Zobrazují se příspěvky se štítkemzápadní tatry. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzápadní tatry. Zobrazit všechny příspěvky

středa 24. srpna 2011

Slovensko - túra po hřebenech Roháčů

Nespravedlnost. Jirka s Matějem mohli spát a já jsme musela vstát před sedmou hodinou! Jaká nespravedlnost! :)) Ve třičtvrtě na osm jsme zaparkovali auto u chaty Zverovka - normálně se tu platí, ale v tuhle dobu tu ještě nebyl nikdo, kdo by vybral peníze a naše auto bylo jedno z prvních, které tu zastavilo. :) Ryhle zavázat boty, napít se z blízké studánky, kouknout se na skaliska, kam míříme... a šup na pochod, abychom se dostali nahoru dokud ještě není horko.

Tak tam někam nahoru máme namířeno...

Zpočátku se mi šlo docela dobře, nohy nebolely, horko nebylo, terén byl pozvolný... takže to bylo na pohodu. :) Zanedlouho se ale terén začal zvedat a já jsem přestala ostatním stačit, hups. :) Ale už z prvního výšlapu museli vědět, že já jsem brzda výletu, tak co se dalo dělat. Dobrý pocit jsem z toho neměla. :)) Od Zverovky jsme šli po žluté turistické značce, která vede Látanou dolinou podél potoka Látaná. To byla ta docela pozvolná cesta. ;) Od rozcestníku Zadna Latana vedla zelená přes hřeben zpět ke Zverovce, ale my jsme pokračovali po žluté dál směrem... nahoru. :D

Chvíli cesta vedla ještě lesem, ale brzy už byly poslední smrky nahrazeny klečí, hořci, vřesem, borůvčím, kapradím a trávou. A tam někde nahoře nebylo už ani to. :)

Základem je vyšplhat se do sedla Zábrať

V jednom místě je ve svahu vyšlapaná jenom uzounká cestička, ale je odsud pěkný výhled zpátky do údolí. Byla to krásná kochačka, to se přiznám a docela často jsme se také kochala. :)

Pekná cestička tam vede, no ne? :)

Cestu mi křížily jenom housenky :)

Ostatní na mě (dlouho) čekali v sedlu Zábrať, rozcestník je v nadmořské výšce 1656 m. Je tu pěkný travnatý plácek, kde jsme složili naše těla a pozorovali jsme krásné panorama Roháčů... Mám pocit, že tohle je nejhezčí pohled na ně. :) Dočetla jsem se, že sedlo je pro svou dobrou dostupnost často cílem rodin s dětmi a starých lidí, haha, tak a honem jdeme dál. :))

Panorama Roháčů od sedla Zábrať 

Na první vrcholek na naší cestě byl Rákoň s 1876 m! :) Jedná se o travnatý vrcholek na severní rozsoše Volovce. Tady se nacházíme na státní hranici s Polskem. Na polskou stranu směřuje Dolina Chocholowska a na slovenskou směřuje strmý svah do Roháčske doliny. Tady žlutá turistická značka končí, tak jsme dál šli po modré směrem k Volovci. Jak jsme lezli výš a výš, otevíraly se stále jiné pohledy na okolní vrcholy a doliny. Takhle shora je paráda koukat na malá očka zdejších ples - nejznámější jsou Rokáčske plesá. :)

Cesta na Volovec

Roháčske plesá

Volovec je první dvoutisícovka, kterou jsme pokořili. :) Vrcholek se nachází ve výšce 2063 m mezi Jamníckym sedlem a Deravou. Z Volovce je parádní výhled na okolí, protože se tu hlavní hřeben prudce láme k východu, takže výhledu nic "nepřekáží" :) Na jih od Volovce jsou dvě menší jezírka pojmenovaná jako dolina, ve které jsou, jde o Jamnícké plesá.

Jamnické plesá

Pracně se šlo nahoru a hnedka aby člověk zase šlapal dolů. ;) K Jamníckemu sedlu to byla chvíle tentokrát pro změnu po červené turistické značce, sedlo je ve výšce 1908 m. Jde o výrazné sedlo v suťovitém zakončení Jamnícke doliny... tamtudy vede modrá turistická značka kolem ples, také to musí být pěkné, ale my jsme šli dál po hlavním hřebeni. :)

Tady už byl terén o něco zajímavější, protože bylo třeba docela šplhat po rozeklaných skalách. Šlo to dobře, díky mým dlouhým nohám. :)) Měla jsem docela strach, jak to půjde na řetězech a jestli se tam nebudu bát, ale i to bylo v pohodě a ukázalo se, že mě takový terén dost baví. :) Vrcholová část Volovce je hladký vrcholek a neumím si představit větší kontrast než k Ostrému Roháči, který je divoce rozeklaný a zubatý. :) Podle tohoto vrcholu a Plačliveho (dříve se jemnoval Plačlivý Roháč) bylo pojmenováno celé pohoří. Ostrý Roháč dosahuje do výšky 2088 m.

