Slovensko - túra po hřebenech Roháčů

Nespravedlnost. Jirka s Matějem mohli spát a já jsme musela vstát před sedmou hodinou! Jaká nespravedlnost! :)) Ve třičtvrtě na osm jsme zaparkovali auto u chaty Zverovka - normálně se tu platí, ale v tuhle dobu tu ještě nebyl nikdo, kdo by vybral peníze a naše auto bylo jedno z prvních, které tu zastavilo. :) Ryhle zavázat boty, napít se z blízké studánky, kouknout se na skaliska, kam míříme... a šup na pochod, abychom se dostali nahoru dokud ještě není horko.

Tak tam někam nahoru máme namířeno...

Zpočátku se mi šlo docela dobře, nohy nebolely, horko nebylo, terén byl pozvolný... takže to bylo na pohodu. :) Zanedlouho se ale terén začal zvedat a já jsem přestala ostatním stačit, hups. :) Ale už z prvního výšlapu museli vědět, že já jsem brzda výletu, tak co se dalo dělat. Dobrý pocit jsem z toho neměla. :)) Od Zverovky jsme šli po žluté turistické značce, která vede Látanou dolinou podél potoka Látaná. To byla ta docela pozvolná cesta. ;) Od rozcestníku Zadna Latana vedla zelená přes hřeben zpět ke Zverovce, ale my jsme pokračovali po žluté dál směrem... nahoru. :D

Chvíli cesta vedla ještě lesem, ale brzy už byly poslední smrky nahrazeny klečí, hořci, vřesem, borůvčím, kapradím a trávou. A tam někde nahoře nebylo už ani to. :)

Základem je vyšplhat se do sedla Zábrať

V jednom místě je ve svahu vyšlapaná jenom uzounká cestička, ale je odsud pěkný výhled zpátky do údolí. Byla to krásná kochačka, to se přiznám a docela často jsme se také kochala. :)

Pekná cestička tam vede, no ne? :)

Cestu mi křížily jenom housenky :)

Ostatní na mě (dlouho) čekali v sedlu Zábrať, rozcestník je v nadmořské výšce 1656 m. Je tu pěkný travnatý plácek, kde jsme složili naše těla a pozorovali jsme krásné panorama Roháčů... Mám pocit, že tohle je nejhezčí pohled na ně. :) Dočetla jsem se, že sedlo je pro svou dobrou dostupnost často cílem rodin s dětmi a starých lidí, haha, tak a honem jdeme dál. :))

Panorama Roháčů od sedla Zábrať 

Na první vrcholek na naší cestě byl Rákoň s 1876 m! :) Jedná se o travnatý vrcholek na severní rozsoše Volovce. Tady se nacházíme na státní hranici s Polskem. Na polskou stranu směřuje Dolina Chocholowska a na slovenskou směřuje strmý svah do Roháčske doliny. Tady žlutá turistická značka končí, tak jsme dál šli po modré směrem k Volovci. Jak jsme lezli výš a výš, otevíraly se stále jiné pohledy na okolní vrcholy a doliny. Takhle shora je paráda koukat na malá očka zdejších ples - nejznámější jsou Rokáčske plesá. :)

Cesta na Volovec

Roháčske plesá

Volovec je první dvoutisícovka, kterou jsme pokořili. :) Vrcholek se nachází ve výšce 2063 m mezi Jamníckym sedlem a Deravou. Z Volovce je parádní výhled na okolí, protože se tu hlavní hřeben prudce láme k východu, takže výhledu nic "nepřekáží" :) Na jih od Volovce jsou dvě menší jezírka pojmenovaná jako dolina, ve které jsou, jde o Jamnícké plesá.

