PR Pavlínino údolí

Druhý den už počasí nevypadalo laskavě jako předchozího dne, ale co jsme měli dělat. Sbalili jsme gamu, sešit, propisky, vysunovací metr a hodně jídla. :) Auto jsme nechali kousíček od hranice přírodní rezervace... Pšššt, to by se asi nemělo. I když my jsme měli povolení k vjezdu, no jo... do národního parku a tohle je už území CHKO. Takže pššt a nikdo nic neví, jo? ;) Přírodní rezervace Pavlínino údolí byla vyhlášena 3. ledna 1993 a zaujímá plochu 183 ha.

Vyznačení hranice přírodní rezervace

... Jo, ve výčtu těch sbalených věcí mi chyběla jedna- GPS, kterou jsem zapomněla na palubní desce krásně všem na očích. Hm, sice jsme nepředpokládali, že by kolem chodilo hodně chamtivých lidí, ale stejně je to docela provokace, tak jsem Jirku vyslala, aby se pro ní vrátil a já jsem zatím čekala pod převisem s batohama. ;) A abych se nenudila, fotila jsem okolní přírodu - zastoupenou tady malinkatou ropuchou. :) Nemohla jsem si u toho nevšimnout, že pomalu začalo krápat. :(

Úzká rokle vybíhající k hlavnímu údolí

Žabička

Přírodní rezervace tu byla vyhlášena kvůli ochraně až 120 m hlubokého údolí, které tu vyhlodala řeka Chřibská Kamenice ve svrchnoturonských pískovcích (stáři svrchního turonu si troufám uvádět s jistotou na základě svého "výzkumu" :)). Síla vodního živlu se tu projevuje stále... Něco mi na tomhle místě nesedělo a až za chvíli mi došlo, že to je hlavně proto, že tu chybí těžká kovová lávka, kterou jsme tu asi třikrát už dříve viděli. Stržen byl při bleskové povodni v roce 2010, stejně jako ještě další dva mostky na trase vedoucí údolím. Zanedlouho po naší návštěvě tu byly mostky znovu postaveny, takže od října je trasa znovu průchozí.

A kde je most??

Síla vody při povodni

Údolí bylo původně zarostlé jedlo-bukovým lesem, který byl později částečně nahrazen smrkovou monokulturou. Jsou tu ale i borovice, olše, jasany a vrby. Ze vzácnějších druhů rostlin tu jsou např. žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), dymnivka dutá (Corydalis cava), podbílek šupinatý pravý (Lathraea squamaria), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), osladič obecný (Polypodium vulgare), mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), prvosenka vyšší (Primula elatior), udatna lesní (Aruncus vulgaris) a přeslička luční (Equisetum pratense). Rovněž tu žijí zajímavé druhy živočichů - v potoce to jsou mihule potoční (Lampetra planeri) a pstruh potoční (Salmo trutta), z ptáků jsou tu zastoupeni konipas horský (Motacilla cinerea), skorec vodní (Cinclus cinclus), ledňáček říční (Alcedo atthis) a čáp černý (Ciconia nigra). Ze savců tu žijí třeba vydra říční (Lutra lutra), netopýr vodní nebo kamzík horský (Rupicapra rupicapra). Nevybavuji si, že bychom tu nějaký z těchto druhů viděli... takže nejexotičtějším úkazem pro nás zůstane skupina turistů v růžových pláštěnkách. ;))

Podzim pomalu přichází...

Poklidné vody Chřibské Kamenice

No jo, nedalo se nic jiného dělat, než začít rychle pracovat, abychom toho stihli co nejvíc, než se rozprší. ;) Na této lokalitě to bylo malinko horší s vzpomínáním, kde že jsme to měřili ten profil. ;) Ale snad se podařilo. ;) 

UFO nebo pavouček?? :)

Jak čas plynul, stále houstly dešťové kapky. Při práci nám to nevadilo, protože jsme měřili v převislé části skal, kde na nás nepršelo. Takže první část profilu jsme proměřili v pohodě, akorát v té druhé už to moc příjemné nebylo, protože zrovna dost pršelo. Asi půl hodiny jsme čekali pod převisem, jestli se počasí neumoudří a po telefonické konzultaci s někým, kdo koukal na radar, jsme se sbalili a vydali se pryč. Nemělo to cenu. 

