Národní park kolem Pravčické brány

Docela pravidelně jsme s Jirkou jezdili do Českého Švýcarska, kde jsme pracovali na mojí diplomce. No, rok 2010 už se neměl nést v duchu terénního výzkumu, ale spíš sedění na zadku a snaze udělat z toho všeho nějakou smysluplnou práci, která by alespoň trochu důstojně zakončila moje vysokoškolské snahy. :) Snad mi i budou chybět ty nechápavé pohledy kolemjdoucích turistů, kterým prostě nešlo do hlavy, jak někdo může takovou dobu čučet na tu hnusnou skálu z hnusného pískovce. ;) No jo, to už je úděl všech geologů a to nemluvě o tom, když se náhodou provádí nějaké měření pomocí divně vypadajících přístrojů - to je teprve o legraci postaráno. :)

Tento terén tedy byl náš poslední... První den jsme se vypravili do oblasti Pravčické brány, kde jsme se pokoušeli najít přístup na jedno krásné skalní defilé, které je vidět z vyhlídek u brány, nicméně my jsme se na něj ještě nikdy nebyli schopní vyškrábat. :)

Probouzející se kapradí (foto: Lenka)

Auto jsme nechali na parkovišti u Mezní Louky, odkud jsme se po červené turistické značce vydali směrem do skal. Tato část se nazývá už hezkých pár desítek let Gabrielina stezka - byla upravena už v roce 1892 a byla pojmenována podle sestry Edmunda Clary-Aldringena. Stezka je dlouhá 6 km a je nenáročná, protože jde takřka jen po vrstevnici pod hlavní kulisou skal.

Cesta od Mezní Louky (foto: Jirka)

Na skále jsme se setkali se zajímavým druhem hmyzu... a bohužel jsem ani po dlouhém hledání nenašla, o co se jedná. Tak kdybyste náhodou někdo věděl, na co se to koukáme na následující fotce, tak nám to neváhejte napsat do komentáře pod článek. Díky. :)

Dlouhonohý hmyz (foto: Lenka)

Skála (foto: Jirka)

Na následující fotce je svinovací metr - a slouží tam jako měřítko. :) To jen aby nedošlo k omylu, ale nefotím si ten metr protože se mi líbí. ;) Kdysi mi někdo vyprávěl, že použil jako měřítko nůž a kolemjdoucí turista jenom poznamenal, že ten dotyčný musí mít svůj nůž velmi rád... No, možná ano, ale proto si ho nefotil. ;)

Trough Cross Bedding a metr :) (foto: Lenka)

Ještě mě napadá jedna poznámka k národnímu parku - jak je vidět na dvou následujících fotkách, jsou tu všude staré stromy, některé i odumřelé a odstraněny jsou jenom tam, kde vyloženě brání lidem v průchodu nebo tam kde jsou nebezpečné. A je to tak dobře... I když jsme se setkala s pár lidmi, kteří tohle nechápou a myslí si, že se příroda musí podvolovat nám lidem a přitom je to přesně opačně - alespoň v národním parku by to tak mělo být. A osobně si myslím, že je to i hezčí. ;)

Cesta na Pravčickou (foto: Jirka)

Krásný strom (foto: Jirka)

O kus dál jsme prošli kolem Křídelní stěny, což jsou vysoké strmé skály v nadmořské výšce 456 m. Jedná se o masiv pískovce ze tří stran ohoblovaný a dnes má charakteristický tvar křídla, z čehož byl odvozen název této stěny. Od Křídelní stěny je pěkný pohled na další skalní útvar zvaný Homole. O další kousek dál je odbočka z červené značky a vede o kus níž, kde se otevírá úchvatný pohled do Pravčického dolu, což je jedno z výrazných údolí v okolí Pravčické brány.

Vyhlídka na Pravčický důl (foto: Jirka)

Kousek za vyhlídkou na Pravčický důl jsme sešli z turistické trasy a pustili jsme se roklí do prudkého kopce - potřebovali jsme se dostat nahoru a pak se pokusit najít cestu na ty prokleté dosud zapovězené skály. :)

Na začátku léta (spíš pocitově než kalendářně :)) začínaly kvést náprstníky červené (Digitalis purpurea). Jedná se o dvouletou rostlinu z čeledi jitrocelovité. První rok se vytváří jen přízemní listy, druhý rok náprtník vyhání dlouhou lodyhu s hroznovitými jednostrannými květy trubkovitého tvaru, které mají nachovou, růžovou či bílou barvu. Náprstník červený je prudce jedovatá rostlina. Smrtelnou dávkou pro člověka mohou být už jen dva listy, ale pro jejich hnusnou chuť je problém je pozřít... každopádně toxiny obsažené v náprstníku by asi za dvě hodiny způsobily zástavu srdce. Přes silnou jedovatost je náprstník využíván jako léčivka pro přípravu nálevů a tinktury.

Náprstníky (foto: Lenka)

... A opět nevím, co jsem vyfotila. :)) Nikdy jsem nic podobného neviděla, takže kdybyste někdo věděl, copak to je, odkázala bych Vás s velkým díkem na komentář pod článkem. ;)

Dubové balíčky (foto: Lenka)

Ovšem to nejlepší na nás čekalo už o malý kousek dál - takovýhle výhled na Pravčickou bránu jsme ještě nikdy neměla... Tady se 16 m vysoká skalní brána ukázala v celé své kráse a bez lidí. :) Tohle je přesně jedna z těch chvil, kdy jsme byli rádi, že máme povolení ke vstupu do I. zóny národního parku a mohly jsme tohle jedinečné místo spatřit. Prostě paráda.

Pravčická brána z druhé strany (foto: Jirka)

I když byl teprve začátek června, na osluněných vrcholcích skal už místy dozrávaly borůvky. Takže vyfotit - sníst. ;) No... a ty direčky v březovém kmenu, po těch už radši nepátrám, co jsou zač a kdo je způsobil. :) Další kvízové úkol, na které nezním odpovědi, si nechám na jindy. :))

První letošní borůvka (foto: Lenka)

Když příroda dělá malé divy :) (foto: Lenka)

Na vrcholku skal jsme se ocitli kousek od německé hranice a to je velmi zajímavé místo - u nás jsou tam pokácené stromy a mezi rostoucími je hodně břízek, oproti tomu na německé straně jsou jenom buky a hladký upravený les. Velmi vtipné místo. :)

Nebudu prodlužovat napětí. ;) ... Zadařilo se nám a nakonec jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali. :) Hurááá. Co si budeme podívat, z Dlouhodolských stěn byl krásný pohled směrem k masivu, kde je i Pravčická brána a i na Růžovský vrch, od kterého nás odděloval Dlouhý důl.

Pohled z Dlouhodolských stěn, konečně! :) (foto: Jirka)

Na jedné z vrcholových skalek jsem odhalila tu největší Ophiomorphu jakou jsem kdy viděla. Ale abych to uvedla na pravou míru - Ophiomorpha je jedním z druhů ichnofosilií - což jsou stopy po činnosti organismu, které jsou zachovány v sedimentární hornině. Ichnofosíliemi lze nazvat i otisky ploutví, nohou nebo podobné věci. Ophiomorphy jsou chrakteristické pro mělká mořská prostředí a jsou to obytné komůrky krevetovitých korýšů. Nejzajímavější na nich jsou tzv. fekální pelety, což jsou v podstatě mazlavá hovínka, kterými si krevetky vyztužovaly svoje chodby, aby se jim v sypkém materiálu nebortily. :)

Opravdu velká Ophiomorpha :) (foto: Lenka)

Dali jsme si tu malou svačinu než jsme se vydali na cestu zpátky. V podvečer se vyjasnila obloha a sluníčko začalo nabývat pěkných barev, proto jsme udělali ještě několik obrázků výše zmíněných skalních útvarů. Na fotce pod textem jsou skály kolem Křídelní stěny s Růžovským vrchem v dálce. A na další fotce je skála zvaná Homole... která je ve tvaru... homole. :))

Podvečerní slunce nad skalami s Růžovským vrchem (foto: Jirka)

Homole (foto: Lenka)

No není v Českém Švýcarsku prostě krásně?? :)

Další informace:
- oficiální stránky NP České Švýcarsko

- cs.wikipedia - NP České  Švýcarsko, NPP Pravčická brána, náprstník červený

Jetřichovické vyhlídky

Poslední terénní den jsem si dala za úkol poohlédnout se po nějakých pěkných skalkách v oblasti za Rudolfovým ostrohem... Vyrazili jsme po zelené značce z Jetřichovic. Pozvolna cesta mířila vzhůru, za prudkou zatáčkou je na skále umístěna Kesslerova deska. Rudolf Georg Kessler byl lesní správce a v oblasti Jetřichovicka se zasloužil o stavbu mnoha cest. O kousek dál jsme došli na rozcestí "Pohovka", ale my jsme pokračovali rovně po neznačené cestě... No a to už zase pršelo! :) ...

Za deště jsme si prohlédli okolí předem vytipovaného místa a upřímně řečeno, bylo to nic moc... A ještě neustávající déšť do toho, v tu chvíli to tu vypadalo na velmi nevlídné místo. V jedné rokli jsme našli ve skále vytesaný křížek tzv. Stormův pomníček. Vytesán byl v roce 1855 na památku smrti sedmiletého chlapce, který v lese zabloudil při hledání borůvek.

Stormův pomníček (foto: Lenka)

Brzy déšť ustal a my jsme se vydali zpátky na rozcestí, ale dál jsme se vydali po červené značce směrem k Rudolfovu kameni (ostrohu). Ještě předtím jsme malinko odbočili z trasy a vystoupili jsme na skálu v blízkosti Čertovky (387 m. n. m.) odkud byl ještě neviděný pohled na okolí :) ... Když tak o tom přemýšlím, tak se sem asi ještě vrátím za prací - přece jenom je to docela pěkná skalka. :)

Výhled na Růžák a Koliště (foto: Jirka)

Vyhlídky nad Jetřichovicemi (foto: Jirka)

Po krátké zastávce na Čertovce jsme po chvíli opět stoupali vzhůru, brzy se před námi vyloupla skála. Výstup nahoru je místy docela obtížný (a nebo sestup - alespoň podle toho, jak se tvářila jedna pani, co jsme tu potkali:)). A pak už jsme tam byli - na vrcholku Rudolfova kamene v nadmořské výšce 484 m. Dříve se nazýval Vysoký kámen, ale v první polovině 19. století tu podobně jako na Mariině skále a Vilemínině stěně byl rodem Kinských postaven vyhlídkový altán a skála byla přejmenována podle Rudolfa Kinského. Od roku 1992 se skála pyšní novou stavbou.

Rudolfův ostroh (foto: Jirka)

Na celé skále je nápadné proželeznění některých poloh, které zde vytváří místy velmi byzarní výkvěty, pokličky a roury. :) Sedimenty jsou druhohorního stáří (křída) a železité roztoky jimi pronikaly v době třetihor a vysrážel se z nich limonit (hnědel). Proželeznění značí, že někde v blískosti byl vulkanický zdroj.

Železné krusty na Rudolfově ostrohu (foto: Lenka)

Dále po červené jsme procházeli krásnými reliktními bukovými lesy. V okolí buků dnes jde najít uměle vysazené smrkové monokultury, které s přirozeným lesem velmi ostře kontrastují. Velmi mně překvapila informace, že náprstník červený (Digitalis puspurea) je nepůvodní druh, který se v této oblasti rozšířil až ve 20. století.

Náprstníky (foto: Lenka)

Za další kousek jsme narazili na naši známou odbočku na Vilelmíninu stěnu (439 m. n. m.) a tak jsme nemohli jinak, než se i tam zastavit. :) Původní název je Černá stěna, ale i ona byla přejmenována podle příslušnice rodu Kinských (matky majitele panství). I zde stával v 19. století altán, ten ale schátral a spadl a obnoven už nebyl.

Poslední z vyhlídek nad Jetřichovicemi je Mariina skála (či vyhlídka) ve výšce 428 m. n. m. Původní jméno skály znělo Velký Ostrý, pozdější název je podel Marie Anny Kinské (manželky majitele panství). V roce 1856 zde byl zpřístupněn první jednoduchý přístřešek. Pozdější stavba lehla popelem při požáru v roce 2005 a od roku 2006 se Mariina skála může pyšnit boudou novou. :)

Vyhlídkový altán na Mariině skále (foto: Lenka)

A je to dobře... Mariina skála by bez boudy vypadala poněkud divně... jako v negližé. Že jsme těch výhledů dneska viděli, ale každý je prostě jedinečný a určitě to stálo za to. :)

Rozhled z Mariiny skály (foto: Jirka)

Těším se zase na viděnou... :)