Strž

Místo pro Dobříšáky asi notoricky známé... neboť si myslím, že každý tu musel minimálně jednou být na školním výletě :) ... Jenže pro Neveklováka to byla první návštěva památníku Karla Čapka ve Strži... Zajímalo by mne, jestli byla první a zároveň i poslední nebo ne :) No, dobře... úplně tady tak pravdu nepíšu - už jsme tu společně byli... na svatbě :)

Počasí se ten den ukázalo býti velmi rozumným a vedro nás procházelo celou cestu tam... až jsem skoro začala litovat, že jsme si nepopojeli autem ;) ... Ale néé, ono to vlastně bylo dobře a byla to moc hezká procházka po louce, okolo domů a posléze pole s obilím a červenými máky... Tahle situace plně naplnila mojí představu o létě :)

Zlatavé pole před žněmi (foto: Lenka)

Jak je naším zvykem (myslím, že jsem se tu o něm už nejednou zmiňovala), chodíme na mnoho míst později, než by se dalo považovat za "včas" :) ... a nebylo tomu jinak ani v případě nedělního odpoledne... Na prohlídku rozsáhlé expozice nám zbylo jen něco málo okolo půl hodiny a to je na tři patra nabytá informacemi opravdu hodně málo :) ... No, co se dalo dělat, museli jsme se s tím poprat, jak jsme uměli :)

Dozvědět se toho můžete hodně... O dětství bratří Čapků, o jeho studijních úspěších či neúspěších, o láskách, cestách dalekých i blízkých... O prvních dílech... A kolik asi zajímavých informací jsme v té rychlosti ani nepřečetli... :)

Zimní zahrada se sochou sličné dívky :) (foto: Lenka)

Jisté ovšem je, že Karel Čapek (1890 - 1938) byl neobyčejný člověk... Jeho myšlenky oslovily mnoho lidí v takřka celém světě... vlastně oslovily a oslovují... a zřejmě i nadále oslovovat budou...

Fotka fotky od Karla Čapka (foto: Lenka)

Vyšší patro expozice je věnováno svatbě s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinplugovou... Velmi se mi líbí fotografie evidentě těsně po obřadu, kdy Čapek má v ruce cigárko a na ruce hůlku... Vypadá prostě jako pohodář každým coulem (no, doufám, že by ho toho slovní spojení neurazilo).

Dále je tu něco o divadelním ztvárnění jeho her ve světě a o historii samotného domu, kde se dnes památních nachází. Původně na tomto místě byla továrna, kde byla zpracovávána železná ruda. Samotný dům byl vystavěn v 19. století. Po první světové válce získal stavbu od rodu Colloredo-Mansfeldů Václav Palivec. V roce 1935 jej věnoval jako svatební dar k doživotnímu užívání... Čapek zde trávil rád svůj čas, velmi si oblíbil zahradu i okolí... Čas je ale neúprosný... v prosinci se nachladil při likvidaci škod, které způsobila povodeň a umírá na zápal plic...

V podkrovní části památníku je expozice věnována Olze Scheinplugové (1902 - 1968) a Ferdinandu Peroutkovi (1895 - 1978), spisovatel, dramatik a novinář byl Čapkovým přítelem a často Strž navštěvoval.

Pohled na přední část památníku (foto: Jirka)

Po prohlídce jsme se vydali na procházku po okružní cestě Karla Čapka o délce asi 6 km. V první části se nám velmi líbilo - na svěže zelenou louku pražilo odpolední sluníčko... a jak jsme při vstupu do lesního chládku později zjistili, zahánělo i neúprosná hejna komárů :)

Modrá a zelenej :) (foto: Jirka)

Jakmile jsme sešli z louky do lesa, už to bylo tady... plác... lesní cesta byla trochu rozbahněná, asi ještě pozůstatek po nedávných deštích... plác ... Všude kolem byly bažinky, které se asi komárům velice líbily... A místní lidé to asi věděli, proto komáři byli silně vyhladovělí, tak jsme jim neochotně dělali potravu... Zabral na ně až repelent... ale jenom na chvíli. No, prostě jsem došla k závěru, že sem se příště vydám tak asi až v zimě:)

Most přes Kocábu (foto: Jirka)

