajímavých společenstev. Líbí se mi ta koexistence kamenů a života:) A ještě malá geologická poznámka - jedná se o ordovické křemence (skalecké křemence, stáří dobrotiv). :) Tohle nešlo vynechat;)))

Lišejník (foto: Lenka)

O další kousek dál čekala dominanta a patrně nejnavštěvovanější místo Plešivce - Čertova kazatelna. Je tu rozsáhlá rovná kamenná plošina, pod kterou je sráz (bývalá lomová stěna) s rozsáhlým kamenným mořem. Čert kdysi prý nechal zkamenět město a do dneška z něj jsou kameny a suť... Z tohoto místa je nádherný výhled na údolí říčky Litavky. Nás tu zrovna zastihl krásný červenavý západ slunce, takže toto místo mělo ještě jiný rozměr než za denního světla.

Skalnatá hrana Čertovy kazatelny (foto: Lenka)

Místo má velice prastarou historii - v dávných dobách asi 1000 let př.n.l. tu bývalo rozsáhlé hradiště. Je vlastně vtipné, když geolog (??:)) řekne "v dávných dobách", přece jenom se ten geologický čas většinou počítá na miliony let... :))

Hradiště dosahuje velkých rozměrů - asi 56 ha a tato stavba zaujímala velkou část vrchu. Hradiště je z doby, kdy u nás byla knovízská kultura (1300 - 950 př.n.l.) - mladší doba bronzová. Do dnešní doby se zachovaly jen terénní nerovnosti, ale i tak je to impozantní představa, jak to tu asi muselo vypadat v dobách, kdy hradiště bylo v provozu... Jak asi lidé žili, co nosili, co jedli, v co věřili...? Zvláštní představy. Někdy by bylo zajímavé cestovat v čase:) Když si teď na internetu čtu nějaké informace o knovízské kultuře, tak se mi pomalu osvětluje, co lidé jedli - dočetla jsem se mimo jiné, že tito lidé provozovali rituální kanibalismus.

Když zapadlo sluníčko, nebylo už moc času na další otálení a tak jsme se vydali zpátky k autu. Cestou jsme ještě šli okolo Viklanu. Správný viklan by se měl ale viklat, ale tento už se prý sto let neviklá. Kdo ví, jestli se někdy vůbec viklal:) Ale balvan je to teda pořádnej:) V jeho okolí se nachází mnoho malinkých stavbiček z navršených kamenů i kamínků. Zajímalo by mě, kdo tyto kamenné mužíčky tvoří:) Jestli si jenom děti hrají nebo jsou to opravdu zakletí permoníci... Na Plešivci by bylo možné asi všechno...

Je to hodně zvláštní místo... Na internetu se dá dočíst z mnoha zdrojů, jak má Plešivec negativní energii a jak se na něm citlivější lidé necítí dobře... a že je to zřejmě spojeno s tím, že tu Keltové prováděli nějaké obřady. Nevím, jak to je, ale probouzí to ve mě silnou zvědavost, asi nejlepším řešením je se tam někdy vrátit a nechat na sebe energie působit...

Padrťské rybníky

Tento víkend byl asi jedním z posledních, kdy sluníčko hřálo a lákalo do přírody a když se mlha zvedla, chtělo se ven už asi i největším lenochodům (jako jsme my:)). Teda až potom, co máma řikala, že jede někam na výlet... Dnešní volba padla na jedno rozkošné místečko v srdci Brd - na Padrťské rybníky. Jsou lokalizovány ve vojenském výcvikovém prostoru Brdy a k jejich zpřístupnění došlo až v letošním roce... Nad délkou zpřístupnění visí otazník - kdo ví, jak to bude s radarem v Brdech...

Původně jsem si myslela, že jsou k nám blíž, ale cesta se rozhodně vyplatila - už jenom jet autem v poměrně řídkém nedělním provozu (tedy při cestě tam) mezi kopci, poli, loukami a malebnými městečky, to už samo o sobě je takovej malej zážitek:) Zastavili jsme se až ve vesničce Míšov, která se stala naším výchozím bodem. Odtud to k našemu cíli bylo cca 4 km "vojenským" lesem. Po očku jsme stále sledovali mapu, abychom se neztratili, ale ono to nehrozí - značené to tam sice není, ale jde se v podstatě jenom po lesní silnici.

Blyštivé šperky paní Přírody (foto: Lenka)

Les se rozevřel a nám se naskytl pohled na jakousi vojenskou budovu - před ní se nachází cílový prostor (ani se mi moc nechce domejšlet, co se tu odehrávalo a odehrává - tyto myšlenky jsou tak jediné, které kazí zdejší takřka dokonalou přírodu)...

