Terén - České Švýcarsko III.

Ke konci srpna opět nastal čas, kdy jsme se vydali do Českého Švýcarska za terénními geologickými pracemi... Vzali jsme to trochu odpočinkověji a spíš jako dodělání restů, které jsme si nadělala minule;))

První den jsme se až do tmy plahočili v lesích mezi skalami u Všemil, ale odměněni jsme byli - koukli jsme se na západ slunce vedle Růžovského vrchu, pěkný červánky byly:). Při odjezdu jsme si všimli nějakého divného zvuku u auta - a ejhle, v přední pneumatice jsme měli šroubek...

Šroub mohl za to, že jsme se výjimečně nevydali mezi skály, ale nejprve jsme jeli "na výlet" do Rumburka - teda spíš do pneuservisu, ale čekali jsme na opravení autíčkovy nožičky, takže jsme měli i čas, abychom se porozhlídli po centru města:) Město se mi moc líbilo, má hezký ráz...

Nejstarší zmínka pochází z roku 1298, ale je pravděpodobné, že historii má delší. Byla to tržní osada na tzv. Solné stezce. Prvními majiteli byli Berkové z Dubé, potom následovali rody: Schleinitzové, Strehlitzové a Kinští.

Znak města pochází z roku 1587, kdy dal městu 17. prosince privilegium samotný císař Rudolf II. V roce 1681 byl vybudován morový sloup, kolek kterého později byly doplněny další sochy (v letech 1724-1774).

Náměstí v Rumburku (foto: Jirka)

Nejvýraznější památkou a skvostem Rumburka je bezesporu loretánská kaple. Postavena byla v letech 1704 - 1709 a je celá tvořena pískovcem (oproti italskému originálu, jenž je z mramoru). Postavit ji nechal kníže Antonín Florián Liechtenstein a jedná se o nejseverněji položenou Loretu jak u nás, takm i v Evropě.

Uvnitř je plastika Černé Madony s dítětem, které byla zhotovena v Římě v roce 1694 a vysvěcena papežem Innocencem XII. Na vnější výzdobě se podílel sochař Jan František Bienerth, jehož sochy jsou umístěny před klášterem.

Škoda, že toho času nebylo více, protože Rumburk a jeho okolí by jistě stály za bližší prozkoumání... Tak snad někdy příště... Ale práce volala:)

Loreta v Rumburku (foto: Jirka)

Po prohlídce města a následného převzetí uzdraveného vozítka jsme se vydali do terénu. Pokračovalo se v již započatém profilu nedaleko Jetřichovic. Bohužel jsme měli smůlu ve vybrané cestě při skále a tak asi za tři hodiny, kdy jsme zjistili, že tudy cesta nevede jsme museli znovu na začátek - vybrat jinou a přístupnější cestu nahoru. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme přišli na to, že stačilo na počátku dnešního profilování popovylézt o trošku výš a měli sme cestičku podél skály tak pohodlnou, že se nám o takové doposud ani nezdálo:)... (Lenka: Chápu, že to je blbej psychologickej moment, kdy se člověk vrací zpátky, ale myslim, že se zase nestalo nic tak děsnýho... asi jsem už zvyklá:)) Po této trase jsme vyběhli nahoru tak rychle, že po dokončení dalšího profilu slečny geoložky:) jsme měli ještě dostatek času na užívání si a kochání se podvečerního Českého Švýcarska. Došli jsme na vyhlídku na Vilemínině stěně. Odtud je krásný výhled na nedalekou Mariinu skálu a na Jetřichovice.

A zase naše známá Mariina skála z vyhlídky Vilemínina stěna (foto: Lenka)

Po zdržení se na tomto místě následovala pohodlná procházka dolů do Jetřichovic a cesta do Krásné Lípy - místa našeho momentálního přebývání. Po absolvování malé večerní zastávky v příjemné restauraci v Chřibské a následném regenerování se jsme se probudili do dalšího dne...

V plánu bylo jak jinak než zpracování dalšího profilu v lokalitě Chřibské Kamenice nedaleko Rynartic. Při putování okolo zdejší říčky a hledání dalšího rozdělaného profilu, u kterého stačilo pouze navázat v již započaté práci mi bylo sděleno, že bude lepší začít nový, že navázání by už nemuselo být přesné... Tuto informaci sem nesl trošku nelibě, ale statečně, když jsem, pokud si dobře vzpomínám, tuto skutečnost snad nedával nijak zvlášť najevo:) (L: Tak to nebylo, prostě to dál nebylo přístupný a na nohou přísavky nemám:)). Vykompenzování této újmy spočívalo v pomalém a důkladném prozkoumávání této lokality hledáčkem mé zrcadlovky:) (L: Jojo, těď pravdu má;))

Chřibská Kamenice nedaleko Rynartic (foto: Jirka)