Bylo docela příjemné vylézt z lesa na denní světlo a zbavit se aslepoň z části těch pichlavých malých teroristů... To se pak svět zdál hned veselejší. :)

Řebříček (foto: Lenka)

... ale to už jsme se blížili zase k rybníku Strž a k výchozímu bodu okružní cesty a pak nezbývalo nic jiného než se zase okolo pole s máky, obydlí a posléze po louce vrátit domů. :)

Další informace:

- Památník Karla Čapka

- Nadační fond Čapkova Strž

- wikipedia - Karel Čapek, Olga Scheinpflugová, Ferdinand Peroutka

Rumburk a rozhledna Dymník

V Rumburku už jsme se podívat byli, ale při této cestě jsme zatím minuli rozhlednu nedaleko města pojmenovanou Dymník (Rauchberg)... Takže je jasné, že jsme to tak nemohli dlouho nechat a museli jsme se sem vypravit. :)

Auto jsme si nechali zaparkované u nějakého sportovního centra či co to bylo. Ve chvíli, kdy jsme se začali přezouvat do pohorek, začalo mžít a pak pršet. Což to je samo o sobě znamení, že výlet bude špatnej, protože to znamená, že nesvítí sluníčko a tudíž se nedá hezky fotit. Vždycky mě potěší, když se i přes to, že je zataženo, někam vyškrábeme a ono na nás pak vyjukne sluníčko. :) A přesně tohle se nám stalo onoho pátečního odpoledne. :)

Po žluté značce jsme nahoru šli asi 1,5 km (rozcestí u restaurace) a pak jsme už jenom kousek vyběhli na čedičový vrcholek přímo k rozhledně ozářené jasným slunečním světlem! :) Rozhledna byla postavena v roce 1896 na náklady podnikatele Augustina Wenschucha. Rozhledna sahá do výšky 15 m a je postavena z kamene a cihel.

Rozhledna Dymník (foto: Jirka)

Vyhlídková plošinka je kompletně zastřešená a vyhlíží se do dálky přes skleněná okna, která se dají otevřít jen ventilačkou... Nejdřív jsme si říkali, že to není moc dobré na focení, ale posléze jsme toto stavební řešení velmi ocenili - a to když jsme se koukali, jak se k nám od jihozápadu blížil deštivý a bouřkový mrak, který nás asi za půl hodinky přesvištěl a pak zase vylezlo sluníčko. :) Sice jsme na rozhledně zůstali o něco déle, než normálně... ale na druhou stranu, kdy se nám zase poštěstí prohlídnout si takovou přepršku ze sucha rozhledny s kruhovým výhledem?! :)

... a na rozhledně nás dostihla bouřka (foto: Lenka)

Docela zajímavé místo je hned pod rozhlednou, kousek od restaurace. Jde o hvězdici z 22 kamenných obelisků - jsou ze žuly a každý je vysoký asi 5 - 6 m. Jednotlivé kameny jsou propojeny chodníky. Kameny pocházejí z Jiřetína pod Jedlovou, kde sloužili jako přemostění místního potoka. Stavba byla realizzována v letech 2003 - 2004 a autory jsou architekt Karel Dobner a Ladislav Moučka (autor několika knih o kabale, znameních atd.).

Menhiry pod Dymníkem (foto: Lenka)

Vyfotila jsem jednoho hnědého motýla a když jsme později hledala, jaký by to mohl být druh, zjistila jsem, že v naší přírodě třepotá křidélky mnoho těchto malých i větších klenotů přírody... a běžně si jich třeba ani nevšimneme. Ten náš hnědý se snad jmenuje okáč prosíčkový (Aphatopus hyperantus), který patří mezi babočkovité. Asi se teď po motýlech a hmyzu budu koukat víc. :)

Okáč prosíčkový (foto: Lenka)

V Rumburku jsme se zastavili u pomníku hrdinů rumburské vzpoury, na který se ptala Jirkova babička, protože se této vzpoury účastnil její dědeček.

Cílem vzpoury bylo ukončení války... vypukla 21. května 1918 a jejími iniciátory bylo 65 ozbrojených mužů 7. čety III. náhradní setnici v čele s Františkem Nohou. Vzpoura proběhla sice plánovaně, ale o několik týdnů dřív, než měla a to mělo za následek jakousi nekontrolovanost celé akce. Vzpoura byla potlačena ještě ten samý den u Nového Boru. Vůdci rebelie - Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář byli 29. května popravini za rumburským hřbitovem - na místě, kde dnes stojí památník na tuto událost.