Řetězy na Ostrý Roháč s Volovcem v pozadí

Volovec a rozeklané skály na vrcholu Ostrého Roháče

Kousek pod vrcholem jsme si dali obídek. Původně jsme si ho chtěli dát přímo na vrcholu, ale to nešlo, protože tam bylo obsazeno... Tedy ne lidmi, ale ne příliš voňavou památkou na ně. I když to je problém no, tomu rozumím... kam člověk má jít na velkou, když to na něj přijde na takovém místě?! :) Ale na druhou stranu, kdy se vám poštěstí kakat s takovýhle výhledem?! :D

Plačlivé... a Tri kopy, Hrubá kopa, Baníkov & spol.

Pohled do Smutné doliny a na Roháčske plesá

Další dvoutisícovkou před námi bylo Plačlivé, je to nejvyšší vrchol, který jsme při naší tůře zdolali - má  krásných 2125 m n.m. :) Na vrcholu Plačlivého je do skály zapuštěná železná traverza, proto není dobré se tu zdržovat, když se blíží bouřka... ale to nám rozhodně nehrozilo, protože nás celý den provázelo krásné počasí. :)

A zase Volovec a Ostrý Roháč, tentokrát cestou na Plačlivé

Rozcestník pod vrcholem Plačlivého

Pěšina směřující do Smutné doliny

Na Plačlivém jsme si dali další pauzičku. I odsud je krásný výhled. Kolikrát už jsem tohle napsala a kolikrát ještě napíšu??... ale vždycky je to pravda, no... Tam člověk opravdu nemá slov jaká je to krása. :) 

Rákoň, Volovec a Ostrý Roháč z Plačlivého

Po cestě z Plačlivého jsme si zase trochu zašplhali v členitých rozeklaných skalách, pokochali jsme se zdejšími geologickými zajímavostmi (někteří) a vzájemně jsme se do sytosti ofotili. :) Cestou jsme minuli ještě plochý a nevýrazný vrchol Nohavica (2052 m), který ani není na nějakých mapách vyznačen... Vždyť je to jenom dvoutisícový drobeček. ;) Tou dobou jsem tak nějak měla pocit, že zpátky už to bude brnkačka... ale ještě "kousek" to ke Zverovce byl. :)

Dorazili jsme do Smutného sedla, které je v nadmořské výšce 1965 m. Mohli jsme sice odsud jít ještě dál na Tri kopy a Baníkov, ale to mám pocit, že už bych se nevrátila živá a zdravá. :) Takže jsme od Smutného sedla šli do Smutné doliny a tudy po modré značce stále dolů... :) Vede tudy klikatící se chodník, vcelku příjemná cesta, zdálo by se... ale po chvíli mě vcelku hodně začaly bolet nohy a to hlavně kolena. No nic, dojít se to musí. :) Alespoň, že cestou bylo na co koukat - přece jenom tu bylo alespoň několik zajímavých květů, ale na konci léta už také žádná velká sláva.

Květena :))

Pod Smutným sedlem se otevírá fascinující pohled na trojici dvoutisícovek této části Roháčů - zleva Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé. Každý z těchto vrcholů má úplně jiný charakter, i když jsou tak blízko sebe. :) A ze Smutné doliny jsou tu jako na dlani. Tohle je opravdu pohled, na který bych se vydržela koukat hodně dlouho...

Sestup dolů - Rákoň, Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé

Smutná dolina byla v minulosti velmi ovlivněna erozivní silou horského ledovce. Dolina je sevřena mezi kolmým svahem Ostrého Roháče a Plačlivého a na druhé straně suťovisky Trech kop a Kaktusové hory. Dolina mezi horami byla vyhlášena v roce 1974 jako národna prírodna rezervácia Roháčske plesá, která leží v prostoru o rozloze 452 ha. Rezervace byla vyhlášena kvůli ochraně území s významným georeliéfem, který byl modelovaný pleistocénním ledovcem, a biocenóz vysokohorského rostlinstva a živočišstva. Je to jediná lokalita s výskytem lnice alpské (Linaria alpina) na území bývalého tehdejšího Československa. Roháčske plesá tvoří skupinu několika různě velkých horských jezer ledovcového původu, které se nachází ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Celkem čtyři jezera jsou v nadmořské výšce od 1562 do 1719 m. Zajímavostí je, že jezera nejsou pojmenována, ale očíslována. :) Největší (První) jezero je hned to nejníže položené.