Jamnické plesá

Pracně se šlo nahoru a hnedka aby člověk zase šlapal dolů. ;) K Jamníckemu sedlu to byla chvíle tentokrát pro změnu po červené turistické značce, sedlo je ve výšce 1908 m. Jde o výrazné sedlo v suťovitém zakončení Jamnícke doliny... tamtudy vede modrá turistická značka kolem ples, také to musí být pěkné, ale my jsme šli dál po hlavním hřebeni. :)

Tady už byl terén o něco zajímavější, protože bylo třeba docela šplhat po rozeklaných skalách. Šlo to dobře, díky mým dlouhým nohám. :)) Měla jsem docela strach, jak to půjde na řetězech a jestli se tam nebudu bát, ale i to bylo v pohodě a ukázalo se, že mě takový terén dost baví. :) Vrcholová část Volovce je hladký vrcholek a neumím si představit větší kontrast než k Ostrému Roháči, který je divoce rozeklaný a zubatý. :) Podle tohoto vrcholu a Plačliveho (dříve se jemnoval Plačlivý Roháč) bylo pojmenováno celé pohoří. Ostrý Roháč dosahuje do výšky 2088 m.

Řetězy na Ostrý Roháč s Volovcem v pozadí

Volovec a rozeklané skály na vrcholu Ostrého Roháče

Kousek pod vrcholem jsme si dali obídek. Původně jsme si ho chtěli dát přímo na vrcholu, ale to nešlo, protože tam bylo obsazeno... Tedy ne lidmi, ale ne příliš voňavou památkou na ně. I když to je problém no, tomu rozumím... kam člověk má jít na velkou, když to na něj přijde na takovém místě?! :) Ale na druhou stranu, kdy se vám poštěstí kakat s takovýhle výhledem?! :D

Plačlivé... a Tri kopy, Hrubá kopa, Baníkov & spol.

Pohled do Smutné doliny a na Roháčske plesá

Další dvoutisícovkou před námi bylo Plačlivé, je to nejvyšší vrchol, který jsme při naší tůře zdolali - má  krásných 2125 m n.m. :) Na vrcholu Plačlivého je do skály zapuštěná železná traverza, proto není dobré se tu zdržovat, když se blíží bouřka... ale to nám rozhodně nehrozilo, protože nás celý den provázelo krásné počasí. :)

A zase Volovec a Ostrý Roháč, tentokrát cestou na Plačlivé

Rozcestník pod vrcholem Plačlivého

Pěšina směřující do Smutné doliny

Na Plačlivém jsme si dali další pauzičku. I odsud je krásný výhled. Kolikrát už jsem tohle napsala a kolikrát ještě napíšu??... ale vždycky je to pravda, no... Tam člověk opravdu nemá slov jaká je to krása. :) 

Rákoň, Volovec a Ostrý Roháč z Plačlivého

Po cestě z Plačlivého jsme si zase trochu zašplhali v členitých rozeklaných skalách, pokochali jsme se zdejšími geologickými zajímavostmi (někteří) a vzájemně jsme se do sytosti ofotili. :) Cestou jsme minuli ještě plochý a nevýrazný vrchol Nohavica (2052 m), který ani není na nějakých mapách vyznačen... Vždyť je to jenom dvoutisícový drobeček. ;) Tou dobou jsem tak nějak měla pocit, že zpátky už to bude brnkačka... ale ještě "kousek" to ke Zverovce byl. :)

Dorazili jsme do Smutného sedla, které je v nadmořské výšce 1965 m. Mohli jsme sice odsud jít ještě dál na Tri kopy a Baníkov, ale to mám pocit, že už bych se nevrátila živá a zdravá. :) Takže jsme od Smutného sedla šli do Smutné doliny a tudy po modré značce stále dolů... :) Vede tudy klikatící se chodník, vcelku příjemná cesta, zdálo by se... ale po chvíli mě vcelku hodně začaly bolet nohy a to hlavně kolena. No nic, dojít se to musí. :) Alespoň, že cestou bylo na co koukat - přece jenom tu bylo alespoň několik zajímavých květů, ale na konci léta už také žádná velká sláva.

Květena :))

Pod Smutným sedlem se otevírá fascinující pohled na trojici dvoutisícovek této části Roháčů - zleva Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé. Každý z těchto vrcholů má úplně jiný charakter, i když jsou tak blízko sebe. :) A ze Smutné doliny jsou tu jako na dlani. Tohle je opravdu pohled, na který bych se vydržela koukat hodně dlouho...

Sestup dolů - Rákoň, Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé

Smutná dolina byla v minulosti velmi ovlivněna erozivní silou horského ledovce. Dolina je sevřena mezi kolmým svahem Ostrého Roháče a Plačlivého a na druhé straně suťovisky Trech kop a Kaktusové hory. Dolina mezi horami byla vyhlášena v roce 1974 jako národna prírodna rezervácia Roháčske plesá, která leží v prostoru o rozloze 452 ha. Rezervace byla vyhlášena kvůli ochraně území s významným georeliéfem, který byl modelovaný pleistocénním ledovcem, a biocenóz vysokohorského rostlinstva a živočišstva. Je to jediná lokalita s výskytem lnice alpské (Linaria alpina) na území bývalého tehdejšího Československa. Roháčske plesá tvoří skupinu několika různě velkých horských jezer ledovcového původu, které se nachází ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Celkem čtyři jezera jsou v nadmořské výšce od 1562 do 1719 m. Zajímavostí je, že jezera nejsou pojmenována, ale očíslována. :) Největší (První) jezero je hned to nejníže položené.

Od rozcestníku ve Smutné dolině je to k plesům ještě asi půl hodinky cesty, ale tam už bych asi nedošla... Škoda, u jezer to může být pěkné. Vede tudy rovněž naučná stezka, ale my jsme šli v jejím protisměru a ještě ne po celé trase. I tak jsme se z informačních panelů dozvěděli mnoho zajímavého. :) Tady jsme už byli v pásmu kosodřeviny - tedy v souvislých porostech borovice horské (Pinus mugo), občas s jeřábem... a pod nimi se modrají hojné hořce. A pohled směrem k horským velikánům, boží. :) Cestou jsme potkali prameny, kde jsme se napili, voda byla krásně chladivá a jiskřivá... snad i lepší než vychlazená Kofola. ;)

Cesta v dolině

Poslední pohled na vrcholky hor a do Smutné doliny ve tvaru písmene U :)

Byli jsme rádi, že jsme došli k bývalé Ťatliakově chatě, která v minulosti dvakrát vyhořela a nikdo už se nenamáhal s její obnovou... Dnes tu stojí nevzhledný bufet s červenou střechou, která je vidět snad odevšad. Ale v tuhle chvíli jsme byli rádi, že tu bufet je, protože jsme si mohli dát tu vychlazenou Kofolu (alespoň z lahve), o které jsme snili po celý den. ;) U bývalé chaty je malé Ťatliakovo pleso, jde o malé morénové jezírko, kterému byla uměle zvýšena hráz, ale i tak je jeho hloubka velmi malá (něco málo přes 1 m). Místo je pojmenováno podle nadšeného slovenského turisty Jána Ťatliaka (1876 - 1946) z Dolného Kubína Odtud jsme pokračovali po červeně značené cestě, která vedla po nechutně rovné asfaltce... a nic moc zajímavého už tu k vidění není. ;) Dále jsme šli přes rozcestí Adamcuľa (1189 m). Tak a odsud to bylo už docela kousek ke Zverovce. :) Hurá. :)

Škoda, že jsme si nestihli nic dát v hospodě v chatě Zverovka - prý je odsud skvělý pohled na vrcholky hor... a skrz talíř něčeho dobrého ten pohled musí být ještě lepší. :) "Doma" na nás ale čekala suprová večeře... Mňam. Pečené kuře s bramborama. Kluci se pěkně činili, když jsme byli pryč. Patří jim za to dík - teda mně taková večeře prostě bodla. :) No, stejně jako zasloužená (a velmi nutná) sprcha. ;) Uf, tak zítra snad bude odpočinkový den, ne? ;)

Další informace:

- stránky www.rohace.cz - my jsme šli zhruba po trase: Zverovka, sedlo Zábrať, Rákoň, Volovec, Jamnícke sedlo, Ostrý Roháč, Plačlivé, Nohavica, Smutné sedlo, Smutná dolina, Ťatliakovo pleso

- mohlo by se hodit... turistická mapa Slovenska