Schrammsteine

V Českém Švýcarsku jsme navštívili už mnoho hezkých míst, ale německý národní park Saské Švýcarsko nám zatím zůstal zahalen tajemstvím... Jednoho dne jsem ale dostala za úkol, abych se podívala po tom, jak vypadají skalní výchozy na německé straně, tak jsme jeli. :) Nejprve do Hřenska, kde jsme překročili státní hranice - to je taková pohoda, když člověk projede a nemusí nic. :) Kousek za Schmilkou jsme nechali na placeném parkovišti auto (ach jo, ty parkovací automaty v němčině jsou docela záludné;)). Pak už jsme stoupali do skalního města Schremmsteine.

Trochu jsem nepochopila německý zobrazení cest na mapách... Přišlo mi, že některé oficiální cesty v mapě nebyly zakresleny... i když kdo ví, jestli byli oficiální, když ani já ani Jirka neumíme německy takřka ani slovo. ;) ... Taky se mi velmi líbilo značení přímo v terénu, těch značek na stromech u nás máme teda víc, to se musí nechat. :))

Museli jsme zdolat značné převýšení, protože zelená turistická trasa vede mimo jiné po schodech, které jsou nápadně dobře udržovány a působí jako by do zdejí přírody zas tak úplně nezapadaly... U nás takové turistické rozmazlování neznáme. ;) První naší vetší zastávkou (svačinovou) byla vyhlídka Kleine Bastei, která umožňuje pohled na hluboký kaňon Labe se skalními kulisami kolem. Nachází se 276 m.n.m. Takovouhle vyhlídku jsem tedy ještě neviděla (a to jsem vlastně ještě nevěděla, co mne čeká dál a výš:)).

Labe z vyhlídky Kleine Bastei (foto: Jirka)

Odbočka k vyhlídce byla velmi vydařená, opravdu hezké místo, ale bylo na čase vyrazit dál, takže jsme se stále drželi zelené značky a stoupali výš a výš. Co chvíli jsme pro jistotu kontrolovali mapu, abychom neodbočili někam špatně a trochu jsme si u toho zanadávali na značení... :) Proč jenom nejsou značky u míst, kde z hlavní cesty odbočuje jiná... to si pak nějak nejde být jistý, jestli jdeme správně. Ale asi jsme šli tam, kam jsme chtěli jít - stále dál po zelené a když jsme vylezli obzvlášť prudkou část, odměnou nám byla další parádní vyhlídka, která je o kousek dál. Breite Kluft je v nadmořské výšce určitě přes 400 m, přesný údaj jsem nikde nenašla a GPSce úplně nevěřím. ;) Vyhlídka nabízí pohled na amfiteátr skal, který se otevírá směrem k Labi, ale to odsud už vidět není. Velmi krásně jsou zde odkryty vrcholové partie skal, které jsou rozbrázděné dešťovou vodou do různých kanálků a jamek - tomu se říká pseudoškrapy. ;)

Vyhlídka Breite Kluft (foto: Jirka)

Breite Kluft je opět dalším z míst, kde by člověk mlčky hledíc na tu krásu mohl strávit mnohem více času... Zvláštní je, že na takových místech potkáváme velmi málo lidí - i když to asi bylo tím, že ještě nebyla sezóna a byl všední den. Potkali jsme se ale s konipasem bílým (Motacilla alba). :) ... Ale když tak přemýšlím o těch německých turistech, stejně se mi na nich velmi líbí, že pozdraví každého, koho potkají a ještě se na něj usmívají. :)

Konipas bílý (foto: Lenka)

Z Breite Kluft jsme pokračovali dále po modré značce přibližně východním směrem a za pár stovek metrů jsme modrou vyměnili za žlutou. A pak se to stalo... V domnění, že jdeme stále po žluté jsme uhnuli a šli jsme po nějaké cestičce... Do teď nechápu, jak je možné, že jsme se na žlutou zpátky napojili, aniž bychom se museli vracet nebo nějak výrazněji bloudit. :) Kousíček jsme se vrátili po žluté zpět a docela se to vyplatilo, protož se nám naskytl pohled na údolí a osamocená skály Hoher Torstein a Falkenstein.