Za dobu, co jsme byli u skal, jsme si ani nevšimli, že se stačila vyrobit taková nepříjemná mlha. V tu chvíli to vypadalo opravdu nepěkně a podzim už ťukal na dveře. :)

Mlha :)

Cestou na Správu nám to nedalo a zastavili jsme se v Rybništi u kostela, kolem kterého jsme celá léta (jo, to už jde po pár terénních sezónách říci:)) a nikdy jsme se tam nezastavili. A mezitím získal kostel novou velmi divokou fasádu. :) Kostel sv. Josefa byl vystavěn mezi lety 1909 a 1911 a je postaven v secesním slohu, takových budov v České republice rozhodně není mnoho. Stavitelem byl Antonín Möller z Varnsdorfu. Osobně se teda domnívám, že by kostelu slušela trochu střídmější barevná kombinace než zeleno-modrá. :)

Kostel v Rybništi

Zabalení do nepromokavých bund a s deštníkem na hlavou jsme se prošli kolem kostela a pak jsme zas urychleně zalezli do suchého auta a frčeli jsme na naše dočasné bydlení. :) Trochu nezvyk vracet se tam za světla... Ale co dělat, když počasí nepřeje. :)

___________________________________________________

Ráno počasí vypadalo o něco lépe. Zaplatili jsme ubytování a rychle jsme jeli do terénu, původně bylo potřeba změřit ještě další dlouhý profil u Pravčické brány, ale to bylo toho dne nereálné, tak jsme jeli opět do Pavlínina údolí doměřit alespoň druhou část profilu, aby bylo alespoň něco pořádně. :) Nakonec se nám to povedlo, ale chvílemi bylo potřeba si nad hlavou opět držet deštník. Hlavně aby sešitek nenamokl. :) 

Není to ale v takovém počasí rozhodně nic, co by nás těšilo... ani nebylo žádné teplo. Tak jsme se alespoň utěšovali myšlenkou na něco teplého, na co jsme si chtěli dojít, až skončíme. No jo... ale v Jetřichovicích, které byly nejblíže, jsme nepochodili. Takhle v pondělí v září už tu moc živo není. :) Námi vybraná hospoda byla zamčená a na vratech jsme se dočetli tohle. :D ... Ale mám dojem, že jediná otevřená restaurace byla právě ta naproti, tak jsme dali na negativní reklamu a radši jsme jeli pryč. :) 

Rada na závěr :)

Znáte to - asi to bude zákon nějakého velkého škodolibníka - když se člověk odhodlá, že teda pojede domů a po pár kilometrech přestane pršet a skoro i začne vykukovat sluníčko? :) Nám se to stává docela pravidelně, vždycky pak mám pocit, že jsem měkká a měla jsem ještě vydržet. :)) ... No, vracet už se nemělo cenu, čekalo nás velké kafe v České Lípě a pak pohodová cesta domů. :)

Další informace:

- cs.wikipedia - přírodní rezervace Pavlínino údolí, obec Rybniště

- oficiální stránky obce Rybniště

Zapadající slunce na Vilemínině stěně

Je docela fajn po celém dni, kdy člověk pendluje mezi skálama, prodírá se kapradím a klouže po bahýnku a mokrýma klackama položenýma po spádnici, že den zakončí ve zcela jiném duchu:) Je pěkné, když po celém dni s přeháňkovým charakterem se večer sluníčko umooudří a vykoukne alespoň na chvíli:) A nejlepší je, když po celém dni v nevábné rokli, stanete na 439 m. n. m. umístěném skalním ostrohu:)

