Jetřichovické vyhlídky

Poslední terénní den jsem si dala za úkol poohlédnout se po nějakých pěkných skalkách v oblasti za Rudolfovým ostrohem... Vyrazili jsme po zelené značce z Jetřichovic. Pozvolna cesta mířila vzhůru, za prudkou zatáčkou je na skále umístěna Kesslerova deska. Rudolf Georg Kessler byl lesní správce a v oblasti Jetřichovicka se zasloužil o stavbu mnoha cest. O kousek dál jsme došli na rozcestí "Pohovka", ale my jsme pokračovali rovně po neznačené cestě... No a to už zase pršelo! :) ...

Za deště jsme si prohlédli okolí předem vytipovaného místa a upřímně řečeno, bylo to nic moc... A ještě neustávající déšť do toho, v tu chvíli to tu vypadalo na velmi nevlídné místo. V jedné rokli jsme našli ve skále vytesaný křížek tzv. Stormův pomníček. Vytesán byl v roce 1855 na památku smrti sedmiletého chlapce, který v lese zabloudil při hledání borůvek.

Stormův pomníček (foto: Lenka)

Brzy déšť ustal a my jsme se vydali zpátky na rozcestí, ale dál jsme se vydali po červené značce směrem k Rudolfovu kameni (ostrohu). Ještě předtím jsme malinko odbočili z trasy a vystoupili jsme na skálu v blízkosti Čertovky (387 m. n. m.) odkud byl ještě neviděný pohled na okolí :) ... Když tak o tom přemýšlím, tak se sem asi ještě vrátím za prací - přece jenom je to docela pěkná skalka. :)

Výhled na Růžák a Koliště (foto: Jirka)

Vyhlídky nad Jetřichovicemi (foto: Jirka)

Po krátké zastávce na Čertovce jsme po chvíli opět stoupali vzhůru, brzy se před námi vyloupla skála. Výstup nahoru je místy docela obtížný (a nebo sestup - alespoň podle toho, jak se tvářila jedna pani, co jsme tu potkali:)). A pak už jsme tam byli - na vrcholku Rudolfova kamene v nadmořské výšce 484 m. Dříve se nazýval Vysoký kámen, ale v první polovině 19. století tu podobně jako na Mariině skále a Vilemínině stěně byl rodem Kinských postaven vyhlídkový altán a skála byla přejmenována podle Rudolfa Kinského. Od roku 1992 se skála pyšní novou stavbou.

Rudolfův ostroh (foto: Jirka)

Na celé skále je nápadné proželeznění některých poloh, které zde vytváří místy velmi byzarní výkvěty, pokličky a roury. :) Sedimenty jsou druhohorního stáří (křída) a železité roztoky jimi pronikaly v době třetihor a vysrážel se z nich limonit (hnědel). Proželeznění značí, že někde v blískosti byl vulkanický zdroj.

Železné krusty na Rudolfově ostrohu (foto: Lenka)

Dále po červené jsme procházeli krásnými reliktními bukovými lesy. V okolí buků dnes jde najít uměle vysazené smrkové monokultury, které s přirozeným lesem velmi ostře kontrastují. Velmi mně překvapila informace, že náprstník červený (Digitalis puspurea) je nepůvodní druh, který se v této oblasti rozšířil až ve 20. století.

Náprstníky (foto: Lenka)

Za další kousek jsme narazili na naši známou odbočku na Vilelmíninu stěnu (439 m. n. m.) a tak jsme nemohli jinak, než se i tam zastavit. :) Původní název je Černá stěna, ale i ona byla přejmenována podle příslušnice rodu Kinských (matky majitele panství). I zde stával v 19. století altán, ten ale schátral a spadl a obnoven už nebyl.