Cílový prostor Padrť - u Dolejšího rybníka (foto: Jirka)

Potom nás cesta zavedla k stromořadí, které lemuje cestu kousek od prvního z rybníků - tedy on není ani tak první, když je menší, ale nám se do cesty postavil dříve než jeho větší kolega:) Jednalo se o Dolejší padrťský rybník - jeho rozloha je 65 ha. Je umístěn severněji a ještě kousek na ním bývala ještě v polovině 20. století vesnice Padrť, podle které jsou i zdejší rybníky pojmenovány. Historicky sahá až do 17. století a pro okolí typická byla zpracováním železa - její osou byl Padrťský potok (jedena z významných zdrojnic řeky Klabavy), na kterém bylo 5 hamrů. Zánik obce je velmi smutný - v roce 1952 musela ustoupit rozšiřujícímu se vojenskému prostoru a domy byly zbourány... Ale to už je historie, dnes tu bují vegetace (hojně) a probíhají vojenská cvičení (občas).

Lepší je se ale dívat po přírodních krásách - nějak si zdejší krajinu teď neumím představit jinak než v podzimním hávu se zahnědlou trávou, zlatavým listím na břízách a dubovým pod nohama... Když ze vší té nádhery začne modravě zářit hladina rybníka... to se mi ani pořád nechce opakovat, jaká je to nádhera a krása - ale stejně se tomu neumim ubránit:)

Podzimní barvy (foto: Jirka)

Stromy a modrající se hladina Dolejšího rybníka (foto: Jirka)

Ještě, že jsme si vzali svačinu - to jsme si mohli v klidu sednout na hrázi a našťouchat si bříška:) Sice se to původně nezdálo, ale jak se člověk nepohyboval, tak zima byla - ale silně to kompenzovalo sluníčko, seč mu podzimní síly stačily:) Po malém odpočinku jsme se šli podívat ještě kousek severně a narazili jsme na malý půvabný rybníček a až teď z mapy jsem přišla na to, že za prvním modravým korálkem se nacházeli ještě další tři a tak tvořili už pěknou šňůrku:)

Malý rybníček na Padrťském potoce (foto: Jirka)

Sluníčko se počínalo už pomalu chystat k západu, tak jsme se radši už nepouštěli do žádných větších akcí a vrátili jsme se zpátky na rozcestí a odtud ještě k druhému rybníku. Hořejší padrťský rybník je větší - má 115 ha a maximální hloubka je až 2,5 m. Zajímavé je porovnat oba rybníky z hlediska jeho okolí - Dolejší obklopují spíš slatiny a vodní plocha zarůstá rákosím, oproti tomu okolí Hořejšího rybníka tvoří lesy.

Traviny na hrázi vypuštěného Hořejšího rybníka (foto: Lenka)

Rybníky se nachází v nadmořské výšce 635 m a jedná se o nejvýše položené chovné rybníky ve středních Čechách. Plave v nich především kapr a údajně je všude známý pro jeho chutné maso... ale já jsme o něm ještě neslyšela:) Rybníky jsou obhospodařovány v dvouletém cyklu - což možná vysvětluje fakt, že Hořejší rybník jsme zastihli v jaksi ušlém stavu:) Prostě zrovna byl téměř bez vody:)

Kdo by to byl řekl, že tyto rybníky jsou v Brdech už po více než čtyři století... Oblast byla na hranici mirošovského a rožmitálského panství, ale už v 16. století patřili jednomu majiteli - Florianu Gryspekovi z Gryspachu, který pravděpodobně nechal rybníky zbudovat.

Oba rybníky jsou součástí stejnojmenné přírodní rezervace - tedy Padrťské rybníky. Rozloha je 200 ha a vyhlášena byla v roce 1966. Mě se teda hrozně líbilo, že jsem poprvé v životě viděla hejno volavek - vždycky jsem viděla jednu nebo dvě a tady jsem jich napočítala 12 a určitě to nebyly všechny. Však taky tato oblast má velký ornitologický význam. Lze zde spatřit např. orla mořského, čápa černého, kormorána a samozřejmě kachny divoké a sem tam i nějaká ta labuť bude... :)

Zarůstající Dojelší rybník z hráze rybníka Hořejšího (foto: Jirka)

Hodně mě překvapilo, kolik se tam pohybovalo lidí - bývala bych si byla myslela, že na takovém místě člověk bude víc sám, ale cestou jsme se míjeli s mnoha cyklisty i turisty a dokonce jsme zahlédli i rodinky s kočárky a malými dětmi. Evidentně se tedy jedná o místo velmi oblíbené:) Pozdě odpoledne (zrovna po změně letního času na zimní) se docela rychle blížila tma, tak jsme si řekli, že se nebudeme tak úplně vracet zpátky a vezmeme to jinou cestou. Ještě jsem se chtěla podívat na "zbytky teslínského kláštera":) Místo se nachází v lesích, kousek od Hořejšího padrťského rybníka a asi 2 km severně od dnešní obce Teslíny.

