Terén - III. část

Poslední den jsme si sbalili všechny věci do auta, rozloučili se s Krásnou Lípou a vydali se na nedaleké putování do Labských pískovců - a to rovnou do nejvyšších pískovcových částí:).

Autem jsme vyjeli poměrně dost vysoko, ale přesto se před námi byla ještě docela štreka;) No jo, plošina Děčínského Sněžníku je hodně vysoko! :) Plošina je tvořena (svrchnoturonskými :)) pískovci a má rozměry 600 × 1600 m a mírně se uklání k severovýchodu. Svahy jsou porostlé smrkovými porosty s borovicí, modřínem a bukem. V nejvyšších částech rostou břízy a jeřáby.

Stromy na skalnaté plošině Děčínského Sněžníku (foto: Jirka)

Na úbočích skal jsou četné pseudokrasová jeskyně s fluoritovou mineralizací. Část těchto jeskyní je chráněna jako přírodní památka Jeskyně pod Sněžníkem o rozloze 0,09 ha. Těžba fluoritu tu probíhala v letech 1955 až 1994 a více se o ní dá dozvědět v muzeu v Jílovém... Třeba někdy příště... :)

Bříííížky... :) (foto: Jirka)

Přesto, že na vrcholku plošiny je stromků dost, mnoho stínu nedávají, což jsme posítili doslova na vlastní kůži... :) ... nebo jsme si spíš na to pocítění na Děčínském Sněžníku zadělali a pocítili to až, když už bylo pozdě s tím něco udělat. :) Už cestou se co chvíli otevírá krásný výhled na Děčín, Jílové a okolní kopce. To nejlepší ale bylo stále ještě před námi... Ale rychle jsem se tomu přiblížili a naskytl se nám pohled na štíhlou kamennou 33 m vysokou rozhlednu. Postavena byla v roce 1864 na náklady majitele panství hraběte Františka Antonína Thuna a patří tak k nejstarším v České republice. Věž v nadmořské výšce 723 m. sloužila potřebám zeměměřičů Rakouska, Saska a Pruska. V roce 1992 byla tehdy nepřístupná věž zrekonstruována a znovu zpřístupněna turistům.

Kamenná rozhledna (foto: Jirka)

Z vrcholové části je dokonalý kruhový výhled na českou i německou stranu. Úžasné místo, ze kterého se člověku ani nechtělo odejít :) ... Ale věčně by se tu asi zůstat nechtělo vzhledem k nadmořské výčce a exponovanosti tu musí být asi ukrutné zimy, když je zima. :)

Velkou radost jsme si udělala, když jsem kousek od jednoho ze stolů u bufetu našla několik vypreparovaných zkamenělin druhohorních mušlí. :) Prostě jsem ještě žádné taková pořádné v pískovcích neviděla! :))

Zkamenělý život (foto: Lenka)

Zpátky jsem se vydali po neznačené asfaltce z níž vedla dobočka na úžasnou Drážďanskou vyhlídku, kde se naskýtal opět krásný výhled ... směrem k německým sousedům:) Pak už jsme potrápili kolena a spěchali k autu, abychom mohli popojet jenom o kousek dál a zanořit se zase mezi jiné skály :)

Tiské stěny byly vyhlášeny jako chráněné území v roce 1996 na ploše o rozloze 99,5 ha. O tom, jak se co v Tiských stěnách má, nás poučila velmi aktivní paní v pokladně. :) Vyfasovali jsme plánek a tradá prozkoumávat zdejší roztodivné tvary skal, které jsou pojmenovány často bizarními jmény.

Nejtypičtějsími skalními útvary Tiských stěn jsou Hřib a Želva, které jsou vlastně skoro vstupním místem do skal od turistické chaty. Škoda jenom, že slunce svítilo proti nám, takže máme poměrně netypickou fotku velmi typických skalek :)).

Tiské stěny - Hřib a Želva (foto: Jirka)

První část vede Velkými Tiskými stěnami - respektive v jejich vrcholových partiích, odkud je docela daleký rozhled na vulkanické kopečky Českého Středohoří. Místy jsem si i skoro horolezecky zašmírovala. :))

Vrcholky skal (foto: Jirka)

Obec Tisá horolezeckým očkem spatřená (foto: Lenka)

Zanedlouho turistická značka spadne po schodech dolu a rázem se octneme pod skalami a naskytne se nám pohled na skalní námeštíčka zase z jiné perspektivy:) ... V Tiských stěnách se údajně natáčely Letopisy Narnie, jak nám neopomenula sdělit již zmiňovaná aktivní paní v pokladně. :))

Tady se prý natáčely Letopisy Narnie (foto: Jirka)

Z vyhlídky v Malých stěnách se vyloupne pohled na Velké stěny v pozadí s Děčínským Sněžníkem na jedná straně a výraznou vykloněnou skalkou - Dogou, na straně druhé... A to bylo přesně to místo, kde mi došlo, že jsme toho sluníčka pochytali na svou kůži docela dost a že si tak znepříjemníme několik následujících dní :) Neříká se tomu "prožít něco na vlastní kůži"?:))

Divím se, že jsme se v tom skalním bludišti neztratili, ono je přece jenom dobré se řídit šipečkami:)) ... A zmiňovala jsem se vlastně o jménech skalních útvarů a zatím jsem tu napsala jenom dva... Tak tedy: Obrys Afriky, Zkouška štíhlosti, Pašerácký batoh, Napoleonova bota, Hubený doktor, Kuří nožky, Velryba, Žabí korunka, Zamříovaná jeskyně atd. :)

Tiské stěny (foto: Jirka)

Krásné světlo se vytvořilo při zapadajícím slunci a my jsme v tu dobu projížděli kopečkatou krajinou Českého Středohoří... A Jirka chudák trpěl, že nemohl zastavit a fotit :)) A pak už...

