Vysočina potřetí :)

Říká se, že se pachatel vrací na místo činu... asi to tak bude, protože jsme se takřka na den po roce mohli opět podívat na chalupu v malinkaté vesničce Chlístovice na Vysočině.:) Moc děkujeme Míše za pozvání a za její starostlivost s námi všemi - a že jsme se tam tentokráte sešli v hojném počtu! Nebylo nás pět... ale dokonce devět. :) ... Z naší staré známé party se nedostavily jenom dva exempláře, ale škoda jich, to jo!

Pro nezasvěcené je třeba uvést, že nás tam sice bylo pět žen, nicméně mezi námi nebyla ani jedna čarodejnice, protože jsme všechny Filipojakubskou noc přežily bez zkřivení vlásku na hlavě...;)) I přes to, že jsme šli spát všichni poněkud pozdě (někteří i více společensky unavení), tak jsme ráno vstali docela brzo a mohli jsme vyrazit na malé výletní odpoledne. Třikrát hurá! :)

Nejdůležitějším úkolem dne bylo stejně ale nakoupení chleba! Slyšela jsem nějaké drby o tom, že se Martin pral o posledních 30 rohlíků v samoobsluze s nějakým pánem... asi vyhrál, když jsme k těm buřtům měli co zakousnout. ;) ... No a když už jsme nakupovali ve Zruči nad Sázavou, tak jsme se zašli projít do blízkého parku.

Park leží okolo zámku, který původně býval gotickým hradem (první zmínka z roku 1334). Stavba prodělala několikero přestaveb, zvláště významná byla po požáru v roce 1781. Dnešní podoba zámku v pseudogotickém stylu pochází z roku 1891. Dnes v trojkřídlé dvoupatrové budově sídlí městský úřad a městská knihovna. Prohlídky zámku i výstavy panenek jsou zatím nepřístupné z důvodu rekonstrukce (prý potrvá do roku 2010).

Zámek ve Zruči nad Sázavou (foto: Jirka)

Některé části parku vypadají silně poškozeně a některé části dokonce dnes už ani nepřipomínají, že kdy byly parkem... Opravdu smutný pohled... Je až neuvěřitelné, jakou energii ten lehký vánek může taky nabrat...:(
V některých místech jsou prapodivné stavby, které mají jakoby lázeňský charakter - něco jako promenády nebo tak, trochu zvláštní.:) Přesto je v parku hezky a to především díky vzrostlým stromům, které jsou místy doplněny o záhony s květinami.

Park obklopující zručský zámek (foto: Jirka)

Stromy evidentně mají dobré plody, protože jsem přistihla dvě veverky, jak se cpaly šiškami. :) Skoro to vypadá jako by mi pózovala, mrška jedna zrzavá.... jenže pravdou je, že tohle je tak jediná použitelná fotka, protože všechny ostatní byly rozmazané, jak zrzky zdrhaly do koruny stromu. :)

Obyvatelka parku :) (foto: Lenka)

V parku se do dnešní doby zachovala původní bašta, tedy součást opevnění. Sloužila jako skladiště zbraní a později jako kovárna. Bašta je kamenná stavba válcového tvaru a působí jako by do zdejšího parku ani moc nepatřila:) ... Mezi stromy jsem dokonce narazila na psí hřbitov! Pochází z doby, kdy tu žila rodina (?) Schebků, kteří jako oblíbenou zábavu měli lov divokých králíků, při kterém jim pomáhali jejich věrní psi. Za jejich věrné služby jim v parku bylo vyčleněno čestné místo jejich posledního odpočinku. Z původních sedmi náhrobků se zachovaly pouze dva. Vedle nich je soška zajíce s pánovou mošnou... Noo, na zvířecí hřbitovy si prostě moc nepotrpím, co si budem povídat. :D

Pod stromy... (foto: Lenka)

... Procházka to byla přijemná, tedy rozhodně lepší než návrat k parkovišti u Tesca, vedle kterého stojí asi čtyři novodobé chlouby Zruče... ty paneláky musí být vidět asi odevšud! No, minulé doba si na našich městech prostě musela zanechat následky, no...

A o tom jsme se přesvědčili i u našeho dalšího výletního cíle, kterým byly zatopené mosty u Borovska. Stavba těchto mostů byla zahájena v červenci 1939 a pokračovala do roku 1942. Toho roku byla zastavena a s další stavbou se pokračovalo v letech 1945 - 1950. Ke kolaudaci došlo v roce 1952, ale tím to také skončilo, protože provozu se mosty nikdy nedočkaly. V 60. letech se opět uvažovalo o jejich využití, kdyby se napojili na blízkou dálnici D1, jenže v té době bylo rozhodnuto o vybudování přehrady Želivka (Švihov). A tím bylo rozhodnuto. Mosty zůstaly, vznikla nádrž, dálnice vede jinudy... Prostě si nemůžu pomoct, ale tohle místo ve mě asociuje slova "konec světa"...

Zatopený most - vodní nádrž Želivka (foto: Jirka)

Přehrada dneska slouží jako zdroj pitné vody pro Prahu, takže se tu nachází 1. ochranné pásmo vodního zdroje... tudíž se sem vlastně vůbec nesmí, hups. Noo, snad jsme tu vodičku Pražákům neznečistili. ;)

Měli jsme velké štěstí, že jsme k autům stačili dojít tak akorát, než se spustila vydatná průtrž mračen... Doslova jsme unikli o suchou nitku na tričku. ;) ... Joo, to byl vlastně první máj... ale marně se v tomto vyvinutém jaru hledala rozkvetlá třešeň! Přírodo, co to těm zamilovaným děláš?!

