středa 24. srpna 2011

Slovensko - túra po hřebenech Roháčů

Nespravedlnost. Jirka s Matějem mohli spát a já jsme musela vstát před sedmou hodinou! Jaká nespravedlnost! :)) Ve třičtvrtě na osm jsme zaparkovali auto u chaty Zverovka - normálně se tu platí, ale v tuhle dobu tu ještě nebyl nikdo, kdo by vybral peníze a naše auto bylo jedno z prvních, které tu zastavilo. :) Ryhle zavázat boty, napít se z blízké studánky, kouknout se na skaliska, kam míříme... a šup na pochod, abychom se dostali nahoru dokud ještě není horko.

Tak tam někam nahoru máme namířeno...

Zpočátku se mi šlo docela dobře, nohy nebolely, horko nebylo, terén byl pozvolný... takže to bylo na pohodu. :) Zanedlouho se ale terén začal zvedat a já jsem přestala ostatním stačit, hups. :) Ale už z prvního výšlapu museli vědět, že já jsem brzda výletu, tak co se dalo dělat. Dobrý pocit jsem z toho neměla. :)) Od Zverovky jsme šli po žluté turistické značce, která vede Látanou dolinou podél potoka Látaná. To byla ta docela pozvolná cesta. ;) Od rozcestníku Zadna Latana vedla zelená přes hřeben zpět ke Zverovce, ale my jsme pokračovali po žluté dál směrem... nahoru. :D

Chvíli cesta vedla ještě lesem, ale brzy už byly poslední smrky nahrazeny klečí, hořci, vřesem, borůvčím, kapradím a trávou. A tam někde nahoře nebylo už ani to. :)

Základem je vyšplhat se do sedla Zábrať

V jednom místě je ve svahu vyšlapaná jenom uzounká cestička, ale je odsud pěkný výhled zpátky do údolí. Byla to krásná kochačka, to se přiznám a docela často jsme se také kochala. :)

Pekná cestička tam vede, no ne? :)

Cestu mi křížily jenom housenky :)

Ostatní na mě (dlouho) čekali v sedlu Zábrať, rozcestník je v nadmořské výšce 1656 m. Je tu pěkný travnatý plácek, kde jsme složili naše těla a pozorovali jsme krásné panorama Roháčů... Mám pocit, že tohle je nejhezčí pohled na ně. :) Dočetla jsem se, že sedlo je pro svou dobrou dostupnost často cílem rodin s dětmi a starých lidí, haha, tak a honem jdeme dál. :))

Panorama Roháčů od sedla Zábrať 

Na první vrcholek na naší cestě byl Rákoň s 1876 m! :) Jedná se o travnatý vrcholek na severní rozsoše Volovce. Tady se nacházíme na státní hranici s Polskem. Na polskou stranu směřuje Dolina Chocholowska a na slovenskou směřuje strmý svah do Roháčske doliny. Tady žlutá turistická značka končí, tak jsme dál šli po modré směrem k Volovci. Jak jsme lezli výš a výš, otevíraly se stále jiné pohledy na okolní vrcholy a doliny. Takhle shora je paráda koukat na malá očka zdejších ples - nejznámější jsou Rokáčske plesá. :)

Cesta na Volovec

Roháčske plesá

Volovec je první dvoutisícovka, kterou jsme pokořili. :) Vrcholek se nachází ve výšce 2063 m mezi Jamníckym sedlem a Deravou. Z Volovce je parádní výhled na okolí, protože se tu hlavní hřeben prudce láme k východu, takže výhledu nic "nepřekáží" :) Na jih od Volovce jsou dvě menší jezírka pojmenovaná jako dolina, ve které jsou, jde o Jamnícké plesá.