Cesta zpáteční byla doprovázena západem slunce nad Českým Středohořím (foto: Lenka)

... byla jenom tma.

Terén - II. část

Třetího dne už bylo docela potřeba něco trochu začít dělat ;) V první části dne jsme se vypravili omrknout práci ve Vlčí rokli u Všemil, kterou už udělal někdo jiný přede mnou, nicméně jsem posléze zjistila, že ani to není až tak úplně jednoduché ;)
Ještě jsme nevěděli, že se cestou za naším cílem budeme muset přebrodit přes Chřibskou Kamenici a prodírat se trávou a stejně si nebudu ani trochu jistá, že jsem vůbec tam, kde jsem chtěla a měla být :D...

Padlý velikán u Vlčí rokle (foto: Jirka)

Cestou jsme se viděli několik zajímavostí - jednou z nich byl třeba zašlý řopík (malá pěchotní pevnůstka československého opevnění)... Uvnitř dneska už není nic zajímavého, evidentně zde občas přespí nějaký pocestný :) ... Což do toho bych asi nešla, protože je to docela stísněný a nepříjemný prostor :) Vlastně ten řopík je asi tak jediná památka na to, že tu někdy byli lidé... jinak je tato oblast spíš pod vládou skal a lesů :) ... a někdy také žab :)

Skokan (foto: Lenka)

Klásek :) (foto: Lenka)

Moc úspěšná výprava to vpravdě nebyla.. :) Na zpáteční cestě jsme opět brodili a pak jsme u koňských stájí viděli její obyvatele, jak se spokojeně pasou... na pozadí skály, prostě skoro letní idylka, jak má být :)

Koník ve Všemilech (foto: Lenka)

V druhé části dne jsme si popošli do vedlejší rokle, kde jsem zkoušela pracovat trochu samostatně... Škoda, že na tomto místě věru nic zajímavého nebylo:)

Na zpáteční cestě autem jsme se ještě zastavili v Rynarticích a vyšli jsme ne Křížový vrch (408 m.n.m.), na jehož vrcholu je dřevěný kříž s plechovým Kristem, který zde postavili rynartičtí chalupáři dne 17. září 2002.

Pohled od kříže na Studený vrch (foto: Jirka)

Kopeček to není až tak veliký, ale je z něj hezký výhled po okolní krajině a když se slunce schyluje k západu, získává okolí zvláštní zlatavý nádech... Výhledu dominovali dva vysoké kopce - Růžovský vrch se svými 619 m. n. m. a vrch Studený sahající až do výšky 736 m. n. m., který ale už náleží k Lužickým horám.

Růžovský vrch v podvečerním čase (foto: Jirka)

Pak jsme se ale rádi přemístili na baštu do Chřibské a potom už unavení do přechodného domova a těšili jsme se na to, co přinese další den :)

___________________________________________________

A další den nám přinesl mnoho vody okolo bot (a snad žádnou vodu v botách:))... Rozhodli jsme se projít zbývající část Pavlina údolí - kde ale nevede žádná značená turistická trasa... I když je tam opět krásně... :)

Pavlino údolí (foto: Jirka)

Posléze jsme se dobrali poznatku, že ve zbytku Pavlina údolí není nejen žádná neznačená cesta, ale dokonce ani žádná cesta :) První přebrodění Chřibské Kamenice bylo rozpačité... jenže v tu chvíli jsme prostě nevěděli, že brodit budeme ještě moc a mockrát! :))) Proto vlastně ani nebyl problém vyfotit porostnici mnohotvárnou, která trůnila na kameni uprostřed řeky (naštěstí docela mělké :)).

Porostnice mnohotvárná na kameni uprostřed Chřibské Kamenice (foto: Lenka)

I když to všechno brodění a brouzdání bylo docela legrační, přesto jsme byli rádí, když jsme se vynořili na silnici u Weidlichovy kaple Nejsvětější trojice z roku 1697. Podobných sakrálních památek vysekaných do surové skály najdeme v Českém Švýcarsku (potažmo Labských pískovcích) mnoho a jsou zajímavým oživením okolí.

Weidlichova kaple (foto: Jirka)

... V pozdnějším odpoledni jsme se vydali splnit Jirkův sen...:) Strašně dlouho mě skoro až otravoval s tím, že by se chtěl podívat do Ferdinandovy soutěsky... a tak jsme se tam tedy konečně vydali :) Soutěska je vyerodovaná řekou Kamenicí mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem.