Pohled z Vilemíniny vyhlídky na Mariinu skálu, Havraní vrch a pod nimi ležící Jetřichovice (foto: Jirka)

Pravdou teda je, že jsme se na Vilemínině stěně ocitli ve chvíli, kdy ještě sluníčko ani zdaleka nesvítilo... Ale my byli trpěliví a ono se nám přece jenom ukázalo! Díky mu :))

Slunce k západu směřující (foto: Jirka)

Krásné zakončení pracovního dne... :)

Jetřichovické vyhlídky

Poslední terénní den jsem si dala za úkol poohlédnout se po nějakých pěkných skalkách v oblasti za Rudolfovým ostrohem... Vyrazili jsme po zelené značce z Jetřichovic. Pozvolna cesta mířila vzhůru, za prudkou zatáčkou je na skále umístěna Kesslerova deska. Rudolf Georg Kessler byl lesní správce a v oblasti Jetřichovicka se zasloužil o stavbu mnoha cest. O kousek dál jsme došli na rozcestí "Pohovka", ale my jsme pokračovali rovně po neznačené cestě... No a to už zase pršelo! :) ...

Za deště jsme si prohlédli okolí předem vytipovaného místa a upřímně řečeno, bylo to nic moc... A ještě neustávající déšť do toho, v tu chvíli to tu vypadalo na velmi nevlídné místo. V jedné rokli jsme našli ve skále vytesaný křížek tzv. Stormův pomníček. Vytesán byl v roce 1855 na památku smrti sedmiletého chlapce, který v lese zabloudil při hledání borůvek.

Stormův pomníček (foto: Lenka)

Brzy déšť ustal a my jsme se vydali zpátky na rozcestí, ale dál jsme se vydali po červené značce směrem k Rudolfovu kameni (ostrohu). Ještě předtím jsme malinko odbočili z trasy a vystoupili jsme na skálu v blízkosti Čertovky (387 m. n. m.) odkud byl ještě neviděný pohled na okolí :) ... Když tak o tom přemýšlím, tak se sem asi ještě vrátím za prací - přece jenom je to docela pěkná skalka. :)

Výhled na Růžák a Koliště (foto: Jirka)

Vyhlídky nad Jetřichovicemi (foto: Jirka)

Po krátké zastávce na Čertovce jsme po chvíli opět stoupali vzhůru, brzy se před námi vyloupla skála. Výstup nahoru je místy docela obtížný (a nebo sestup - alespoň podle toho, jak se tvářila jedna pani, co jsme tu potkali:)). A pak už jsme tam byli - na vrcholku Rudolfova kamene v nadmořské výšce 484 m. Dříve se nazýval Vysoký kámen, ale v první polovině 19. století tu podobně jako na Mariině skále a Vilemínině stěně byl rodem Kinských postaven vyhlídkový altán a skála byla přejmenována podle Rudolfa Kinského. Od roku 1992 se skála pyšní novou stavbou.

Rudolfův ostroh (foto: Jirka)

Na celé skále je nápadné proželeznění některých poloh, které zde vytváří místy velmi byzarní výkvěty, pokličky a roury. :) Sedimenty jsou druhohorního stáří (křída) a železité roztoky jimi pronikaly v době třetihor a vysrážel se z nich limonit (hnědel). Proželeznění značí, že někde v blískosti byl vulkanický zdroj.

Železné krusty na Rudolfově ostrohu (foto: Lenka)

Dále po červené jsme procházeli krásnými reliktními bukovými lesy. V okolí buků dnes jde najít uměle vysazené smrkové monokultury, které s přirozeným lesem velmi ostře kontrastují. Velmi mně překvapila informace, že náprstník červený (Digitalis puspurea) je nepůvodní druh, který se v této oblasti rozšířil až ve 20. století.