Od rozcestníku ve Smutné dolině je to k plesům ještě asi půl hodinky cesty, ale tam už bych asi nedošla... Škoda, u jezer to může být pěkné. Vede tudy rovněž naučná stezka, ale my jsme šli v jejím protisměru a ještě ne po celé trase. I tak jsme se z informačních panelů dozvěděli mnoho zajímavého. :) Tady jsme už byli v pásmu kosodřeviny - tedy v souvislých porostech borovice horské (Pinus mugo), občas s jeřábem... a pod nimi se modrají hojné hořce. A pohled směrem k horským velikánům, boží. :) Cestou jsme potkali prameny, kde jsme se napili, voda byla krásně chladivá a jiskřivá... snad i lepší než vychlazená Kofola. ;)

Cesta v dolině

Poslední pohled na vrcholky hor a do Smutné doliny ve tvaru písmene U :)

Byli jsme rádi, že jsme došli k bývalé Ťatliakově chatě, která v minulosti dvakrát vyhořela a nikdo už se nenamáhal s její obnovou... Dnes tu stojí nevzhledný bufet s červenou střechou, která je vidět snad odevšad. Ale v tuhle chvíli jsme byli rádi, že tu bufet je, protože jsme si mohli dát tu vychlazenou Kofolu (alespoň z lahve), o které jsme snili po celý den. ;) U bývalé chaty je malé Ťatliakovo pleso, jde o malé morénové jezírko, kterému byla uměle zvýšena hráz, ale i tak je jeho hloubka velmi malá (něco málo přes 1 m). Místo je pojmenováno podle nadšeného slovenského turisty Jána Ťatliaka (1876 - 1946) z Dolného Kubína Odtud jsme pokračovali po červeně značené cestě, která vedla po nechutně rovné asfaltce... a nic moc zajímavého už tu k vidění není. ;) Dále jsme šli přes rozcestí Adamcuľa (1189 m). Tak a odsud to bylo už docela kousek ke Zverovce. :) Hurá. :)

Škoda, že jsme si nestihli nic dát v hospodě v chatě Zverovka - prý je odsud skvělý pohled na vrcholky hor... a skrz talíř něčeho dobrého ten pohled musí být ještě lepší. :) "Doma" na nás ale čekala suprová večeře... Mňam. Pečené kuře s bramborama. Kluci se pěkně činili, když jsme byli pryč. Patří jim za to dík - teda mně taková večeře prostě bodla. :) No, stejně jako zasloužená (a velmi nutná) sprcha. ;) Uf, tak zítra snad bude odpočinkový den, ne? ;)


Další informace:
- mohlo by se hodit... turistická mapa Slovenska 

pondělí 22. srpna 2011

Slovensko - Sivý vrch

Třetí den už bylo načase vypravit se do kopců, no ne? :) Vstávat brzy ráno, to se mi teda nechtělo, ale jak jinak se dostat brzy do hor, že jo... :) Po osmé hodině jsme byli všichni nastoupení na zastávce autobusu, který kupodivu opravdu přijel a svezli jsme se s ním asi dvě zastávky k hájovně. Jmenuje se to tu Horáreň pod Bielou skalou a jsme ve nadmořské výšce 940 m. Tohle je ideální výchozí bod pro túru směrem na Sivý vrch, ale to bych hodně předbíhala. Od rozcestníku vede pěkný stoupáček, fuj. Tam si člověk uvědomí, jaká je lemra. :) Jde o červenou turistickou značku. Vtipné jsou žluté cedulky, které jsou každých sto výškových metrů a to si člověk uvědomí, že je lemra tuplovaná, když se ty cedulky kolem mě plazily tak pomalu... ;)

Zpočátku je cesta smrkovým lesem dost nudná, nikde nejsou žádné zajímavé kytičky ani zvířátka, ale brzy se mezi stromy vynoří bělostné vápencové skály a je tu první vyhlídka. Je to Biela skala, která je v nadmořské výšce 1316 m. Je odsud krásný rozhled do okolí - na Zuberec, kde jsme ještě před chvílí snídali a na okolní skály... a už se začínají objevovat první zajímavé rostliny. Modrá se to tu hořečky a zvonky. Paráda. :)

Výhled z Bielej skaly (foto: Jirka)

Vrchol Biele skaly "zdobí" (no, ono to není asi vhodné slovo, ale teď mě lepší nenapadá) dřevěný kříž na památku Jozefa Prče (1949 - 2002)... Ale netuším, kdo to byl Josef Prč... Nikde jsem o něm nenašla ani zmínku... Teda o jiném pánovi stejného jména ano, ale to byl lesník a žil v letech 1827 až 1902. Je to záhada...