Ústí Ferdinandovy soutěsky (foto: Jirka)

Fascinující jsou obrovské balvany z části spadlé až do říčního koryta. Jde o záznam skalního řícení ze zimy v roce 2002. Skalní řícení se prozradilo až o několik týdnů později, když se v Srbské Kamenici zvedala hladina řeky. Jak je vidět, geologické procesy jsou všudypřítomné ;)

Nedávné skalní řícení (foto: Lenka)

Pomněnka neboli nezábudka :) (foto: Lenka)

Ferdinandovou soutěskou nevede žádná cesta, protože v některých místech řeka po obou stranách velmi těsně sousedí se skálami. My jsme se taky nedostali příliš daleko - sice jsme si tu vzdálenost prodloužili tím, že jsme přelezli přes kmen stromu spojující oba břehy:) Ale i tak to dál už šlo jenom vodou a to se nám nechtělo :) I když to je opravdu zážitek, protože já jsem se v loňském roce brodila z opačné strany - od Dolského mlýna :).

Kamenice se svými zelenými vlasy (foto: Jirka)

... A to už se nám další den chýlil ke konci... Je zvláštní, jak to v tom klidu, tichu a míru mezi skalami paradoxně hrozně rychle utíká...

Terén - I. část

Další z mnoha výprav do oblasti Českého Švýcarska měla být spíš pracovní, ale ono se to zase tak trochu zvrtlo v několik docela pěkných výletů :) ... I když je pravda, že nějakou tu práci jsme taky zvládli, to jako jo! :)

Po ubytování v Krásné Lípě jsme se po zbytek dne vydali do terénu a to do místa v mapách uváděném jako Pavlino údolí. Autíčko jsme zaparkovali v našich starých známých Jetřichovicích a pak už jsme šlapali po vlastních směrem k říčce Chřibská Kamenice, která Pavliným údolím protéká. Cestou jsme minuli Greislův kříž a nápisem:

Svět kolem tebe
právě teď se mění
jako by uniknout chtěl
svému stvořiteli
a tento kříž v něm
malé zastavení
je tu i pro tvé oči
kdyby unaveny
na krásu zapomenout
chtěly.

Zajímavé je, že jsem tu byli několikrát, ale nikdy naše oči asi na krásu zapomenout nechtěly, protože jsme si to nikdy nepřečetli... Počasí nám přálo, tak jsme se dosyta mohli na začátku údolí pokochat vodní nádrží Pavlínka. Je to malá vodní plocha obklopená lesem a skalami, ze její hladiny vykukují lekníny a břehy jsou porostlé vodními travinami... Zajímavé místo (a to jsme sem původně ani nechtěli odbočit z červené turistická trasy, že tu určitě nic nebude;)). Nádrž má rozlohu 1 ha a pojme do sebe 10 000 m3 vody. Rekonstrukce vodního dílka proběhla mezi lety 2000 a 2004.

Vodní nádrž Pavlínka v Pavlině údolí (foto: Jirka)

Pod hrází je budova, která dnes slouží jako škola v přírodě, ale dřív tu stával tzv. Greislův mlýn. Podél náhonu, který přívádí vodu z Chřibské Kamenice jsou mezní kříže z roku 1833 a je tu vyryt dokonce i letopočet z r. 1661. Nejkrásnější na tomhle místě ale byl ten klid, skoro celou dobu jsme tu s kachnami, vážkami, pulci a další drobotinou byli sami... Teda až na skupinu německých dětí, která hlučně prošla kolem :))

Bývalý Greislův mlýn a vodní nádrž (foto: Jirka)

Jirku fascinovala příležitost k focení a mě zase kachní máma se svými asi jedenácti malinkými kachýnkami :) Zajímavé byly taky vážky nebo jim podobní dravci, jenže fotit se nějak nedaly, potvůrky okřídlené... Byl čas vyrazit dál a ne jenom posedávat na břehu...

Kachní mateřská školka (foto: Lenka)

Dál jsme putovali proti proudu řeky, která se místy přimykala ke skalám a jinde se zase rozvalovala na mělčích místech. Škoda jenom, že ty skály jsou tu zase docela příhodný pro růst různých mechových rostlinek:)

Pavlino údolí s protékající Chřibskou Kamenicí (foto: Jirka)

Zběhovec (foto: Lenka)

Cestou jsme si znovu prošli a přeměřili již existující profil a Jirka měl radost, že si našel svůj pěticentimetrovej křemen:))... Po červené jsme pokračovali až k rozcestníku a protože se den chýlil ke konci, rychle jsme se vraceli k autu do krpálu po modré směrem na Rynartice:) I když, v našem případě to až tak rychlé nebylo...;)) Posléze jsme se od modré odpojili a okračovali z kopce po silnici... Zastavili jsme se u kapličky Ecce homo - Hle člověk! Řekl Pilát a vzkázal lidem zbičovaného Ježíše - Božího syna. O kousek dál se nachází ucela jiný druh umění:) Jde o Trpasličí skálu - do skály jsou tu vytesaná vypodobnění několika trpaslíků... Stezku ve skále i Sněhurku se sedmi trpaslíky vytesal kolem roku 1870 Eduard Vater (podle některých zdrojů Wahr) a dílo později dokončil jeho syn Ernst.