Náprstníky (foto: Lenka)

Za další kousek jsme narazili na naši známou odbočku na Vilelmíninu stěnu (439 m. n. m.) a tak jsme nemohli jinak, než se i tam zastavit. :) Původní název je Černá stěna, ale i ona byla přejmenována podle příslušnice rodu Kinských (matky majitele panství). I zde stával v 19. století altán, ten ale schátral a spadl a obnoven už nebyl.

Poslední z vyhlídek nad Jetřichovicemi je Mariina skála (či vyhlídka) ve výšce 428 m. n. m. Původní jméno skály znělo Velký Ostrý, pozdější název je podel Marie Anny Kinské (manželky majitele panství). V roce 1856 zde byl zpřístupněn první jednoduchý přístřešek. Pozdější stavba lehla popelem při požáru v roce 2005 a od roku 2006 se Mariina skála může pyšnit boudou novou. :)

Vyhlídkový altán na Mariině skále (foto: Lenka)

A je to dobře... Mariina skála by bez boudy vypadala poněkud divně... jako v negližé. Že jsme těch výhledů dneska viděli, ale každý je prostě jedinečný a určitě to stálo za to. :)

Rozhled z Mariiny skály (foto: Jirka)

Těším se zase na viděnou... :)

Havraní vrch

Místo u Jetřichovic, kde jsme strávili dva dny koukáním na skály, skalky a balvany (za účelem hodnotného vědeckého bádání... jak je u mne jistě pravidlem ;)), se jmenuje Havraní vrch ... a někdy také uváděné jako Havraní skála.

Okolo tohoto místa jsem vlastně už několikrát obcházela - ať už před lety, když jsme se s přáteli byli podívat na pozůstatky Falkenštejna nebo při výletech či pracovních výpravách na Mariinu skálu.

Falkenštejn je hned na vedlejší skalce a historie osídlení tohoto místa sahá až do 13. století. Hrad měl za úkol střežit Lužickou cestu (dnes Česká silnice). V roce 1428 se hrad stal majetkem Vartenberků, poslední zmínka o jeho osídlení pochází z roku 1457 a neví se, kdy zpustl. Hrad je oficiálně nepístupný, ale co jsme viděli během dvou dnů, co jsme tu strávili, tak sem chodí docela hodně lidí. :)

22. července 2006 na Havraním vrchu vypukl požár, který trval týden a bylo jím zasaženo 20 ha lesa. Naprostá většina stromů, které neshořely hned, brzy odumřela. Místo je na jednu stranu smutným místem - ohořelé kmeny stromů byly nechány na svých místech... Místo je tedy necháno svému přirozenému vývoji, který je pravidelně monitorován. Už po roce od požáru na místě rostly semenáčky stromků a třeba i porostnice mnohotvárná.

... "památka" na požár (foto: Lenka)

Něco se končí... a něco nového začíná... (foto: Lenka)

Rostou tu hlavně pionýrské druhy dřevin - jako jsou břízy a jeřáby... Ale docela dobře se tu daří i semenáčkům borovice vejmutovky, která je známým nešvarem Českého Švýcarska pro svůj neblahý vliv na pH lesní půdy a potažmo na celý les. Požářiště je osidlováno i hmyzem zcela jiných druhů, než se vyskytuje v okolí... tím tedy zrovna nemyslím ty broučky, co jsou na obrázku... ;) Ach jo, ani jsem nenašla, jak se broučci jmenují...