Pomník rumburské vzpoury (foto: Jirka)

28. května v Rumburku a Novém Boru bylo odsouzeno dalších 7 vůdců a o den později byli zastřeleni, dalším 14 odsouzencům na smrt byl trest zmírněn na mnohaleté věznění, 116 vzbouřenců bylo posláno na frontu a zbytek z celkového počtu asi 580 vzbouřenců bylo uvězněno v Terezíně. Propuštění byli po vyhlášení Československé republiky (říjen 1918).

Za chléb mír a svobodu.

Zapadající slunce na Vilemínině stěně

Je docela fajn po celém dni, kdy člověk pendluje mezi skálama, prodírá se kapradím a klouže po bahýnku a mokrýma klackama položenýma po spádnici, že den zakončí ve zcela jiném duchu:) Je pěkné, když po celém dni s přeháňkovým charakterem se večer sluníčko umooudří a vykoukne alespoň na chvíli:) A nejlepší je, když po celém dni v nevábné rokli, stanete na 439 m. n. m. umístěném skalním ostrohu:)

Pohled z Vilemíniny vyhlídky na Mariinu skálu, Havraní vrch a pod nimi ležící Jetřichovice (foto: Jirka)

Pravdou teda je, že jsme se na Vilemínině stěně ocitli ve chvíli, kdy ještě sluníčko ani zdaleka nesvítilo... Ale my byli trpěliví a ono se nám přece jenom ukázalo! Díky mu :))

Slunce k západu směřující (foto: Jirka)

Krásné zakončení pracovního dne... :)

Sächsische Schweiz

Druhý den našeho terénního snažení jsme se rozhodli jet opět do sousedního Německa, abychom obhlídli zdejší pískovce. Docela jsem se divila, že jsme dokázali vstát vážně brzy. Vyměnili jsme si nějaké koruny za eura, protože jsme si je samozřejmě zapomněli doma a pak už jsme nechali auto na parkovišti, obuli jsme si pohorky a šlapali jsme do kopců. :) Auto jsme nechali v Schmilce, což je malá příhraniční obec, která tvoří protipól Hřensku. Teda mají to tu trochu hezčí - minimálně v tom, že tu nemají stánky s trpaslíky a podobnými kýči. :) Obec tu je teprve od roku 1909 a jsou v ní zachovány hrázděné a obvazcové domy, které jsou typické pro tuhle krajinu. :)

Schmilka (foto: Lenka)

Nejprve jsme šli dlážděnou ulicí pozvolna do kopce, až jsme i poslední domy nechali za sebou a už jsme se ponořili jenom do přírody národního parku. Pořád se nějak nevyznám v turistickém značení v Německu, ale nejprve jsme šli po červené čárkované, která v některých mapách ani není... Tak babo raď. :) Rozcestníků tu zas až tolik není, tak jsme si jich alespoň užívali. :)

Klasický německý rozcestník (foto: Lenka)

Za chvíli se červená čárkovaná turistická značka napojila na červenou a v táhlých serpentinách stoupala nahoru metr po metru. :) Nejlepší je, že o Saském Švýcarsku jsme toho moc nevěděli, tak jsme místy ani neměli tušení, kam nás naše nohy vlastně nesou. ;) Nicméně, velmi jsme byli rádi, když nás donesli k vyhlídce Kipphornaussicht. Na skále obehnané zábradlím je usazen stolek se dvěma lavicemi, ale ty vlastně nejsou vůbec podstatné, protože tady jde především o ten úchvatný výhled na hluboce zařízlý kaňon řeky Labe... resp. Elbe. ;) Z vyhlídky je vidět proti proudu Labe do České republiky, na obzoru se pnou stolové hory Děčínský Sněžník, Grosser Zschirnstein (560 m. n. m., nejvyšší hora Saského Švýcarska) nebo Zirkelstein a dále do Německa jsou vidět skály oblasti Schrammsteine, lázeňské město Bad Schandau a dál už ani nevím, co je. :) Dali jsme si tu svačinku a pak se k nám přidala skupina německých důchodců... :) Ať jsou jací chtějí, jedno se jim upřít nedá, jsou tu slušní lidé a zdraví každého živáčka, kterého potkají. No, asi bychom si i pokecali, ale německy neumíme a anglicky nikdo neřekl ani slovo. :)