Jamnické plesá

Pracně se šlo nahoru a hnedka aby člověk zase šlapal dolů. ;) K Jamníckemu sedlu to byla chvíle tentokrát pro změnu po červené turistické značce, sedlo je ve výšce 1908 m. Jde o výrazné sedlo v suťovitém zakončení Jamnícke doliny... tamtudy vede modrá turistická značka kolem ples, také to musí být pěkné, ale my jsme šli dál po hlavním hřebeni. :)

Tady už byl terén o něco zajímavější, protože bylo třeba docela šplhat po rozeklaných skalách. Šlo to dobře, díky mým dlouhým nohám. :)) Měla jsem docela strach, jak to půjde na řetězech a jestli se tam nebudu bát, ale i to bylo v pohodě a ukázalo se, že mě takový terén dost baví. :) Vrcholová část Volovce je hladký vrcholek a neumím si představit větší kontrast než k Ostrému Roháči, který je divoce rozeklaný a zubatý. :) Podle tohoto vrcholu a Plačliveho (dříve se jemnoval Plačlivý Roháč) bylo pojmenováno celé pohoří. Ostrý Roháč dosahuje do výšky 2088 m.

Řetězy na Ostrý Roháč s Volovcem v pozadí

Volovec a rozeklané skály na vrcholu Ostrého Roháče

Kousek pod vrcholem jsme si dali obídek. Původně jsme si ho chtěli dát přímo na vrcholu, ale to nešlo, protože tam bylo obsazeno... Tedy ne lidmi, ale ne příliš voňavou památkou na ně. I když to je problém no, tomu rozumím... kam člověk má jít na velkou, když to na něj přijde na takovém místě?! :) Ale na druhou stranu, kdy se vám poštěstí kakat s takovýhle výhledem?! :D

Plačlivé... a Tri kopy, Hrubá kopa, Baníkov & spol.

Pohled do Smutné doliny a na Roháčske plesá

Další dvoutisícovkou před námi bylo Plačlivé, je to nejvyšší vrchol, který jsme při naší tůře zdolali - má  krásných 2125 m n.m. :) Na vrcholu Plačlivého je do skály zapuštěná železná traverza, proto není dobré se tu zdržovat, když se blíží bouřka... ale to nám rozhodně nehrozilo, protože nás celý den provázelo krásné počasí. :)

A zase Volovec a Ostrý Roháč, tentokrát cestou na Plačlivé

Rozcestník pod vrcholem Plačlivého

Pěšina směřující do Smutné doliny

Na Plačlivém jsme si dali další pauzičku. I odsud je krásný výhled. Kolikrát už jsem tohle napsala a kolikrát ještě napíšu??... ale vždycky je to pravda, no... Tam člověk opravdu nemá slov jaká je to krása. :) 

Rákoň, Volovec a Ostrý Roháč z Plačlivého

Po cestě z Plačlivého jsme si zase trochu zašplhali v členitých rozeklaných skalách, pokochali jsme se zdejšími geologickými zajímavostmi (někteří) a vzájemně jsme se do sytosti ofotili. :) Cestou jsme minuli ještě plochý a nevýrazný vrchol Nohavica (2052 m), který ani není na nějakých mapách vyznačen... Vždyť je to jenom dvoutisícový drobeček. ;) Tou dobou jsem tak nějak měla pocit, že zpátky už to bude brnkačka... ale ještě "kousek" to ke Zverovce byl. :)

Dorazili jsme do Smutného sedla, které je v nadmořské výšce 1965 m. Mohli jsme sice odsud jít ještě dál na Tri kopy a Baníkov, ale to mám pocit, že už bych se nevrátila živá a zdravá. :) Takže jsme od Smutného sedla šli do Smutné doliny a tudy po modré značce stále dolů... :) Vede tudy klikatící se chodník, vcelku příjemná cesta, zdálo by se... ale po chvíli mě vcelku hodně začaly bolet nohy a to hlavně kolena. No nic, dojít se to musí. :) Alespoň, že cestou bylo na co koukat - přece jenom tu bylo alespoň několik zajímavých květů, ale na konci léta už také žádná velká sláva.

Květena :))

Pod Smutným sedlem se otevírá fascinující pohled na trojici dvoutisícovek této části Roháčů - zleva Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé. Každý z těchto vrcholů má úplně jiný charakter, i když jsou tak blízko sebe. :) A ze Smutné doliny jsou tu jako na dlani. Tohle je opravdu pohled, na který bych se vydržela koukat hodně dlouho...