Milujte se a množte se (foto: Lenka)

... Ale zato docela dobře vím, jak se jmenuje ta houbička na dalším obrázku... :D ... Její odér je na mnoha místech u Havraního vrchu hodně výrazný! :)) Hadovka smrdutá (Phallus impudicus) je v mládí dokonce jedlá houba.. uáá, nevim, nevim... ale moc by se mi teda jíst nechtěla. :))

Hadovka smrdutá (foto: Lenka)

Strávili jsme na Havraním vrchu dva pěkné dny, počasí nám přálo, první den nepršelo ani jednou, i když v jednu chvíli se na nás hnala hrozivá oblaka, ale asi si to na poslední chvíli rozmyslela. :) Když jsme s pracemi pomalu končili, přišlo ale něco vydatnějšího. :) Docela dlouho jsme čekali pod malým převisem, jestli se to nepřežene. A ono kupodivu nepřehnalo, překvapivě. :) Po čase jsme se tedy odhodlali a opustili jsme naše suché stanoviště a nechali se cestou k auto totálně promočit... On totiž ten nový lesík, co tu všude roste je velikostně tak akorát, aby nás od pasu dolů úplně zmáčel. :))

Růžový  vrch v bouřlivých barvách (foto: Jirka)

... Nicméně přejeme lesu, ať se mu daří a ať rychle a zdárně roste do krásy. :) A taky přeju kolegovi z PřF UK, který na Havraním vrchu zkoumá obnovu lesa po požáru a mimo požár, ať úspěšně dokončí svůj výzkum. :)

Pastva v Chřibské :)

Asi nemá cenu ukazovat tu fotky, jak vypadá "ošklivé počasí v ošklivém terénu"... Respektive počasí, když je zamračeno a nedá se nijak hezky fotit a ošklivý terén je míněn ve smyslu, že stejně není čas fotit nic jiného než ty pískovce. ;)

Ale večer prvního dne vysvitlo v podvečer slunce zrovna, když jsme byli na večeři v Chřibské a tak jsme se mohli pokochat koníkama na pastvě. :))

Darovanému koni na oko nekoukej :) (foto: Lenka)

Pastva v podání dvou fešáků (foto: Lenka)

Přímý pohled (foto: Lenka)

Terén - III. část

Poslední den jsme si sbalili všechny věci do auta, rozloučili se s Krásnou Lípou a vydali se na nedaleké putování do Labských pískovců - a to rovnou do nejvyšších pískovcových částí:).

Autem jsme vyjeli poměrně dost vysoko, ale přesto se před námi byla ještě docela štreka;) No jo, plošina Děčínského Sněžníku je hodně vysoko! :) Plošina je tvořena (svrchnoturonskými :)) pískovci a má rozměry 600 × 1600 m a mírně se uklání k severovýchodu. Svahy jsou porostlé smrkovými porosty s borovicí, modřínem a bukem. V nejvyšších částech rostou břízy a jeřáby.

Stromy na skalnaté plošině Děčínského Sněžníku (foto: Jirka)

Na úbočích skal jsou četné pseudokrasová jeskyně s fluoritovou mineralizací. Část těchto jeskyní je chráněna jako přírodní památka Jeskyně pod Sněžníkem o rozloze 0,09 ha. Těžba fluoritu tu probíhala v letech 1955 až 1994 a více se o ní dá dozvědět v muzeu v Jílovém... Třeba někdy příště... :)

Bříííížky... :) (foto: Jirka)

Přesto, že na vrcholku plošiny je stromků dost, mnoho stínu nedávají, což jsme posítili doslova na vlastní kůži... :) ... nebo jsme si spíš na to pocítění na Děčínském Sněžníku zadělali a pocítili to až, když už bylo pozdě s tím něco udělat. :) Už cestou se co chvíli otevírá krásný výhled na Děčín, Jílové a okolní kopce. To nejlepší ale bylo stále ještě před námi... Ale rychle jsem se tomu přiblížili a naskytl se nám pohled na štíhlou kamennou 33 m vysokou rozhlednu. Postavena byla v roce 1864 na náklady majitele panství hraběte Františka Antonína Thuna a patří tak k nejstarším v České republice. Věž v nadmořské výšce 723 m. sloužila potřebám zeměměřičů Rakouska, Saska a Pruska. V roce 1992 byla tehdy nepřístupná věž zrekonstruována a znovu zpřístupněna turistům.