Poslední z vyhlídek nad Jetřichovicemi je Mariina skála (či vyhlídka) ve výšce 428 m. n. m. Původní jméno skály znělo Velký Ostrý, pozdější název je podel Marie Anny Kinské (manželky majitele panství). V roce 1856 zde byl zpřístupněn první jednoduchý přístřešek. Pozdější stavba lehla popelem při požáru v roce 2005 a od roku 2006 se Mariina skála může pyšnit boudou novou. :)

Vyhlídkový altán na Mariině skále (foto: Lenka)

A je to dobře... Mariina skála by bez boudy vypadala poněkud divně... jako v negližé. Že jsme těch výhledů dneska viděli, ale každý je prostě jedinečný a určitě to stálo za to. :)

Rozhled z Mariiny skály (foto: Jirka)

Těším se zase na viděnou... :)

Havraní vrch

Místo u Jetřichovic, kde jsme strávili dva dny koukáním na skály, skalky a balvany (za účelem hodnotného vědeckého bádání... jak je u mne jistě pravidlem ;)), se jmenuje Havraní vrch ... a někdy také uváděné jako Havraní skála.

Okolo tohoto místa jsem vlastně už několikrát obcházela - ať už před lety, když jsme se s přáteli byli podívat na pozůstatky Falkenštejna nebo při výletech či pracovních výpravách na Mariinu skálu.

Falkenštejn je hned na vedlejší skalce a historie osídlení tohoto místa sahá až do 13. století. Hrad měl za úkol střežit Lužickou cestu (dnes Česká silnice). V roce 1428 se hrad stal majetkem Vartenberků, poslední zmínka o jeho osídlení pochází z roku 1457 a neví se, kdy zpustl. Hrad je oficiálně nepístupný, ale co jsme viděli během dvou dnů, co jsme tu strávili, tak sem chodí docela hodně lidí. :)

22. července 2006 na Havraním vrchu vypukl požár, který trval týden a bylo jím zasaženo 20 ha lesa. Naprostá většina stromů, které neshořely hned, brzy odumřela. Místo je na jednu stranu smutným místem - ohořelé kmeny stromů byly nechány na svých místech... Místo je tedy necháno svému přirozenému vývoji, který je pravidelně monitorován. Už po roce od požáru na místě rostly semenáčky stromků a třeba i porostnice mnohotvárná.

... "památka" na požár (foto: Lenka)

Něco se končí... a něco nového začíná... (foto: Lenka)

Rostou tu hlavně pionýrské druhy dřevin - jako jsou břízy a jeřáby... Ale docela dobře se tu daří i semenáčkům borovice vejmutovky, která je známým nešvarem Českého Švýcarska pro svůj neblahý vliv na pH lesní půdy a potažmo na celý les. Požářiště je osidlováno i hmyzem zcela jiných druhů, než se vyskytuje v okolí... tím tedy zrovna nemyslím ty broučky, co jsou na obrázku... ;) Ach jo, ani jsem nenašla, jak se broučci jmenují...

Milujte se a množte se (foto: Lenka)

... Ale zato docela dobře vím, jak se jmenuje ta houbička na dalším obrázku... :D ... Její odér je na mnoha místech u Havraního vrchu hodně výrazný! :)) Hadovka smrdutá (Phallus impudicus) je v mládí dokonce jedlá houba.. uáá, nevim, nevim... ale moc by se mi teda jíst nechtěla. :))

Hadovka smrdutá (foto: Lenka)

Strávili jsme na Havraním vrchu dva pěkné dny, počasí nám přálo, první den nepršelo ani jednou, i když v jednu chvíli se na nás hnala hrozivá oblaka, ale asi si to na poslední chvíli rozmyslela. :) Když jsme s pracemi pomalu končili, přišlo ale něco vydatnějšího. :) Docela dlouho jsme čekali pod malým převisem, jestli se to nepřežene. A ono kupodivu nepřehnalo, překvapivě. :) Po čase jsme se tedy odhodlali a opustili jsme naše suché stanoviště a nechali se cestou k auto totálně promočit... On totiž ten nový lesík, co tu všude roste je velikostně tak akorát, aby nás od pasu dolů úplně zmáčel. :))

Růžový  vrch v bouřlivých barvách (foto: Jirka)

... Nicméně přejeme lesu, ať se mu daří a ať rychle a zdárně roste do krásy. :) A taky přeju kolegovi z PřF UK, který na Havraním vrchu zkoumá obnovu lesa po požáru a mimo požár, ať úspěšně dokončí svůj výzkum. :)

Schrammsteine

V Českém Švýcarsku jsme navštívili už mnoho hezkých míst, ale německý národní park Saské Švýcarsko nám zatím zůstal zahalen tajemstvím... Jednoho dne jsem ale dostala za úkol, abych se podívala po tom, jak vypadají skalní výchozy na německé straně, tak jsme jeli. :) Nejprve do Hřenska, kde jsme překročili státní hranice - to je taková pohoda, když člověk projede a nemusí nic. :) Kousek za Schmilkou jsme nechali na placeném parkovišti auto (ach jo, ty parkovací automaty v němčině jsou docela záludné;)). Pak už jsme stoupali do skalního města Schremmsteine.

