Slovensko - Juráňova dolina a skanzen

Ráno jsme se konečně podívali, jak to po okolí vypadá. :) A vypadalo to náramně, zvlášť to sluníčko a vymetená obloha vypadaly hodně zajímavě. :)) Zdá se, že Slovensko je krásné. ;) Nebo minimálně toho dne ty kopečky nad Zubercem... Lyžovat se tam musí taky pěkně. :)

A co že to Zuberec vlastně je? Je to obec na okraji Západních Tater (Roháče jsou jen jednou částí) a nachází se při okraji Tatranského národního parku (TANAP). Obec se rozkládá přibližně v nadmořské výšce 750 m a žije tu asi 1850 obyvatel (údaj z roku 2005,  takže teď to bude asi o něco více). Název obce je odvozen, jak správně tušíte, od zubra - ten žil kdysi dávno i v oblasti Roháčů. 

Ranní pohled z okna (foto: Lenka)

Druhý den jsme se rozjížděli pomalu, žádný stres... :) Snídaně proběhla v klidu, pak jsme si sbalili věci a jsme jeli do Oravice, odkud jsme vyrazili na kratší procházku po červené značce Tichou dolinou. Stezka vede z části po asfaltce údolím řeky nazvané Oravica, pak se cesta stočila na louku, kde kvetly ocúny jesenní... tedy asi by kvetly víc, kdyby louka nebyla nedávno posekaná. :) Tady jsme si za pochodu chvíli házeli frisbeečko, teda já stylem na levoně, ale to neva, byla to sranda. :)

Ocún jesenní (foto: Lenka)

Hlavním cílem naší malé procházky byla Juráňova dolina, což je úzká a hluboká část údolí Juráňova potoka, spodní část se nazývá Tiesňavy. Dolina je součástí národní přírodní rezervace... takže se to tu jmenuje po slovensky: národná prírodná rezervácia Juráňová dolina. :) NPR byla vyhlášena v roce 1974 a zaujímá rozlohu 434 ha. Chráněno je tu geomorfologicky pestré údolí, kde se vytvořilo rozmanité společenství horských a vysokohorských druhů vápenomilných rostlin. 

Cesta vede kolem potoka, občas jsou tu dřevěné žebříky a místy i řetězy, pomocí kterých se dá přitáhnout, ale není tu žádný extra náročný terén. Potok je místy dost prudký a vytváří i malé vodopády a peřeje. Voda je křišťálově čistá... radost pohledět. ;)

Juráňova dolina  (foto: Lenka)

Z chráněných druhů tu jsou zastoupeny např. protěž alpská (Leontopodium alpinum), střevíčník pantoflíček (Cypripedium calcaelus), koniklec slovenský (Pulsatilla slavica), dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), dřípatka karpatská (Soldanella carpatica), tučnice alpská (Pinguicula alpina) nebo prvosenka lysá (Primula auricula). Škoda jenom, že nevím, jak se jmenují kytičky, co jsem tam vyfotila. :)) Jo, k tomu focení - Jirka pořád čekal, až budou nějaké výhledy, takže dopoledne ani foťák nevyndal... A přitom dolina byla taaak pěkná. :)

Květinka (foto: Lenka)

Přes Tiesňavy byl mezi lety 1885 - 1886 vybudován most, který tu zůstal až do první světové války. Most byl  dlouhý 983 m a sloužil k převážení dřeva. Dnes je tu zachováno několik původních nosníků. Ale teda mám dojem, že to nejsou ty, co jsou na obrázku pod tímto textem. Ale to je vcelku jedno. :)

Potok v Juránově dolině (foto: Lenka)

Ze zvířat se tu dají potkat datel černý (Dryocopus martius), skorec vodní (Cinclus cinclus), orel skalní (Aquila chrisaetos), krkavec černý (Corvux corax), zedníček skalní (Tichodroma muraria). Z velkých savců tu jsou jelen lesní (Cervus elephus), srnec obecný (Capreolus capreolus), rys ostrovid (Linx linx), vlk obecný (Canis lupus) a dokonce i medvěd hnědý (Ursus arctos). Medvěda jsme naštěstí nepotkali... jenom tenhle divný hmyz s průsvitnými žlutými křídly. A opět nemám tušení, co je to zač. :) 

Žlutokřídlý hmyz :) (foto: Lenka)

Rozcestník Sedlo Umrlá je v nadmořské výšce 980 m a to bylo i místo, kde jsme byli nejvýše. Dali jsme si tu malou svačinku a pak jsme už jen seběhli zpátky do Oravice, kde jsme měli zaparkovaná auta...

Kolem modré turistické značky rostly bodláky, které jsou hojně využívány nejrůznějšími motýly k sosání nektaru. :) Najít se tu daly krásní jedinci... ale i ti, co byli na konci léta a možná i svého života dost potrhaní... Na fotce je třeba babočka paví oko (Inachis io).