Trpasličí skála u Rynartic (foto: Lenka)

Trpasličí skála mi docela připomíná reliéfy u Kopicova statku v Českém ráji :)... Ale co no, když už to tu je, tak proč nevydat trochu energie a tuhle pidistezku si neprojít:) Poslední z krásných zážitků na nás čekal na ztichlé silnici a to v podobě jednoho mladého paroháče, který se rozhodl se před nás postavit a upřeně se dívat:).

Mladý pan jelínek :) (foto: Lenka)

Auto na nás skutečně čekalo, tak nezbývalo, než za ubývajícího světla dojet zpět do našeho často přechodného domova :)

___________________________________________________

Druhý den nezačal podle našich představ, od rána pršelo a předpovědi nebyly optimistické, tak jsme tento den pojali odpočívavě a výletně:)... Už minulý rok jsme se chtěli podívat na expozici v Domu Českého Švýcarska, ale došlo na to právě až za deštivého a nevlídného dne:) Vlastně jsme od toho ani nic nečekali a nakonec jsme byli oba překvapeni, jak jsme se uvnitř bavili:) Expozice byla pojata moderním interaktivním způsobem, tak jsme si mnoho věcí mohli ošahat, ohmatak i přičichnout... To mě velmi bavilo, přestože oficiálně už dávno nepatřím do dětské kategorie;)... V kinosále byl promítán asi půhodinový film o Českém Švýcarsku, velmi zajímavá podívaná:) Ještě, že nás neodradila ta německá verze a počkali jsme si na českou, byla by škoda nevidět to.

Dům Českého Švýcarska v Krásné Lípě (foto: Lenka)

No jo... a pak se Jirka rozhodl, že by si rád pořídil maskáče... a jelo se do Rumburka, který jsme v loňském roce navštívili už kvůli proražené pneumatice:)) A co jsme se tentokrát po cestě načekali! Sláva frézování, v okolí Krásné Lípy to pojali ve velkém stylu a frézuje se snad všude (a silnici na Rumburk nevyjímaje). Když jsme se dozvěděli, že tahle situace trvá už dlouho a bude trvat ještě asi půl roku, nezbývá než obyvatelům okolí popřát hodně štěstí... a trpělivosti:) A dobré je taky vědět, že značka slepá ulice nemusí někdy znamenat, že ulice je opravdu slepá;).

Prošli jsme rumburské uličky, ale Army shop jsme nenašli, překvapivě... Protože v Rumburku ani žádný není, ale prý že ve Varnsdorfu! :) Tak jsme se urychleně vydali tam - Varsdorf je od Rumburka opravdu co by kamenem dohodil a zbytek doběh... a autem ještě blíž:).

Varnsdorf jsme si docela užili, zvláště ježdění autem a hledání infocentra, které bylo na značkách, ale už ne jako zřetelně označená budova:) Nicméně jsme se nakonec někde doptali a Jirka tam mohl pořídit svůj "nutný" nákup decentních maskáčů ;)) (To slovo decentní nešlo vynechat, protože se pomalu stává legendou;))

Roubený domek ve Varnsdorfu (foto: Lenka)

Po nákupu zbyl čas na prohlídku města... Na první pohled do dálky čnejí komíny... ale taky věže kostelů, kterých je ve Varsdorfu hned několik. Jako první nám přišel do cesty Starokatolický kostel (později přejmenován na kostel Proměnění Páně). Po druhé polovině 19. století nastal náboženský rozkol, jehož vyvrcholením byl vznik starokatolické církve ve Varnsdorfu. V roce 1877 byla uznána státem a byla ustanovena tři náboženské obce - Vídeň, Varnsdorf a Ried. Stavba kostela byla zahájena v roce 1873 a vysvěcení proběhlo 27. prosince 1874. Kritickým pro kostel se stalo období odsunu Němců, kteří tvořili většinu věřících...

Starokatolický kostel (foto: Jirka)

Za kostelem jsme potkali světské, ale možná ještě honosnější stavby - jednalo se o tři obrovské prvorepublikové vily s mnoha zdobnými prvky, věžičkami, sochami... Okolo krásné vzrostlé domy. Opravdu zajímavé stavby a velmi typické pro město rozprostírající se okolo říčky Mandavy.

Vila (foto: Jirka)

Dál na nás čekala památka se smutným osudem, i když vzhled kostela hraje spíše veselými barvami... nebo spíše hrával. Evangelický kostel, zvaný též červený byl postaven během roku 1904, kdy se evangelická církev rozhodla pro vlastní (do té doby sdílela prostory s církví starokatolickou). Architektem stavby je Waldemar Kandler z Drážďan. 28. června 1905 byly kostelu darovány tři zvony s nápisy "Slovo Páně zůstává na věky", "Modli se a pracuj", "Jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa". V roce 1960 odešel poslední farář a od té doby dochází k devastaci této zajímavé a nápadné památky postavené z červených glazovaných cihel.