Trochu jsem nepochopila německý zobrazení cest na mapách... Přišlo mi, že některé oficiální cesty v mapě nebyly zakresleny... i když kdo ví, jestli byli oficiální, když ani já ani Jirka neumíme německy takřka ani slovo. ;) ... Taky se mi velmi líbilo značení přímo v terénu, těch značek na stromech u nás máme teda víc, to se musí nechat. :))

Museli jsme zdolat značné převýšení, protože zelená turistická trasa vede mimo jiné po schodech, které jsou nápadně dobře udržovány a působí jako by do zdejí přírody zas tak úplně nezapadaly... U nás takové turistické rozmazlování neznáme. ;) První naší vetší zastávkou (svačinovou) byla vyhlídka Kleine Bastei, která umožňuje pohled na hluboký kaňon Labe se skalními kulisami kolem. Nachází se 276 m.n.m. Takovouhle vyhlídku jsem tedy ještě neviděla (a to jsem vlastně ještě nevěděla, co mne čeká dál a výš:)).

Labe z vyhlídky Kleine Bastei (foto: Jirka)

Odbočka k vyhlídce byla velmi vydařená, opravdu hezké místo, ale bylo na čase vyrazit dál, takže jsme se stále drželi zelené značky a stoupali výš a výš. Co chvíli jsme pro jistotu kontrolovali mapu, abychom neodbočili někam špatně a trochu jsme si u toho zanadávali na značení... :) Proč jenom nejsou značky u míst, kde z hlavní cesty odbočuje jiná... to si pak nějak nejde být jistý, jestli jdeme správně. Ale asi jsme šli tam, kam jsme chtěli jít - stále dál po zelené a když jsme vylezli obzvlášť prudkou část, odměnou nám byla další parádní vyhlídka, která je o kousek dál. Breite Kluft je v nadmořské výšce určitě přes 400 m, přesný údaj jsem nikde nenašla a GPSce úplně nevěřím. ;) Vyhlídka nabízí pohled na amfiteátr skal, který se otevírá směrem k Labi, ale to odsud už vidět není. Velmi krásně jsou zde odkryty vrcholové partie skal, které jsou rozbrázděné dešťovou vodou do různých kanálků a jamek - tomu se říká pseudoškrapy. ;)

Vyhlídka Breite Kluft (foto: Jirka)

Breite Kluft je opět dalším z míst, kde by člověk mlčky hledíc na tu krásu mohl strávit mnohem více času... Zvláštní je, že na takových místech potkáváme velmi málo lidí - i když to asi bylo tím, že ještě nebyla sezóna a byl všední den. Potkali jsme se ale s konipasem bílým (Motacilla alba). :) ... Ale když tak přemýšlím o těch německých turistech, stejně se mi na nich velmi líbí, že pozdraví každého, koho potkají a ještě se na něj usmívají. :)

Konipas bílý (foto: Lenka)

Z Breite Kluft jsme pokračovali dále po modré značce přibližně východním směrem a za pár stovek metrů jsme modrou vyměnili za žlutou. A pak se to stalo... V domnění, že jdeme stále po žluté jsme uhnuli a šli jsme po nějaké cestičce... Do teď nechápu, jak je možné, že jsme se na žlutou zpátky napojili, aniž bychom se museli vracet nebo nějak výrazněji bloudit. :) Kousíček jsme se vrátili po žluté zpět a docela se to vyplatilo, protož se nám naskytl pohled na údolí a osamocená skály Hoher Torstein a Falkenstein.