Kipphornaussicht - blížící se bouřka nad kaňonem Labe (foto: Jirka)

Akorát nás z vyhlídky vyhnala hrozba deště, protože se nad námi stahovali mraky. :) A jak jsme zalezli do lesa, tak opravdu začalo pršet, takže jsme si vytáhli bundy a pokrčovali jsme dál. Ještě jsem ušli kousek a už jsme se pomalu vyloupli pod Grosser Winterberg... Což v překladu je něco jako Velký zimní kopec. No, tak jo. :) Vrchol je tvořen třetihorními vulkanity, leží v nadmořské výšce 556 m a je tak druhým nejvyšším vrcholem této oblasti. Stojí tu restaurace, rozhledna a domeček a informačním střediskem a expozicí o různých aspektech přírody národního parku. 


Budova, ve které sídlí restaurace, byla postavena roku 1848 původně jako lovecký zámeček. Později byla zpřístupněna široké veřejnosti. Restaurace je tu provozována dlouhou dobu. V historické době byly zásoby na vrchol dopravovány koňskými povozy, v chlévech se chovala prasata a slepice a zajímavá je i zásobárna potravin s dvojitými stěnami, které byly vyplněny ledem a dlouhou dobu se tak chladily uskladněné potraviny.


Z Grosser Winterberg jsme dále šli po modré/žluté turistické značce. Cesta tu vedla z kopce a jak bylo po dešti, tak bylo docela komické jít po dřevěných chodnících. Ale důstojnost jsme si zachovali. ;) Zanedlouho jsme z těchto barviček odbočili na zelenou čárkovanou značku a to jsme začali pomalu klesat. Směřovali jsme k Richterschlüchte, která prudce klesala do údolí. Kdesi tady jsme našli malý vodopádek. Sice to byl jenom malý čůrek vody, co padal z docela velké výšky, ale nám se tu moc líbilo. ;) 

Vodopádek nad Richterslüchte (foto: Jirka)

Dál jsme už Richterschlüchte dolů nepokračovali, ale propletli jsme se po cestě kolem paty skal... No, docela jsem se bála, protože tahle cesta byla neznačená a přece jenom jsme tam asi neměli co dělat. ;) Ale dál jsme se zase napojili na modrou/žlutou značku a pokračovali jsme dál až k červené. Občas nás zase zkropil deštík, ten den bylo počasí pěkně vrtkavé. ;) Pokračovali jsme dál po červené značce a brzy jsme se z lesů dostali k "civilizaci", bylo tu pár domů a snad i nějaké občerstvení... Ale my jsme pokračovali dál až ke Wintersteinu, což jsou zbytky skalního hradu v nadmořské výšce 390 m. Návštěva tohoto místa je tak trochu pro dobrodružné povahy, protože se nahoru musí vylézt po úzkém a příkrém žebříku a v pískovci vyšoupaných schůdcích. Tohle místo za to ale rozhodně stojí! :)

Hrad byl založen roku 1379, ale do dnešní doby se zachovaly jenom nízké zbytky zdí a ve skále vytesaná cisterna a další menší místnůstka, které mohla sloužit třeba k ukládání potravin. Hrad byl sídlem loupeživých rytířů a to bylo příčinou jeho zničení v roce 1442. Ale o tom tak úplně tohle místo není. :) Jenom trochu lituji toho, že jsme tu nezastihli hezčí počasí a obloha se na nás stále spíš mračila. :)

Zbytky z hradu Wintersteine (foto: Lenka)

Nahoře se mi líbili dva pánové, co si vybalili svoje šachy a dali si hru přímo vedle zbytků zdí v závětří, protože jinak by jim vítr hrál do karet. :D

Skalní kulisy z Wintersteine (foto: Jirka)

Osamocená skalka z Wintersteine (foto: Jirka)

Na zbytku hradu Winterstein jsme byli docela pozdě odpoledne, a tak jsme už spěchali zpátky do Schmilky. Cesta to byla ještě docela dlouhá... ale krásná... ;) 