Místo jsem nakonec našli, ale jde opravdu jen o zbytky - nebo spíš terénní náznaky nějakých staveb. Filiální klášter s kostelem sv. Jana Křitele byl zřízen asi na konci 11. století ostrovskými benediktiny. Místo ale bylo zničeno během husitských válek - v roce 1421. Loď kostela byla asi 45 m dlouhá a 10 m široká, zbytky zdí se zachovaly až do 19. století... Ale dnes lze najít už jenom stromy a tabulku s výzvou "poutníče, postůj a pomni dnů minulých".

No, jak říkám - zpátky jsme se už nevraceli... takže jsme narazili na elektrický ohradník, ostnaté dráty... a posléze terénní automobil, kde seděl pán v maskáčovaném mundůru... No, trochu mi v tu chvíli zatrnulo... ale nestalo se nic děsnýho... Jenže si stejně myslim, že příště se už radši vrátíme:))

Kostelík v Bělici

Kousek od Neveklova směrem k Slapské přehradě je malá obec nazývající se Bělice. Dominantu tvoří kostelík, který půvabně vykukuje z údolíčka a vždycky, když jsme s Jirkou jeli kolem, tak jsme si řikali, že si ho musíme zvěčnit:) Až dneska se to povedlo - dost tomu nahrávalo nádherné babí léto:)

Kostel sv. Maří Magdaleny (foto: Lenka)

Kostel sv. Maří Magdalény pochází až ze 14. století - postaven byl v roce 1355 v gotickém stavebním slohu. Jak už to tak bývá, byl později ještě barokně přestavěn. Okolo je malý hřbitov (údajně) - tam jsme nebyli, tak třeba někdy jindy:)

Provodná večer a zas ráno... :)

Čím vyplnit trochu času v podvečerních hodinách, když se nacházíte v krásné krajině Neveklovska? Jirka vybral Provodnou - tedy podle internetu je správně Provodná hora, ale ono je to vlastně asi fuk:) Místečko je kousek od Neveklova ve vesničce Straný a kopec dosahuje nadmořské výšky 498,6 m... No a víc už se zjistit nedá nebo alespoň internet mlčí a místní rodák taky nic neříká:))

Výhled z Provodné na západ a na západ slunce :) (foto: Jirka)

Zatímco si Jirka hraje se správním nastavením svojí zrcadlovky, tak já se tak trochu z dlouhé chvíle koukám, kde co lítá a fotím detaily a blbosti:) Občas se to i povede (ale to jako bych nenapsala - aby to tu nesmrdělo samochválou:)

Vodní kapičky na listu (foto: Lenka)

Západ slunce byl úchvatný, ale potom už rychle padla tma... Koukali jsem na světélkující Neveklov a řekli jsme si, že se na tohle rrrozkošné místečko vrátíme ještě druhý den ráno - když nebude mlha (teda mlha byla, ale pro nás ráno neni tak úplně ráno...:)). V názvu článečku je sice ráno použito, ale to je spíš jenom kvůli tomu hezkému dvojsmyslu;)

--------------------------------------------------

Druhý den (po obědě!:)) nás čekalo krásné slunečné počasíčko, takže jsme se na tomhle místě dost zdrželi, ale ono to jinak nešlo:) Člověk ale musí někde načerpat pozitivní energii do těch sychravých podzimních dnů, které nás brzo čekají:)

Pohled na vrcholek Provodné v podzimní náladě... (foto: Jirka)

Kontrast barev (foto: Jirka)

Na vrcholku je žulový pomník "padlým a zemřelým vojínům z obce Straný ve světové válce 1914 - 1918"... Jsou zde uvedena jména - M. Adam, K. Bára, A. Blahoš, J. Bouša, B. Havlíček, J. Hlaváček, V. Hodinka, J. Chomát, J. Jahoda, S. Janoušek, A. Neterda, B. Járka, V. Perniček, J. Poustka, J. Poustka, J. Rejzek, J. Schůt, J. Steiger, F. Tremčinský, J. Tremčinský, A. Tremčinský, J. Turnovec, A. Vacek, A. Voříšek, J. Vyskočil a A. Zmek....

26 jmen... dnes už se asi nedozvíme, co se s kterým stalo a jak to tehdy bylo... Ale pomníky padlým ve mne vzbuzují úctu. Čest jejich památce.

Pomník vojínům padlým v I. světové válce (foto: Jirka)

Plaňkový plůtek a kontrast červeného a žlutého olistění (foto: Jirka)

Z vršku nevysokého kopečku je výhled směrem ku Neveklovu, který je schoulen mezi okolními kopečky... Opravdu moc hezká krajina! Ještě, když se z nedaleké louky ozývalo bečení ovcí:) Napadá mne Ladův obrázek a veršík "Sluníčko zapadá za hory, pasáčci pečou brambory":) Beeee beeeeeee...