... na bodláku (foto: Lenka)

Zaparkovali jsme "doma", chvíli jsme si odpočinuli a pak jsme se už po vlastních vydali směrem Brestová... Zdejší elektrické vedení mě dost fascinuje. :))

Elektrické vedení (foto: Lenka)

Po necelé hoďce jsme došli k Múzeu oravskej dedinky v Zuberci - Brestové... Nejprve jsme ale zalezli do hospody na pivo nebo tu pravú hnědú (Kofolu) a polévku. Však bylo potřeba se posilnit, aby se nám skanzen dobře prohlížel. :) ... Pak už jsme se šli ponořit do historie Oravy. Skanzen vznikl na pastvinách, kde původně nestály žádné domy, postupně sem byly dováženy domy z oravských vesnic a stavěly se přímo na místě. Některé domy jsou odkoupené od původních majitelů a některé jsou jen kopie. Skanzen byl stavěn od roku 1967 - základní kámen byl položen 24. září. :) Areálem protéká horský potok Studená, který je zdrojem vody pro mlýn... Koukám ale, že jsem nevybrala ani jednu fotku, kde by byl potok zachycen. :)

Muzeum pod širým nebem je rozděleno do několika částí, jejich pojmenování bych si dovolila ponechat v původní řeči. :) Jsou to: Dolnooravský rínok, Hornooravská ulica, Goralské lazy, Kostol s cintorínom a Mlynisko. :)

Múzeum oravskej dediny - dolnooravská část (foto: Jirka)

V první části hned za vstupem jsou chalupy z dolní Oravy. V této oblasti se domy omítaly hlínou a bílily vápnem s přidáním jemného barviva. Takže většina domů v této části má charakteristickou nažloutlou barvu omítky a krásnou dřevěnou střechu. První pohled každého musí padnout na vysokou stavbu zvonice, která původně stávala v Záskalie. Postavena byla v roce 1860, ve spodní části bývala požární zbrojnice a obecní archiv. V dřevěné doškové věži je zvon z Kraľovian a na vrcholku cibulové střechy je kovový kohout, který symbolizuje ochranu před požárem. 

Zvonice (foto: Jirka)

Hned vedle zvonice je zemanský dvůr původně z Vyšného Kubína, který se skládá ze dvou obytných částí. Starší část pochází z roku 1752 a byla tu soukromá latinská škola, kterou vedl Absolón Meško, jeden z majitelů dvora. Přední část byla vybudována v polovině 19. století a dnes tam je instalován původní nábytek, který měli doma zemané, kteří se řadí k nižší šlechtě. Do vnitřních prostor domu se dá nakouknout jenom ode dveří - ale tak je to tu ve všech chalupách. Kdyby tomu tak nebylo, umím si představit, že by tu ani nebylo na co koukat. ;)

Vybavení zemanského stavení (foto: Lenka)

Asi nemá cenu popisovat každý z domů, stejně bych se v tom brzy nevyznala. ;) Dalšími objekty jsou třeba mandl, dům drobného rolníka, sýpka aj. Když jsme tu byli, zrovna tu probíhaly ukázky tradičních řemesel, tak jsme třeba narazili na hrnčíře a nebo jsme potkali krojovanou rodinku. :)

Chalupy z dolní Oravy (foto: Jirka)

Kroje (foto: Lenka)

U mostku před potok Studená je bývalý mlýn pocházející z vesnice Novoť. Je tu využívána voda z potoka, která je náhonem přiváděna k mlýnu, kde pohání skoro třímetrové kolo. V mlýně se šrotovalo zrno, ale jen výjimečně se mlela kvalitní mouka. Dneska je tu krčma, tak jsme si dali alespoň zmrzlinu. ;)

Mlýn (foto: Jirka)

Za potokem jsou budovy uspořádané do hornooravské ulice. Většina domů pochází z 15. a 16. století. Při zakládání nových usedlostí dostala každá obec od oravského panstva zakládací listinu, kde byly stanovena základní práva a povinnosti osadníků. Daně se odváděli rychtáři (na Slovensku nazýván šoltýs), který rozdělil půdu osadníkům. Většinou se jednalo o pásy půdy táhnoucí se od potoka k horskému hřebeni. Domy byly stavěny blízko potoka a jak se rodiny rozrůstaly, vytvořila se jakási ulice. Ulice, která je vystavěna zde v muzeu je typickým příkladem řadové zástavby mnoha oravských vesnic.

Dominantním domem je hned ten první na rohu s předzahrádkou a peřinami v okně. :) Jde o usedlost zámožného rolníka z roku 1923, co stávala v Hruštíně. Zajímavým znakem domů z Hruštína jsou dvakrát lomené střechy. U domu je rozsáhlejší dvůr s technickými předměty, které si člověk může sám prozkoumat, což se moc líbilo klukům. :) 

Hornooravská ulice (foto: Lenka)

Květiny... pod okny s peřinami :) (foto: Lenka)

Ve stínu stromů a u vahadlové studně stojí šoltýsky dom pocházející z roku 1928 z Rabčic. Jde o největší obytný dům v muzeu. Uvnitř jsou v několika místnostech instalovány předměty vztahující se k vyšší vrstvě obyvatel. V jedné části je kuchyně s kamny a mnoha předměty denní potřeby. V jiné místnosti jsou obecní míry a váhy. V největší části je úřadovna rychtáře s dlouhým stolem, u kterého zasedala obecní rada. Před tímto domem je základní kámen muzea.

Kuchyně šoltýského domu (foto: Lenka)

V této části jsou dále budovy jako kovářská výheň a hrnčířská pec. Zajímavou stavbou je plátenícká kúria, která je z roku 1790 a stála ve Štefanově. Jde o dům barvířů a obchodníků s plátnem a je to jediná budova postavená z kamene. Dům do dálky září bělostnou fasádou a bíle vymalované jsou i zdi uvnitř budovy a nejsou tu ani dřevěné stropy jako v ostatních domech. Naproti plátenickému domu je velká dvojchalupa v přední části s pavlačí - což je také neobvyklé. Uvnitř jsou vystaveny kresby a fotografie dřevěných kostelů z okolí i zdaleka.

Skoro jako oravská dědinka :) (foto: Jirka)

Hezký interiér se sušenými bylinkami je v kopii zuberecké chalupy z přelomu 18. a 19. století, která byla usedlostí patřící střednímu rolníkovi.

Pec (foto: Lenka)

Kostel sv. Alžběty je obehnán jakýmisi hradbami, kde by normálně býval hřbitov (cintorín), ale tady žádná pohřbená těla nejsou (doufám), protože kostel sem byl přenesen z vesnice Zábřež. Kostel vznikl pravděpodobně začátkem 15. století jako pobočka římsko-katolického kostela ve Veličné. Na přelomu století v něm vznikl krásný malovaný strop s rostlinnými ornamenty. V polovině 17. století za působení protestantů byla ke kostelu přistavěna zvonice a z té doby pochází i renesanční oltář,  křtitelnice a malby apoštolů. Oltářní obraz pochází z roku 1806 a je na něm patronka kostela - sv. Alžběta Uherská. Do kostela se dá nakouknout jenom skrz dveře, ale i tak je to krása.

Dřevěný kostel (foto: Jirka)

V horní části cintorína je malá budova, která sloužila jako márnice - je to kopie budovy, která stála v Racčicích. Do tohoto domku si hrobník ukládal nářadí a když ve vesnici zemřel někdo, kdo nevlastnil dům (žebrák, žoldák atd.), byl uložen do takové márnice. Dnes tu jsou vystaveny kříže a rakve... :)

Mezi kostelem a další budovou je ukázka malého políčka, kde jsou pěstovány typické plodiny pro tento kraj. :) Mak, tekvica, šalát, kôpor, cvikla a třeba ľan. :) ... Tak jsme si zavzpomínali na krtečka, jak ke kalhotkám přišel... A část expozice jednoho z domků byla věnována tomu, jak se upravuje len po sklizni. :)... Jo a nesměl samozřejmě chybět také strašák do zelí, i když asi nestrašil v zelí, ale to nevadí. ;) Slaměné snopy už jenom šikovně dokreslovaly atmosféru... no nejsou skvěle fotogenické? :)

Slaměné snopy (foto: Jirka)

Část pojmenovaná goralské lazy je věnována nejchudším obyvatelům horských oblastí na severním svahu Beskyd. Zastoupeny jsou tu sezónní stavby - salaše, které byly využívány v teplých obdobích roku. Jsou to domky s malou obytnou místností, ale velkým prostorem pro ovce a případně další dobytek. Kolem bývaly pastviny pro krávy a také malá políčka. Je tu rolnická usedlost, koliba a také lisovna oleje. Tuhle část jsme si ale nestačili už moc prohlédnout, tak snad někdy příště. ;)

Za sebe musím říct, že mě to v muzeu hodně bavilo, je skvělé vidět, jak se tu žilo... A je to tu uděláno zajímavě. Měli jsme už málo času, abychom si to prohlédli celé dopodrobna a to je škoda. Řekla bych, že se tu dá v pohodě strávit i celý den. :) Nás by už ale určitě brzo vyhodili, tak jsme radši šli sami. ;)

Jablíčka (foto: Lenka)

Autobus zrovna žádný nejel, ale ono to zpátky do Zuberce není zase tak tragicky daleko, tak jsme šlapali pěkně po svých. Ale ještě jednu malou zastávku jsme měli - u skvělé obří houpačky. :)) Řekla bych, že je je nejzajímavější atrakce, co tu je. :D ... Monika s Kubou jí objevili před lety, když tu byli poprvé a od té doby sem chodí každý rok. :) A nedivím se, je to pořádný zážitek :D Stojí to trochu námahy tenhle kolos rozhýbat, ale stojí to za to. ;)

Mega houpačka (foto: Lenka)

Cestou jsme šli kolem zdejšího kostela, který je zasvěcen sv. Vendelínu. Postaven byl až mezi léty 1929 a 1933 a to hlavně z důvodu nedostatku místa ve farním kostele v sousední Habovce. Stavbu navrhl architekt Milan Michal Harminc. 

Věž kostela v Zuberci (foto: Lenka)

Poté, co jsme si urovnali prostor v žaludku, šli jsme ho nechat zaplnit nějakým dobrým jídlem. ;) Však už byl taky čas na večeři. :) Konečně došlo na halušky a strapačky... A i na Šariš došlo. :))

Další informace:

- oficiální stránky Zuberce - v galerii tam mají krásné historické fotky, určitě stojí zato si je prohlédnout

- Múzeum oravskej dediny Zuberec - Brestová

Prášilské jezero, Poledník a cesta domů

Počasí nás ráno nezklamalo, na stan nám pražilo sluníčko, takže se tam skoro nedalo být, jaké se v něm udělalo horko. :) Snídalo se nám o poznání příjemněji, když jsme se zakempovali s vařičem na blízkém pařezu a uvařili jsme si čaj a ovesnou kaši. Nechali jsme trochu oschnout mokrý stan a mezitím jsme se sbalili... Vždycky mě úplně fascinuje, kolik je člověk schopen si vzít věcí, když jede autem... a jaký je schopen v nich udělat bordel za dva dny. :)

Slunečná ráno v kempu (foto: Lenka)

Po vrácení našeho stanového čísla jsem vyjeli směr Prášily, což bylo asi tak 20 km cesty. V Prášilech jsme nejprve vjeli k parkovišti u archeoparku, ve kterém se dá dozvědět o historii Keltů na českém území. Zní to docela zajímavě, ale my jsme neměli čas sem jít... Takže zase musím použít mé oblíbené: někdy jindy. :) Prášily vznikly při sklářských hutích a první zmínka o nich je z roku 1730. Sklárny zanikly v roce 1823, pak se tu vyráběl ručně papír. Ještě za první republiky mělo místo podobné renomé jako třeba Špindlerův mlýn v Krkonoších, ale po odsunu Němců a zřízení vojenského prostoru Dobrá voda v této oblasti obec téměř zanikla. Oblast byla v té době pro návštěvníky uzavřena, znovu zpřístupněna byla až v 90. letech, kdy se sem vrátil život a Prášily se staly centrem letní i zimní turistiky.

A o tom že Prášily jsou skutečně turistické centrum, jsme se zanedlouho přesvědčili sami. Náš problém č. 1 zněl - kam dát auto?... Parkoviště v Prášilech byla plná, nikde ani místečko... Navíc všude byly značky, že se tu nesmí parkovat mimo vyhrazená místa. Naštěstí o kousek dál bylo ještě parkoviště Slunečná, kde jsme mohli zaparkovat. :) Původně jsme nahoru chtěli jít po červené turistické značce, ale až na místě jsme zjistili, že tahle trasa je zavřená kvůli těžbě dřeva, takže byla jenom jediná cesta nahoru - po žluté, pak po zelené a nakonec i po červené. :)

Část žluté turistické trasy vedla kolem území bývalé střelnice, takže jsme se mohli pohybovat jenom po cestě. Jinak v okolí je nevybuchlá munice... Jo, poslušně jsme šli jen po cestě. :) Alespoň jsem ale mohla mít oči jenom pro orchidejky prstnatce Fuschsovy (Dactylorhiza fuchsii), kterých tu kolem cesty bylo všude mnoho.  

Prstnatec Fuchsův (foto: Lenka)

Cesta jinak nebyla moc zajímavá krom davů lidí, kteří se sem vypravili... Převažovaly rodiny s malými dětmi, těhotné ženy a cyklisté... To trvalo až Prášilskému jezeru, kde jsme dokonce viděli jednu kojící ženu. :)) Prášilské jezero je další z ledovcových jezer, které vzniklo na úpatí hory Poledník a je tu zachováno několik morén a val ze žulových balvanů. Na sz. straně hory se nachází ještě tzv. Stará jímka, kde dnes není voda, ale je také ledovcového původu. Od hladiny jezera se zvedá 150 m vysoká karová stěna. Jezero zaujímá plochu 3,72 ha a v nejhlubším místě má jen 14,9 m. V roce 1883 byla vybudována hráz, čímž se zvýšila hladina  o 2-3 m. Zajímavostí je, že v tomto jezeře jako jediném nevyhynul relikt doby ledové buchanka Cyclops abyssorum.