Lesní cesta (foto: Jirka)

Stále jsme šli po červené značce, kterou jsme posléze vyměnili za zelenou a pak jsme chvíli šli ještě po jakési neznačené cestě. :) Chvílema jsem si už říkala, že mi snad musejí upadnout nohy, že to není možné. Ale to nás pořád ještě čekal prudký sestup po zelené značce směrem do Schmilky. A když říkám prudký, myslím prudký... šli jsme totiž po schodech. :) A dokonce nám do toho už dost pršelo. Přiznám se, že jsem toho prostě měla plné kecky (resp. měla bych toho plné kecky, kdybych je měla místo pohorek;)).

Ale dobře jsme došli, nějaké auto nám tam také zbylo. S prázdným žaludkem jsme spát nešli a naopak jsme byli plní nových zážitků. Tak co víc si přát?! :)

Další informace:

- Národní park Saské Švýcarsko (DE, CZ, EN); internetové stránky, kde je uveden popis zajímavostí české i saské části národního parku - http://www.ceskosaske-svycarsko.cz/index.html; např. stránky o Grosser Winterberg

- popis prvního výletu; popis druhého výletu 

Hrad Sloup a jeho okolí

Každou cestu do Českého Švýcarska jsme projížděli obcí Pihel a koukali na hnědou značku s nápisem, že 4 km je vzdálen hrad Sloup... Až jednou jsme si cíleně zastavili a teď už můžu říct, že jsme velmi dobře udělali:)

Obec Sloup v Čechách je prvně zmiňována v polovině 16. století v souvislosti s hradem a pod ním ležícím zemědělským dvorem a panským domem. Uprostřed obce se nachází také barokní zámek s pozdějšími empírovými úpravami a sochařskou výzdobou od Matyáše Brauna... Krajinnou dominantou je alej k pohřební kapli sv. Jana Nepomuckého... Tato místa na nás čekají na někdy jindy (upřímně doufám, že se sem ještě někdy podíváme, protože Sloup má rozhodně co nabídnout:)).

Na osamocené, asi 30 m vysoké a 100 m dlouhé pískovcové skále sedí skalní hrad a poustevna. Strmé schody nás rychle vyvedly vzhůru do miniaturní terásky, kde je pokladna (dole je upozornění, že se nahoru k pokladně nemají vydávat velké skupiny lidí... úplně chápu proč:)). Vybrat jsme si mohli z prohlídky hradu s průvodkyní nebo samostatně s plánkem... Zvolili jsme si druhou možnost a myslím, že jsme dobře udělali. Bylo pro mne docela těžké se v tom potemnělém bludišti pískovcových místnůstek a chodbiček vyznat. Jaké bylo naše překvapení, když nám směr ukázala sama hudba :) ... V jeden moment jsme zaslechli tóny linoucí se z kytary a když jsme vešli, zanedlouho se ke kytaře přidaly housle. A to se odehrávalo ve skalním kostele z roku 1693 s věžičkou tzv. lucernou, která je na hradu zdálky docela dominantní.

Muzika děkuje... a my děkujeme muzice :) (foto: Lenka)

... Bylo velmi hezké se posadit a zaposlouchat se... třeba do písničky od Red Hot Chilli Peppers nebo J. Nohavici. Díky, pánové! :)

Ve vyšších partiích hradu/poustevny jsme objevili sochu poustevníka, který ve své hnědá kápi hledí do dáli směrem k jeskyni:) Nebo jsme narazili na čtyři barevná sklíčka a tak jsme se na městys Sloup mohli podívat v barvách jara, léta, podzimu či zimy:)

... malé bludiště (foto: Jirka)

Výrazný skalní suk sloužil lidem jako útočiště už v dobách dávných - jsou zde zaznamenány archeologické nálezy z doby lužické kultury a Keltů. Ve středověku skála byla taktéž využívána, ale není přesně známo k jakému účelu (z té doby pochází 7 m hluboká obilnice). Od 14. do 17. století patřilo toto území Berkům z Dubé. Hrad byl ničen nejprve husity a poté i švédskými vojsky. Hrabě Ferdinand Hroznata z Kokořova v době baroka započal s přestavbou hradního torza v poutní místo (až kláštěrního charakteru). Vznikla také křížová cesta, dodnes zachovány jenom obrysy míst, kde původně byly kříže a později byla zbudována taky vinice... což mě velmi překvapilo, že se na hradě (či poustevně) dalo pěstovat i víno. Od roku 1710 patří panství rodu Kinských a patřilo jim až do r. 1945.

Malá šmír fotka :) (foto: Lenka)

Prozkoumat včechny chodby a skuliny trvalo docela dlouho, ale uteklo to jako voda a my už jsme stáli pod skálou a koukali jsme opět nahoru a myslím, že jsme koukali stejně ohromeně jako při našem příjezdu. :) Až na další pohled jsem si všimla vytesaných a malovaných sluneních hodin, které ten den opravdu čas ukazovat nemohli, protože nás stihlo naše oblíbené podmračené počasí a někteří z toho opět měli po náladě, protože nemohli pořádně fotit... ;)

Sluneční hodiny, které nám ten den neřekly, kolik je hodin... nebylo sluníčko (foto: Lenka)

Prošli jsme okolo domu, kde se 23.října 1826 narodil Ferdinand Břetislav Mikovec - historik, archeolog, ochránce památek, dramatický spisovatel, redaktor "Lumíra". A pak už se asfaltka změnila v lesní cestu, která začala stoupat do kopce. :) ... V jednom místě bylo už zdálky slyšet hlasy nemálo malých i větších raubířů - když jsme došli k onomu místu a ejhle, vylouplo se před námi hezké lesní divadlo, které pochází už z roku 1923. Ještě o kousek výš se před námi otevřel výhled na skalní hrad i na okolí. O kousek dál vyhlídka už měla oficiální název "Na stráži". Vlastně bylo dobře, že docela foukal vítr a brzy se udělalo chladněji... možná bychom tam stáli ještě teď! :))

Sloup z vyhlídky Na stráži (foto: Lenka)

Pokračovali jsme dál přes rozcestí U křížku a dál a dál cestou do lesa po červené turistické značce a v podstatě jsme se šplhali k vrcholu vulkanického kopečku jménem Slavíček (534 m. n. m.). Nedalo mi to, abych si nevyšlápla úplně na samý vrcholek a nekoukla se na sloupcove odlučné čedičové horniny ;)

Za moment se k naší červené značce připojila zelená a obě svorně nás zase vedly dolů z kopce, docela nečekaně se před námi otevřelo malé skalní náměstíčko a vykoukl na nás Modlivý důl. Jedná se o kapli s gotickými oblouky, jež je vytesána ve skále. Kapli vytesal roku 1836 sochař Antonín Wagner ze Sloupu.

Modlivý důl (foto: Jirka)

Při bližším ohledání jsme přišli na to, že uvnitř je kaple ohozena jakousi podivnou omýtkou a je tak upravena do podoby Lurdské jeskyně - světoznámého mariánského poutního místa ve Francii, končila zde také křížová cesta... Možná si to v tom roce 1903 mohli rozmyslet, protože vnitřek vypadá docela nevábně. Údolí dneska nazývané Modlivý důl se dříve nazývalo Smolný důl, protože se zde pálilo dřevěné uhlí a získávala se smola.

Dál jsme stále klesali, zastavili jsme se u pramene U strážce (obnoven L.P. 2000) a za moment jsme už nohou vkročili do Svojkova. :) V obci býval zámek, který v roce 1958 vyhořel a hrad Svojkov, z něhož zbyly už jenom zbytky vytesaná ve skále. První zmínka pochází z roku 1355 v přídomku Jaroslava ze Svojkova a v 16. století je hrad uváděn už jako opuštěný.

Zbytek po hradu Svojkov (foto: Jirka)

V roce 1750 koupil panství Josef Maxmilián Kinský a ten ho připojil k sousednímu sloupskému panství. v roce 1780 byl hrad romanticky přestavěn, na skálu vedlo dřevěné schodiště. Do dnešních dob se dochovalo jen několik vytesaných místností, schodiště a zdivo bočního křídla s malým okénkem.

Čas rychle plynul a my jsme se už pozvolna vydali směrem k zaparovanému autíčku (no, jo, bylo už na parkovišti osamocené:)).