Výhled směrem k Neveklovu (foto: Jirka)

Třešňový sad (nebo že by višňový? :)) (foto: Jirka)

Tak a to je konec přátelé;) Místo pro někoho možná nevýrazné... ale mě se tu prostě mooc líbilo - je hezký se někde zastavit a koukat se na malebný ráz krajiny zalité podzimním sluncem, jak se utápí v teplých odstínech žluté, hnědé, oranžové a červené... jak se směje na ty, kteří jí jsou ochotní naslouchat a těšit se z jejích krás...

Praha fotografická...

Páteční den se vydařil a byl naplněn kultůrou (která večer byla plná kultů:)). Vydali jsme se do Karolina na výstavu fotografií World Press Photo. Jedná se o putovní výstavu a v České republice se soubor snímků zastavil v období 19.září - 12. října. K vidění toho byly vítězné fotografie z mnoha kategorií, největší část výstavy byla věnována válečným konfliktům a vlastně "zlu" mezi námi a sociálními dopady na obyčejné lidi žijící v postižených oblastech. U některých fotek člověka mrazilo... Zvláštní pocity... Vítězná fotografie WPP 2007 se věnuje konfliktu v Afghánistánu (autor: Tim Hetherington, GB, pro Vanity Fair).

Výstava Wolrd Press Photo - Křížová chodba v Karolinu (foto: Jirka)

V prostorách Křížové chodby Karolina, kde se výstava konala, se mohlo fotit, takže jsme toho malinko využili:) Nejzajímavější "věc" jsem si objevila až na konci výstavy, ale pobavila mě, takže se na to můžete podívat i vy, pokud chcete:). Fotografie od Davida Liittschwagera (USA, pro National Geografic) a jsou u nich doslovné popisky: "Mořská voda se hemží životem, často mikroskopickým. Mořská mikrofauna z oceánu poblíž Havaje je tady zaostřena zblízka". Na obrázku jsou vyfoceny fotografie, tak doufám, že to není považováno za porušení autorských práv, ale mě se to prostě moc líbí:)... Nahoře je "Potěr mečouna neměří ani 2,5 cm, přesto doroste do třímetrového obra". Dole pak je " Štíhlá mola, druh slunečnice perské, které v dospělosti dosahuje délky přes půl metru".

Mikroskopický rybí potěr - vypadá spíš jako mimozemský :) (foto: Lenka a původně David Liittschwager)

Nevýhodou výstavy je snad jen velký počet návštěvníků, ale s tím se nedá nic dělat... Možná by to bylo lepší, kdybychom tam šli ve všední den dopoledne... a ne v pátek odpoledne:).

Potom jsme se zvolna vydali směr Anděl, ale ještě jsme se šli projít přes Staroměstské náměstí, které taky bylo v obležení turistů:) Snad se jim u nás líbí:)) Cestou jsme tak trochu fotili (jak jinak taky;). Asi nemá cenu psát popisky ke všem fotografiím, takže spíš necháme mluvit fotky samotné:))

Dav lidu všelijakého světového a kostel sv. Mikuláše (foto: Lenka)

Staroměstské náměstí - Týnský chrám a sousoší s Mistrem Janem Husem (foto: Lenka)

Pražský hrad (foto: Jirka)

Nejznámější most u nás... s krásnou mosteckou věží (foto: Jirka)

A to by bylo asi tak všechno:)... Už jsme museli jet domů - přeci jen nás ještě čekal koncert buránka Xaviera Baumaxy - to od něj je písnička Kultůra je plná kultů:)

Dobříš pod hvězdami

I v noci je Dobříš krásná, jak se můžete přesvědčit z následujících dvou obrázků:) Nebo možná je Dobříš v noci krásnější ve dne, než v noci? Nu, posuďte sami:)

Zamířili jsme k našemu krásnému zámku, kde se i naproti přes silnici rozkládá katolický kostel Nejsvětější trojice. Silnice Jirkovi docela zavařila, protože ve večerním provozu bylo docela těžký vychytat to tak, aby třeba dvacet vteřin nic nejelo a nedělalo to pak na fotce světelný stopy:).

Stavba samotná stojí na místě, kde původně byla loretánská kaple Panny Marie, která byla zbořena roku 1794. Současný kostel byl vystavěn v letech 1794 - 1797 za působení knížete Františka Gundakara I. (náleží k rodu Colloredo-Mannsfeldů). Stavbu provedl panský zednický mistr dobříšský František Josef Moravec podle projektu J. Jöndla. V roce 1867 kostel prodělal stavební úpravy, později byl ještě barokně přestavěn a v roce 1907 znovu vysvěcen.

Katolický kostel Nejsvětější trojice (foto: Jirka)

Věž kostela se dříve honosila třemi zvony z roku 1797 - Nejsvětějíší trojice, sv. Jan Nepomucký a sv. Florián. Poslední jmenovaný je nejmenší (průměr 57 cm), ale jako jediný se zachoval do dneška - tedy v roce 1868 byl přelitý. Zvony byly sundány za I. světové války a využity pro vojenské účely, v roce 1929 byly nahrazeny novými, ale za II. světové války byly zkonfiskovány.

V roce 2001 se k Floriánovi přidal zvon nesoucí jméno sv. Tomáš. Zvon je pojmenován po patronovi města Dobříše (je vyobrazen i v městském znaku).

Budova kostela ještě v nedávné době byla vícebarevná - béžová s bílou, ale před několika lety byl kostel při rekonstrukci převlečen do žlutavého odstínu, kterým prý původně byly natřeny zdi. Rekonstrukce velmi prospěla slunečním hodinám, které dostaly novou podobu, která jim vyloženě sluší:)

O zámku asi už nic psát nebudu, když jsem se o něm rozepisovala v některém z našich předchozích cestovatelských povídání:) Přesto, že kolem něj člověk chodí pomalu dnes a denně, je zajímavé se zastavit a prohlídnout si všechny ty architektonické detaily a sochy... Prostě se mi líbí, co nadělám:))

Osvětlený dobříšský zámek (foto: Jirka)

Tak co myslíte... Je Dobříš hezčí ve dne nebo v noci? A nebo snad není hezká vůbec... Mimoděk se mi teď vybavila Jednota, čtrnáctipatrák, sídliště Větrník atd... Ale to holt patří k většině měst i vesniček - komunismus prostě musel zanechat svou stopu...:(

Dobříš za slunečního svitu

Uff, tenhle víkend byl náročný - tedy rozumějte, plný oslav byl;) Takže jsme si z té v pořadí třetí odskočili... Jirka udělal několik pěkných obrázků a já jsem sbírala s dětma kaštany:))

Jednou z hezkých dobříšských staveb je bezesporu Kopáčkův dům, který má č.p. 103. Jedná se o pozdně barokní dům pocházející z 18. století. V minulosti dům fungoval jako hostinec nebo řeznictví. V roce 1796 koupil dům Jan Kopáček (v té době primas města), patřil do rodu významných dobříšských občanů, nejznámější je patrně Ludvík Kopáček - historik a uznávaný myslitel...

V roce 1948 byl rodině dům zabaven. Poté tu byla dobříšská městská knihovna - na knihovnu to bylo moc hezké místo, protože to podle mého názoru knihy tak trochu vtahovalo do centra dění (vzhledem k tomu, že Kopáčkův dům je na náměstí). V současné době je městská knihovna ve sportovní hale... Ale zpět ke Kopáčkovu domu:). Po revoluci, přesněji v roce 1998, byl navrácen potomkům původních majitelů.

Dům tu stojí ve stejné podobě, co já pamatuju (no, moc dlouho to neni:))... A doufám, že ještě dlouho tu stát bude...

Kopáčkův dům čp. 103 (foto: Jirka)

Domky na další fotografii za sebou nemají dlouhou historii a ani nejsou ničím nijak moc zajímavé a výjimečné - jde spíš o tu podzimní náladu, která je umocněna úžasným slunečním počasím:)).

Podzim na dobříšském sídlišti (foto: Jirka)

Tak a to z odpoledne stačí:) Zahnali jsme pak děti zpátky na hřiště a potom k babičce domů, kde na nás čekalo moc a moc dobrot:)) ... Znáte babičky, ne?;)

Libštejn

Další naše putování po přírodních a kulturních památkách nás zavedlo ke zřícenině hradu Libštejn. Místo se nachází cca 20 km severně od Rokycan. Mezi Radnicemi a Liblínem vede odbočka do lesa, která vede až ke zřícenině. Zřícenina hradu je položena mezi lesnatými kopci v těsné blízkosti řeky Berounky. O historii hradu jsme zde na blogu už psali, takže se nebudeme opakovat;) (koho by to zajímalo - první den letního putování:).

Zřícenina hradu Libštejn (foto: Jirka)

Tato výprava byla spojena zase jak jinak než s geologickou prací:) Geologie je věda pestrá a zahrnuje pod sebe mnoho oborů a my jsme se vypravili jednu malinkou část poznat:) No, abychom to upřesnili - kamarád a kolega (pokud se to tak dá říct) má jako své diplomkové téma průzkum archeologické lokality pomocí geofyzikálních metod. Mno, to ještě zní docela zajímavě:) Vybrán byl tedy hrad Libštejn, to zní ještě zajímavějc... Ale... ;))

Jirka: Mě vždy, když sem slyšel podobné názvy vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Proto se rozepisovat o tom v čem spočívala naše pomoc nebudu - radši spíše tyto zážitky z hlavy vyženu...:)

Lenka: Já bych to ale docela ráda okomentovala:) A možná přidáme i fotku;) Naše práce spočívala v tom, že nejdřív jsme natáhli mezi kolíky šňůry na prádlo o délce 30 metrů... Byl to celkem teda čtverec 30×30m, kde byly šňůry každé dva metry a na nich značky po metru, kterých jsme později viděli moc a moc... Poté se začala pravá opruz práce;) Celkem jsou čtyři elektrody, který se zapíchnou do země v metrových rozestupech, pak se pustí proud a zaznamená se napětí a proud a z toho se počítá odpor... a pak se z t oho asi pozná, jestli tam někde nejsou nějaký starý zdi atd. Ale tomu já už nerozumim... Každopádně to vypadá jak fronta na maso (ještě, když jeden má na zádech batůžek:D...), když jsou k tomu potřeba čtyři lidi a pátej, co ještě zapisuje;)

Tak fotka přece jenom bude ;) - měření geoelektrickou metodou (foto: Monika  - dík)

První den nás bylo pět, druhý den jsme se pak rozrostli o dalšího vědátora a ještě o stihoman špatného počasí, který se s námi odpoledne táhl... Nic méně, co nás nezabije, to nás posílí... a nezabilo nás to, takže jsme asi posíleni:)) Vzhledem k tomu, že nás bylo víc, tak si Jirka odskočil a pořídil hezkou fotečku a o tu se nejde nepodělit;) Jak říká - Výhled z hradu není moc dobrý, snad v zi mním období, kdy opadá listí ze stromů bude lepší. Kolem zříceniny se dá po turistické trase sejít až k řece. Díky chabým turistickým návštěvám (asi pět lidí za dva dny co jsme tam byli... a to nám vlastně ani nevadilo:)) bylo celé místo vlastně naše. Zvláště u řeky bylo tak krásné ticho, že pomalu podzimní sychravé počasí paradoxně dodávalo místu úžasnou komorní atmosféru...

Berounka pod Libštejnem (foto: Jirka)

Lidí se tu během těch dvou dnů opravdu moc neukázalo (možná dobře, alespoň se nezabili o ty natažený šňůry na prádlo, který při zemi nebyly moc vidět:). Nicméně, co nebylo v lidech, vynahradila nám zvířena... Nebo teda alespoň já jsem poprvé v životě viděla mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). No, abych byla přesná, tak jsme jich viděli víc na několika místech... Nádhera je tento černo žlutý tvoreček... Trochu jsem si na něj zableskala, tak bych se mu tímto chtěla omluvit za způsobenou újmu, ale nepo čítám s tím, že bych ho zase někdy v brzké době potkala;)

Mlok skvrnitý (foto: Lenka)

Jak si teď o mlokách čtu na wikipedii, tak se musim podělit o několik zajímavých informací... Dočetla jsem se, že se mloci neliší zbarvením podle pohlaví - takže nevíme, jestli jsme potkali mločí slečnu nebo mločího pána. Je to noční živočich, což možná vysvětluje, proč před náma utíkal pod kořeny:)... (i když přímé sluneční záření mu ten den opravdu nehrozilo). Taky jsem nevěděla, že jsou jedovatí a jed (samandarin) vyměšují ze žláz za očima - pro člověka příliš nebezpečný není. Taky je pro mne ohromující, že se tohle zviřátko dožívá až dvaceti let (v zajetí to může být až dvojnásobek). A poslední poznámka - je velmi chráněný, tak pozor na ně:) Bylo mi ctí:)

Terén - České Švýcarsko III.

Ke konci srpna opět nastal čas, kdy jsme se vydali do Českého Švýcarska za terénními geologickými pracemi... Vzali jsme to trochu odpočinkověji a spíš jako dodělání restů, které jsme si nadělala minule;))

První den jsme se až do tmy plahočili v lesích mezi skalami u Všemil, ale odměněni jsme byli - koukli jsme se na západ slunce vedle Růžovského vrchu, pěkný červánky byly:). Při odjezdu jsme si všimli nějakého divného zvuku u auta - a ejhle, v přední pneumatice jsme měli šroubek...

Šroub mohl za to, že jsme se výjimečně nevydali mezi skály, ale nejprve jsme jeli "na výlet" do Rumburka - teda spíš do pneuservisu, ale čekali jsme na opravení autíčkovy nožičky, takže jsme měli i čas, abychom se porozhlídli po centru města:) Město se mi moc líbilo, má hezký ráz...

Nejstarší zmínka pochází z roku 1298, ale je pravděpodobné, že historii má delší. Byla to tržní osada na tzv. Solné stezce. Prvními majiteli byli Berkové z Dubé, potom následovali rody: Schleinitzové, Strehlitzové a Kinští.

Znak města pochází z roku 1587, kdy dal městu 17. prosince privilegium samotný císař Rudolf II. V roce 1681 byl vybudován morový sloup, kolek kterého později byly doplněny další sochy (v letech 1724-1774).

Náměstí v Rumburku (foto: Jirka)

Nejvýraznější památkou a skvostem Rumburka je bezesporu loretánská kaple. Postavena byla v letech 1704 - 1709 a je celá tvořena pískovcem (oproti italskému originálu, jenž je z mramoru). Postavit ji nechal kníže Antonín Florián Liechtenstein a jedná se o nejseverněji položenou Loretu jak u nás, takm i v Evropě.

Uvnitř je plastika Černé Madony s dítětem, které byla zhotovena v Římě v roce 1694 a vysvěcena papežem Innocencem XII. Na vnější výzdobě se podílel sochař Jan František Bienerth, jehož sochy jsou umístěny před klášterem.

Škoda, že toho času nebylo více, protože Rumburk a jeho okolí by jistě stály za bližší prozkoumání... Tak snad někdy příště... Ale práce volala:)

Loreta v Rumburku (foto: Jirka)

Po prohlídce města a následného převzetí uzdraveného vozítka jsme se vydali do terénu. Pokračovalo se v již započatém profilu nedaleko Jetřichovic. Bohužel jsme měli smůlu ve vybrané cestě při skále a tak asi za tři hodiny, kdy jsme zjistili, že tudy cesta nevede jsme museli znovu na začátek - vybrat jinou a přístupnější cestu nahoru. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme přišli na to, že stačilo na počátku dnešního profilování popovylézt o trošku výš a měli sme cestičku podél skály tak pohodlnou, že se nám o takové doposud ani nezdálo:)... (Lenka: Chápu, že to je blbej psychologickej moment, kdy se člověk vrací zpátky, ale myslim, že se zase nestalo nic tak děsnýho... asi jsem už zvyklá:)) Po této trase jsme vyběhli nahoru tak rychle, že po dokončení dalšího profilu slečny geoložky:) jsme měli ještě dostatek času na užívání si a kochání se podvečerního Českého Švýcarska. Došli jsme na vyhlídku na Vilemínině stěně. Odtud je krásný výhled na nedalekou Mariinu skálu a na Jetřichovice.

A zase naše známá Mariina skála z vyhlídky Vilemínina stěna (foto: Lenka)

Po zdržení se na tomto místě následovala pohodlná procházka dolů do Jetřichovic a cesta do Krásné Lípy - místa našeho momentálního přebývání. Po absolvování malé večerní zastávky v příjemné restauraci v Chřibské a následném regenerování se jsme se probudili do dalšího dne...

V plánu bylo jak jinak než zpracování dalšího profilu v lokalitě Chřibské Kamenice nedaleko Rynartic. Při putování okolo zdejší říčky a hledání dalšího rozdělaného profilu, u kterého stačilo pouze navázat v již započaté práci mi bylo sděleno, že bude lepší začít nový, že navázání by už nemuselo být přesné... Tuto informaci sem nesl trošku nelibě, ale statečně, když jsem, pokud si dobře vzpomínám, tuto skutečnost snad nedával nijak zvlášť najevo:) (L: Tak to nebylo, prostě to dál nebylo přístupný a na nohou přísavky nemám:)). Vykompenzování této újmy spočívalo v pomalém a důkladném prozkoumávání této lokality hledáčkem mé zrcadlovky:) (L: Jojo, těď pravdu má;))

Chřibská Kamenice nedaleko Rynartic (foto: Jirka)

Nakonec se zkoumaná skála našla, cestička na vrchol se také našla - pro jistotu dopředu, aby jsme předešli problému, který nás potkal předcházející den:) a kýžený geologický výzkum tudíž zdárně proběhl... Myslím si, že dokonce v rekordním čase... Pro mě jako nosiče, zapisovatele a člověka geologií nepostiženého nastaly i jisté chvíle, které mě mile překvapily. Při asi tak tříhodinovém výstupu a zapisování poznámek, které na mě slečna Lenka dosti rychle chrlila (nebo je mé psaní pomalé?:)) a psaní pořád dokola jemnozrnné, hrubozrnné, příměsi atd..., kdy člověk vidí jen a jen skálu... stejnou skálu:), tak najednou je zde krásnej pět centimetrů dlouhej křemen, co ze skály trčí... Geologové se jistě jen pousmějí:) (L: Pět centimetrů neměl, to přeháníš, ale o tom ta geologie trochu je... o tom bejt celej den u jedný skály... si časem zvykneš;))Po úspěšném zprofilování další stěny následovala cesta do našeho dočasného příbytku:)

Probuzení do dalšího dne bylo velmi rychlé s již následným balením, vyklízením našeho pokojíčku a rozmýšlením a plánováním jak zakončíme poslední den v Českém Švýcarsku. Tento den se nenesl již v duchu pracovním, ale v duchu výletním. Po zkonstatování a shodnutí se, že v tomto počasí si rozhled z Děčínského Sněžníku moc neužijeme, rozhodli jsme se navštívit místo, kde se vlévá Jetřichovická Bělá do Kamenice - a kde se nachází stavba jménem Dolský Mlýn. K Dolskýmu mlýnu se jde asi tak dvoukilometrovou cestou podél již zmíněné Bělé. Neuvěřitelně čistá říčka se klikatí podél cesty a procházka je to velmi příjemná...