Portál evangelického "červeného" kostela (foto: Lenka)

Cestou k autu jsme minuli křižovatku, kde stojí Městské muzeum Varnsdorf, které je pobočkou Oblastního muzea v Děčíně. Stálá expozice je zaměřena na životní styl měšťanstva v 19. století, počátky textilní výroby a je zde vystaven i betlém. Na stejné křižovatce roste jeden z památných stromů - jedná se o 150 až 180 let star buk lesní (Fagus sylvatica).

Autem jsme si popojeli na Náměstí E. Beneše, kde stojí poslední z námi navštívených kostelů - Sv. Petra a Pavla. Dnešní kostel stojí na místě původního kostelíka ze 13. století. Novější barokní kostel byl v r. 1740 zasažen a silně poškozen bleskem. V roce 1777 byla dokončena stavba nového kostela, který ale už v roce 1827 částečně vyhořel. Znovu opraven byla docela rychle, a tak tu v roce 1830 mohla mít premiéru Bethovenova duchovní skladba Missa solemnis. Ve zvonici je v současné době pět zvonů (z Německa, od r. 1969) - Friede, Maria, Georg, Ulrich a Michael.

Kostel sv. Petra a Pavla (foto: Jirka)

Pohled k nebesům... (foto: Lenka)

Autíčko nás přepravilo zase o kousek dál a tentokrát až na samé hranice s našimi německými sousedy, kde monumentálně ve výšce 467 m.n.m. stojí z dálky viditelná dominanta - Hrádek (Burgsberg). Na znělcovém kopci tu stojí 29 m vysoká vyhlídková věž s restaurací projektovaná Antonem Möllerem. První návštěvníci se sem vydali 15. května 1904. Po druhé světové válce podlehla budova téměř destrukci, na konci 60. let proběhla rekonstrukce, ale v 90. letech opět zanedbání... Dnes je areál udržován Nadačním fondem Hrádek... A zdá se, že se jim to daří...

Vyhlídkové místo Hrádek nad Varnsdorfem (foto: Lenka)

Teda soudě podle toho, co jsme viděli zvenku... Protože jak je naším špatným zvykem, prohlídku jsme propásli :) ... Takže si můžeme představovat, jak úžasná vyhlídka z věže musí být... Protože kvůli stromům zespoda nebylo vidět vůbec nic! :) ... Snad někdy příště.

Beroun

Co se mi vybaví, když se řekne Beroun?... Jako první je to asi řeka Berounka (logicky;))... pak Český kras... medvědi... a hrnčířské trhy :) ... Po návštěvě Berouna právě kvůli zmíněným hrnčířským trhům jsem přišla na to, že těch pár asociací je značně omezených a my jsme si díky tomu mohli rozšířit naše zakrnělé obzory. ;)

Na trhy nás vcelku spolehlivě navedly šipky, takže jsme nebloudili... skoro bych se i divila;)... Po překročení (po mostě, samozřejmě) říčky Litavky jsme se ocitli v malém pekle... Kam se člověk podíval, tam hezká věc, kterou by si rád domů odnesl. :) Z cesty nás svedl malý dvoreček, kde byly ukázky tradičních řemesel... Až později jsem si všimla, že to je dvůr Muzea Českého krasu, kde je umístěn Geopark Barrandien. Bylo tu sice moc lidí a asi jsem byla jediná, kdo se na ty kameny fakt podíval... ale prostě jsem nemohla jinak (student geologie pochopí;)). Geopark je koncipován jako profil pražskou pánví s ukázkami typických hornin od proterozoika do devonu. Jako patriot svého města jsem byla potěšena, že tu jsou i dobříšské slepence a jílové břidlice z lomu Jezírko u Dobříše. ;)

Jeden z exponátů Geoparku Barrandien (foto: Lenka)

... Jenže to nejlepší z geoparkového dvorečku na mne stejně čekalo až u stánku s formičkami a vykrajovátky na cukroví - normálně tam měli vykrajovátko ve travu TRILOBITA !! ... Neskutečné! Prostě jsem ho tam nemohla nechat a už teď se nemůžu dočkat Vánoc a pečení perníčků. :))

Po tomto skvělém úlovku už naše kroky definitivně došly na Husovo náměstí, kde začalo zoufalství úplně největší - který z těch krásných hrnečků či dalších výrobků si koupit?! Zpětně musim říct, že jsem si taky teda mohla vybrat líp a ten můj škopek se ani nedá nazvat hrnečkem:) ... Hrnčířů mi bylo docela líto, že dva dny musí sedět v tom pařáku na sluníčku - já jsem se tam totiž za tu chvíli spálila. :) ... Před chvílí jsme si prohlížela fotky z trhů v minulých letech a hodně mě překvapilo, kolik lidí je navstívilo... nedalo se to letošní návštěvnosti moc rovnat... že by to byl důsledek strašáka ekonomické krize...?