Nakonec se zkoumaná skála našla, cestička na vrchol se také našla - pro jistotu dopředu, aby jsme předešli problému, který nás potkal předcházející den:) a kýžený geologický výzkum tudíž zdárně proběhl... Myslím si, že dokonce v rekordním čase... Pro mě jako nosiče, zapisovatele a člověka geologií nepostiženého nastaly i jisté chvíle, které mě mile překvapily. Při asi tak tříhodinovém výstupu a zapisování poznámek, které na mě slečna Lenka dosti rychle chrlila (nebo je mé psaní pomalé?:)) a psaní pořád dokola jemnozrnné, hrubozrnné, příměsi atd..., kdy člověk vidí jen a jen skálu... stejnou skálu:), tak najednou je zde krásnej pět centimetrů dlouhej křemen, co ze skály trčí... Geologové se jistě jen pousmějí:) (L: Pět centimetrů neměl, to přeháníš, ale o tom ta geologie trochu je... o tom bejt celej den u jedný skály... si časem zvykneš;))Po úspěšném zprofilování další stěny následovala cesta do našeho dočasného příbytku:)

Probuzení do dalšího dne bylo velmi rychlé s již následným balením, vyklízením našeho pokojíčku a rozmýšlením a plánováním jak zakončíme poslední den v Českém Švýcarsku. Tento den se nenesl již v duchu pracovním, ale v duchu výletním. Po zkonstatování a shodnutí se, že v tomto počasí si rozhled z Děčínského Sněžníku moc neužijeme, rozhodli jsme se navštívit místo, kde se vlévá Jetřichovická Bělá do Kamenice - a kde se nachází stavba jménem Dolský Mlýn. K Dolskýmu mlýnu se jde asi tak dvoukilometrovou cestou podél již zmíněné Bělé. Neuvěřitelně čistá říčka se klikatí podél cesty a procházka je to velmi příjemná...

Jetřichovická Bělá kousek před vtokem do Kamenice (foto: Jirka)

Místečko je to rozmanité... Nejprve jsem si prozkoumali okolí, kde je pár věcí, co za vidění stojí. Můžete se kochat soutěskou podél Kamenice, kde trasa je různorodá - stezka vede po vytesaných schůdkách ve skále, když přejdete po mostě přes Kamenici a dostanete se kolem Královského smrku a křížku u něj k místu, kde jsou zbytky (základy) kamenných domů, u nichž jsou patrné ještě vstupy do sklepů. Jistě se na toto místo ještě vrátíme...

Most přes Kamenici nedaleko Královského smrku (foto: Jirka)

Křížek u Královského smrku (foto: Jirka)

Pak už naše nožky směřovali k cíli výpravy... Dolský mlýn je poprvé zmiňován v roce 1515. Od roku 1814 se v něm pálila kořalka a rokem 1881 začala turistická éra zahájením provozu na lodičkách Ferdinandovou soutěskou mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem. Dneska je z mlýna pouze rozvalina. My jsme sem dorazili bohužel v době, kdy se zde natáčí (pohádka Peklo s princeznou), mlýn jsme viděli pouze z dálky. Je to ale rozlehlé místo a tak zde můžete trávit více času.

Dolský mlýn na řece Kamenice (foto: Jirka)

Po skončení prohlídky místa jsme se pomalu pěšky odebrali zpět do Jetřichovic k zaparkovanému autíčku a odjeli do našeho středočeského... no...ehm...prostě domů:) a tak skončila naše další v pořadí třetí geologická výprava:)).

Tohle se mi líbí, jak se v rozepsaném textu přidal do psaní Jirka - někde to ale nešlo nechat bez komentáře;) To aby nedocházelo k matení čtenáře, přehánět se nemá:))).

Zámek Konopiště

Konopiště původně byl hrad - založen asi b roce 1294 pražský biskup Tobiáš z Benešova. Původní stavba se podobala francouzské pevnosti a měla parkán, obranné věže, čtyři brány a padací most. Od roku 1327 patřila stavba Šternberkům a to po necelých 300 let. Mezi 17. a 19. stoletím se Konopiště ocitá v držení např. Hodějovských z Hodějova, Albrechta z Valdštejna (jen na krátkou dobu), Michnů z Vacínova, Vrtbů z Vrtby, Lobkoviců atd.

Konopiště v odstínech šedi (foto: Lenka)

Přestaveb se budovy dočkaly už koncem 15. století Jiřím ze Šternberka a pak také počátkem 17. století za vlastnictví Hodějovských z Hodějova. Vrtbové pak v 18. století budovy proměnili podle renesanční módy a zvyklostí.