Sestup dolů - Rákoň, Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé

Smutná dolina byla v minulosti velmi ovlivněna erozivní silou horského ledovce. Dolina je sevřena mezi kolmým svahem Ostrého Roháče a Plačlivého a na druhé straně suťovisky Trech kop a Kaktusové hory. Dolina mezi horami byla vyhlášena v roce 1974 jako národna prírodna rezervácia Roháčske plesá, která leží v prostoru o rozloze 452 ha. Rezervace byla vyhlášena kvůli ochraně území s významným georeliéfem, který byl modelovaný pleistocénním ledovcem, a biocenóz vysokohorského rostlinstva a živočišstva. Je to jediná lokalita s výskytem lnice alpské (Linaria alpina) na území bývalého tehdejšího Československa. Roháčske plesá tvoří skupinu několika různě velkých horských jezer ledovcového původu, které se nachází ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Celkem čtyři jezera jsou v nadmořské výšce od 1562 do 1719 m. Zajímavostí je, že jezera nejsou pojmenována, ale očíslována. :) Největší (První) jezero je hned to nejníže položené.

Od rozcestníku ve Smutné dolině je to k plesům ještě asi půl hodinky cesty, ale tam už bych asi nedošla... Škoda, u jezer to může být pěkné. Vede tudy rovněž naučná stezka, ale my jsme šli v jejím protisměru a ještě ne po celé trase. I tak jsme se z informačních panelů dozvěděli mnoho zajímavého. :) Tady jsme už byli v pásmu kosodřeviny - tedy v souvislých porostech borovice horské (Pinus mugo), občas s jeřábem... a pod nimi se modrají hojné hořce. A pohled směrem k horským velikánům, boží. :) Cestou jsme potkali prameny, kde jsme se napili, voda byla krásně chladivá a jiskřivá... snad i lepší než vychlazená Kofola. ;)

Cesta v dolině

Poslední pohled na vrcholky hor a do Smutné doliny ve tvaru písmene U :)

Byli jsme rádi, že jsme došli k bývalé Ťatliakově chatě, která v minulosti dvakrát vyhořela a nikdo už se nenamáhal s její obnovou... Dnes tu stojí nevzhledný bufet s červenou střechou, která je vidět snad odevšad. Ale v tuhle chvíli jsme byli rádi, že tu bufet je, protože jsme si mohli dát tu vychlazenou Kofolu (alespoň z lahve), o které jsme snili po celý den. ;) U bývalé chaty je malé Ťatliakovo pleso, jde o malé morénové jezírko, kterému byla uměle zvýšena hráz, ale i tak je jeho hloubka velmi malá (něco málo přes 1 m). Místo je pojmenováno podle nadšeného slovenského turisty Jána Ťatliaka (1876 - 1946) z Dolného Kubína Odtud jsme pokračovali po červeně značené cestě, která vedla po nechutně rovné asfaltce... a nic moc zajímavého už tu k vidění není. ;) Dále jsme šli přes rozcestí Adamcuľa (1189 m). Tak a odsud to bylo už docela kousek ke Zverovce. :) Hurá. :)

Škoda, že jsme si nestihli nic dát v hospodě v chatě Zverovka - prý je odsud skvělý pohled na vrcholky hor... a skrz talíř něčeho dobrého ten pohled musí být ještě lepší. :) "Doma" na nás ale čekala suprová večeře... Mňam. Pečené kuře s bramborama. Kluci se pěkně činili, když jsme byli pryč. Patří jim za to dík - teda mně taková večeře prostě bodla. :) No, stejně jako zasloužená (a velmi nutná) sprcha. ;) Uf, tak zítra snad bude odpočinkový den, ne? ;)


Další informace:
- mohlo by se hodit... turistická mapa Slovenska 

úterý 23. srpna 2011

Slovensko - Demänovská jaskyňa Slobody

Jirka a Matěj byli někde nahoře v horách a my ostatní jsme si po náročné túře předchozího dne chtěli trochu orazit. :) Takže byl čas vyrazit do jeskyní, kterých v této oblasti je několik a byl by hřích se do alespoň jedné nepodívat. Nicméně vzhledem k cenám vstupného bychom jich asi ani víc nenavštívili. :) Vybrali jsme si Demänovskou jaskyni Slobody... i když ledová jeskyně v tom samém údolí by asi také nebyla vůbec špatná. :))

