Počasí nás ráno nezklamalo, na stan nám pražilo sluníčko, takže se tam skoro nedalo být, jaké se v něm udělalo horko. :) Snídalo se nám o poznání příjemněji, když jsme se zakempovali s vařičem na blízkém pařezu a uvařili jsme si čaj a ovesnou kaši. Nechali jsme trochu oschnout mokrý stan a mezitím jsme se sbalili... Vždycky mě úplně fascinuje, kolik je člověk schopen si vzít věcí, když jede autem... a jaký je schopen v nich udělat bordel za dva dny. :)
 |
| Slunečná ráno v kempu (foto: Lenka) |
Po vrácení našeho stanového čísla jsem vyjeli směr Prášily, což bylo asi tak 20 km cesty. V Prášilech jsme nejprve vjeli k parkovišti u archeoparku, ve kterém se dá dozvědět o historii Keltů na českém území. Zní to docela zajímavě, ale my jsme neměli čas sem jít... Takže zase musím použít mé oblíbené: někdy jindy. :) Prášily vznikly při sklářských hutích a první zmínka o nich je z roku 1730. Sklárny zanikly v roce 1823, pak se tu vyráběl ručně papír. Ještě za první republiky mělo místo podobné renomé jako třeba Špindlerův mlýn v Krkonoších, ale po odsunu Němců a zřízení vojenského prostoru Dobrá voda v této oblasti obec téměř zanikla. Oblast byla v té době pro návštěvníky uzavřena, znovu zpřístupněna byla až v 90. letech, kdy se sem vrátil život a Prášily se staly centrem letní i zimní turistiky.
A o tom že Prášily jsou skutečně turistické centrum, jsme se zanedlouho přesvědčili sami. Náš problém č. 1 zněl - kam dát auto?... Parkoviště v Prášilech byla plná, nikde ani místečko... Navíc všude byly značky, že se tu nesmí parkovat mimo vyhrazená místa. Naštěstí o kousek dál bylo ještě parkoviště Slunečná, kde jsme mohli zaparkovat. :) Původně jsme nahoru chtěli jít po červené turistické značce, ale až na místě jsme zjistili, že tahle trasa je zavřená kvůli těžbě dřeva, takže byla jenom jediná cesta nahoru - po žluté, pak po zelené a nakonec i po červené. :)
Část žluté turistické trasy vedla kolem území bývalé střelnice, takže jsme se mohli pohybovat jenom po cestě. Jinak v okolí je nevybuchlá munice... Jo, poslušně jsme šli jen po cestě. :) Alespoň jsem ale mohla mít oči jenom pro orchidejky prstnatce Fuschsovy (Dactylorhiza fuchsii), kterých tu kolem cesty bylo všude mnoho.
 |
| Prstnatec Fuchsův (foto: Lenka) |
Cesta jinak nebyla moc zajímavá krom davů lidí, kteří se sem vypravili... Převažovaly rodiny s malými dětmi, těhotné ženy a cyklisté... To trvalo až Prášilskému jezeru, kde jsme dokonce viděli jednu kojící ženu. :)) Prášilské jezero je další z ledovcových jezer, které vzniklo na úpatí hory Poledník a je tu zachováno několik morén a val ze žulových balvanů. Na sz. straně hory se nachází ještě tzv. Stará jímka, kde dnes není voda, ale je také ledovcového původu. Od hladiny jezera se zvedá 150 m vysoká karová stěna. Jezero zaujímá plochu 3,72 ha a v nejhlubším místě má jen 14,9 m. V roce 1883 byla vybudována hráz, čímž se zvýšila hladina o 2-3 m. Zajímavostí je, že v tomto jezeře jako jediném nevyhynul relikt doby ledové buchanka Cyclops abyssorum.
 |
| Prášilské jezero (foto: Jirka) |
Na břehu jezera je pomník studenta Ottokara Kareise, který se v jezeře v roce 1927 utopil... Zdá se, že to ale nehrozí těm kačenám na následující fotce. Je trochu škoda, že není přístupná větší část břehu, protože odsud se jezero moc fotit nedá... ale to bych chtěla asi moc, co? :)
 |
| Kachny na hladině Prášilského jezera (foto: Lenka) |
Kolem jezera jsou hodně zničené lesy, na části břehu jsou stromy úplně odumřelé. Jinde jsou ještě zelené... A v rašelinném lese pod jezerem už jsou staré padlé kmeny zase přerůstány mladými stromy.
 |
| Rašeliniště pod Prášilským jezerem (foto: Jirka) |
Sice jsem ve včerejším článku psala, že borůvek je málo, ale i tady se mi povedlo jednu pěknou vyfotit. :) Nicméně jsem jí nesnědla. ;) ... Ale doufám, že příští rok bude borůvek dost, abych udělala konečně tu marmeládu. ;)
 |
| Borůvek letos moc není (foto: Lenka) |
Od jezera jsme se vrátili zpátky k rozcestníku a po červené jsme pokračovali dál. To už byla cesta jenom do kopce a šli jsme jen po sluníčku... A musím říct, že nohy mě po včerejšku docela bolely, takže se mi do kopce šlo hooodně blbě! Proto jsme si dali svačinku ve stínu, konečně jsem si taky vytáhla sluneční brýle... A u jídla jsem pozorovala nosatého broučka. :))
... A než jsme dojedli jídlo, zalezlo sluníčko a začalo kapat. :)) Tak jsem si pro změnu vytáhla bundu...
 |
| Nosatý brouček (foto: Lenka) |
Ale pršelo asi tak půl minuty a ještě k tomu málo... :) Takže jsem se akorát v bundě zapařila a mohla jsem si jí zase rychle sundat. Pešek, no. :))
 |
| Podmračené počasí (foto: Jirka) |
Líbí se mi různé bodláky... a to hlavně proto, že na nich hodně často sosají nektar nejrůznější motýli a dají se tam dobře fotit. :) Takhle do fotografické pasti spadla babočka kopřivová (Aglais urticae). Druhové jméno je odvozeno od živné rostliny housenek tohoto motýla. Je to jeden z nejhojnějších motýlů v celé Evropě, létá od nížin do hor od března do října. Je to spíše menší motýl (má maximálně 3 cm) oranžové barvy s černými skvrnkami, okraj křídel je lemován řadou modrých skvrnek.
 |
| Babočka kopřivová na bodláku (foto: Lenka) |
Cesta na hřebeni je docela smutná, protože tu stromy jsou hodně zničené. Jedná se o biotop horské smrčiny a zdejší smrky odumřely, aby uvolnily místo pro novou generaci. Kolem cest jsou stromy pokácené, protože by mohly být nebezpečné pro lidi, kteří tu procházejí. Část rozlohy lesa byla zničena při orkánu Kyrril, který pustošil Šumavu v noci z 18. na 19. ledna v roce 2007. Za posledních 25 let byl tento orkán pátým, který šumavské lesy postihl. Místy byly nárazy větru až 47 m/s, ale převážně to bylo kolem 35 m/s.
 |
| Cesta k Poledníku (foto: Jirka) |
K Poledníku to bylo už jenom asi 300 m po rovince. Rozhledna samotná stojí kousek od vrcholu stejnojmenné hory Poledník (1315 m) někdy nazývané i Polední hora. Jak jsem psala už výše, oblast byla od 60. let ve vojenském prostoru. Poloha a výška této hory způsobila, že tu byla vybudována vojenská stanice, jejímž úkolem bylo střežení státní hranice a zároveň vojáci špehovali komunikaci vojsk NATO. Objekt byl dostavěn v roce 1968. Zajímavostí rovněž je, že Poledník a cesty k němu nebyly vůbec zobrazovány na mapách. Objekt sloužil k vojenským účelům do roku 1991, v roce 1994 přešel pod správu NP a CHKO Šumava. V roce 1996 byl stržen celý vojenský objekt až na věž. Do laminátového pláště rozhledny byla prořezána okna, na vrcholek byla umístěna nová vyhlídková plošina a okolí bylo upraveno pro návštěvníky. Ke slavnostnímu otevření došlo 18. července 1998.
 |
| Rozhledna Poledník (foto: Jirka) |
Dnešní vyhlídková věž je vysoká 37 m a na vyhlídkový ochoz vede 227 schodů. Cestou na schodech jsou krásné fotografie šumavských rostlin a živočichů rozčleněné podle vegetačních stupňů, kterými jsme prošli při cestě k vrcholu Poledníku. Jsou to smrko-bukový (800 - 970 m), buko-smrkový (970 - 1210 m) a smrkový (1210 - 1315 m) lesní vegetační stupeň. V prvním patře rozhledny je pokladna, kde se dají koupit lístky, pohlednice a další suvenýry. Ve druhém patře je expozice věnována historii objektu - odtud je i fotografie modelu, jak zdejší budovy vypadaly dříve.
 |
| Původní vzhled vojenské základny na Poledníku (foto: Lenka) |
V posledním patře je v současné době malá expozice věnovaná řádění orkánu Kyrril na Šumavě. Zajímavý je fakt, že nejvíce byly poškozeny porosty, které jsou při okrajích holin, které tu vznikly buď dřívějším působením větru nebo kácením stromů kvůli kůrovci. Já si nemůžu pomoct, ale jednou je to tu národní park, kam se jezdíme koukat na přírodu takovou, jaká je... já osobně jí tedy nemusím mít za každou cenu zelenou. Věřím tomu, že si příroda poradí sama s kůrovcem, s holinami od větru... a snad i s přehnaným vlivem člověka.
Z posledního patra vede výš široký dřevěný žebřík a pak už se vstupuje na vyhlídkovou plošinu, která je tvořena drátěným pletivem, což některým lidem jistě znemožní si výhled odsud užít naplno. :))
 |
| Výhled na Skalku (foto: Jirka) |
Docela mě pobavil hmyz, který využil situace, kdy mi Jirka ukazoval směr nějakého objektu, o kterém jsme se bavili a já ho neviděla. :) Docela pěkné odpočinkové místo, ne? :))) Možná, že v prodloužení prstu byl hrad Kašperk, jehož dvě věže byly jasně vidět, ale bohužel byly dost daleko na to, aby se daly pěkně vyfotit. :)
 |
| Tomu s říká využít situace :)) (foto: Lenka) |
... ale i přes to, že věřím přírodě, tak není moc pěkný pohled na rozsáhlé plochy suchých smrkových stromů...
 |
| Další z výhledů z rozhledny... (foto: Jirka) |
Dole v občerstvení jsme si dali klobásku a něco k pití. Docela mi přišla k chuti a posezení tu bylo příjemné... míst je tu kolem dost, což je taky příjemné zjištění, že si člověk na sednutí nemusí stát frontu. ;) Pak jsme se ještě porozhlédli po okolí - byli jsme na úplném vrcholku Poledníku, kde stojí dřevěný křížek. Za dobrý nápad považuji i vytyčení tzv. nouzových nocovišť, kterých je na území národního parku několik a jedno z nich je i u rozhledny. Jde o vyhrazené plochy, kde turisté smějí přespat ve vlastních stanech. Smějí tu zůstat jen jednu noc, nesmí se tu rozdělávat oheň a všechny odpadky si musí odnést s sebou... Na Šumavě je jich celkem sedm a jsou rozmístěné kolem červené turistické značky mezi Novou Pecí a Železnou Rudou.
 |
| Tohle je vrchol Poledníku :)) (foto: Lenka) |
Pak jsme šli stezkou, která byla zřízena mezi polomy a vyvrácenými stromy, co tu zbyly po orkánu Kyrill. Horské smrčiny jsou lesní společenstva vyskytující se v nadmořských výškách od 1050 do 1350 m. Porostu dominuje smrk ztepilý doplněný o jeřáb ptačí. Kůrovec i vichřice patří k těmto lesům od nepaměti, odumřelé stromy jsou tu důležitým zdrojem živin pro malé stromky a další vegetaci i pro živočichy.
 |
| Pozůstatky orkánu Kyrill (foto: Jirka) |
Mrtvé dřevo slouží jako životní prostředí pro řadu druhů hmyzu jako např. tesařík smrkový (Tetropium castaneum), tesařík dvoujpásý (Rhagium bifasciatum), tesařík korový (Rhagium inquisitor), pestrokrovečník mravenčí (Thanasimus formicarius), tesařík fialový (Callidium violaceum) či vážka lesknice horská (Somatochlora alpestris). Na starých smrcích se živí hmyzem chráněný druh ptáka datlík tříprstý (Picoides tridactylus).
 |
| ... moc toho tady nezbylo... (foto: Jirka) |
Když jsme došli k cestě, kudy jsme chtěli pokračovat dál, zjistili jsme, že je ještě stále uzavřená kvůli tetřevu hlušci. Měla sice být od prvního července otevřená, ale ještě nebyla... Takže jsme neměli jinou možnost, než se vrátit úplně tou samou cestou, kterou jsme sem přišli. Ach jo, tohle nemám ráda... :( Ale tetřev je tetřev. :)
Stejně se nad námi brzy začaly honit mraky a pak jsem museli už podruhé vytáhnout bundy, ale tentokrát se už do deště opravdu dalo a bundy byly potřeba. :) Musím říct, že jsem měla docela krizi a hodně mě bolely nohy... Když jsem došla do auta, byla jsem opravdu hodně ráda, že si můžu zout boty a nechat si jenom sandály. :)
A když jsme pak zase stavěli v Rábí, nechodilo se mi moc dobře (o druhém dni, kdy jsme byli na svatbě ani nemluvím :)). Ale hrad byl ještě krásnější, než když jsme tu stavěli cestou na jih. :)
 |
| Hrad Rabí (foto: Jirka) |
Opět jsme stavěli u kostelíka sv. Jana Nepomuckého, ale tentokrát se nám ho povedlo vyfotit docela pěkně, takže se dostal do nominace na zveřejnění. :)) Původní renesanční kostel tu byl postaven začátkem 17. století. V roce 1785 byl postaven nový kostel v barokním slohu, ale z původní stavby se dochoval třeba západní portál (z r. 1611). Vnitřní zařízení kostela pochází z 18. století. Okolo kostela je dodnes funkční hřbitov obehnaný zdí.
 |
| Kostelík sv. Jana Nepomuckého (foto: Jirka) |
Ještě pro úplnost bych se chtěla zmínit, že Rabí leží na území přírodního parku Buděticko. Přírodní park byl vyhlášen v roce 1994 a zaujímá asi 44 km2. Podloží je rozděleno do dvou různých jednotek - část tvoří vápence řadící se k pošumavskému krasu a větší část parku zaujímá podloží z rul a křemenných dioritů. Ale více se o parku asi nemá cenu rozepisovat, třeba se sem ještě někdy podíváme. :)
Zbytek cesty už proběhl bez další nějaké zajímavosti. Doma nám nezbylo nic jiného než vybalit špinavé věci... a přichystat si slavnostní oblečení na druhý den. :)
Další informace:
