Koněpruské jeskyně

Po dlouhé době jsme se někam podívali na výlet:) Ve škole jsem docela vytížená (rozuměj - jezdíme po exkurzích:)) a během této vytíženosti jsme byli zavedeni do okolí vrchu Zlatý kůň (475 m. n. m.), kde jsou ony jeskyně... Ovšem náš pančitel nevyslyšel přání a nevzal nás do oněch podzemních prostor, tudíž jsem to musela o pár dní později vzít do vlastních rukou;))

Velkolom Čertovy schody východ (foto: Jirka)

Tohle místo je jedno z těch, kde se spolu nenudí lidi, co rádi fotí a ti, co mají rádi geologii :) Takže něco málo o těch kamenivech. Koněpruské jeskyně se nachází v devonských vápencích (stáří 405-380 milionů let), jedná se o útesové a tedy mělkovodní vápence, kde je zachováno mnoho zkamenělin. Jeskyně samotné mají tři patra (převýšení asi 70 m) a vznikly v době před asi 25 - 30 miliony lety.

Objeveny byly v roce 1950 při těžbě vápence v Houbově lomu na jižním svahu Zlatého koně. Brzy poté byly jeskyně podrobně prozkoumávány a přišlo se na to, že ve třech patrech jsou celkem asi 2 km "chodeb". Ovšem v polovině 20. století do jeskyní nevnikli první lidé - ve svrchním patře byly objeveny pozůstatky penězokazecké dílny z 15. století. Veřejnosti byly prostory zpřístupněny v roce 1959.

Největší prostorou je tu "dóm Františka Proška", jestli mě paměť nešálí... Nejzajímavějšími prvky je v jeskyních ale krápníková výzdoba. Musim se přiznat, že slovo výzdoba mi k tomu moc nesedí, ale lepší jsem nevymyslela :) Tak schválně - znáte, jaké jsou krápníky? Stalagmit,stalagtit a stalagnát :) Stalagmit - jde ze země, stalaktit ze stropu a stalagnát je spojení těchto dvou. Teď se mi vybavil název stalagmitu a stalaktitu směřujícího k sobě - jmenuje se "věčná láska".

Krápníková výzdoba jeskyní (foto: Jirka)

Nejvzácnější a zároveň nejstarší součástí "výzdoby" jeskyní jsou tzv. jeskynní růžice. Stáří dosahuje až jeden milion let a zvláštní jsou také tím, že jsou krom vápence (jako všechny ostatní krápníky) tvořeny i opálem - vznik dokládá doznívající tropické nebo subtropické klima. Chápu, že pro negeologa je tahle informace poněkud mimo, ale nevadí:)

Prohlídková trasa je zajímavá, ale měli jsme smůlu na spoluprohlídkáře - byla to skupina plná cizinců, kteří z jazyků uměli asi jenom ruštinu a slečna průvodkyně byla mírně zoufalá, protože ona ruštinu neovládala:)) Takže jsme se toho od ní moc nedozvěděli, no snad někdy příště:) Ten den, kdy jsme jeskyně navštívili, bylo děsný vedro, takže procházka v chládku pod zemí byla příjemná o to bolestnější byla facka, kterou jsme dostali při odchodu:))

Navzdory počasí jsme si prošli i naučnou stezku po okolí, která má 11 zastavení. Dozvěděli jsme se, že v okolí lomu a jeskyní se nachází mnoho stepních druhů flory (traviny) i fauny (měkkýši, motýli) a to díky extrémnímu slunečnímu svitu a velkému suchu. Dále mnoho o geologické stavbě, objevování, těžbě vápence atd.

Zajímavý místem je lom Na Kobyle, těžba zde byla ukončena v roce 1929 a od té doby je zanechán svému přirozenému vývoji - dnes je poměrně hodně zarostlý vegetací... ale podle mě je to oáza klidu, takže dobrý místo třeba na piknik:) V lomových stěnách se nachází několik malých jeskyněk, jejichž objevování je také dost zajímavé:)

Zarůstající lom Na Kobyle (foto. Jirka)

Celkově je Český kras malebný a to nejen dole, ale i nad zemí:) Takže doufám, že se sem brzy zase podíváme, když už to z domova mám coby kamenem dohodil (a zbytek došel, dojel na kole nebo autem:)).

Vysočina podruhé...

Stalo se, že moje přání bylo vyslyšeno a na chalupu na Vysočině jsme opět byli pozváni:) Tentokráte v překrásném jarním období a příde mi naprosto úžasný sledovat, jak se podzimní krajina změnila na tu jarní, rozkvetlou, svěže zelenou. Chaloupka je to stejná, jako je v článku předchozím, takže to můžeme brát jako pokračování započatého příběhu:)

Prodloužené volno vyloženě lákalo k tomu, abychom podnikli nějakou výpravu za krásami naší země, přesto to ale nakonec vyšlo tak, že mne a Jirky se to týkalo "jen" od pátku do neděle... Chaloupka je ve vesničce, kde končí silnice... počet obyvatel se zmenšil na čtyři...

Počásko nám poměrně přálo, sice jsme i několikrát mírně zmokli, ale myslim si, že žádná tragédie se nekonala:) První výletní zastávkou byla "Haškova" Lipnice nad Sázavou... Po stopách Jaroslava Haška jsme tentokrát nešli, ale spíš nás zajímala lipnická zřícenina hradu.

Hrad v Lipnici nad Sázavou (foto: Jirka)

Historie hradu se začala psát na počátku 14. století, kdy byl založen pány z Lichtemburka. V 16. století došlo k pozdně gotické přestavbě za panování rodu Trčků z Lípy. V roce 1869 hrad vyhořel, od té doby víceméně chátrá - dneska je majetkem státu. Za studentské vstupné 20,- Kč (které mi teda příde hodně v pohodě) se naskytne úžasná podívaná:) Prohlídka trvá chvilku - respektive spíš povídání průvodkyně na asi třech místech, nastínění několika pověstí a až pohádkových příběhů... A pak dostanete prostor pro samostatné prozkoumávání a procházení se po hradě na vlastní pěst. A jako že toho k vidění je nemálo. Vyhlídková terasa Velké věže nabízí pohled do širokého okolí a za pěkného počasí skýtá mnoho a mnoho krásných pohledů. Věž je napůl zřícena a původně dosahovala větší výšky (takže výhledy musely být ještě krásnější:)). Z Trčkovského paláce také moc nezbylo - jde o obvodové zdivo se zachovanými okny. Podle některých by se tento prostor měl zastřešit, ale podle mě Lipnici sluší takový háv, jaký právě nosí a nějako větší stavební úpravy by akorát narušili "genius loci". Kaple je krásná, ale já s Jirkou jsme ji viděli jen zvenčí (protože jsme troubové a zapomněli jsme se podívat dovnitř:)). Starší gotická kaple z 14. stol, zasvěcená sv. Vavřinci byla v 17. století přestavěna a zasvěcena Sv. Josefovi. Podle mého názoru je nezajímavějším místem sklepení Thurnovského paláce - když se vám poštěstí, že tam budete sami, působí to velice temnou atmosférou... paráda:) Thurnovský palác je v současné době opravován, stejně jako "Samson" - myslím, že jde o původně obytné místnosti a připravují se k otevření...

Sklepení Thurnovského paláce (foto: Lenka)

Netuším, jestli hrad v současné době má nějaké trvalé obyvatele - zda nějakou bílou paní... Ale určitě se zde dají vidět kavky a poštolky:) Místy to může připomínat lidské sídliště - především klevetivé sousedky... no, jsou to kavky!:)

Kavky sousedky na hradě Lipnice (foto: Lenka)

Malou zastávkou v cestě byla Světlá nad Sázavou, kde jsme se prošli v zámeckém parku a nakoukli na zámecké nádvoří:) Zámek je čtyřkřídlová novorenesanční budova - v současné době tu sídlí škola (od roku 1949), a také Muzeum Světlicka, které jsme nenavštívili... Zámek i zámecký park získal současnou podobu v rozsáhlé rekonstrukci v letech 1868 - 1873 pod taktovkou Františka Josefa ze Salm Reifferscheidtu. Poslední úpravy provedeny v letech 1998 - 2001 (cena 12 000 000 Kč:)).

Novorenesanční zámek ve Světlé nad Sázavou (foto: Jirka)

Poslední sobotní zastávkou ve výletovém putování byla přírodní rezervace Stvořidla. Jde o chráněné území o rozloze 246,4 ha. Důvodem ochrany je zachování geomorfologicky významného úseku přirozeného toku řeky Sázavy mezi hřbetem kopce Žebrákov a vrchem Melechov. Údolí řeky je zahloubenu v granitoidech a rulách a vytváří řadu peřejí a překážek. Rezervaci z 85% tvoří lesnaté porosty...

Stylem toto místo připomíná řečiště Vydry na Šumavě, zde se ale dají potkat kanoe a rafty vodáků:) Musim přiznat, že když Jirka fotí, tak to chce pořádnou trpělivost - takže díky za ní, milí spouvýletníci:)) A taky bych chtěla konstatovat, že kameny porostlé mechem jsou fakt hodně kluzký (au, au:)).

Přírodní rezervace Stvořidla - přirozené řečiště řeky Sázav (foto: Jirka)

Blatouchová květena stvořidelské rezervace :) (foto: Lenka)

Po tom hezkém přírodním zážitku jsme se přesunuli vozítkem zpátky na chaloupku, kde jsme opejkali vuřty (to slovo je děsný, normálně bych asi použila "buřty":)) a grilovali a tak:)

Večer rychle uběhl a překulil se do dne, kdy jsme měli jet domů - naštěstí nás od toho okamžiku dělily ještě tři věci - spánek, hrad Český Šternberk a sekaná s chlebem (mňam!)... Těžko tvrdit, co z toho bylo nejlepší (ale pro tento web asi zlatá střední cesta:))...

Hrad Český Šternberk byl na moje přání a jsem ráda, že jsme toto místo navštívili, i když v neděli stejný nápad mělo vážně hodně lidí a tak bylo poměrně plno na prohlídce a do některých místností se ani všichni nevešli:( Hrad se tyčí nad silnicí, kopeček nahoru ale není vysoký (pro natěšené turisty:)). Při pohledu z vyhlídkové terasy se naskytne pohled do údolí s líně plynoucí řekou Sázavou (jak jinak v tomto kraji), můžete se zaposlouchat do vyprávění sokolníka o dravých ptácích, který se snaží vtěsnat do času od zakoupení vstupenky k prohlídce a ne vždy se mu to podaří:) Uvnitř hradu na nás pak čekal příjemný interiér zařízený nábytkem a např. četnými obrazy a grafickými listy.

Hrad samotný byl založen v roce 1241 za panování Zdeslava z Divišova (dnes je obec Divišov asi 6 km vzdálená). Ve 14. století byla dostavěna třípatrová obranná věž kruhovitého půdorysu spojená pomocí mostu s vlastním hradem. Roku 1467 byl hrad dobyt vojsky Jiřího z Poděbrad, který využil toho, že na hradě není zdroj vody a nechal ho na suchu. Na přelomu 15. a 16. století byla zdokonalena obrana - vybudováním jižní věže a hladomorny (za poplatek 5,- Kč se můžete na věž, kde je hladomorna podívat - je odtamtud docela hezký výhled). Po druhé světové válce byl hrad znárodněn, aby mohl být v roce 1992 vrácen v restituci Zdenku Sternbergovi - potomkovi rodu, který hrad založil.

Osobnosti s historií hradu spojené měly rozmanité koníčky - mezi nimi byl i Kašpar Maria hrabě ze Šternberka. Vůbec mě nenapadlo, že toho pána tu na hradě můžu vidět shlížet z obrazu, když jsem ho viděla v geologických knihách:) Kdo by to byl řek, že mezi šlechtou se najde fanoušek paleontologie (dokonce zakladatel paleobotaniky:)).

Sídlo rodu Sternbergů - posázavský hrad Český Šternberk (foto: Jirka)

A to je vše z výletničení kolem Sázavy a krajem Vysočina... Zajímalo by mne, kam nás osud zavane příště, na jaká pěkná a zajímavá místa... Budeme se těšit:))

Terén - České Švýcarsko

Cílem našeho dalšího výletu bylo České Švýcarsko - zde ovšem nešlo o výletní záležitost, ale spíš o pracovní výjezd. Už jsem někdy dřív psala, že studuju geologii a moje diplomka se týká právě oblasti tohoto krásného a tajemného kousku naší země.

No, prostě jsme si udělali takovej menší pracovně poznávací (trošku prodloužený) víkend. Mým záměrem teda původně bylo trochu víc pracovat, ale celou dobu se ve mě tloukla geologické zděšení s turistickým nadšením - musim se teda přiznat, že je to poněkud zoufalý stav:) Ale co si budeme povídat - takhle zaneřáděný skály jsem ještě neviděla... Matka Příroda si zase jednou dala záležet...

První den nás mírně pozlobilo počasí, bylo poněkud deštivěji, než by geologická práce v terénu snesla, ale turistický výlet snese kdeco:) Takže jsem se ulejvala a vydali jsme se ke skalní bráně zvané Pravčická. Počasí se nám nakonec umoudřilo a vykouklo na nás i slunce, bylo málo lidí a tak byla pohoda a klid... Dorazili jsme málem pozdě, ale památeční foto jsme stihli pořídit (pán nás ještě pustil - za pět minut měl zavírat - takže díky pane:))

Jedno z nejhezčích (a také nejnavštěvovanějších míst ČR) - znak Národního parku České Švýcarsko... prostě Pravčická brána :) (foto: Lenka)

Z vyhlídky je výhled do širého krásného okolí - např. na Růžovský vrch, kam jsem se teda ještě nikdy neodvážila (respekt u mě má už jenom proto, že se "Růžáku" říká "česká Fudžijááma":). Člověk by tam mohl stát dlouhé hodiny a jen se dívat do otevřené krajiny - zvlášť pokud je deštivý opar protínán paprsky slunce, to se až tají dech... ale kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, takže jsme na to měli čtvrt hodiny:)

Vyhlídka u Pravčické brány nabízí i jiné zajímavé pohledy... a některé až borovicové :) (foto: Lenka)

Následující fotka je patrně důsledkem mírné únavy, představy cesty na Mezní louku, spojení myslí dvou lidí nebo dojmem z toho, co jsme viděli... možná kombinace všech faktorů... Ale prostě v těch kořenech se jasně rýsuje nejmenší Pravčická brána - možná sice nikdy nebude tak slavná jako její dvě větší kolegyně, přesto si myslím, že svůj půvab v sobě má:) Jinak jsme celou cestu zpátky hráli slovní fotbal... jinak bych se moc soustředila na to, jak mě ty nový pohorky tlačej:)... emanace... elegán... nosorožec... cvok... kotník... koník... kolečko... Ondra... Andorra... Amazonka... Austálie... entropie... entalpie... elektřina... Andrea... Aneta... alergie... endoskopie...:)

Nejmenší Pravčická brána - pozorně se dívejte pod nohy a určitě si taky nějakou svojí najdete :)) (foto: Jirka)

________________________________________________

Druhý den se nesl spíš ve znamení "co je hustý, to je naše" - den jsme strávili v podstatě v hustém pralesovitém porostu. Celou dobu jsme nepotkali živáčka (snad ani mrtváčka) - když teda nepočítám nějaké ty veverky, sojky a bachyni se selátkama...:) Jak jsem psala, na skalách docela mizérie, ale jinak taková lehce depresivní a mrzutá atmosféra... Ale když tak o tom zpětně přemýšlím, tak to svoje neopakovatelné kouzlo prostě má a ráda se tam zase někdy vrátim... Doufám, že černou zvěř budu nadále vídat pouze z protějšího svahu, jako se mi to povedlo tentokrát:) A že vysoká zvěř nám před autem bude běhat v určité vzdálenosti, aby nedošlo k vzájemné úhoně:)

Stromová chobotnice - pro České Švýcarsko je prostě typický mech všeho druhu :) (foto: Jirka)

Smrkové nálety a polomy... a klid... v Českém Švýcarsku (foto: Jirka)

Samostatnou kapitolou je hmyz - třeba teda mě hrozně překvapil velký modrý lítající brouk, co strašně bzučel... Řikala jsem si, že stisknutím spouště akorát získám další mizernou fotku na smazání, ale jaké pak bylo naše překvapení, když ta fotka je snad ta nejlepčí makro, co jsem kdy vyfotila:) Aby ještě nedošlo k omylu - baví mě se někdy na svět koukat z hmyzí a jiné mini perspektivy, tak snad to nebude nudit (nebo Ty se Jirko nudíš??:)).

Obrázek ze života brouka aneb chvíli před startem ... nebo chvíli po přistání?? (foto: Lenka)

________________________________________________

V neděli jsme poslechli doporučení strážce NP a vydali jsme se do Kyjovského údolí - jde o profil pískovcovými skalami (vesměs skryté v hustém lese a pod mechem či kapradím) podél říčky Křinice.

Romantické Kyjovské údolí a jeho páteřní tok Křinice... (foto: Jirka)

Údolí poskytuje mnoho zajímavostí a snad nekonečné množství pohledů na něco krásného... Kinského vyhlídka je zajímavá především tím, že přes stromy se žádný výhled nekoná:) Ač se to nezdá, osídlení těchto míst sahá 11 000 do historie (i když pro geologa je v podstatě tento čas směšný:)) - Kyjovský hrádek, který se nachází na jednom ze skalních ostrohů, sloužil jako opevněná osada (ale to až později - ve 13. a 14. století). Když už jsme si mysleli, že cesta povede zpátky na červenou značku, dostali jsme se k nečekanému zpestření - rozevřel se před námi úžasný pohled na zalesněn údolíčko s vykukujícími skálami... To člověk má chuť vážně jenom stát a koukat na tu krásu:)

Záplava zeleně a skalek (foto: Jirka)

Při dalším postupu čeká na zdolání menší skalka, velmi nevhodná pro ty, co nejsou pevní v kramflecích - na špičce skály na vás čeká nejprve skulina, kterou je vidět na stromy a cestu pod vámi a pohled přes hranu skály taky neni jeden z příjemnějších - když je tam kolmá stěna a kde nic tu nic:)

Jeskyně Vinný sklep je přímo na břehu říčky, z větší části je zatopena vodou a své jméno dostala od toho, že se zde v zimě tvoří zvláštní rampouchy lahvovitého tvaru:) Vznikla ve skulině mezi velkými bloky pískovců transportované dolů při katastrofickém skalním řícení (známka toho, že geologie je stále živá:)). Jeskyně víl se nachází asi 300 m od hlavní turistická značky a pokud se chcete podívat dovnitř, nezapomeňte na baterku a chovejte se tiše, ať křehká stvoření nerušíte.

Zase jeden detailek:) a na něm všudypřítomný mech se v detailu tváří docela sympaticky :)) (foto: Lenka)

Jako z pohádky - Kyjovské údolí s klikatící se Křinicí (foto: Lenka)

Po červené značce se dá dojít až na místo bývalé osady Zadní Doubice, kde dnes je jen cedule připomínající těch sedm chalup, které tu byly do roku 1945. O kousek dál, v Temném dole, je památník vězňů, kteří byli zavražděni při pochodu smrti z koncentračního tábora Schwarzheide (r. 1945)... No a tady jsou už německé hranice - takže jsme na skok byli i v zahraničí:)

________________________________________________

V pondělí, den poslední, na nás čekal poklad v podobě úžasné vyhlídky na skalní město nedaleko "Tokáně". Tokáň je vlastně několik budov v alpském stylu v Jetřichovických stěnách (mimo jiné si zde lze zajistit ubytování nebo je tu restaurace - ale na vlastní kůži nevyzkoušeno:). Po žluté turistické značce jsme došli k rozcestí U sv. Eustacha (teda vlastně ani moc o rozcestí nejde, když je zde hranice první zóny NP a vede tu jenom žlutá turistická značka:)).

Jak jsem teď zjistila, ze sv. Eustach patronem lovců... Takže lovu zdar (zvláště tomu beze zbraně!). A nás už jen čekala dlouhá cesta domů...:)

Pískovcové skalní město nedaleko "Tokáně" (foto: Jirka)

Cesta za zlatem - Jílové u Prahy

Když se řekne Jílové u Prahy, vybaví se mi spojitost s jedním z nejzajímavějších nerostů - a tím je zlato (vida, o tenhle kamínek se zajímá i nejeden laik:)). V Jílovém je muzeum, jehož jednu část vyplňuje expozice věnovaná zlatu - jeho přírodním podobám a historii těžby. Muzeum ovšem nabízí rozmanitější sortiment:)

My jsme měli štěstí a zároveň neštěstí - vydali jsme se sem první sobotu v měsíci (tedy v den, kdy je vstupné pro všechny zdarma) a to neštěstí spočívalo v tom, že zrovna skončila doprovodná výstava, tudíž část expozice byla ve výstavbě:)

Muzeum sídlí v kamenném domě Mince - je postaven v dolní části náměstí naproti kostelu. Muzeum založil Leopold Čihák (1832 - 1915) a jako základ sloužily předměty v jeho vlastnictví - např. část mamutího zubu:))

Jako první jsme zamířili do sklepa k expozici Ostrovského kláštera, který se nacházel na ostrově poblíž soutoku řek Vltavy a Sázavy, dále pak hradišti na Závisti u Zbraslavi. K vidění je mnoho archeologických předmětů i replik historických artefaktů, každý má příležitost dozvědět se více o historii regionu. Část spodního patra byla věnována nedávným svátkům jara, nebo spíše lidovým zvykům napříč celému roku (vtipná byla ukázka svatebního pečiva, že se to nemá brát, že je to součást výstavy:).

Sklepení domu Mince - expozice Ostrovského kláštěra, je tu vystavena i kostra mnicha... (foto: Lenka)

Dalším zajímavým koutkem je část věnovaná přírodě jižně od hlavního města a trampingu... Opravdu jsem nevěděla, že v oblasti řek Kocába, Sázava a Vltava bylo tolik trampských osad a že žily opravdu svým životem. Zajímavý je pohled na dobové pohorky. :)

Expozice o trampingu (foto: Jirka)

Další patro patří expozici věnované zlatu. To je pro mě jako pro geologie docela krása:) Na Jílovsku byla tradiční těžba zlata - vznik města není přesně datován, ale došlo k tomu spojením několika hornických osad a je jisté, že ve 13. století už existovalo. Těžba tu trvá nejméně po 700 let. Těžba reagovala na vývoj země - to znamená, že v době husitství a třicetileté války došlo k útlumu těžby... Vystaveny jsou mimo jiné i vzorky zlata v jílovských dolů, modely těžebních nástrojů, část prostoru je věnována geologii Jílovska...

Vzorek zlata pod zvětšovacím sklem pocházející z jílovského revíru (foto: Lenka)

No comment :))) (foto: Lenka)

Odpoledne strávené v jílovském muzeu zcela jistě nepatří k nezajímavým a myslím, že se brzy zase přijdeme podívat:) Jelikož nám počasí docela přálo, vydali jsme se po krátkém odpočinku ještě na rozhlednu na kopci Pepř. Cesta vede přes kopec Sv. Anna, z kterého je již také nádherný výhled na celé Jílové. Rozhledna byla otevřena poměrně v nedávné době. Nedoporučovala bych slabým povahám, aby nahoru lezli - podlaha rozhledny je jenom z toho tolik oblíbeného mřížkovaného materiálu, že máte pocit, že každou chvíli spadnete dolů:) Rozhled je ovšem impozantní... Slova jsou zbytečná, nechme mluvit fotky:)

Výhled na Jílové z kopce Sv. Anna (foto: Lenka)

Rozhledna na kopci Pepř (foto: Lenka)

Výhled z rozhledny směrem k Brdům ... (foto: Lenka)

Skalka

Jeli jste snad někdy po silnici z Prahy směr Dobříš? A nenapadlo vás, co že to nad tím Mníškem pod Brdy je za kapličku?:) Je to barokní areál na Skalce. Rozhodli jsme se toto místo navštívit po vlastních (ale vyjet autem by se tam asi dalo taky), takže jsme se v zimním únorovém dnu dobrovolně zapotili, protože kopeček je to vážně peknej:) Odměnou číslo jedna nám byla lavička, na kterou jsme se usadili a kochali se pohledem na široké okolí - především na Mníšek a jeho zámek či kostel.

Vyhlídka nedaleko skaleckého areálu (foto: Lenka)

O několik metrů dál už na nás čekal cíl naší cesty - Skalka. Dominantní stavbou na skalním výběžku Rochota je kostelík sv. Máří Magdalény (z let 1692 - 1693) a dále jsou tu budovy sousedního kláštera (od r. 1762 do 2. světové války tu sídlil řád františkánů, v současné době slouží jako galerie, tedy alespoň myslím) a kapličky křížové cesty.

Kostelík sv. Máří Magdalény (foto: Jirka)

Kapličky křížové cesty na Skalce (foto: Jirka)