Pohled na Hoher Torstein a Falkenstein (foto: Jirka)

Při pohledu na tento obrázek houby mne teď napadl ještě jeden rozdíl mezi Němci a Čechy - a to ten, že lesy byly plné hub a borůvek. Vypadalo to totiž, že je nikdo neuzobává... tedy až na mne. ;))

Rostly! (foto: Lenka)

Další kroky našich nohou nás posouvaly dál a dál po žluté (teď už jsme se jí ostražitě drželi a nemínili jsme se jí jentak lehce vzdát;)). Byli jsme ještě na jedné vyhlídce, jejíž jméno jsem nikde nenašla, poskytovala zase jiný pohled na skály Falkenstein, Hoher Torstein a další. Ve vrcholových partiích bylo v pískovci mnoho žil, by mě teda zajímalo, kde se tam vzaly!:) Krom žil v pískovci jsme se tu setkali i s lehkým deštíkem, který nás donutil vzít si bundy... A pak se cesta začala sklápět do údolí, při kterém jsme se mohli kochat pohledem na skalní stěnu Affensteine, která byla pro změnu trochu hladká na můj vkus. :)

K naší žluté značce se přidružuje čárkovaná zelená a zanedlouho jsme na rozcestí, kde bychom se měli rozhodnout, kam půjdeme dál... Jestli okružní trasu, která je o dost delší nebo se už začneme zvolna vracet a při té příležitosti se mrkneme ještě na jednu vyhlídku... ??... Zřejmě vyhrála lenost a pocit, že přece nepůjdeme ještě tak daleko, takže jsme zvolili mrknutí. :) ... Akorát to mrknutí nebylo jen tak - všechny ty metry, co jsme slezly dolů jsme teď museli zase pracně vydobýt na velmi strmém terénu, protože většína cesty vedla po železných žebřících takřka kolmo vzhůru. Docela jsem to proklínala! :) ...

... a pak jsme byli na Schrammsteineaussicht a mne veškeré negativní pocity opustily... Ve výšce 417 m.n.m. je vyhlídka ze všech nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Ve chvíli, kdy se vzdálila početná vesele švitořící skupinka Němců, nemělo toto místo naprosto chybu. Až ohlušující ticho, záplava skal, zeleně... ani slovy se to vyjádřit nedá...

Kulisa skal z vyhlídky Schrammsteuneaussicht (foto: Jirka)

Ani nevím, jak dlouho jsme tu zůstali, mám totiž dojem, že tu čas běžel nějak pomaleji a přitom člověk neměl ani trochu tendence hlídat si jeho chod - jako by na vyhlídce Schrammsteine ani žádný čas nebyl. :) Malou nápovědou, že se připozdívá bylo slunce klesající k západu, které už už vykukovalo z mraků... Ale nedokouklo, škoda. :) Chtěla bych se sem vrátit na podzim, když je krajina rozehřátá odstíny teplých barev, to musí být vskutku paráda největší. :)

Labi proti proudu - z vyhlídky Schrammsteineaussicht (foto: Jirka)

Z vyhlídky jsme už rychleji mířili k autu, přece jenom čas existoval a bylo už po sedmé hodině, tak ještě aby nás tu zastihla tma. :) Dostali jsme se neznačenou a přesto značenou cestičkou klikatící se, padající a zase rostoucí mezi skalami až jsme došli na modrou - vlastně je to ta samá, kterou už jsme dnes šlapali, ale o asi dva kilometry dál... Po modré jsme došli k vyhlídce Breite Kluft a od ní jsme se už vraceli stejnou cestou k autu a za šera jsme německou stranu skal opustili...

Pastva v Chřibské :)

Asi nemá cenu ukazovat tu fotky, jak vypadá "ošklivé počasí v ošklivém terénu"... Respektive počasí, když je zamračeno a nedá se nijak hezky fotit a ošklivý terén je míněn ve smyslu, že stejně není čas fotit nic jiného než ty pískovce. ;)

Ale večer prvního dne vysvitlo v podvečer slunce zrovna, když jsme byli na večeři v Chřibské a tak jsme se mohli pokochat koníkama na pastvě. :))

Darovanému koni na oko nekoukej :) (foto: Lenka)

Pastva v podání dvou fešáků (foto: Lenka)

Přímý pohled (foto: Lenka)