Kříž na vrcholu Bielej skaly (foto: Lenka)

Biela skala je v jedné linii s Radovými skalami, jejichž nejvyšší bod je v nadmořské výšce 1557 m. Jsou to rozeklané vápencové a dolomitové skály s členitými věžemi a roklemi... Ale to bylo ještě před námi. :)

Radové skály (foto: Jirka)

Cestou jsem potkala jednu výjimečnou kytičku. :) A divila jsem se, že jsem jí poznala. Jde o orchidejku kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens). Byla tedy už dost unavená... V českých podmínkách kvete v květnu a červnu. :) Kruštík tmavočervený roste obvykle ve světlých lesích a při okrajích cest, ale hlavně je vázaný na vápnité půdě... takže je tu určitě správně. :)

Kruštík tmavočervený (foto: Lenka)

Cestou jsme minuli ceduli, která vyznačovala hranice národní přírodní rezervaci Sivý vrch. Vyhlášena byla v květnu 1974 a jsou tu chráněna společenstva rostlin rostoucích na zdejších bradlech a krasové jevy vytvořené  ve vápencích a dolomitech. Mezi skalami jsou zářivě zelené porosty kleče. Z rostlinek jsou tu zajímavé kousky. Nejhezčí jsou fialové hořečky (Gentianella)... Hořečků je docela dost druhů., abych byla schopná určit, jaký že jsem to vyfotila druh, takže to je pro mě záhada. :)

Cesta na Sivý vrch (foto: Lenka)

Hořeček (foto: Lenka)

Cesta tam nahoru byla ztížena náročným členitým terénem s několika řetězy. Teda v jednom místě jsem byla ráda za svoje dlouhé nohy, protože bez nich bych asi nevylezla. :D Mezi Radovými skalami je i úzký vstup do jedné z nejhlubších propastí v Západních Tatrách, která dosahuje 88 m. Propast jsme naštěstí nenašli a zdárně jsme dorazili všichni nahoru. Někdo dříve a někdo později. :)) Sivý vrch vyrostl do výšky krásných 1805 m. Hodní pocestní nám udělali jedninou společnou fotku, tak děkujeme. :) Na vrcholu jsme si dali sváču, pokochali jsme se pohledem po okolí a to nejenom vlastními bystrozraky, ale i dalekohledem. :)

My všichni na Sivém vrchu (foto: někdo cizí :))

Radové skály ze Sivého vrchu jsou prostě boží. Úchvatný pohled.

Radové skály ze Sivého vrchu (foto: Jirka)

Chvíli jsme ještě nahoře pobyli, ale brzy byl čas vypravit se zase dolů. Cestou bylo opět několik řetězů v kritických místech, pak ale cesta vedla téměř po rovince. Cestička se klikatila mezi keříky borovice kleče a kolem zase kvetly krásné horské kytičky. Ale nejenom kytičky byly zajímavé, povedlo se mi vyfotit krásnou ještěrku. Z té mám teda radost. :) Radost vzbuzují i krásně modré hořce... Doufám, že jde o hořec tolitovitý (Gentiana Asclepiadea). Zoolog ani botanik už ze mě asi nebude. :))

Ještěrka (foto: Lenka)

Hořec tolitovitý (foto: Lenka)

Cestička v kleči (foto: Lenka)

V sedle Pálenica si kluci došli doplnit zásobu vody, uvařili polívku. Chvíli jsme tu my ostatní s nimi ještě zůstali, ale pak jsme je zanechali vlastnímu osudu. :) Podle původního plánu jsme se s nimi měli vidět až za další dva dny. :)

Je třeba přihřát si svou polívčičku... :) (foto: Lenka)