Projeli jsme mnoho a mnoho serpentýn a dojeli do Liptovského Mikuláše a pak ještě 13 km dál do Demänovské doliny. A ocitli jsme se na území národního parku Nízké Tatry, v národní přírodní rezervaci Demänovská dolina a v národní přírodní památce Demänovské jaskyně... Tedy nejdřív jsme se ocitli na parkovišti, kde na nás okamžitě naběhl chlapík a obral nás o nějaké peníze. Hm, budiž. Ale až pak jsme se dozvěděli z informační cedule, že prohlídky "exkluzivního" okruhu jsou jenom jednou denně. Takže jsme měli smolíka a museli jsme na "tradiční". :) Od parkoviště ke vstupní budově vede ještě asi 400 m dlouhá naučná stezka.

Vstupní budova

Vyplázli jsme každý 7 € za vstupenku... ale už se nám nechtělo dávat 10 € za focení či natáčení, takže jsme fotili na tajňačku. Tak pardón. Nicméně cena je to dost přemrštěná, zvlášť když v českých jeskyních se platí za focení 40 Kč. :) Pak se děje, že půlka výpravy fotí tajně a správa jeskyní z toho stejně nic nemá. :) Jejich věc. :) Na prohlídce na nás čekalo 1150 m, převýšení 86 m a 913 schodů. Teplota v jeskyních se celoročně pohybuje mezi 6,1 - 7 °C, tak jsme se na to poctivě připravili a všichni jsme si připnuli nohavice k našim kalhotám. :) Trochu jsem nechápala, že tam lidi chodí běžně v kraťasech a v tričkách a to i s malými dětmi. Nakonec ale na trase zima nebyla, protože se pořád chodilo do schodů. :))

Do jeskyní se pak nahrnulo strašně moc lidí najednou, základní informace nám řekli všem najednou, ale pak nás rozdělili na tři skupiny. Naše byla naštěstí nejmenší a poslední. :)

Prostor jeskyně

Jeskyně přestavují nejpestřejší část Demänovského jeskynního systému. Vznikly erozí v druhohorních střednětriasových tmavošedých gutensteinských vápencích, která patří ke krížňanskému příkrovu. :) Jojo, tak přesně tohle jsme se nikdy pořádně nebyla schopná naučit, ale názvy jsou to zaryté dost hluboko. :)) Celková  délka jeskynní je přes 8 km a my jsme viděli jen něco přes kilometr... No, ne že by se mi chtělo pochodovat v podzemí takovou dálku. :) Jeskyně byly objevené v roce 1921 a už o tři roky později byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti. 

Krápníková výzdoba

Stalagmit

Nejzajímavějším místem pro mě byla rozhodně podzemní řeka Demänovka, jejíž tok se tu docela hlasitě projevuje, což je prostě dost zvláštní. :) Řeka pramení v nekrasovém území pod hřebenem Nízkých Tater a do podzemí se dostává na Lúčkach. Na povrch se pak dostává severně od Demänovské jaskyně Slobody. Řeka je dlouhá celkem 19 km a v Liptovském Mikuláši se vlévá do Váhu.

Demänovka tekoucí podzemními prostorami

Jeskyně se skládají z chodeb, dómů a síní, které se vyvinuly v době pleistocénu v šesti úrovních. V nejnižší úrovni teče výše zmíněná Demänovka. Výzdoba jeskyní je opravdu neskutečně hojná a je tu hodně krápníků. Krápník se po slovensky řekne kvapeľ, což je pro mě neuvěřitelně půvabné slovíčko a dost mě rozesmává, ani nevím proč. :))  Zastoupeny jsou tu rozmanité formy od drobných brček, přes stalagtity (visiaci kvapeľ), stalagmity (stojaci kvapeľ) po stalagnáty (stĺpový kvapeľ).  Místy jsou sintry tak bohaté, že tu jsou krápníkopády (no, tak asi spíš sintropády:)). Zbarvení vápence není také nudné - místy jsou ve vápenci příměsi železa a manganu a krápníky jsou zbarveny do různých odstínů červené, hnědé a žluté.