Pohled na Hoher Torstein a Falkenstein (foto: Jirka)

Při pohledu na tento obrázek houby mne teď napadl ještě jeden rozdíl mezi Němci a Čechy - a to ten, že lesy byly plné hub a borůvek. Vypadalo to totiž, že je nikdo neuzobává... tedy až na mne. ;))

Rostly! (foto: Lenka)

Další kroky našich nohou nás posouvaly dál a dál po žluté (teď už jsme se jí ostražitě drželi a nemínili jsme se jí jentak lehce vzdát;)). Byli jsme ještě na jedné vyhlídce, jejíž jméno jsem nikde nenašla, poskytovala zase jiný pohled na skály Falkenstein, Hoher Torstein a další. Ve vrcholových partiích bylo v pískovci mnoho žil, by mě teda zajímalo, kde se tam vzaly!:) Krom žil v pískovci jsme se tu setkali i s lehkým deštíkem, který nás donutil vzít si bundy... A pak se cesta začala sklápět do údolí, při kterém jsme se mohli kochat pohledem na skalní stěnu Affensteine, která byla pro změnu trochu hladká na můj vkus. :)

K naší žluté značce se přidružuje čárkovaná zelená a zanedlouho jsme na rozcestí, kde bychom se měli rozhodnout, kam půjdeme dál... Jestli okružní trasu, která je o dost delší nebo se už začneme zvolna vracet a při té příležitosti se mrkneme ještě na jednu vyhlídku... ??... Zřejmě vyhrála lenost a pocit, že přece nepůjdeme ještě tak daleko, takže jsme zvolili mrknutí. :) ... Akorát to mrknutí nebylo jen tak - všechny ty metry, co jsme slezly dolů jsme teď museli zase pracně vydobýt na velmi strmém terénu, protože většína cesty vedla po železných žebřících takřka kolmo vzhůru. Docela jsem to proklínala! :) ...

... a pak jsme byli na Schrammsteineaussicht a mne veškeré negativní pocity opustily... Ve výšce 417 m.n.m. je vyhlídka ze všech nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Ve chvíli, kdy se vzdálila početná vesele švitořící skupinka Němců, nemělo toto místo naprosto chybu. Až ohlušující ticho, záplava skal, zeleně... ani slovy se to vyjádřit nedá...

Kulisa skal z vyhlídky Schrammsteuneaussicht (foto: Jirka)

Ani nevím, jak dlouho jsme tu zůstali, mám totiž dojem, že tu čas běžel nějak pomaleji a přitom člověk neměl ani trochu tendence hlídat si jeho chod - jako by na vyhlídce Schrammsteine ani žádný čas nebyl. :) Malou nápovědou, že se připozdívá bylo slunce klesající k západu, které už už vykukovalo z mraků... Ale nedokouklo, škoda. :) Chtěla bych se sem vrátit na podzim, když je krajina rozehřátá odstíny teplých barev, to musí být vskutku paráda největší. :)

Labi proti proudu - z vyhlídky Schrammsteineaussicht (foto: Jirka)

Z vyhlídky jsme už rychleji mířili k autu, přece jenom čas existoval a bylo už po sedmé hodině, tak ještě aby nás tu zastihla tma. :) Dostali jsme se neznačenou a přesto značenou cestičkou klikatící se, padající a zase rostoucí mezi skalami až jsme došli na modrou - vlastně je to ta samá, kterou už jsme dnes šlapali, ale o asi dva kilometry dál... Po modré jsme došli k vyhlídce Breite Kluft a od ní jsme se už vraceli stejnou cestou k autu a za šera jsme německou stranu skal opustili...