V roce 1887 koupil panství František Ferdinand d'Este, budoucí následník císařského trůnu. Stal se posledním majitelem, nechal zámek přestavět a okolí nechal upravit jako parky a zahrady (z jeho popudu byla založena Růžová zahrada). Do zámku umístil rozsáhlé dědictví i svoje vlastní sbírky. Do dnešní doby se zachovaly interiéry v podstatě tak, jak je František Ferdinand zanechal (28. června 1914 byl na něj a jeho ženu Žofii spáchán atentát v Sarajevu, což byla záminka k rozpoutání světové války - ale to snad všichni ze školy víme).

V roce 1921 přešel zámek do vlastnictví státu, ale za II. světové války zde byl hlavní štáb jednotek SS. Po osvobození byl zámek opět zpřístupněn veřejnosti.

Dnes Konopiště nabízí několik prohlídkových okruhů (salony severního křídla, salony jižního křídla a soukromé pokoje Františka Ferdinanda) během kterých máte možnost vidět sbírky loveckých trofejí z celého světa, soubory zbraní a brnění, ale i nábytek a vycpanou medvědici Dášu... Dalšími místy, která můžete navštívit, jsou muzeum sv. Jiří, Střelnice, skleníky a jsou tu pořádány různé výstavy.

Zámek z pohledu od rybníka (foto: Lenka)

Okolí Konopiště nabízí krásnou procházku okolo Konopišťského (zámeckého) rybníka... A dlužno dodat, že je tu krásně v kteroukoliv roční dobu... :))

Zámek Dobříš

Ostuda byla napravena a já jsem se poprvé za život podívala na kompletní prohlídku "našeho" zámku:) A byla jsem poměrně mile překvapena, hezký to bylo:)

Nejstarší písemná zmínka o Dobříši pochází z roku 1252, kdy tu na dřevěném opevněném dvorci sídlil král Václav I. Opevněný hrádek, nazývaný Vargač, se dodnes vypíná na skalním ostrohu nad Huťským rybníkem. V roce 1340 byla dřevěná stavba přestavěna na kamennou. V roce 1367 Karel IV. přenesl úřad královského lovčího právě na Dobříš. Za husitských válek (r. 1421) byl hrad i s podhradím vypálen. K rozkvětu došlo až v dalším století a v roce 1567 se Dobříš stává městečkem.

Dobříšský zámek - pohled z francouzského parku (foto: Jirka)

V poslední třetině 16. století přestal hrad stačit dobovým požadavkům a bylo vybudováno nové sídlo. V roce 1630 bylo dobříšské panství prodáno nejvyššímu lovčímu Bruno Mannsfeldovi, ale v té době tato oblast byla drancována válkami a silně neprosperovala. Mannsfeldi dali zámek přebudovat do barokní podoby a také nechali vybudovat loretánskou kapli před zámkem.

Dobříš ale neměla ještě dovršeno svých tragédií, v roce 1720 vyhořel zámek a část městečka. Z této doby také pochází klikatice silnice před zámkem - původně prý vedla rovně okolo vstupu:). Zámek byl v letech 1745 - 1765 zrekonstruován do rokokové podoby, která se zachovala do dnešní doby. Současně byl hrádek přestavěn na sýpku, což asi byl počátek konce Vargače, který je dnes zchátralý... Škoda...

Bývalý lovčí hrádek Vargač od Huťského rybníka (foto: Jirka)

O deset let později od přestavby zámku došlo ke spojení rodu Mannsfeldů z Dobříše a Colloredů z Opočna, tak vznikl rod Colloredo-Mannsfeld ;). V roce 1945 byl zámek zestátněn, ale dnes už opět majitelem zástupce rodu - Jerome Colloredo-Mannsfeld.

Součástí zámeckého komplexu je nádherný francouzský park, který je typický buxusovými bludišti, sochařskými díly... Hlavní dominantou je ale fontána Napájení Heliových koní a za ní je ještě oranžerie, kde bývala malba, která měla navozovat dojem, že jsou v dálce ještě další budovy. V současné době dochází ještě k restaurátorským pracím na samotném sousoší koní, ale větší část fontány je opět na svém místě. Je radost vidět tuhle nádheru probouzet se k životu:)

Fontána Napájení Heliových koní a v pozadí oranžezie (foto: Jirka)

Sochy pocházejí od Ignáce F. Platzera a jsou z let 1760 - 1765. V letech 2002 - 2006 probíhaly opravy fontány samotné a od roku 2007 do dnes se restauruje sochařská výzdoba. Jedná se o ženské postavy Néreidek s květy a čelenkami ve vlasech a soch Poseidona (s korunou, v budoucnu by opět měl mít trojzubec) a Nérea s věncem z mořských řas (původně i s veslem). Časem bude ještě instalováno sousoší dvou Tritónů a párem koní boha Hélia... Na restaurování soch pracoval a pracuje akademický sochař a restaurátor Jan Vích a za to mu patří velké dík. Jistě je to namáhavá práce, ale je krásné vidět, jak se vrací zašlá krása uměleckým dílům...

Socha Nérea s věncem z mořských řas (foto: Lenka)