ROCOPLAYA ... o cestování: Slovensko

Třetí den už bylo načase vypravit se do kopců, no ne? :) Vstávat brzy ráno, to se mi teda nechtělo, ale jak jinak se dostat brzy do hor, že jo... :) Po osmé hodině jsme byli všichni nastoupení na zastávce autobusu, který kupodivu opravdu přijel a svezli jsme se s ním asi dvě zastávky k hájovně. Jmenuje se to tu Horáreň pod Bielou skalou a jsme ve nadmořské výšce 940 m. Tohle je ideální výchozí bod pro túru směrem na Sivý vrch, ale to bych hodně předbíhala. Od rozcestníku vede pěkný stoupáček, fuj. Tam si člověk uvědomí, jaká je lemra. :) Jde o červenou turistickou značku. Vtipné jsou žluté cedulky, které jsou každých sto výškových metrů a to si člověk uvědomí, že je lemra tuplovaná, když se ty cedulky kolem mě plazily tak pomalu... ;)

Zpočátku je cesta smrkovým lesem dost nudná, nikde nejsou žádné zajímavé kytičky ani zvířátka, ale brzy se mezi stromy vynoří bělostné vápencové skály a je tu první vyhlídka. Je to Biela skala, která je v nadmořské výšce 1316 m. Je odsud krásný rozhled do okolí - na Zuberec, kde jsme ještě před chvílí snídali a na okolní skály... a už se začínají objevovat první zajímavé rostliny. Modrá se to tu hořečky a zvonky. Paráda. :)

Výhled z Bielej skaly (foto: Jirka)

Vrchol Biele skaly "zdobí" (no, ono to není asi vhodné slovo, ale teď mě lepší nenapadá) dřevěný kříž na památku Jozefa Prče (1949 - 2002)... Ale netuším, kdo to byl Josef Prč... Nikde jsem o něm nenašla ani zmínku... Teda o jiném pánovi stejného jména ano, ale to byl lesník a žil v letech 1827 až 1902. Je to záhada...

Kříž na vrcholu Bielej skaly (foto: Lenka)

Biela skala je v jedné linii s Radovými skalami, jejichž nejvyšší bod je v nadmořské výšce 1557 m. Jsou to rozeklané vápencové a dolomitové skály s členitými věžemi a roklemi... Ale to bylo ještě před námi. :)

Radové skály (foto: Jirka)

Cestou jsem potkala jednu výjimečnou kytičku. :) A divila jsem se, že jsem jí poznala. Jde o orchidejku kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens). Byla tedy už dost unavená... V českých podmínkách kvete v květnu a červnu. :) Kruštík tmavočervený roste obvykle ve světlých lesích a při okrajích cest, ale hlavně je vázaný na vápnité půdě... takže je tu určitě správně. :)

Kruštík tmavočervený (foto: Lenka)

Cestou jsme minuli ceduli, která vyznačovala hranice národní přírodní rezervaci Sivý vrch. Vyhlášena byla v květnu 1974 a jsou tu chráněna společenstva rostlin rostoucích na zdejších bradlech a krasové jevy vytvořené ve vápencích a dolomitech. Mezi skalami jsou zářivě zelené porosty kleče. Z rostlinek jsou tu zajímavé kousky. Nejhezčí jsou fialové hořečky (Gentianella)... Hořečků je docela dost druhů., abych byla schopná určit, jaký že jsem to vyfotila druh, takže to je pro mě záhada. :)

Cesta na Sivý vrch (foto: Lenka)

Hořeček (foto: Lenka)

Cesta tam nahoru byla ztížena náročným členitým terénem s několika řetězy. Teda v jednom místě jsem byla ráda za svoje dlouhé nohy, protože bez nich bych asi nevylezla. :D Mezi Radovými skalami je i úzký vstup do jedné z nejhlubších propastí v Západních Tatrách, která dosahuje 88 m. Propast jsme naštěstí nenašli a zdárně jsme dorazili všichni nahoru. Někdo dříve a někdo později. :)) Sivý vrch vyrostl do výšky krásných 1805 m. Hodní pocestní nám udělali jedninou společnou fotku, tak děkujeme. :) Na vrcholu jsme si dali sváču, pokochali jsme se pohledem po okolí a to nejenom vlastními bystrozraky, ale i dalekohledem. :)

My všichni na Sivém vrchu (foto: někdo cizí :))

Radové skály ze Sivého vrchu jsou prostě boží. Úchvatný pohled.

Radové skály ze Sivého vrchu (foto: Jirka)

Chvíli jsme ještě nahoře pobyli, ale brzy byl čas vypravit se zase dolů. Cestou bylo opět několik řetězů v kritických místech, pak ale cesta vedla téměř po rovince. Cestička se klikatila mezi keříky borovice kleče a kolem zase kvetly krásné horské kytičky. Ale nejenom kytičky byly zajímavé, povedlo se mi vyfotit krásnou ještěrku. Z té mám teda radost. :) Radost vzbuzují i krásně modré hořce... Doufám, že jde o hořec tolitovitý (Gentiana Asclepiadea). Zoolog ani botanik už ze mě asi nebude. :))

Ještěrka (foto: Lenka)

Hořec tolitovitý (foto: Lenka)

Cestička v kleči (foto: Lenka)

V sedle Pálenica si kluci došli doplnit zásobu vody, uvařili polívku. Chvíli jsme tu my ostatní s nimi ještě zůstali, ale pak jsme je zanechali vlastnímu osudu. :) Podle původního plánu jsme se s nimi měli vidět až za další dva dny. :)

Je třeba přihřát si svou polívčičku... :) (foto: Lenka)

Čekala nás několika kilometrová cesta zpátky do Zuberce po žluté turistické značce. Cestou jsme si užívali lesních plodů. :) V jednom místě byl malinový ráj, tam bych se mohla zdržet o dost déle, mňam. :) A v lese o kus níž jsme našli několik pěkných hub. Tak jsme nezaváhali a rovnou jsme je sbírali do tašky, sice jich nebylo moc, ale nakonec našli svoje uplatnění. :) Jo aha, tak na území národního parku se nemají sbírat žádné lesní plody, hups. Škoda, že ty zákazy jsme viděli až, když jsme opouštěli les. :)

Co se NESMÍ (foto: Lenka)

Také jsme stihli nakrmit koně v ohradě vedle turistické stezky. Vypadal, že je rád. :) No, ale nechtěla bych mít hejno much v očích, chudák. :(

Koník (foto: Lenka)

Všem nám bylo vyprahlo, proto jsme se rádi zastavili na pivo či pravú hnědú a zmrzlinu. Příjemná pauza to byla a hlavně pohodička pro otlačené nohy. :) U stolečku začala být brzo zima... a jelikož jsme šli zase kolem... museli jsme se zastavit opět u obří houpačky. :)) Navíc bylo potřeba provést experimenty "pivo na houpačce". :))

Zase ta mega houpačka :) (foto: Lenka)

Už tam jsme si všimli, že se nějak ženou mraky, tak jsme zatroubili k ústupu a vyrazili jsme dom. Směrem k Roháčům to vypadalo, že každou chvíli začne pršet... A my jsme pak vyrazili do hospody na jídlo. Ale vybrali jsme si jinou než předchozí dny a já si dala pizzu a nebyla tak dobrá jako tam. Škoda... :) Tou dobou Jirka psal, že už zalehávají do spacáků...

Ze sedla Pálenica kluci šli po červené značce po trase Pálenica (1753 m) - Zuberec (1806 m) - Brestová (1903 m) - Salatín (2048 m) - Spálená (2083 m) - Pachoľa (2167 m) - Baníkovské sedlo (2040 m). A kdo ví, jak se cestou měli a co se jim přihodilo... Třeba se Jirka jednou pochlapí a tuto část dopíše on. ;) Byla bych za to ráda. :))