PR Pavlínino údolí

Druhý den už počasí nevypadalo laskavě jako předchozího dne, ale co jsme měli dělat. Sbalili jsme gamu, sešit, propisky, vysunovací metr a hodně jídla. :) Auto jsme nechali kousíček od hranice přírodní rezervace... Pšššt, to by se asi nemělo. I když my jsme měli povolení k vjezdu, no jo... do národního parku a tohle je už území CHKO. Takže pššt a nikdo nic neví, jo? ;) Přírodní rezervace Pavlínino údolí byla vyhlášena 3. ledna 1993 a zaujímá plochu 183 ha.

Vyznačení hranice přírodní rezervace

... Jo, ve výčtu těch sbalených věcí mi chyběla jedna- GPS, kterou jsem zapomněla na palubní desce krásně všem na očích. Hm, sice jsme nepředpokládali, že by kolem chodilo hodně chamtivých lidí, ale stejně je to docela provokace, tak jsem Jirku vyslala, aby se pro ní vrátil a já jsem zatím čekala pod převisem s batohama. ;) A abych se nenudila, fotila jsem okolní přírodu - zastoupenou tady malinkatou ropuchou. :) Nemohla jsem si u toho nevšimnout, že pomalu začalo krápat. :(

Úzká rokle vybíhající k hlavnímu údolí

Žabička

Přírodní rezervace tu byla vyhlášena kvůli ochraně až 120 m hlubokého údolí, které tu vyhlodala řeka Chřibská Kamenice ve svrchnoturonských pískovcích (stáři svrchního turonu si troufám uvádět s jistotou na základě svého "výzkumu" :)). Síla vodního živlu se tu projevuje stále... Něco mi na tomhle místě nesedělo a až za chvíli mi došlo, že to je hlavně proto, že tu chybí těžká kovová lávka, kterou jsme tu asi třikrát už dříve viděli. Stržen byl při bleskové povodni v roce 2010, stejně jako ještě další dva mostky na trase vedoucí údolím. Zanedlouho po naší návštěvě tu byly mostky znovu postaveny, takže od října je trasa znovu průchozí.

A kde je most??

Síla vody při povodni

Údolí bylo původně zarostlé jedlo-bukovým lesem, který byl později částečně nahrazen smrkovou monokulturou. Jsou tu ale i borovice, olše, jasany a vrby. Ze vzácnějších druhů rostlin tu jsou např. žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), dymnivka dutá (Corydalis cava), podbílek šupinatý pravý (Lathraea squamaria), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), osladič obecný (Polypodium vulgare), mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), prvosenka vyšší (Primula elatior), udatna lesní (Aruncus vulgaris) a přeslička luční (Equisetum pratense). Rovněž tu žijí zajímavé druhy živočichů - v potoce to jsou mihule potoční (Lampetra planeri) a pstruh potoční (Salmo trutta), z ptáků jsou tu zastoupeni konipas horský (Motacilla cinerea), skorec vodní (Cinclus cinclus), ledňáček říční (Alcedo atthis) a čáp černý (Ciconia nigra). Ze savců tu žijí třeba vydra říční (Lutra lutra), netopýr vodní nebo kamzík horský (Rupicapra rupicapra). Nevybavuji si, že bychom tu nějaký z těchto druhů viděli... takže nejexotičtějším úkazem pro nás zůstane skupina turistů v růžových pláštěnkách. ;))

Podzim pomalu přichází...

Poklidné vody Chřibské Kamenice

No jo, nedalo se nic jiného dělat, než začít rychle pracovat, abychom toho stihli co nejvíc, než se rozprší. ;) Na této lokalitě to bylo malinko horší s vzpomínáním, kde že jsme to měřili ten profil. ;) Ale snad se podařilo. ;) 

UFO nebo pavouček?? :)

Jak čas plynul, stále houstly dešťové kapky. Při práci nám to nevadilo, protože jsme měřili v převislé části skal, kde na nás nepršelo. Takže první část profilu jsme proměřili v pohodě, akorát v té druhé už to moc příjemné nebylo, protože zrovna dost pršelo. Asi půl hodiny jsme čekali pod převisem, jestli se počasí neumoudří a po telefonické konzultaci s někým, kdo koukal na radar, jsme se sbalili a vydali se pryč. Nemělo to cenu. 