Prášilské jezero (foto: Jirka)

Na břehu jezera je pomník studenta Ottokara Kareise, který se v jezeře v roce 1927 utopil... Zdá se, že to ale nehrozí těm kačenám na následující fotce. Je trochu škoda, že není přístupná větší část břehu, protože odsud se jezero moc fotit nedá... ale to bych chtěla asi moc, co? :)

Kachny na hladině Prášilského jezera (foto: Lenka)

Kolem jezera jsou hodně zničené lesy, na části břehu jsou stromy úplně odumřelé. Jinde jsou ještě zelené... A v rašelinném lese pod jezerem už jsou staré padlé kmeny zase přerůstány mladými stromy.

Rašeliniště pod Prášilským jezerem (foto: Jirka)

Sice jsem ve včerejším článku psala, že borůvek je málo, ale i tady se mi povedlo jednu pěknou vyfotit. :) Nicméně jsem jí nesnědla. ;) ... Ale doufám, že příští rok bude borůvek dost, abych udělala konečně tu marmeládu. ;)

Borůvek letos moc není (foto: Lenka)

Od jezera jsme se vrátili zpátky k rozcestníku a po červené jsme pokračovali dál. To už byla cesta jenom do kopce a šli jsme jen po sluníčku... A musím říct, že nohy mě po včerejšku docela bolely, takže se mi do kopce šlo hooodně blbě! Proto jsme si dali svačinku ve stínu, konečně jsem si taky vytáhla sluneční brýle... A u jídla jsem pozorovala nosatého broučka. :))

... A než jsme dojedli jídlo, zalezlo sluníčko a začalo kapat. :)) Tak jsem si pro změnu vytáhla bundu...

Nosatý brouček (foto: Lenka)

Ale pršelo asi tak půl minuty a ještě k tomu málo... :) Takže jsem se akorát v bundě zapařila a mohla jsem si jí zase rychle sundat. Pešek, no. :))

Podmračené počasí (foto: Jirka)

Líbí se mi různé bodláky... a to hlavně proto, že na nich hodně často sosají nektar nejrůznější motýli a dají se tam dobře fotit. :) Takhle do fotografické pasti spadla babočka kopřivová (Aglais urticae). Druhové jméno je odvozeno od živné rostliny housenek tohoto motýla. Je to jeden z nejhojnějších motýlů v celé Evropě, létá od nížin do hor od března do října. Je to spíše menší motýl (má maximálně 3 cm) oranžové barvy s černými skvrnkami, okraj křídel je lemován řadou modrých skvrnek. 

Babočka kopřivová na bodláku (foto: Lenka)

Cesta na hřebeni je docela smutná, protože tu stromy jsou hodně zničené. Jedná se o biotop horské smrčiny a zdejší smrky odumřely, aby uvolnily místo pro novou generaci. Kolem cest jsou stromy pokácené, protože by mohly být nebezpečné pro lidi, kteří tu procházejí. Část rozlohy lesa byla zničena při orkánu Kyrril,  který pustošil Šumavu v noci z 18. na 19. ledna v roce 2007. Za posledních 25 let byl tento orkán pátým, který šumavské lesy postihl. Místy byly nárazy větru až 47 m/s, ale převážně to bylo kolem 35 m/s.

Cesta k Poledníku (foto: Jirka)

K Poledníku to bylo už jenom asi 300 m po rovince. Rozhledna samotná stojí kousek od vrcholu stejnojmenné hory Poledník (1315 m) někdy nazývané i Polední hora. Jak jsem psala už výše, oblast byla od 60. let ve vojenském prostoru. Poloha a výška této hory způsobila, že tu byla vybudována vojenská stanice, jejímž úkolem bylo střežení státní hranice a zároveň vojáci špehovali komunikaci vojsk NATO. Objekt byl dostavěn v roce 1968. Zajímavostí rovněž je, že Poledník a cesty k němu nebyly vůbec zobrazovány na mapách. Objekt sloužil k vojenským účelům do roku 1991, v roce 1994 přešel pod správu NP a CHKO Šumava. V roce 1996 byl stržen celý vojenský objekt až na věž. Do laminátového pláště rozhledny byla prořezána okna, na vrcholek byla umístěna nová vyhlídková plošina a okolí bylo upraveno pro návštěvníky. Ke slavnostnímu otevření došlo 18. července 1998.

Rozhledna Poledník (foto: Jirka)

Dnešní vyhlídková věž je vysoká 37 m a na vyhlídkový ochoz vede 227 schodů. Cestou na schodech jsou krásné fotografie šumavských rostlin a živočichů rozčleněné podle vegetačních stupňů, kterými jsme prošli při cestě k vrcholu Poledníku. Jsou to smrko-bukový (800 - 970 m), buko-smrkový (970 - 1210 m) a smrkový (1210 - 1315 m) lesní vegetační stupeň. V prvním patře rozhledny je pokladna, kde se dají koupit lístky, pohlednice a další suvenýry. Ve druhém patře je expozice věnována historii objektu - odtud je i fotografie modelu, jak zdejší budovy vypadaly dříve.

Původní vzhled vojenské základny na Poledníku (foto: Lenka)

V posledním patře je v současné době malá expozice věnovaná řádění orkánu Kyrril na Šumavě. Zajímavý je fakt, že nejvíce byly poškozeny porosty, které jsou při okrajích holin, které tu vznikly buď dřívějším působením větru nebo kácením stromů kvůli kůrovci. Já si nemůžu pomoct, ale jednou je to tu národní park, kam se jezdíme koukat na přírodu takovou, jaká je... já osobně jí tedy nemusím mít za každou cenu zelenou. Věřím tomu, že si příroda poradí sama s kůrovcem, s holinami od větru... a snad i s přehnaným vlivem člověka.

Z posledního patra vede výš široký dřevěný žebřík a pak už se vstupuje na vyhlídkovou plošinu, která je tvořena drátěným pletivem, což některým lidem jistě znemožní si výhled odsud užít naplno. :))

Výhled na Skalku (foto: Jirka)

Docela mě pobavil hmyz, který využil situace, kdy mi Jirka ukazoval směr nějakého objektu, o kterém jsme se bavili a já ho neviděla. :) Docela pěkné odpočinkové místo, ne? :))) Možná, že v prodloužení prstu byl hrad Kašperk, jehož dvě věže byly jasně vidět, ale bohužel byly dost daleko na to, aby se daly pěkně vyfotit. :)

Tomu s říká využít situace :)) (foto: Lenka)

... ale i přes to, že věřím přírodě, tak není moc pěkný pohled na rozsáhlé plochy suchých smrkových stromů...

Další z výhledů z rozhledny... (foto: Jirka)

Dole v občerstvení jsme si dali klobásku a něco k pití. Docela mi přišla k chuti a posezení tu bylo příjemné... míst je tu kolem dost, což je taky příjemné zjištění, že si člověk na sednutí nemusí stát frontu. ;) Pak jsme se ještě porozhlédli po okolí - byli jsme na úplném vrcholku Poledníku, kde stojí dřevěný křížek. Za dobrý nápad považuji i vytyčení tzv. nouzových nocovišť, kterých je na území národního parku několik a jedno z nich je i u rozhledny. Jde o vyhrazené plochy, kde turisté smějí přespat ve vlastních stanech. Smějí tu zůstat jen jednu noc, nesmí se tu rozdělávat oheň a všechny odpadky si musí odnést s sebou... Na Šumavě je jich celkem sedm a jsou rozmístěné kolem červené turistické značky mezi Novou Pecí a Železnou Rudou.

Tohle je vrchol Poledníku :)) (foto: Lenka)

Pak jsme šli stezkou, která byla zřízena mezi polomy a vyvrácenými stromy, co tu zbyly po orkánu Kyrill. Horské smrčiny jsou lesní společenstva vyskytující se v nadmořských výškách od 1050 do 1350 m. Porostu dominuje smrk ztepilý doplněný o jeřáb ptačí. Kůrovec i vichřice patří k těmto lesům od nepaměti, odumřelé stromy jsou tu důležitým zdrojem živin pro malé stromky a další vegetaci i pro živočichy. 

Pozůstatky orkánu Kyrill (foto: Jirka)

Mrtvé dřevo slouží jako životní prostředí pro řadu druhů hmyzu jako např. tesařík smrkový (Tetropium castaneum), tesařík dvoujpásý (Rhagium bifasciatum), tesařík korový (Rhagium inquisitor), pestrokrovečník mravenčí (Thanasimus formicarius), tesařík fialový (Callidium violaceum) či vážka lesknice horská (Somatochlora alpestris). Na starých smrcích se živí hmyzem chráněný druh ptáka datlík tříprstý (Picoides tridactylus).

... moc toho tady nezbylo... (foto: Jirka)

Když jsme došli k cestě, kudy jsme chtěli pokračovat dál, zjistili jsme, že je ještě stále uzavřená kvůli tetřevu hlušci. Měla sice být od prvního července otevřená, ale ještě nebyla... Takže jsme neměli jinou možnost, než se vrátit úplně tou samou cestou, kterou jsme sem přišli. Ach jo, tohle nemám ráda... :( Ale tetřev je tetřev. :)

Stejně se nad námi brzy začaly honit mraky a pak jsem museli už podruhé vytáhnout bundy, ale tentokrát se už do deště opravdu dalo a bundy byly potřeba. :) Musím říct, že jsem měla docela krizi a hodně mě bolely nohy... Když jsem došla do auta, byla jsem opravdu hodně ráda, že si můžu zout boty a nechat si jenom sandály. :)

A když jsme pak zase stavěli v Rábí, nechodilo se mi moc dobře (o druhém dni, kdy jsme byli na svatbě ani nemluvím :)). Ale hrad byl ještě krásnější, než když jsme tu stavěli cestou na jih. :)

Hrad Rabí (foto: Jirka)

Opět jsme stavěli u kostelíka sv. Jana Nepomuckého, ale tentokrát se nám ho povedlo vyfotit docela pěkně, takže se dostal do nominace na zveřejnění. :)) Původní renesanční kostel tu byl postaven začátkem 17. století. V roce 1785 byl postaven nový kostel v barokním slohu, ale z původní stavby se dochoval třeba západní portál (z r. 1611). Vnitřní zařízení kostela pochází z 18. století. Okolo kostela je dodnes funkční hřbitov obehnaný zdí.

Kostelík sv. Jana Nepomuckého (foto: Jirka)

Ještě pro úplnost bych se chtěla zmínit, že Rabí leží na území přírodního parku Buděticko. Přírodní park byl vyhlášen v roce 1994 a zaujímá asi 44 km2. Podloží je rozděleno do dvou různých jednotek - část tvoří vápence řadící se k pošumavskému krasu a větší část parku zaujímá podloží z rul a křemenných dioritů. Ale více se o parku asi nemá cenu rozepisovat, třeba se sem ještě někdy podíváme. :)

Zbytek cesty už proběhl bez další nějaké zajímavosti. Doma nám nezbylo nic jiného než vybalit špinavé věci... a přichystat si slavnostní oblečení na druhý den. :)

Další informace:

- oficiální stránky obce Prášily
- o rozhledně Poledník na stránkách sumavaregion.cz
- kostel sv. Jana Nepomuckého v Rabí na stránkách turistika.cz

- cs.wikipedia - Prášily, Prášilské jezero, babočka kopřivová, Poledník, NP Šumava, přírodní park Buděticko

Národní park kolem Pravčické brány

Docela pravidelně jsme s Jirkou jezdili do Českého Švýcarska, kde jsme pracovali na mojí diplomce. No, rok 2010 už se neměl nést v duchu terénního výzkumu, ale spíš sedění na zadku a snaze udělat z toho všeho nějakou smysluplnou práci, která by alespoň trochu důstojně zakončila moje vysokoškolské snahy. :) Snad mi i budou chybět ty nechápavé pohledy kolemjdoucích turistů, kterým prostě nešlo do hlavy, jak někdo může takovou dobu čučet na tu hnusnou skálu z hnusného pískovce. ;) No jo, to už je úděl všech geologů a to nemluvě o tom, když se náhodou provádí nějaké měření pomocí divně vypadajících přístrojů - to je teprve o legraci postaráno. :)

Tento terén tedy byl náš poslední... První den jsme se vypravili do oblasti Pravčické brány, kde jsme se pokoušeli najít přístup na jedno krásné skalní defilé, které je vidět z vyhlídek u brány, nicméně my jsme se na něj ještě nikdy nebyli schopní vyškrábat. :)

Probouzející se kapradí (foto: Lenka)

Auto jsme nechali na parkovišti u Mezní Louky, odkud jsme se po červené turistické značce vydali směrem do skal. Tato část se nazývá už hezkých pár desítek let Gabrielina stezka - byla upravena už v roce 1892 a byla pojmenována podle sestry Edmunda Clary-Aldringena. Stezka je dlouhá 6 km a je nenáročná, protože jde takřka jen po vrstevnici pod hlavní kulisou skal.

Cesta od Mezní Louky (foto: Jirka)

Na skále jsme se setkali se zajímavým druhem hmyzu... a bohužel jsem ani po dlouhém hledání nenašla, o co se jedná. Tak kdybyste náhodou někdo věděl, na co se to koukáme na následující fotce, tak nám to neváhejte napsat do komentáře pod článek. Díky. :)

Dlouhonohý hmyz (foto: Lenka)

Skála (foto: Jirka)

Na následující fotce je svinovací metr - a slouží tam jako měřítko. :) To jen aby nedošlo k omylu, ale nefotím si ten metr protože se mi líbí. ;) Kdysi mi někdo vyprávěl, že použil jako měřítko nůž a kolemjdoucí turista jenom poznamenal, že ten dotyčný musí mít svůj nůž velmi rád... No, možná ano, ale proto si ho nefotil. ;)

Trough Cross Bedding a metr :) (foto: Lenka)

Ještě mě napadá jedna poznámka k národnímu parku - jak je vidět na dvou následujících fotkách, jsou tu všude staré stromy, některé i odumřelé a odstraněny jsou jenom tam, kde vyloženě brání lidem v průchodu nebo tam kde jsou nebezpečné. A je to tak dobře... I když jsme se setkala s pár lidmi, kteří tohle nechápou a myslí si, že se příroda musí podvolovat nám lidem a přitom je to přesně opačně - alespoň v národním parku by to tak mělo být. A osobně si myslím, že je to i hezčí. ;)

Cesta na Pravčickou (foto: Jirka)

Krásný strom (foto: Jirka)

O kus dál jsme prošli kolem Křídelní stěny, což jsou vysoké strmé skály v nadmořské výšce 456 m. Jedná se o masiv pískovce ze tří stran ohoblovaný a dnes má charakteristický tvar křídla, z čehož byl odvozen název této stěny. Od Křídelní stěny je pěkný pohled na další skalní útvar zvaný Homole. O další kousek dál je odbočka z červené značky a vede o kus níž, kde se otevírá úchvatný pohled do Pravčického dolu, což je jedno z výrazných údolí v okolí Pravčické brány.

Vyhlídka na Pravčický důl (foto: Jirka)

Kousek za vyhlídkou na Pravčický důl jsme sešli z turistické trasy a pustili jsme se roklí do prudkého kopce - potřebovali jsme se dostat nahoru a pak se pokusit najít cestu na ty prokleté dosud zapovězené skály. :)

Na začátku léta (spíš pocitově než kalendářně :)) začínaly kvést náprstníky červené (Digitalis purpurea). Jedná se o dvouletou rostlinu z čeledi jitrocelovité. První rok se vytváří jen přízemní listy, druhý rok náprtník vyhání dlouhou lodyhu s hroznovitými jednostrannými květy trubkovitého tvaru, které mají nachovou, růžovou či bílou barvu. Náprstník červený je prudce jedovatá rostlina. Smrtelnou dávkou pro člověka mohou být už jen dva listy, ale pro jejich hnusnou chuť je problém je pozřít... každopádně toxiny obsažené v náprstníku by asi za dvě hodiny způsobily zástavu srdce. Přes silnou jedovatost je náprstník využíván jako léčivka pro přípravu nálevů a tinktury.

Náprstníky (foto: Lenka)

... A opět nevím, co jsem vyfotila. :)) Nikdy jsem nic podobného neviděla, takže kdybyste někdo věděl, copak to je, odkázala bych Vás s velkým díkem na komentář pod článkem. ;)

Dubové balíčky (foto: Lenka)

Ovšem to nejlepší na nás čekalo už o malý kousek dál - takovýhle výhled na Pravčickou bránu jsme ještě nikdy neměla... Tady se 16 m vysoká skalní brána ukázala v celé své kráse a bez lidí. :) Tohle je přesně jedna z těch chvil, kdy jsme byli rádi, že máme povolení ke vstupu do I. zóny národního parku a mohly jsme tohle jedinečné místo spatřit. Prostě paráda.

Pravčická brána z druhé strany (foto: Jirka)

I když byl teprve začátek června, na osluněných vrcholcích skal už místy dozrávaly borůvky. Takže vyfotit - sníst. ;) No... a ty direčky v březovém kmenu, po těch už radši nepátrám, co jsou zač a kdo je způsobil. :) Další kvízové úkol, na které nezním odpovědi, si nechám na jindy. :))

První letošní borůvka (foto: Lenka)

Když příroda dělá malé divy :) (foto: Lenka)

Na vrcholku skal jsme se ocitli kousek od německé hranice a to je velmi zajímavé místo - u nás jsou tam pokácené stromy a mezi rostoucími je hodně břízek, oproti tomu na německé straně jsou jenom buky a hladký upravený les. Velmi vtipné místo. :)

Nebudu prodlužovat napětí. ;) ... Zadařilo se nám a nakonec jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali. :) Hurááá. Co si budeme podívat, z Dlouhodolských stěn byl krásný pohled směrem k masivu, kde je i Pravčická brána a i na Růžovský vrch, od kterého nás odděloval Dlouhý důl.

Pohled z Dlouhodolských stěn, konečně! :) (foto: Jirka)

Na jedné z vrcholových skalek jsem odhalila tu největší Ophiomorphu jakou jsem kdy viděla. Ale abych to uvedla na pravou míru - Ophiomorpha je jedním z druhů ichnofosilií - což jsou stopy po činnosti organismu, které jsou zachovány v sedimentární hornině. Ichnofosíliemi lze nazvat i otisky ploutví, nohou nebo podobné věci. Ophiomorphy jsou chrakteristické pro mělká mořská prostředí a jsou to obytné komůrky krevetovitých korýšů. Nejzajímavější na nich jsou tzv. fekální pelety, což jsou v podstatě mazlavá hovínka, kterými si krevetky vyztužovaly svoje chodby, aby se jim v sypkém materiálu nebortily. :)

Opravdu velká Ophiomorpha :) (foto: Lenka)

Dali jsme si tu malou svačinu než jsme se vydali na cestu zpátky. V podvečer se vyjasnila obloha a sluníčko začalo nabývat pěkných barev, proto jsme udělali ještě několik obrázků výše zmíněných skalních útvarů. Na fotce pod textem jsou skály kolem Křídelní stěny s Růžovským vrchem v dálce. A na další fotce je skála zvaná Homole... která je ve tvaru... homole. :))

Podvečerní slunce nad skalami s Růžovským vrchem (foto: Jirka)

Homole (foto: Lenka)

No není v Českém Švýcarsku prostě krásně?? :)

Další informace:
- oficiální stránky NP České Švýcarsko

- cs.wikipedia - NP České  Švýcarsko, NPP Pravčická brána, náprstník červený