Barevné vrstvičky v řezu sintrem 

Při prohlídkách je k vidění i několik jezírek... Ale na naší trase bylo asi jenom to jedno, co je na fotce. :) V mělkých jezírkách Velkého dómu vznikají jeskynní perly (kulovité útvary podobné hrachu), tam my jsme ale nebyly, protože ten je součástí jenom exkluzivního okruhu. :) Ale asi ty jeskynní perly nebudou jen tam, protože je na jedné fotce mám. :)

Smaragdové jezírko

V jedné části jeskyní vede prohlídková trasa přímo mezi krápníky, dokonce tu muselo být mnoho krápníků zničeno, aby se tudy vůbec dalo projít. To je něco naprosto neuvěřitelného být všemu tak blízko. Hodně krápníků je popadaných, ale to už se stalo před nějakou dobou, protože už zarůstají do dalšího sintru. Výborný je pohled ke stropu na jednotlivé krápníky, kde je dobře vidět jejich kruhovitá stavba a to, že jsou uprostřed duté. :) 

Zde je krásně vidět koncentrická stavba každého krápníku

A naposledy krápníky :)

Pohybovat se v nějakých normálních nadmořských výškách bylo toho dne fakt za trest... Teploty dosahovaly snad 40 °C nebo to není možné... No, dobře, tolik to asi nebylo, ale slunce škvařilo opravdu neskutečnou silou. Nahoře v horách musel být proti tomu chládek. :) ... Jeli jsme do Liptovského Mikuláše a zalezli jsme do hospody... Chtěla bych napsat, že do první, kterou jsme uviděli, ale zase tak jednoduché to nebylo, když jsme chtěli něco k jídlu. :) V několika hospodách, které jsme zkoušeli, totiž nevařili. Nakonec jsme našli jednu pizzerii... Žádná sláva to ale také nebyla. Dala jsem si svou oblíbenou špenátovou pizzu, ale nebyla to žádná pizza, ale spíš slaná buchta. :) A navíc se ani nedala sníst celá, což je také dost zvláštní. :D

Při hledání hospody jsme narazili na jednu z nemnoha památek v Lipovském Mikuláši - na kostel sv. Mikuláše (ó, jaké překvapení!). Kostel je nejstarší budovou ve městě a také největší raně gotickou stavbou v Liptově. Kostel byl založen kolem roku 1280 a dominuje mu vstupní věž v průčelí stavby. Dovnitř jsme se nepodívali, hlad byl silnější. :))...  Před kostelem stojí socha slovenského básníka Janka Krala (1822 - 1876), který se v Liptovském Mikuláši narodil.

Kostel sv. Mikuláše...  v Liptovském Mikuláši :)

Protože byl opravdu horký den, jeli jsme se vykoupat k Liptovské Maře. Pláž je placená... ale to jsme se dozvěděli až mimochodem těsně před naším odchodem. My jsme sem totiž vlezli z druhé strany. :) A neměla jsem pocit, že bychom tam lezli nějak násilně - až na ten povalený plot, ale to mohla být i náhoda. :)) Nicméně, pořád lepší, než se jít koupat do Tatralandie nebo Thermal parku Bešenová, jenom jsme jeli kolem a praskalo to tam ve švech. :) Všem se nám moc líbily ty loďko-chaty... To už je malinko snobárna, že? :)

Chatky na břehu... :)

Pohodička tu vládla... Nízké Tatry na nás vesele mrkaly. A mě se moc pěkně četla knížka (Harry Potter, díl už nevím). :)... a také se tu pěkně dřímalo. :)

Liptovská Mara a zdvihající se Nízké Tatry

Jojo, dnešek byl opravdu odpočinkovým dnem jak se patří. :) Večer se ozvali kluci, že mění plány a vrací se už do Zuberce. Kuba pro ně dojel ke Zverovce, aby ještě nemuseli pěšky těch pár kilometrů do Zuberce. Zmožení vypadali, když se vrátili. ;)) Všichni jsme si dali večeři a my ostatní jsme plánovali trasu, kterou půjdeme druhý den... (kupodivu se jim s námi nechtělo :D).