Husovo náměstí a hrnčířské trhy (foto: Lenka)

Oběma se nám trhy moc líbily a upřimně doufám, že se sem podíváme zase... a třeba už na podzim, kdo ví?:) Když už jsme byli v tom Berouně, tak jsme se chtěli podívat ještě alespoň na medvědy, což vypadalo jenom na malé rozšíření obzorů, ale nakonec to dopadlo lépe, než jsme čekali. :) Když jsme procházeli kolem Plzeňské brány, nemohlo našim pohledům uniknout, že je otevřená pro veřejnost... přesto, že na tabulce znělo, že by měla být otevřena ve středu a v sobotu a to ještě k tomu pouze v dopoledních hodinách. :) Asi jsme prostě měli velké štěstí:)

Uvnitř vstupenky prodával starý pán... V malé expozici jsou umístěny dokumenty zachycující výstavbu brány, také je tu hodinový stojek a výstava berounských privilegií napříč historií. Nejhezčí ale asi stejně je pohled na město ze skoro ptačí perspektivy... Bylo příjemné dívat se na náměstí s bzučícími a cvrkajícími lidmi. :) ... Nejzajímavější pohled je právě směrem k náměstí, kterému dominuje kostel sv. Jakuba Většího - postaven byl ve 13. století. Jedná se o trojlodní baziliku s hranolovou věží, která od roku 2000 ukrývá čtyři zvony - Václav, Ludmila, Anežka a Vojtěch.

Kostel sv. Jakuba Většího z Plzeňské brány (foto: Lenka)

Výše zmíněná Plzeňská brána byla součástí městského opevnění pocházejícího ze 14. století, které je do dneška jestě na několika místech města zachováno. Původně byla stavba v gotickém slohu, ale po požáru se tento charakter takřka setřel dostavěním mansardové střechy. Velmi zajímavé mi přišlo okýnko v prvním patře brány, kterým bylo vidět na cestu a lidi, kteří branou procházeli... Trochu šmírovací okýnko, no. :))

Plzeňská brána (foto: Lenka)

... A došlo na mědvědy! :) Ve výběhu o rozloze asi 25 arů tady spokojeně žijí tři medvědí večerníčkoví bratři - Vojta, Kuba a Matěj. Myslím si, že toto místo nemá o návštěvníky rozhodně nouzi a to nemyslím jenom o ty malé - měla jsem pocit, že ty medvědy víc pozorovali dospělí než děti. :) A popravdě řečeno, ani se tomu nedivím... sama bych na ně vydržela koukat hodně dlouho i přesto, že páni chundelatí byli nějací přejedení po jídle a moc té aktivity zrovna nepředváděli. ;)

Vojta, Kuba nebo Matěj?? :)) (foto: Lenka)

Coby kamenem dohodil a zbytek do prudkého kopce došel, je rozhledna Městská hora... Vznikla tady vlastně tak trochu náhodou - měl zde být původně jenom vodojem, ale samotní stavitelé přišli s návrhem, že by se vodojem mohl rozšířit ještě o vyhlídkovou plošinu a dát tak vyniknout krásnému výhledu z tohoto místa. Rozhledna leží v nadmořské výšce 290 m, stavba je vysoká 15 m a tím, že vyhlídková plošina je 11 m nad zemí... Přesto nás těch 66 schodů vyvedlo na místo, odkud byl daleký rozhled do všech směrů...

Rozhledna Městská hora (foto: Jirka)

Plošina nabízí výhled na celý Beroun a tak trochu i bohužel na dálnici, která je prostě vidět asi odevšud, no... dneska už se s tím asi nic moc nenadělá:) ... Na straně druhé ale leží husté lesy a na to už se kouká o poznání veseleji! Zajímalo by mě, jaký pohled se naskytl prvním návštevníkům 12. dubna 1936...

Vyhlídková plošina z rozhledny (foto: Jirka)

Hřbitovní kostel Zvěstování Panny Marie je z rozhledny jako na dlani. Někdy je též nazýván "Zábranský", což je dovozeno z toho, že leží za původními městskými hradbami. Vybudován byl společně se hřbitovem v morových dobách - v roce 1528. Původně gotický kostel byl za třicetileté výlky zásadně poničen a časem musel být stržen. Na jeho místě byl postaven kostel ve slohu barokním a to mezi lety 1734 - 1744. Zajímavé je, že kostelní věž byla zbudována až v polovině 19. století...

Hřbitovní kostel Zvěstování Panny Marie (foto: Jirka)

Tímto byly naše obzory rozšířeny pro tento den už asi dostatečně... nebo alespoň nohy se nám zdály uchozené, tak jsme jeli domů... :) ... Nicméně doufám, že se sem zase brzy podíváme ;)

Vysočina potřetí :)

Říká se, že se pachatel vrací na místo činu... asi to tak bude, protože jsme se takřka na den po roce mohli opět podívat na chalupu v malinkaté vesničce Chlístovice na Vysočině.:) Moc děkujeme Míše za pozvání a za její starostlivost s námi všemi - a že jsme se tam tentokráte sešli v hojném počtu! Nebylo nás pět... ale dokonce devět. :) ... Z naší staré známé party se nedostavily jenom dva exempláře, ale škoda jich, to jo!

Pro nezasvěcené je třeba uvést, že nás tam sice bylo pět žen, nicméně mezi námi nebyla ani jedna čarodejnice, protože jsme všechny Filipojakubskou noc přežily bez zkřivení vlásku na hlavě...;)) I přes to, že jsme šli spát všichni poněkud pozdě (někteří i více společensky unavení), tak jsme ráno vstali docela brzo a mohli jsme vyrazit na malé výletní odpoledne. Třikrát hurá! :)

Nejdůležitějším úkolem dne bylo stejně ale nakoupení chleba! Slyšela jsem nějaké drby o tom, že se Martin pral o posledních 30 rohlíků v samoobsluze s nějakým pánem... asi vyhrál, když jsme k těm buřtům měli co zakousnout. ;) ... No a když už jsme nakupovali ve Zruči nad Sázavou, tak jsme se zašli projít do blízkého parku.

Park leží okolo zámku, který původně býval gotickým hradem (první zmínka z roku 1334). Stavba prodělala několikero přestaveb, zvláště významná byla po požáru v roce 1781. Dnešní podoba zámku v pseudogotickém stylu pochází z roku 1891. Dnes v trojkřídlé dvoupatrové budově sídlí městský úřad a městská knihovna. Prohlídky zámku i výstavy panenek jsou zatím nepřístupné z důvodu rekonstrukce (prý potrvá do roku 2010).

Zámek ve Zruči nad Sázavou (foto: Jirka)

Některé části parku vypadají silně poškozeně a některé části dokonce dnes už ani nepřipomínají, že kdy byly parkem... Opravdu smutný pohled... Je až neuvěřitelné, jakou energii ten lehký vánek může taky nabrat...:(
V některých místech jsou prapodivné stavby, které mají jakoby lázeňský charakter - něco jako promenády nebo tak, trochu zvláštní.:) Přesto je v parku hezky a to především díky vzrostlým stromům, které jsou místy doplněny o záhony s květinami.

Park obklopující zručský zámek (foto: Jirka)

Stromy evidentně mají dobré plody, protože jsem přistihla dvě veverky, jak se cpaly šiškami. :) Skoro to vypadá jako by mi pózovala, mrška jedna zrzavá.... jenže pravdou je, že tohle je tak jediná použitelná fotka, protože všechny ostatní byly rozmazané, jak zrzky zdrhaly do koruny stromu. :)

Obyvatelka parku :) (foto: Lenka)

V parku se do dnešní doby zachovala původní bašta, tedy součást opevnění. Sloužila jako skladiště zbraní a později jako kovárna. Bašta je kamenná stavba válcového tvaru a působí jako by do zdejšího parku ani moc nepatřila:) ... Mezi stromy jsem dokonce narazila na psí hřbitov! Pochází z doby, kdy tu žila rodina (?) Schebků, kteří jako oblíbenou zábavu měli lov divokých králíků, při kterém jim pomáhali jejich věrní psi. Za jejich věrné služby jim v parku bylo vyčleněno čestné místo jejich posledního odpočinku. Z původních sedmi náhrobků se zachovaly pouze dva. Vedle nich je soška zajíce s pánovou mošnou... Noo, na zvířecí hřbitovy si prostě moc nepotrpím, co si budem povídat. :D

Pod stromy... (foto: Lenka)

... Procházka to byla přijemná, tedy rozhodně lepší než návrat k parkovišti u Tesca, vedle kterého stojí asi čtyři novodobé chlouby Zruče... ty paneláky musí být vidět asi odevšud! No, minulé doba si na našich městech prostě musela zanechat následky, no...

A o tom jsme se přesvědčili i u našeho dalšího výletního cíle, kterým byly zatopené mosty u Borovska. Stavba těchto mostů byla zahájena v červenci 1939 a pokračovala do roku 1942. Toho roku byla zastavena a s další stavbou se pokračovalo v letech 1945 - 1950. Ke kolaudaci došlo v roce 1952, ale tím to také skončilo, protože provozu se mosty nikdy nedočkaly. V 60. letech se opět uvažovalo o jejich využití, kdyby se napojili na blízkou dálnici D1, jenže v té době bylo rozhodnuto o vybudování přehrady Želivka (Švihov). A tím bylo rozhodnuto. Mosty zůstaly, vznikla nádrž, dálnice vede jinudy... Prostě si nemůžu pomoct, ale tohle místo ve mě asociuje slova "konec světa"...

Zatopený most - vodní nádrž Želivka (foto: Jirka)

Přehrada dneska slouží jako zdroj pitné vody pro Prahu, takže se tu nachází 1. ochranné pásmo vodního zdroje... tudíž se sem vlastně vůbec nesmí, hups. Noo, snad jsme tu vodičku Pražákům neznečistili. ;)

Měli jsme velké štěstí, že jsme k autům stačili dojít tak akorát, než se spustila vydatná průtrž mračen... Doslova jsme unikli o suchou nitku na tričku. ;) ... Joo, to byl vlastně první máj... ale marně se v tomto vyvinutém jaru hledala rozkvetlá třešeň! Přírodo, co to těm zamilovaným děláš?!

Jinak ale příroda byla až podezřele hodná - pršet začalo při nástupu do aut a při vystupování už pro změnu skoro nepršelo... Je to vážně divná věc, obvykle je to přesně opačně! ;) ... Alespoň jsme si mohli pochutnat na výborném pozdním obědě. Po jídle na většinu z nás padala typická ospalost a nejradši bysme si šli dát dvacet, ale někdo neospalý zavelel a šli jsme se ještě podvečerně projít po okolí. Po dešti se krásně pročistil vzduch a slunce už nám zase svítilo na cestu. :)

Kam se oko podívalo, tak mu něco nesedělo... Zmiňovala jsem se o tom už někde výš - o tom větru, který v tomto kraji vydatně řádil. Někde tu chyběly celé lesy... někdy byly vykousané jen některé stromy... Stejně to je ale smutný pohled na hromady dřevěných štěpek, na to jak jsou všude neskutečný hromady vytěženého dřeva a na to, jak původně svěží les je dnes suchá a sluncem bičovaná plocha. Z toho asi nikdo nemůže mít dobrý pocit...

Les... který překonal větrný nečas... (foto: Jirka)

Na následující fotce je vidět, že nejen příroda oplývá krásami... teda ono se o přírodu jedná, ale člověk jí musel trochu pomoci;) ... Ale tahle voňavá růžová magnolie (neboli šácholan) se za plotem jedná zahrádky nedala přehlídnout. :) Pak už naše procházkové putování vedlo kolem rybníčka a do kopce...

Magnolie (foto: Lenka)

... a na kopci na nás čekal cíl. :) Nejprve nás uvítal kamenný sv. Jan Nepomucký a pak jsme si prohlíželi celý Ostrov... objekt, který sice v současné době patří dřevařské firmě, ale který tu stojí už nějaký ten pátek. Od konce 16. století tu stávala renesanční tvrz, kterou ve století 17. nechal hrabě Špork přestavět na zámeček. Celý objekt má přibližně čtvercový tvar a uprostřed jím vede veřejná silnice... Proto moc nechápu, proč nás celou dobu nevraživým pohledem sledovaj nějaký chlapík vykukující z jedněch dveří. :) ... Šmírák jeden! :)) Možná ale šmíroval nahé kovové slečny, co byly různě rozesazené či rozestavěné... ani jsem si nestačila všimnout, kolik že tu těch sošek bylo:)

Zámeček Ostrov (foto: Jirka)

Dokonce i holubník (třípatrový) tu měli a jeho obyvatelé se pyšně prsili na nedaleké střeše... Nicméně mi tito bělostní popelčini holoubci nějak k té dřevařské firmě nesedí. :)

... Uletěli Popelce? (foto: Lenka)

Ostrov - v současné době sídlo nějaké dřevařské firmy (foto: Jirka)

Na zpáteční cestě do chalupy jsem se prošli trochu jinou trasou a naskytovaly se nám zase úplně jiné pohledy na zdejší rozmanitou krajinu... To mě asi nepřestane fascinovat, jak člověk popojde jenom pár kroků a vidí úplně něco jiného než před okamžikem... Kopečkatá krajina... malá políčka... louky... stromy... cesty... lesy... mezi tím vyloženě praští do oči sytě žluté řepkové pole:) (no a do nosu sytá řepková vůně;) ... a to všechno v měkkém podvečerním světle...

Několik málo stromů, které vichřici odolaly... (foto: Jirka)

Žlutavé pole (foto: Jirka)

... Škoda jenom, že tady čas tak rychle letí... Je tu tak hezky, že to vždycky děsně rychle uteče a člověk se zase už pomalu vrací domů... :)

Oč byl ale klidnější večer, o to bouřlivější bylo ráno a naše osazenstvo se rozdělilo jako vždycky na ženskou a mužskou část;)... No, co si budem prostě povídat, dobře to dopadlo a auty jsme domů jeli ve stejných osazenstvech jako při cestě sem... ;)) Škoda jenom, že jsme vyrazili poměrně pozdě a už jsme nezvládli plánovaný výšlap na rozhlednu na Blaníku (na to je prostě potřeba víc času, takže příště, jo?!:)). Teď si nejsem jistá, jestli jsme si v autě alespoň jako malou kompenzaci nepustili rádio Blanííík :D :D.

Nicméně malou kompenzací se nakonec stal zámek Jemniště, na který jsme sice přišli po zavírací době, park prý měl ještě otevřeno... ale nám se to zdálo moc peněz na takovou chvíli, tudíž jsme poseděli na lavičce (někteří) a koupili si zmrzku (někteří, závidím... ale alespoň jsem seděla na lavičce;)). Na Jemništi jsme před pár lety byli, tak třeba zase za pár let až pojedeme kolem, tak sídlo rodiny Sternbergů navštívíme:)

Zámek Jemniště u Vlašimi (foto: Jirka)

Ach jo... a to je konec devítičlenného výletu... Tak děkujeme Míše, Martinovi, Vláďovi, Ivetě, Alče, Péťe a Michalovi (sobě asi děkovat nemusíme, že?)... a těšíme se někdy přííštěee;)