Čekala nás několika kilometrová cesta zpátky do Zuberce po žluté turistické značce. Cestou jsme si užívali lesních plodů. :) V jednom místě byl malinový ráj, tam bych se mohla zdržet o dost déle, mňam. :) A v lese o kus níž jsme našli několik pěkných hub. Tak jsme nezaváhali a rovnou jsme je sbírali do tašky, sice jich nebylo moc, ale nakonec našli svoje uplatnění. :) Jo aha, tak na území národního parku se nemají sbírat žádné lesní plody, hups. Škoda, že ty zákazy jsme viděli až, když jsme opouštěli les. :)

Co se NESMÍ (foto: Lenka)

Také jsme stihli nakrmit koně v ohradě vedle turistické stezky. Vypadal, že je rád. :) No, ale nechtěla bych mít hejno much v očích, chudák. :(

Koník (foto: Lenka)

Všem nám bylo vyprahlo, proto jsme se rádi zastavili na pivo či pravú hnědú a zmrzlinu. Příjemná pauza to byla a hlavně pohodička pro otlačené nohy. :) U stolečku začala být brzo zima... a jelikož jsme šli zase kolem... museli jsme se zastavit opět u obří houpačky. :)) Navíc bylo potřeba provést experimenty "pivo na houpačce". :)) 

Zase ta mega houpačka :) (foto: Lenka)

Už tam jsme si všimli, že se nějak ženou mraky, tak jsme zatroubili k ústupu a vyrazili jsme dom. Směrem k Roháčům to vypadalo, že každou chvíli začne pršet... A my jsme pak vyrazili do hospody na jídlo. Ale vybrali jsme si jinou než předchozí dny a já si dala pizzu a nebyla tak dobrá jako tam. Škoda... :) Tou dobou Jirka psal, že už zalehávají do spacáků...


Ze sedla Pálenica kluci šli po červené značce po trase Pálenica (1753 m) - Zuberec (1806 m) - Brestová (1903 m) - Salatín (2048 m) - Spálená (2083 m) - Pachoľa (2167 m) - Baníkovské sedlo (2040 m). A kdo ví, jak se cestou měli a co se jim přihodilo... Třeba se Jirka jednou pochlapí a tuto část dopíše on. ;) Byla bych za to ráda. :))

Brestová a Salatín (foto: Jirka)

Brestová (foto: Jirka)

Pohled z Brestové na Osobitou (foto: Jirka)

Sivý vrch ze Salatína (foto: Jirka)


Další informace:

neděle 21. srpna 2011

Slovensko - Juráňova dolina a skanzen

Ráno jsme se konečně podívali, jak to po okolí vypadá. :) A vypadalo to náramně, zvlášť to sluníčko a vymetená obloha vypadaly hodně zajímavě. :)) Zdá se, že Slovensko je krásné. ;) Nebo minimálně toho dne ty kopečky nad Zubercem... Lyžovat se tam musí taky pěkně. :)

A co že to Zuberec vlastně je? Je to obec na okraji Západních Tater (Roháče jsou jen jednou částí) a nachází se při okraji Tatranského národního parku (TANAP). Obec se rozkládá přibližně v nadmořské výšce 750 m a žije tu asi 1850 obyvatel (údaj z roku 2005,  takže teď to bude asi o něco více). Název obce je odvozen, jak správně tušíte, od zubra - ten žil kdysi dávno i v oblasti Roháčů. 

Ranní pohled z okna (foto: Lenka)

Druhý den jsme se rozjížděli pomalu, žádný stres... :) Snídaně proběhla v klidu, pak jsme si sbalili věci a jsme jeli do Oravice, odkud jsme vyrazili na kratší procházku po červené značce Tichou dolinou. Stezka vede z části po asfaltce údolím řeky nazvané Oravica, pak se cesta stočila na louku, kde kvetly ocúny jesenní... tedy asi by kvetly víc, kdyby louka nebyla nedávno posekaná. :) Tady jsme si za pochodu chvíli házeli frisbeečko, teda já stylem na levoně, ale to neva, byla to sranda. :)

Ocún jesenní (foto: Lenka)

Hlavním cílem naší malé procházky byla Juráňova dolina, což je úzká a hluboká část údolí Juráňova potoka, spodní část se nazývá Tiesňavy. Dolina je součástí národní přírodní rezervace... takže se to tu jmenuje po slovensky: národná prírodná rezervácia Juráňová dolina. :) NPR byla vyhlášena v roce 1974 a zaujímá rozlohu 434 ha. Chráněno je tu geomorfologicky pestré údolí, kde se vytvořilo rozmanité společenství horských a vysokohorských druhů vápenomilných rostlin. 

Cesta vede kolem potoka, občas jsou tu dřevěné žebříky a místy i řetězy, pomocí kterých se dá přitáhnout, ale není tu žádný extra náročný terén. Potok je místy dost prudký a vytváří i malé vodopády a peřeje. Voda je křišťálově čistá... radost pohledět. ;)

Juráňova dolina  (foto: Lenka)

Z chráněných druhů tu jsou zastoupeny např. protěž alpská (Leontopodium alpinum), střevíčník pantoflíček (Cypripedium calcaelus), koniklec slovenský (Pulsatilla slavica), dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), dřípatka karpatská (Soldanella carpatica), tučnice alpská (Pinguicula alpina) nebo prvosenka lysá (Primula auricula). Škoda jenom, že nevím, jak se jmenují kytičky, co jsem tam vyfotila. :)) Jo, k tomu focení - Jirka pořád čekal, až budou nějaké výhledy, takže dopoledne ani foťák nevyndal... A přitom dolina byla taaak pěkná. :)

Květinka (foto: Lenka)

Přes Tiesňavy byl mezi lety 1885 - 1886 vybudován most, který tu zůstal až do první světové války. Most byl  dlouhý 983 m a sloužil k převážení dřeva. Dnes je tu zachováno několik původních nosníků. Ale teda mám dojem, že to nejsou ty, co jsou na obrázku pod tímto textem. Ale to je vcelku jedno. :)

Potok v Juránově dolině (foto: Lenka)

Ze zvířat se tu dají potkat datel černý (Dryocopus martius), skorec vodní (Cinclus cinclus), orel skalní (Aquila chrisaetos), krkavec černý (Corvux corax), zedníček skalní (Tichodroma muraria). Z velkých savců tu jsou jelen lesní (Cervus elephus), srnec obecný (Capreolus capreolus), rys ostrovid (Linx linx), vlk obecný (Canis lupus) a dokonce i medvěd hnědý (Ursus arctos). Medvěda jsme naštěstí nepotkali... jenom tenhle divný hmyz s průsvitnými žlutými křídly. A opět nemám tušení, co je to zač. :) 

Žlutokřídlý hmyz :) (foto: Lenka)

Rozcestník Sedlo Umrlá je v nadmořské výšce 980 m a to bylo i místo, kde jsme byli nejvýše. Dali jsme si tu malou svačinku a pak jsme už jen seběhli zpátky do Oravice, kde jsme měli zaparkovaná auta...

Kolem modré turistické značky rostly bodláky, které jsou hojně využívány nejrůznějšími motýly k sosání nektaru. :) Najít se tu daly krásní jedinci... ale i ti, co byli na konci léta a možná i svého života dost potrhaní... Na fotce je třeba babočka paví oko (Inachis io).

... na bodláku (foto: Lenka)

Zaparkovali jsme "doma", chvíli jsme si odpočinuli a pak jsme se už po vlastních vydali směrem Brestová... Zdejší elektrické vedení mě dost fascinuje. :))

Elektrické vedení (foto: Lenka)

Po necelé hoďce jsme došli k Múzeu oravskej dedinky v Zuberci - Brestové... Nejprve jsme ale zalezli do hospody na pivo nebo tu pravú hnědú (Kofolu) a polévku. Však bylo potřeba se posilnit, aby se nám skanzen dobře prohlížel. :) ... Pak už jsme se šli ponořit do historie Oravy. Skanzen vznikl na pastvinách, kde původně nestály žádné domy, postupně sem byly dováženy domy z oravských vesnic a stavěly se přímo na místě. Některé domy jsou odkoupené od původních majitelů a některé jsou jen kopie. Skanzen byl stavěn od roku 1967 - základní kámen byl položen 24. září. :) Areálem protéká horský potok Studená, který je zdrojem vody pro mlýn... Koukám ale, že jsem nevybrala ani jednu fotku, kde by byl potok zachycen. :)

Muzeum pod širým nebem je rozděleno do několika částí, jejich pojmenování bych si dovolila ponechat v původní řeči. :) Jsou to: Dolnooravský rínok, Hornooravská ulica, Goralské lazy, Kostol s cintorínom a Mlynisko. :)

Múzeum oravskej dediny - dolnooravská část (foto: Jirka)

V první části hned za vstupem jsou chalupy z dolní Oravy. V této oblasti se domy omítaly hlínou a bílily vápnem s přidáním jemného barviva. Takže většina domů v této části má charakteristickou nažloutlou barvu omítky a krásnou dřevěnou střechu. První pohled každého musí padnout na vysokou stavbu zvonice, která původně stávala v Záskalie. Postavena byla v roce 1860, ve spodní části bývala požární zbrojnice a obecní archiv. V dřevěné doškové věži je zvon z Kraľovian a na vrcholku cibulové střechy je kovový kohout, který symbolizuje ochranu před požárem. 

Zvonice (foto: Jirka)

Hned vedle zvonice je zemanský dvůr původně z Vyšného Kubína, který se skládá ze dvou obytných částí. Starší část pochází z roku 1752 a byla tu soukromá latinská škola, kterou vedl Absolón Meško, jeden z majitelů dvora. Přední část byla vybudována v polovině 19. století a dnes tam je instalován původní nábytek, který měli doma zemané, kteří se řadí k nižší šlechtě. Do vnitřních prostor domu se dá nakouknout jenom ode dveří - ale tak je to tu ve všech chalupách. Kdyby tomu tak nebylo, umím si představit, že by tu ani nebylo na co koukat. ;)

Vybavení zemanského stavení (foto: Lenka)

Asi nemá cenu popisovat každý z domů, stejně bych se v tom brzy nevyznala. ;) Dalšími objekty jsou třeba mandl, dům drobného rolníka, sýpka aj. Když jsme tu byli, zrovna tu probíhaly ukázky tradičních řemesel, tak jsme třeba narazili na hrnčíře a nebo jsme potkali krojovanou rodinku. :)

Chalupy z dolní Oravy (foto: Jirka)

Kroje (foto: Lenka)

U mostku před potok Studená je bývalý mlýn pocházející z vesnice Novoť. Je tu využívána voda z potoka, která je náhonem přiváděna k mlýnu, kde pohání skoro třímetrové kolo. V mlýně se šrotovalo zrno, ale jen výjimečně se mlela kvalitní mouka. Dneska je tu krčma, tak jsme si dali alespoň zmrzlinu. ;)

Mlýn (foto: Jirka)

Za potokem jsou budovy uspořádané do hornooravské ulice. Většina domů pochází z 15. a 16. století. Při zakládání nových usedlostí dostala každá obec od oravského panstva zakládací listinu, kde byly stanovena základní práva a povinnosti osadníků. Daně se odváděli rychtáři (na Slovensku nazýván šoltýs), který rozdělil půdu osadníkům. Většinou se jednalo o pásy půdy táhnoucí se od potoka k horskému hřebeni. Domy byly stavěny blízko potoka a jak se rodiny rozrůstaly, vytvořila se jakási ulice. Ulice, která je vystavěna zde v muzeu je typickým příkladem řadové zástavby mnoha oravských vesnic.

Dominantním domem je hned ten první na rohu s předzahrádkou a peřinami v okně. :) Jde o usedlost zámožného rolníka z roku 1923, co stávala v Hruštíně. Zajímavým znakem domů z Hruštína jsou dvakrát lomené střechy. U domu je rozsáhlejší dvůr s technickými předměty, které si člověk může sám prozkoumat, což se moc líbilo klukům. :) 

Hornooravská ulice (foto: Lenka)

Květiny... pod okny s peřinami :) (foto: Lenka)

Ve stínu stromů a u vahadlové studně stojí šoltýsky dom pocházející z roku 1928 z Rabčic. Jde o největší obytný dům v muzeu. Uvnitř jsou v několika místnostech instalovány předměty vztahující se k vyšší vrstvě obyvatel. V jedné části je kuchyně s kamny a mnoha předměty denní potřeby. V jiné místnosti jsou obecní míry a váhy. V největší části je úřadovna rychtáře s dlouhým stolem, u kterého zasedala obecní rada. Před tímto domem je základní kámen muzea.

Kuchyně šoltýského domu (foto: Lenka)

V této části jsou dále budovy jako kovářská výheň a hrnčířská pec. Zajímavou stavbou je plátenícká kúria, která je z roku 1790 a stála ve Štefanově. Jde o dům barvířů a obchodníků s plátnem a je to jediná budova postavená z kamene. Dům do dálky září bělostnou fasádou a bíle vymalované jsou i zdi uvnitř budovy a nejsou tu ani dřevěné stropy jako v ostatních domech. Naproti plátenickému domu je velká dvojchalupa v přední části s pavlačí - což je také neobvyklé. Uvnitř jsou vystaveny kresby a fotografie dřevěných kostelů z okolí i zdaleka.

Skoro jako oravská dědinka :) (foto: Jirka)

Hezký interiér se sušenými bylinkami je v kopii zuberecké chalupy z přelomu 18. a 19. století, která byla usedlostí patřící střednímu rolníkovi.

Pec (foto: Lenka)

Kostel sv. Alžběty je obehnán jakýmisi hradbami, kde by normálně býval hřbitov (cintorín), ale tady žádná pohřbená těla nejsou (doufám), protože kostel sem byl přenesen z vesnice Zábřež. Kostel vznikl pravděpodobně začátkem 15. století jako pobočka římsko-katolického kostela ve Veličné. Na přelomu století v něm vznikl krásný malovaný strop s rostlinnými ornamenty. V polovině 17. století za působení protestantů byla ke kostelu přistavěna zvonice a z té doby pochází i renesanční oltář,  křtitelnice a malby apoštolů. Oltářní obraz pochází z roku 1806 a je na něm patronka kostela - sv. Alžběta Uherská. Do kostela se dá nakouknout jenom skrz dveře, ale i tak je to krása.

Dřevěný kostel (foto: Jirka)

V horní části cintorína je malá budova, která sloužila jako márnice - je to kopie budovy, která stála v Racčicích. Do tohoto domku si hrobník ukládal nářadí a když ve vesnici zemřel někdo, kdo nevlastnil dům (žebrák, žoldák atd.), byl uložen do takové márnice. Dnes tu jsou vystaveny kříže a rakve... :)

Mezi kostelem a další budovou je ukázka malého políčka, kde jsou pěstovány typické plodiny pro tento kraj. :) Mak, tekvica, šalát, kôpor, cvikla a třeba ľan. :) ... Tak jsme si zavzpomínali na krtečka, jak ke kalhotkám přišel... A část expozice jednoho z domků byla věnována tomu, jak se upravuje len po sklizni. :)... Jo a nesměl samozřejmě chybět také strašák do zelí, i když asi nestrašil v zelí, ale to nevadí. ;) Slaměné snopy už jenom šikovně dokreslovaly atmosféru... no nejsou skvěle fotogenické? :)

Slaměné snopy (foto: Jirka)

Část pojmenovaná goralské lazy je věnována nejchudším obyvatelům horských oblastí na severním svahu Beskyd. Zastoupeny jsou tu sezónní stavby - salaše, které byly využívány v teplých obdobích roku. Jsou to domky s malou obytnou místností, ale velkým prostorem pro ovce a případně další dobytek. Kolem bývaly pastviny pro krávy a také malá políčka. Je tu rolnická usedlost, koliba a také lisovna oleje. Tuhle část jsme si ale nestačili už moc prohlédnout, tak snad někdy příště. ;)

Za sebe musím říct, že mě to v muzeu hodně bavilo, je skvělé vidět, jak se tu žilo... A je to tu uděláno zajímavě. Měli jsme už málo času, abychom si to prohlédli celé dopodrobna a to je škoda. Řekla bych, že se tu dá v pohodě strávit i celý den. :) Nás by už ale určitě brzo vyhodili, tak jsme radši šli sami. ;)

Jablíčka (foto: Lenka)

Autobus zrovna žádný nejel, ale ono to zpátky do Zuberce není zase tak tragicky daleko, tak jsme šlapali pěkně po svých. Ale ještě jednu malou zastávku jsme měli - u skvělé obří houpačky. :)) Řekla bych, že je je nejzajímavější atrakce, co tu je. :D ... Monika s Kubou jí objevili před lety, když tu byli poprvé a od té doby sem chodí každý rok. :) A nedivím se, je to pořádný zážitek :D Stojí to trochu námahy tenhle kolos rozhýbat, ale stojí to za to. ;)

Mega houpačka (foto: Lenka)

Cestou jsme šli kolem zdejšího kostela, který je zasvěcen sv. Vendelínu. Postaven byl až mezi léty 1929 a 1933 a to hlavně z důvodu nedostatku místa ve farním kostele v sousední Habovce. Stavbu navrhl architekt Milan Michal Harminc. 

Věž kostela v Zuberci (foto: Lenka)

Poté, co jsme si urovnali prostor v žaludku, šli jsme ho nechat zaplnit nějakým dobrým jídlem. ;) Však už byl taky čas na večeři. :) Konečně došlo na halušky a strapačky... A i na Šariš došlo. :))


Další informace:
- oficiální stránky Zuberce - v galerii tam mají krásné historické fotky, určitě stojí zato si je prohlédnout