Kamenná rozhledna (foto: Jirka)

Z vrcholové části je dokonalý kruhový výhled na českou i německou stranu. Úžasné místo, ze kterého se člověku ani nechtělo odejít :) ... Ale věčně by se tu asi zůstat nechtělo vzhledem k nadmořské výčce a exponovanosti tu musí být asi ukrutné zimy, když je zima. :)

Velkou radost jsme si udělala, když jsem kousek od jednoho ze stolů u bufetu našla několik vypreparovaných zkamenělin druhohorních mušlí. :) Prostě jsem ještě žádné taková pořádné v pískovcích neviděla! :))

Zkamenělý život (foto: Lenka)

Zpátky jsem se vydali po neznačené asfaltce z níž vedla dobočka na úžasnou Drážďanskou vyhlídku, kde se naskýtal opět krásný výhled ... směrem k německým sousedům:) Pak už jsme potrápili kolena a spěchali k autu, abychom mohli popojet jenom o kousek dál a zanořit se zase mezi jiné skály :)

Tiské stěny byly vyhlášeny jako chráněné území v roce 1996 na ploše o rozloze 99,5 ha. O tom, jak se co v Tiských stěnách má, nás poučila velmi aktivní paní v pokladně. :) Vyfasovali jsme plánek a tradá prozkoumávat zdejší roztodivné tvary skal, které jsou pojmenovány často bizarními jmény.

Nejtypičtějsími skalními útvary Tiských stěn jsou Hřib a Želva, které jsou vlastně skoro vstupním místem do skal od turistické chaty. Škoda jenom, že slunce svítilo proti nám, takže máme poměrně netypickou fotku velmi typických skalek :)).

Tiské stěny - Hřib a Želva (foto: Jirka)

První část vede Velkými Tiskými stěnami - respektive v jejich vrcholových partiích, odkud je docela daleký rozhled na vulkanické kopečky Českého Středohoří. Místy jsem si i skoro horolezecky zašmírovala. :))

Vrcholky skal (foto: Jirka)

Obec Tisá horolezeckým očkem spatřená (foto: Lenka)

Zanedlouho turistická značka spadne po schodech dolu a rázem se octneme pod skalami a naskytne se nám pohled na skalní námeštíčka zase z jiné perspektivy:) ... V Tiských stěnách se údajně natáčely Letopisy Narnie, jak nám neopomenula sdělit již zmiňovaná aktivní paní v pokladně. :))

Tady se prý natáčely Letopisy Narnie (foto: Jirka)

Z vyhlídky v Malých stěnách se vyloupne pohled na Velké stěny v pozadí s Děčínským Sněžníkem na jedná straně a výraznou vykloněnou skalkou - Dogou, na straně druhé... A to bylo přesně to místo, kde mi došlo, že jsme toho sluníčka pochytali na svou kůži docela dost a že si tak znepříjemníme několik následujících dní :) Neříká se tomu "prožít něco na vlastní kůži"?:))

Divím se, že jsme se v tom skalním bludišti neztratili, ono je přece jenom dobré se řídit šipečkami:)) ... A zmiňovala jsem se vlastně o jménech skalních útvarů a zatím jsem tu napsala jenom dva... Tak tedy: Obrys Afriky, Zkouška štíhlosti, Pašerácký batoh, Napoleonova bota, Hubený doktor, Kuří nožky, Velryba, Žabí korunka, Zamříovaná jeskyně atd. :)

Tiské stěny (foto: Jirka)

Krásné světlo se vytvořilo při zapadajícím slunci a my jsme v tu dobu projížděli kopečkatou krajinou Českého Středohoří... A Jirka chudák trpěl, že nemohl zastavit a fotit :)) A pak už...

Cesta zpáteční byla doprovázena západem slunce nad Českým Středohořím (foto: Lenka)

... byla jenom tma.