Za dobu, co jsme byli u skal, jsme si ani nevšimli, že se stačila vyrobit taková nepříjemná mlha. V tu chvíli to vypadalo opravdu nepěkně a podzim už ťukal na dveře. :)

Mlha :)

Cestou na Správu nám to nedalo a zastavili jsme se v Rybništi u kostela, kolem kterého jsme celá léta (jo, to už jde po pár terénních sezónách říci:)) a nikdy jsme se tam nezastavili. A mezitím získal kostel novou velmi divokou fasádu. :) Kostel sv. Josefa byl vystavěn mezi lety 1909 a 1911 a je postaven v secesním slohu, takových budov v České republice rozhodně není mnoho. Stavitelem byl Antonín Möller z Varnsdorfu. Osobně se teda domnívám, že by kostelu slušela trochu střídmější barevná kombinace než zeleno-modrá. :)

Kostel v Rybništi

Zabalení do nepromokavých bund a s deštníkem na hlavou jsme se prošli kolem kostela a pak jsme zas urychleně zalezli do suchého auta a frčeli jsme na naše dočasné bydlení. :) Trochu nezvyk vracet se tam za světla... Ale co dělat, když počasí nepřeje. :)

___________________________________________________

Ráno počasí vypadalo o něco lépe. Zaplatili jsme ubytování a rychle jsme jeli do terénu, původně bylo potřeba změřit ještě další dlouhý profil u Pravčické brány, ale to bylo toho dne nereálné, tak jsme jeli opět do Pavlínina údolí doměřit alespoň druhou část profilu, aby bylo alespoň něco pořádně. :) Nakonec se nám to povedlo, ale chvílemi bylo potřeba si nad hlavou opět držet deštník. Hlavně aby sešitek nenamokl. :) 

Není to ale v takovém počasí rozhodně nic, co by nás těšilo... ani nebylo žádné teplo. Tak jsme se alespoň utěšovali myšlenkou na něco teplého, na co jsme si chtěli dojít, až skončíme. No jo... ale v Jetřichovicích, které byly nejblíže, jsme nepochodili. Takhle v pondělí v září už tu moc živo není. :) Námi vybraná hospoda byla zamčená a na vratech jsme se dočetli tohle. :D ... Ale mám dojem, že jediná otevřená restaurace byla právě ta naproti, tak jsme dali na negativní reklamu a radši jsme jeli pryč. :) 

Rada na závěr :)

Znáte to - asi to bude zákon nějakého velkého škodolibníka - když se člověk odhodlá, že teda pojede domů a po pár kilometrech přestane pršet a skoro i začne vykukovat sluníčko? :) Nám se to stává docela pravidelně, vždycky pak mám pocit, že jsem měkká a měla jsem ještě vydržet. :)) ... No, vracet už se nemělo cenu, čekalo nás velké kafe v České Lípě a pak pohodová cesta domů. :)

Další informace:

- cs.wikipedia - přírodní rezervace Pavlínino údolí, obec Rybniště

- oficiální stránky obce Rybniště

Terén - II. část

Třetího dne už bylo docela potřeba něco trochu začít dělat ;) V první části dne jsme se vypravili omrknout práci ve Vlčí rokli u Všemil, kterou už udělal někdo jiný přede mnou, nicméně jsem posléze zjistila, že ani to není až tak úplně jednoduché ;)
Ještě jsme nevěděli, že se cestou za naším cílem budeme muset přebrodit přes Chřibskou Kamenici a prodírat se trávou a stejně si nebudu ani trochu jistá, že jsem vůbec tam, kde jsem chtěla a měla být :D...

Padlý velikán u Vlčí rokle (foto: Jirka)

Cestou jsme se viděli několik zajímavostí - jednou z nich byl třeba zašlý řopík (malá pěchotní pevnůstka československého opevnění)... Uvnitř dneska už není nic zajímavého, evidentně zde občas přespí nějaký pocestný :) ... Což do toho bych asi nešla, protože je to docela stísněný a nepříjemný prostor :) Vlastně ten řopík je asi tak jediná památka na to, že tu někdy byli lidé... jinak je tato oblast spíš pod vládou skal a lesů :) ... a někdy také žab :)

Skokan (foto: Lenka)

Klásek :) (foto: Lenka)

Moc úspěšná výprava to vpravdě nebyla.. :) Na zpáteční cestě jsme opět brodili a pak jsme u koňských stájí viděli její obyvatele, jak se spokojeně pasou... na pozadí skály, prostě skoro letní idylka, jak má být :)

Koník ve Všemilech (foto: Lenka)

V druhé části dne jsme si popošli do vedlejší rokle, kde jsem zkoušela pracovat trochu samostatně... Škoda, že na tomto místě věru nic zajímavého nebylo:)

Na zpáteční cestě autem jsme se ještě zastavili v Rynarticích a vyšli jsme ne Křížový vrch (408 m.n.m.), na jehož vrcholu je dřevěný kříž s plechovým Kristem, který zde postavili rynartičtí chalupáři dne 17. září 2002.

Pohled od kříže na Studený vrch (foto: Jirka)

Kopeček to není až tak veliký, ale je z něj hezký výhled po okolní krajině a když se slunce schyluje k západu, získává okolí zvláštní zlatavý nádech... Výhledu dominovali dva vysoké kopce - Růžovský vrch se svými 619 m. n. m. a vrch Studený sahající až do výšky 736 m. n. m., který ale už náleží k Lužickým horám.

Růžovský vrch v podvečerním čase (foto: Jirka)

Pak jsme se ale rádi přemístili na baštu do Chřibské a potom už unavení do přechodného domova a těšili jsme se na to, co přinese další den :)

___________________________________________________

A další den nám přinesl mnoho vody okolo bot (a snad žádnou vodu v botách:))... Rozhodli jsme se projít zbývající část Pavlina údolí - kde ale nevede žádná značená turistická trasa... I když je tam opět krásně... :)

Pavlino údolí (foto: Jirka)

Posléze jsme se dobrali poznatku, že ve zbytku Pavlina údolí není nejen žádná neznačená cesta, ale dokonce ani žádná cesta :) První přebrodění Chřibské Kamenice bylo rozpačité... jenže v tu chvíli jsme prostě nevěděli, že brodit budeme ještě moc a mockrát! :))) Proto vlastně ani nebyl problém vyfotit porostnici mnohotvárnou, která trůnila na kameni uprostřed řeky (naštěstí docela mělké :)).

Porostnice mnohotvárná na kameni uprostřed Chřibské Kamenice (foto: Lenka)

I když to všechno brodění a brouzdání bylo docela legrační, přesto jsme byli rádí, když jsme se vynořili na silnici u Weidlichovy kaple Nejsvětější trojice z roku 1697. Podobných sakrálních památek vysekaných do surové skály najdeme v Českém Švýcarsku (potažmo Labských pískovcích) mnoho a jsou zajímavým oživením okolí.

Weidlichova kaple (foto: Jirka)

... V pozdnějším odpoledni jsme se vydali splnit Jirkův sen...:) Strašně dlouho mě skoro až otravoval s tím, že by se chtěl podívat do Ferdinandovy soutěsky... a tak jsme se tam tedy konečně vydali :) Soutěska je vyerodovaná řekou Kamenicí mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem.

Ústí Ferdinandovy soutěsky (foto: Jirka)

Fascinující jsou obrovské balvany z části spadlé až do říčního koryta. Jde o záznam skalního řícení ze zimy v roce 2002. Skalní řícení se prozradilo až o několik týdnů později, když se v Srbské Kamenici zvedala hladina řeky. Jak je vidět, geologické procesy jsou všudypřítomné ;)

Nedávné skalní řícení (foto: Lenka)

Pomněnka neboli nezábudka :) (foto: Lenka)

Ferdinandovou soutěskou nevede žádná cesta, protože v některých místech řeka po obou stranách velmi těsně sousedí se skálami. My jsme se taky nedostali příliš daleko - sice jsme si tu vzdálenost prodloužili tím, že jsme přelezli přes kmen stromu spojující oba břehy:) Ale i tak to dál už šlo jenom vodou a to se nám nechtělo :) I když to je opravdu zážitek, protože já jsem se v loňském roce brodila z opačné strany - od Dolského mlýna :).

Kamenice se svými zelenými vlasy (foto: Jirka)

... A to už se nám další den chýlil ke konci... Je zvláštní, jak to v tom klidu, tichu a míru mezi skalami paradoxně hrozně rychle utíká...

Terén - I. část

Další z mnoha výprav do oblasti Českého Švýcarska měla být spíš pracovní, ale ono se to zase tak trochu zvrtlo v několik docela pěkných výletů :) ... I když je pravda, že nějakou tu práci jsme taky zvládli, to jako jo! :)

Po ubytování v Krásné Lípě jsme se po zbytek dne vydali do terénu a to do místa v mapách uváděném jako Pavlino údolí. Autíčko jsme zaparkovali v našich starých známých Jetřichovicích a pak už jsme šlapali po vlastních směrem k říčce Chřibská Kamenice, která Pavliným údolím protéká. Cestou jsme minuli Greislův kříž a nápisem:

Svět kolem tebe
právě teď se mění
jako by uniknout chtěl
svému stvořiteli
a tento kříž v něm
malé zastavení
je tu i pro tvé oči
kdyby unaveny
na krásu zapomenout
chtěly.

Zajímavé je, že jsem tu byli několikrát, ale nikdy naše oči asi na krásu zapomenout nechtěly, protože jsme si to nikdy nepřečetli... Počasí nám přálo, tak jsme se dosyta mohli na začátku údolí pokochat vodní nádrží Pavlínka. Je to malá vodní plocha obklopená lesem a skalami, ze její hladiny vykukují lekníny a břehy jsou porostlé vodními travinami... Zajímavé místo (a to jsme sem původně ani nechtěli odbočit z červené turistická trasy, že tu určitě nic nebude;)). Nádrž má rozlohu 1 ha a pojme do sebe 10 000 m3 vody. Rekonstrukce vodního dílka proběhla mezi lety 2000 a 2004.

Vodní nádrž Pavlínka v Pavlině údolí (foto: Jirka)

Pod hrází je budova, která dnes slouží jako škola v přírodě, ale dřív tu stával tzv. Greislův mlýn. Podél náhonu, který přívádí vodu z Chřibské Kamenice jsou mezní kříže z roku 1833 a je tu vyryt dokonce i letopočet z r. 1661. Nejkrásnější na tomhle místě ale byl ten klid, skoro celou dobu jsme tu s kachnami, vážkami, pulci a další drobotinou byli sami... Teda až na skupinu německých dětí, která hlučně prošla kolem :))

Bývalý Greislův mlýn a vodní nádrž (foto: Jirka)

Jirku fascinovala příležitost k focení a mě zase kachní máma se svými asi jedenácti malinkými kachýnkami :) Zajímavé byly taky vážky nebo jim podobní dravci, jenže fotit se nějak nedaly, potvůrky okřídlené... Byl čas vyrazit dál a ne jenom posedávat na břehu...

Kachní mateřská školka (foto: Lenka)

Dál jsme putovali proti proudu řeky, která se místy přimykala ke skalám a jinde se zase rozvalovala na mělčích místech. Škoda jenom, že ty skály jsou tu zase docela příhodný pro růst různých mechových rostlinek:)

Pavlino údolí s protékající Chřibskou Kamenicí (foto: Jirka)

Zběhovec (foto: Lenka)

Cestou jsme si znovu prošli a přeměřili již existující profil a Jirka měl radost, že si našel svůj pěticentimetrovej křemen:))... Po červené jsme pokračovali až k rozcestníku a protože se den chýlil ke konci, rychle jsme se vraceli k autu do krpálu po modré směrem na Rynartice:) I když, v našem případě to až tak rychlé nebylo...;)) Posléze jsme se od modré odpojili a okračovali z kopce po silnici... Zastavili jsme se u kapličky Ecce homo - Hle člověk! Řekl Pilát a vzkázal lidem zbičovaného Ježíše - Božího syna. O kousek dál se nachází ucela jiný druh umění:) Jde o Trpasličí skálu - do skály jsou tu vytesaná vypodobnění několika trpaslíků... Stezku ve skále i Sněhurku se sedmi trpaslíky vytesal kolem roku 1870 Eduard Vater (podle některých zdrojů Wahr) a dílo později dokončil jeho syn Ernst.

Trpasličí skála u Rynartic (foto: Lenka)

Trpasličí skála mi docela připomíná reliéfy u Kopicova statku v Českém ráji :)... Ale co no, když už to tu je, tak proč nevydat trochu energie a tuhle pidistezku si neprojít:) Poslední z krásných zážitků na nás čekal na ztichlé silnici a to v podobě jednoho mladého paroháče, který se rozhodl se před nás postavit a upřeně se dívat:).

Mladý pan jelínek :) (foto: Lenka)

Auto na nás skutečně čekalo, tak nezbývalo, než za ubývajícího světla dojet zpět do našeho často přechodného domova :)

___________________________________________________

Druhý den nezačal podle našich představ, od rána pršelo a předpovědi nebyly optimistické, tak jsme tento den pojali odpočívavě a výletně:)... Už minulý rok jsme se chtěli podívat na expozici v Domu Českého Švýcarska, ale došlo na to právě až za deštivého a nevlídného dne:) Vlastně jsme od toho ani nic nečekali a nakonec jsme byli oba překvapeni, jak jsme se uvnitř bavili:) Expozice byla pojata moderním interaktivním způsobem, tak jsme si mnoho věcí mohli ošahat, ohmatak i přičichnout... To mě velmi bavilo, přestože oficiálně už dávno nepatřím do dětské kategorie;)... V kinosále byl promítán asi půhodinový film o Českém Švýcarsku, velmi zajímavá podívaná:) Ještě, že nás neodradila ta německá verze a počkali jsme si na českou, byla by škoda nevidět to.

Dům Českého Švýcarska v Krásné Lípě (foto: Lenka)

No jo... a pak se Jirka rozhodl, že by si rád pořídil maskáče... a jelo se do Rumburka, který jsme v loňském roce navštívili už kvůli proražené pneumatice:)) A co jsme se tentokrát po cestě načekali! Sláva frézování, v okolí Krásné Lípy to pojali ve velkém stylu a frézuje se snad všude (a silnici na Rumburk nevyjímaje). Když jsme se dozvěděli, že tahle situace trvá už dlouho a bude trvat ještě asi půl roku, nezbývá než obyvatelům okolí popřát hodně štěstí... a trpělivosti:) A dobré je taky vědět, že značka slepá ulice nemusí někdy znamenat, že ulice je opravdu slepá;).

Prošli jsme rumburské uličky, ale Army shop jsme nenašli, překvapivě... Protože v Rumburku ani žádný není, ale prý že ve Varnsdorfu! :) Tak jsme se urychleně vydali tam - Varsdorf je od Rumburka opravdu co by kamenem dohodil a zbytek doběh... a autem ještě blíž:).

Varnsdorf jsme si docela užili, zvláště ježdění autem a hledání infocentra, které bylo na značkách, ale už ne jako zřetelně označená budova:) Nicméně jsme se nakonec někde doptali a Jirka tam mohl pořídit svůj "nutný" nákup decentních maskáčů ;)) (To slovo decentní nešlo vynechat, protože se pomalu stává legendou;))

Roubený domek ve Varnsdorfu (foto: Lenka)

Po nákupu zbyl čas na prohlídku města... Na první pohled do dálky čnejí komíny... ale taky věže kostelů, kterých je ve Varsdorfu hned několik. Jako první nám přišel do cesty Starokatolický kostel (později přejmenován na kostel Proměnění Páně). Po druhé polovině 19. století nastal náboženský rozkol, jehož vyvrcholením byl vznik starokatolické církve ve Varnsdorfu. V roce 1877 byla uznána státem a byla ustanovena tři náboženské obce - Vídeň, Varnsdorf a Ried. Stavba kostela byla zahájena v roce 1873 a vysvěcení proběhlo 27. prosince 1874. Kritickým pro kostel se stalo období odsunu Němců, kteří tvořili většinu věřících...

Starokatolický kostel (foto: Jirka)

Za kostelem jsme potkali světské, ale možná ještě honosnější stavby - jednalo se o tři obrovské prvorepublikové vily s mnoha zdobnými prvky, věžičkami, sochami... Okolo krásné vzrostlé domy. Opravdu zajímavé stavby a velmi typické pro město rozprostírající se okolo říčky Mandavy.

Vila (foto: Jirka)

Dál na nás čekala památka se smutným osudem, i když vzhled kostela hraje spíše veselými barvami... nebo spíše hrával. Evangelický kostel, zvaný též červený byl postaven během roku 1904, kdy se evangelická církev rozhodla pro vlastní (do té doby sdílela prostory s církví starokatolickou). Architektem stavby je Waldemar Kandler z Drážďan. 28. června 1905 byly kostelu darovány tři zvony s nápisy "Slovo Páně zůstává na věky", "Modli se a pracuj", "Jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa". V roce 1960 odešel poslední farář a od té doby dochází k devastaci této zajímavé a nápadné památky postavené z červených glazovaných cihel.

Portál evangelického "červeného" kostela (foto: Lenka)

Cestou k autu jsme minuli křižovatku, kde stojí Městské muzeum Varnsdorf, které je pobočkou Oblastního muzea v Děčíně. Stálá expozice je zaměřena na životní styl měšťanstva v 19. století, počátky textilní výroby a je zde vystaven i betlém. Na stejné křižovatce roste jeden z památných stromů - jedná se o 150 až 180 let star buk lesní (Fagus sylvatica).

Autem jsme si popojeli na Náměstí E. Beneše, kde stojí poslední z námi navštívených kostelů - Sv. Petra a Pavla. Dnešní kostel stojí na místě původního kostelíka ze 13. století. Novější barokní kostel byl v r. 1740 zasažen a silně poškozen bleskem. V roce 1777 byla dokončena stavba nového kostela, který ale už v roce 1827 částečně vyhořel. Znovu opraven byla docela rychle, a tak tu v roce 1830 mohla mít premiéru Bethovenova duchovní skladba Missa solemnis. Ve zvonici je v současné době pět zvonů (z Německa, od r. 1969) - Friede, Maria, Georg, Ulrich a Michael.

Kostel sv. Petra a Pavla (foto: Jirka)

Pohled k nebesům... (foto: Lenka)

Autíčko nás přepravilo zase o kousek dál a tentokrát až na samé hranice s našimi německými sousedy, kde monumentálně ve výšce 467 m.n.m. stojí z dálky viditelná dominanta - Hrádek (Burgsberg). Na znělcovém kopci tu stojí 29 m vysoká vyhlídková věž s restaurací projektovaná Antonem Möllerem. První návštěvníci se sem vydali 15. května 1904. Po druhé světové válce podlehla budova téměř destrukci, na konci 60. let proběhla rekonstrukce, ale v 90. letech opět zanedbání... Dnes je areál udržován Nadačním fondem Hrádek... A zdá se, že se jim to daří...

Vyhlídkové místo Hrádek nad Varnsdorfem (foto: Lenka)

Teda soudě podle toho, co jsme viděli zvenku... Protože jak je naším špatným zvykem, prohlídku jsme propásli :) ... Takže si můžeme představovat, jak úžasná vyhlídka z věže musí být... Protože kvůli stromům zespoda nebylo vidět vůbec nic! :) ... Snad někdy příště.

Terén - České Švýcarsko III.

Ke konci srpna opět nastal čas, kdy jsme se vydali do Českého Švýcarska za terénními geologickými pracemi... Vzali jsme to trochu odpočinkověji a spíš jako dodělání restů, které jsme si nadělala minule;))

První den jsme se až do tmy plahočili v lesích mezi skalami u Všemil, ale odměněni jsme byli - koukli jsme se na západ slunce vedle Růžovského vrchu, pěkný červánky byly:). Při odjezdu jsme si všimli nějakého divného zvuku u auta - a ejhle, v přední pneumatice jsme měli šroubek...

Šroub mohl za to, že jsme se výjimečně nevydali mezi skály, ale nejprve jsme jeli "na výlet" do Rumburka - teda spíš do pneuservisu, ale čekali jsme na opravení autíčkovy nožičky, takže jsme měli i čas, abychom se porozhlídli po centru města:) Město se mi moc líbilo, má hezký ráz...

Nejstarší zmínka pochází z roku 1298, ale je pravděpodobné, že historii má delší. Byla to tržní osada na tzv. Solné stezce. Prvními majiteli byli Berkové z Dubé, potom následovali rody: Schleinitzové, Strehlitzové a Kinští.

Znak města pochází z roku 1587, kdy dal městu 17. prosince privilegium samotný císař Rudolf II. V roce 1681 byl vybudován morový sloup, kolek kterého později byly doplněny další sochy (v letech 1724-1774).

Náměstí v Rumburku (foto: Jirka)

Nejvýraznější památkou a skvostem Rumburka je bezesporu loretánská kaple. Postavena byla v letech 1704 - 1709 a je celá tvořena pískovcem (oproti italskému originálu, jenž je z mramoru). Postavit ji nechal kníže Antonín Florián Liechtenstein a jedná se o nejseverněji položenou Loretu jak u nás, takm i v Evropě.

Uvnitř je plastika Černé Madony s dítětem, které byla zhotovena v Římě v roce 1694 a vysvěcena papežem Innocencem XII. Na vnější výzdobě se podílel sochař Jan František Bienerth, jehož sochy jsou umístěny před klášterem.

Škoda, že toho času nebylo více, protože Rumburk a jeho okolí by jistě stály za bližší prozkoumání... Tak snad někdy příště... Ale práce volala:)

Loreta v Rumburku (foto: Jirka)

Po prohlídce města a následného převzetí uzdraveného vozítka jsme se vydali do terénu. Pokračovalo se v již započatém profilu nedaleko Jetřichovic. Bohužel jsme měli smůlu ve vybrané cestě při skále a tak asi za tři hodiny, kdy jsme zjistili, že tudy cesta nevede jsme museli znovu na začátek - vybrat jinou a přístupnější cestu nahoru. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme přišli na to, že stačilo na počátku dnešního profilování popovylézt o trošku výš a měli sme cestičku podél skály tak pohodlnou, že se nám o takové doposud ani nezdálo:)... (Lenka: Chápu, že to je blbej psychologickej moment, kdy se člověk vrací zpátky, ale myslim, že se zase nestalo nic tak děsnýho... asi jsem už zvyklá:)) Po této trase jsme vyběhli nahoru tak rychle, že po dokončení dalšího profilu slečny geoložky:) jsme měli ještě dostatek času na užívání si a kochání se podvečerního Českého Švýcarska. Došli jsme na vyhlídku na Vilemínině stěně. Odtud je krásný výhled na nedalekou Mariinu skálu a na Jetřichovice.

A zase naše známá Mariina skála z vyhlídky Vilemínina stěna (foto: Lenka)

Po zdržení se na tomto místě následovala pohodlná procházka dolů do Jetřichovic a cesta do Krásné Lípy - místa našeho momentálního přebývání. Po absolvování malé večerní zastávky v příjemné restauraci v Chřibské a následném regenerování se jsme se probudili do dalšího dne...

V plánu bylo jak jinak než zpracování dalšího profilu v lokalitě Chřibské Kamenice nedaleko Rynartic. Při putování okolo zdejší říčky a hledání dalšího rozdělaného profilu, u kterého stačilo pouze navázat v již započaté práci mi bylo sděleno, že bude lepší začít nový, že navázání by už nemuselo být přesné... Tuto informaci sem nesl trošku nelibě, ale statečně, když jsem, pokud si dobře vzpomínám, tuto skutečnost snad nedával nijak zvlášť najevo:) (L: Tak to nebylo, prostě to dál nebylo přístupný a na nohou přísavky nemám:)). Vykompenzování této újmy spočívalo v pomalém a důkladném prozkoumávání této lokality hledáčkem mé zrcadlovky:) (L: Jojo, těď pravdu má;))

Chřibská Kamenice nedaleko Rynartic (foto: Jirka)

Nakonec se zkoumaná skála našla, cestička na vrchol se také našla - pro jistotu dopředu, aby jsme předešli problému, který nás potkal předcházející den:) a kýžený geologický výzkum tudíž zdárně proběhl... Myslím si, že dokonce v rekordním čase... Pro mě jako nosiče, zapisovatele a člověka geologií nepostiženého nastaly i jisté chvíle, které mě mile překvapily. Při asi tak tříhodinovém výstupu a zapisování poznámek, které na mě slečna Lenka dosti rychle chrlila (nebo je mé psaní pomalé?:)) a psaní pořád dokola jemnozrnné, hrubozrnné, příměsi atd..., kdy člověk vidí jen a jen skálu... stejnou skálu:), tak najednou je zde krásnej pět centimetrů dlouhej křemen, co ze skály trčí... Geologové se jistě jen pousmějí:) (L: Pět centimetrů neměl, to přeháníš, ale o tom ta geologie trochu je... o tom bejt celej den u jedný skály... si časem zvykneš;))Po úspěšném zprofilování další stěny následovala cesta do našeho dočasného příbytku:)

Probuzení do dalšího dne bylo velmi rychlé s již následným balením, vyklízením našeho pokojíčku a rozmýšlením a plánováním jak zakončíme poslední den v Českém Švýcarsku. Tento den se nenesl již v duchu pracovním, ale v duchu výletním. Po zkonstatování a shodnutí se, že v tomto počasí si rozhled z Děčínského Sněžníku moc neužijeme, rozhodli jsme se navštívit místo, kde se vlévá Jetřichovická Bělá do Kamenice - a kde se nachází stavba jménem Dolský Mlýn. K Dolskýmu mlýnu se jde asi tak dvoukilometrovou cestou podél již zmíněné Bělé. Neuvěřitelně čistá říčka se klikatí podél cesty a procházka je to velmi příjemná...

Jetřichovická Bělá kousek před vtokem do Kamenice (foto: Jirka)

Místečko je to rozmanité... Nejprve jsem si prozkoumali okolí, kde je pár věcí, co za vidění stojí. Můžete se kochat soutěskou podél Kamenice, kde trasa je různorodá - stezka vede po vytesaných schůdkách ve skále, když přejdete po mostě přes Kamenici a dostanete se kolem Královského smrku a křížku u něj k místu, kde jsou zbytky (základy) kamenných domů, u nichž jsou patrné ještě vstupy do sklepů. Jistě se na toto místo ještě vrátíme...

Most přes Kamenici nedaleko Královského smrku (foto: Jirka)

Křížek u Královského smrku (foto: Jirka)

Pak už naše nožky směřovali k cíli výpravy... Dolský mlýn je poprvé zmiňován v roce 1515. Od roku 1814 se v něm pálila kořalka a rokem 1881 začala turistická éra zahájením provozu na lodičkách Ferdinandovou soutěskou mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem. Dneska je z mlýna pouze rozvalina. My jsme sem dorazili bohužel v době, kdy se zde natáčí (pohádka Peklo s princeznou), mlýn jsme viděli pouze z dálky. Je to ale rozlehlé místo a tak zde můžete trávit více času.

Dolský mlýn na řece Kamenice (foto: Jirka)

Po skončení prohlídky místa jsme se pomalu pěšky odebrali zpět do Jetřichovic k zaparkovanému autíčku a odjeli do našeho středočeského... no...ehm...prostě domů:) a tak skončila naše další v pořadí třetí geologická výprava:)).

Tohle se mi líbí, jak se v rozepsaném textu přidal do psaní Jirka - někde to ale nešlo nechat bez komentáře;) To aby nedocházelo k matení čtenáře, přehánět se nemá:))).