Jinak ale příroda byla až podezřele hodná - pršet začalo při nástupu do aut a při vystupování už pro změnu skoro nepršelo... Je to vážně divná věc, obvykle je to přesně opačně! ;) ... Alespoň jsme si mohli pochutnat na výborném pozdním obědě. Po jídle na většinu z nás padala typická ospalost a nejradši bysme si šli dát dvacet, ale někdo neospalý zavelel a šli jsme se ještě podvečerně projít po okolí. Po dešti se krásně pročistil vzduch a slunce už nám zase svítilo na cestu. :)

Kam se oko podívalo, tak mu něco nesedělo... Zmiňovala jsem se o tom už někde výš - o tom větru, který v tomto kraji vydatně řádil. Někde tu chyběly celé lesy... někdy byly vykousané jen některé stromy... Stejně to je ale smutný pohled na hromady dřevěných štěpek, na to jak jsou všude neskutečný hromady vytěženého dřeva a na to, jak původně svěží les je dnes suchá a sluncem bičovaná plocha. Z toho asi nikdo nemůže mít dobrý pocit...

Les... který překonal větrný nečas... (foto: Jirka)

Na následující fotce je vidět, že nejen příroda oplývá krásami... teda ono se o přírodu jedná, ale člověk jí musel trochu pomoci;) ... Ale tahle voňavá růžová magnolie (neboli šácholan) se za plotem jedná zahrádky nedala přehlídnout. :) Pak už naše procházkové putování vedlo kolem rybníčka a do kopce...

Magnolie (foto: Lenka)

... a na kopci na nás čekal cíl. :) Nejprve nás uvítal kamenný sv. Jan Nepomucký a pak jsme si prohlíželi celý Ostrov... objekt, který sice v současné době patří dřevařské firmě, ale který tu stojí už nějaký ten pátek. Od konce 16. století tu stávala renesanční tvrz, kterou ve století 17. nechal hrabě Špork přestavět na zámeček. Celý objekt má přibližně čtvercový tvar a uprostřed jím vede veřejná silnice... Proto moc nechápu, proč nás celou dobu nevraživým pohledem sledovaj nějaký chlapík vykukující z jedněch dveří. :) ... Šmírák jeden! :)) Možná ale šmíroval nahé kovové slečny, co byly různě rozesazené či rozestavěné... ani jsem si nestačila všimnout, kolik že tu těch sošek bylo:)

Zámeček Ostrov (foto: Jirka)

Dokonce i holubník (třípatrový) tu měli a jeho obyvatelé se pyšně prsili na nedaleké střeše... Nicméně mi tito bělostní popelčini holoubci nějak k té dřevařské firmě nesedí. :)

... Uletěli Popelce? (foto: Lenka)

Ostrov - v současné době sídlo nějaké dřevařské firmy (foto: Jirka)

Na zpáteční cestě do chalupy jsem se prošli trochu jinou trasou a naskytovaly se nám zase úplně jiné pohledy na zdejší rozmanitou krajinu... To mě asi nepřestane fascinovat, jak člověk popojde jenom pár kroků a vidí úplně něco jiného než před okamžikem... Kopečkatá krajina... malá políčka... louky... stromy... cesty... lesy... mezi tím vyloženě praští do oči sytě žluté řepkové pole:) (no a do nosu sytá řepková vůně;) ... a to všechno v měkkém podvečerním světle...

Několik málo stromů, které vichřici odolaly... (foto: Jirka)

Žlutavé pole (foto: Jirka)

... Škoda jenom, že tady čas tak rychle letí... Je tu tak hezky, že to vždycky děsně rychle uteče a člověk se zase už pomalu vrací domů... :)

Oč byl ale klidnější večer, o to bouřlivější bylo ráno a naše osazenstvo se rozdělilo jako vždycky na ženskou a mužskou část;)... No, co si budem prostě povídat, dobře to dopadlo a auty jsme domů jeli ve stejných osazenstvech jako při cestě sem... ;)) Škoda jenom, že jsme vyrazili poměrně pozdě a už jsme nezvládli plánovaný výšlap na rozhlednu na Blaníku (na to je prostě potřeba víc času, takže příště, jo?!:)). Teď si nejsem jistá, jestli jsme si v autě alespoň jako malou kompenzaci nepustili rádio Blanííík :D :D.

Nicméně malou kompenzací se nakonec stal zámek Jemniště, na který jsme sice přišli po zavírací době, park prý měl ještě otevřeno... ale nám se to zdálo moc peněz na takovou chvíli, tudíž jsme poseděli na lavičce (někteří) a koupili si zmrzku (někteří, závidím... ale alespoň jsem seděla na lavičce;)). Na Jemništi jsme před pár lety byli, tak třeba zase za pár let až pojedeme kolem, tak sídlo rodiny Sternbergů navštívíme:)

Zámek Jemniště u Vlašimi (foto: Jirka)

Ach jo... a to je konec devítičlenného výletu... Tak děkujeme Míše, Martinovi, Vláďovi, Ivetě, Alče, Péťe a Michalovi (sobě asi děkovat nemusíme, že?)... a těšíme se někdy přííštěee;)