Jetřichovická Bělá kousek před vtokem do Kamenice (foto: Jirka)

Místečko je to rozmanité... Nejprve jsem si prozkoumali okolí, kde je pár věcí, co za vidění stojí. Můžete se kochat soutěskou podél Kamenice, kde trasa je různorodá - stezka vede po vytesaných schůdkách ve skále, když přejdete po mostě přes Kamenici a dostanete se kolem Královského smrku a křížku u něj k místu, kde jsou zbytky (základy) kamenných domů, u nichž jsou patrné ještě vstupy do sklepů. Jistě se na toto místo ještě vrátíme...

Most přes Kamenici nedaleko Královského smrku (foto: Jirka)

Křížek u Královského smrku (foto: Jirka)

Pak už naše nožky směřovali k cíli výpravy... Dolský mlýn je poprvé zmiňován v roce 1515. Od roku 1814 se v něm pálila kořalka a rokem 1881 začala turistická éra zahájením provozu na lodičkách Ferdinandovou soutěskou mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem. Dneska je z mlýna pouze rozvalina. My jsme sem dorazili bohužel v době, kdy se zde natáčí (pohádka Peklo s princeznou), mlýn jsme viděli pouze z dálky. Je to ale rozlehlé místo a tak zde můžete trávit více času.

Dolský mlýn na řece Kamenice (foto: Jirka)

Po skončení prohlídky místa jsme se pomalu pěšky odebrali zpět do Jetřichovic k zaparkovanému autíčku a odjeli do našeho středočeského... no...ehm...prostě domů:) a tak skončila naše další v pořadí třetí geologická výprava:)).

Tohle se mi líbí, jak se v rozepsaném textu přidal do psaní Jirka - někde to ale nešlo nechat bez komentáře;) To aby nedocházelo k matení čtenáře, přehánět se nemá:))).

Zámek Konopiště

Konopiště původně byl hrad - založen asi b roce 1294 pražský biskup Tobiáš z Benešova. Původní stavba se podobala francouzské pevnosti a měla parkán, obranné věže, čtyři brány a padací most. Od roku 1327 patřila stavba Šternberkům a to po necelých 300 let. Mezi 17. a 19. stoletím se Konopiště ocitá v držení např. Hodějovských z Hodějova, Albrechta z Valdštejna (jen na krátkou dobu), Michnů z Vacínova, Vrtbů z Vrtby, Lobkoviců atd.

Konopiště v odstínech šedi (foto: Lenka)

Přestaveb se budovy dočkaly už koncem 15. století Jiřím ze Šternberka a pak také počátkem 17. století za vlastnictví Hodějovských z Hodějova. Vrtbové pak v 18. století budovy proměnili podle renesanční módy a zvyklostí.

V roce 1887 koupil panství František Ferdinand d'Este, budoucí následník císařského trůnu. Stal se posledním majitelem, nechal zámek přestavět a okolí nechal upravit jako parky a zahrady (z jeho popudu byla založena Růžová zahrada). Do zámku umístil rozsáhlé dědictví i svoje vlastní sbírky. Do dnešní doby se zachovaly interiéry v podstatě tak, jak je František Ferdinand zanechal (28. června 1914 byl na něj a jeho ženu Žofii spáchán atentát v Sarajevu, což byla záminka k rozpoutání světové války - ale to snad všichni ze školy víme).

V roce 1921 přešel zámek do vlastnictví státu, ale za II. světové války zde byl hlavní štáb jednotek SS. Po osvobození byl zámek opět zpřístupněn veřejnosti.

Dnes Konopiště nabízí několik prohlídkových okruhů (salony severního křídla, salony jižního křídla a soukromé pokoje Františka Ferdinanda) během kterých máte možnost vidět sbírky loveckých trofejí z celého světa, soubory zbraní a brnění, ale i nábytek a vycpanou medvědici Dášu... Dalšími místy, která můžete navštívit, jsou muzeum sv. Jiří, Střelnice, skleníky a jsou tu pořádány různé výstavy.

Zámek z pohledu od rybníka (foto: Lenka)

Okolí Konopiště nabízí krásnou procházku okolo Konopišťského (zámeckého) rybníka... A dlužno dodat, že je tu krásně v kteroukoliv roční dobu... :))