Další informace:
- stránky Demänovské jaskyně Slobody
- oficiální stránky Liptovského Mikuláše (a tady o kostelu)
- ubytování a turistika - Liptovská Mara

pondělí 22. srpna 2011

Slovensko - Sivý vrch

Třetí den už bylo načase vypravit se do kopců, no ne? :) Vstávat brzy ráno, to se mi teda nechtělo, ale jak jinak se dostat brzy do hor, že jo... :) Po osmé hodině jsme byli všichni nastoupení na zastávce autobusu, který kupodivu opravdu přijel a svezli jsme se s ním asi dvě zastávky k hájovně. Jmenuje se to tu Horáreň pod Bielou skalou a jsme ve nadmořské výšce 940 m. Tohle je ideální výchozí bod pro túru směrem na Sivý vrch, ale to bych hodně předbíhala. Od rozcestníku vede pěkný stoupáček, fuj. Tam si člověk uvědomí, jaká je lemra. :) Jde o červenou turistickou značku. Vtipné jsou žluté cedulky, které jsou každých sto výškových metrů a to si člověk uvědomí, že je lemra tuplovaná, když se ty cedulky kolem mě plazily tak pomalu... ;)

Zpočátku je cesta smrkovým lesem dost nudná, nikde nejsou žádné zajímavé kytičky ani zvířátka, ale brzy se mezi stromy vynoří bělostné vápencové skály a je tu první vyhlídka. Je to Biela skala, která je v nadmořské výšce 1316 m. Je odsud krásný rozhled do okolí - na Zuberec, kde jsme ještě před chvílí snídali a na okolní skály... a už se začínají objevovat první zajímavé rostliny. Modrá se to tu hořečky a zvonky. Paráda. :)

Výhled z Bielej skaly (foto: Jirka)

Vrchol Biele skaly "zdobí" (no, ono to není asi vhodné slovo, ale teď mě lepší nenapadá) dřevěný kříž na památku Jozefa Prče (1949 - 2002)... Ale netuším, kdo to byl Josef Prč... Nikde jsem o něm nenašla ani zmínku... Teda o jiném pánovi stejného jména ano, ale to byl lesník a žil v letech 1827 až 1902. Je to záhada...

Kříž na vrcholu Bielej skaly (foto: Lenka)

Biela skala je v jedné linii s Radovými skalami, jejichž nejvyšší bod je v nadmořské výšce 1557 m. Jsou to rozeklané vápencové a dolomitové skály s členitými věžemi a roklemi... Ale to bylo ještě před námi. :)

Radové skály (foto: Jirka)

Cestou jsem potkala jednu výjimečnou kytičku. :) A divila jsem se, že jsem jí poznala. Jde o orchidejku kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens). Byla tedy už dost unavená... V českých podmínkách kvete v květnu a červnu. :) Kruštík tmavočervený roste obvykle ve světlých lesích a při okrajích cest, ale hlavně je vázaný na vápnité půdě... takže je tu určitě správně. :)

Kruštík tmavočervený (foto: Lenka)

Cestou jsme minuli ceduli, která vyznačovala hranice národní přírodní rezervaci Sivý vrch. Vyhlášena byla v květnu 1974 a jsou tu chráněna společenstva rostlin rostoucích na zdejších bradlech a krasové jevy vytvořené  ve vápencích a dolomitech. Mezi skalami jsou zářivě zelené porosty kleče. Z rostlinek jsou tu zajímavé kousky. Nejhezčí jsou fialové hořečky (Gentianella)... Hořečků je docela dost druhů., abych byla schopná určit, jaký že jsem to vyfotila druh, takže to je pro mě záhada. :)

Cesta na Sivý vrch (foto: Lenka)

Hořeček (foto: Lenka)

Cesta tam nahoru byla ztížena náročným členitým terénem s několika řetězy. Teda v jednom místě jsem byla ráda za svoje dlouhé nohy, protože bez nich bych asi nevylezla. :D Mezi Radovými skalami je i úzký vstup do jedné z nejhlubších propastí v Západních Tatrách, která dosahuje 88 m. Propast jsme naštěstí nenašli a zdárně jsme dorazili všichni nahoru. Někdo dříve a někdo později. :)) Sivý vrch vyrostl do výšky krásných 1805 m. Hodní pocestní nám udělali jedninou společnou fotku, tak děkujeme. :) Na vrcholu jsme si dali sváču, pokochali jsme se pohledem po okolí a to nejenom vlastními bystrozraky, ale i dalekohledem. :)

My všichni na Sivém vrchu (foto: někdo cizí :))

Radové skály ze Sivého vrchu jsou prostě boží. Úchvatný pohled.

Radové skály ze Sivého vrchu (foto: Jirka)

Chvíli jsme ještě nahoře pobyli, ale brzy byl čas vypravit se zase dolů. Cestou bylo opět několik řetězů v kritických místech, pak ale cesta vedla téměř po rovince. Cestička se klikatila mezi keříky borovice kleče a kolem zase kvetly krásné horské kytičky. Ale nejenom kytičky byly zajímavé, povedlo se mi vyfotit krásnou ještěrku. Z té mám teda radost. :) Radost vzbuzují i krásně modré hořce... Doufám, že jde o hořec tolitovitý (Gentiana Asclepiadea). Zoolog ani botanik už ze mě asi nebude. :))

Ještěrka (foto: Lenka)

Hořec tolitovitý (foto: Lenka)

Cestička v kleči (foto: Lenka)

V sedle Pálenica si kluci došli doplnit zásobu vody, uvařili polívku. Chvíli jsme tu my ostatní s nimi ještě zůstali, ale pak jsme je zanechali vlastnímu osudu. :) Podle původního plánu jsme se s nimi měli vidět až za další dva dny. :)

Je třeba přihřát si svou polívčičku... :) (foto: Lenka)

Čekala nás několika kilometrová cesta zpátky do Zuberce po žluté turistické značce. Cestou jsme si užívali lesních plodů. :) V jednom místě byl malinový ráj, tam bych se mohla zdržet o dost déle, mňam. :) A v lese o kus níž jsme našli několik pěkných hub. Tak jsme nezaváhali a rovnou jsme je sbírali do tašky, sice jich nebylo moc, ale nakonec našli svoje uplatnění. :) Jo aha, tak na území národního parku se nemají sbírat žádné lesní plody, hups. Škoda, že ty zákazy jsme viděli až, když jsme opouštěli les. :)

Co se NESMÍ (foto: Lenka)

Také jsme stihli nakrmit koně v ohradě vedle turistické stezky. Vypadal, že je rád. :) No, ale nechtěla bych mít hejno much v očích, chudák. :(

Koník (foto: Lenka)

Všem nám bylo vyprahlo, proto jsme se rádi zastavili na pivo či pravú hnědú a zmrzlinu. Příjemná pauza to byla a hlavně pohodička pro otlačené nohy. :) U stolečku začala být brzo zima... a jelikož jsme šli zase kolem... museli jsme se zastavit opět u obří houpačky. :)) Navíc bylo potřeba provést experimenty "pivo na houpačce". :)) 

Zase ta mega houpačka :) (foto: Lenka)

Už tam jsme si všimli, že se nějak ženou mraky, tak jsme zatroubili k ústupu a vyrazili jsme dom. Směrem k Roháčům to vypadalo, že každou chvíli začne pršet... A my jsme pak vyrazili do hospody na jídlo. Ale vybrali jsme si jinou než předchozí dny a já si dala pizzu a nebyla tak dobrá jako tam. Škoda... :) Tou dobou Jirka psal, že už zalehávají do spacáků...


Ze sedla Pálenica kluci šli po červené značce po trase Pálenica (1753 m) - Zuberec (1806 m) - Brestová (1903 m) - Salatín (2048 m) - Spálená (2083 m) - Pachoľa (2167 m) - Baníkovské sedlo (2040 m). A kdo ví, jak se cestou měli a co se jim přihodilo... Třeba se Jirka jednou pochlapí a tuto část dopíše on. ;) Byla bych za to ráda. :))

Brestová a Salatín (foto: Jirka)

Brestová (foto: Jirka)

Pohled z Brestové na Osobitou (foto: Jirka)

Sivý vrch ze Salatína (foto: Jirka)


Další informace: