Dolský mlýn

Na poslední den pobytu v Českém Švýcarsku jsme si vymysleli návštěvu Dolského mlýna... Sice jsme tu už jednou byli, ale to bylo léto v plném rozpuku a tentokrát pilně panovala paní zima. Přes noc nám dokonce nadělila sněhový poprašek. :) Dojeli jsme do Vysoké Lípy, kde jsme nechali vozítko a po modré turistické značce jsme prudce sestupovali do údolí řeky Kamenice.

Dolský mlýn (foto: Jirka)

Už u Vysoké Lípy jsme potkali mourovatou kočku, která se s námi chtěla kamarádit... Byla pěkná, tak jsme se ke kamarádění měli a ona se pak s námi vydali asi kilometr z kopce a došla s námi až k Dolskému mlýnu. :) Společně jsme přešli po mostku přes řeku Kamenici a chvíli tam s námi ještě byla... A když viděla, že s námi asi už žádná velká legrace nebude, šla s jinými turisty dál, směrem k Růžovskému vrchu. :)) Kočku tulačku jsem ještě neviděla a docela by mne zajímalo, jak a kde skončila... Nicméně, byla krásná! :)

Zcestovalá kočka (foto: Lenka)

Když jsme tu byli v létě, panoval tu čilý ruch, protože se tady v okolí natáčela pohádka Peklo s princeznou. Tentokráte tu nebyla pomalu ani noha, krom těch našich, čtyřech kočičích, další nohy dorazily až později. :) Je třeba konstatovat, že Dolský mlýn je pro natáčení pohádek dokonalé místo... zvlášť pokud sem autoři umístí sídlo pekla. ;) Novodobě se tu proháněla princezna Aneta a když byl ještě Dolský mlýn opravdovým mlýnem, byla tu princezna Krasomila... Krásné české pohádky. :)

Mostek u Dolského mlýna (foto: Jirka)

Akorát řeka Kamenice, to není úplně moc pohádka. A když je velká voda, dovede řeka docela pozlobit. A protože Dolský mlýn stojí přímo u řeky, velká voda jej několikrát ohrozila. No, ale naštěstí nedopadl jako soutěsky Kamenice nad Hřenskem.

Dolský mlýn a řeka Kamenice (foto: Jirka)

Byli jsme se podívat ještě kousek za Dolským mlýnem - u soutoku Kamenice a Jetřichovické Bělé. Říčky jsou obě zařízlé do pískovců, ale Jetřichovická Bělá v sobě unáší hodně zvětralého písku, který na jejím dvě vytváří rozmanité čeřiny. Typické jsou i trsy vodních rostlin, které se zmítají v proudící vodě. Proto když vidíte fotografii s bílými písečnými čeřinami a zelenými trsy vodních rostlin v malém potoce, je to skoro určitě Jetřichovická Bělá. :) Docela mne překvapilo, že trsy vodních roslin byly i v prosinci zelené... Evidentně na ně nějaký podzim neplatí. :))

Soutok Kamenice a Jetřichovické Bělé (foto: Jirka)

Prošla jsem se ještě kousek po žluté turistické značce směrem k Jetřichovicím a došla jsem k pramenu sv. Huberta, kde jsem se zase otočila a šla jsem zpátky za Jirkou, který zatím fotograficky lovil v okolí Královského smrku.

Pramen s vyobrazením sv. Huberta (foto: Lenka)

Křížek nedaleko Dolského mlýna (foto: Jirka)

Při pohledu na olšové šištice jsem si vybavila šperky Hanuše Lamra, což je designer, který se rád nechává inspirovat přírodou a tak mezi jeho díly lze najít právě i třeba náušnice nebo přívěsky na řetízky ve tvaru olšových šištiček. :) Šperky jsou vyrobeny hlavně ze zlata a ze stříbra, ale mají v sobě vtištěné mnohé z přírody (plody javoru, thuje, různé struktury kůry, chodbičky kůrovců, ale i brouci). Jde o velmi zajímavé kousky. :)

Olše (foto: Lenka)

Pak už jsem se vypravili na cestu zpátky... Naší čtyřnohou kamarádku už jsme nepotkali, asi byla opravdu na cestě kamsi na Růžák. :) U lesa u Vysoké Lípy je malý hřbitůvek, kde jsme se ještě zastavili. Tohle je opravdu hezký hřbitov, už jsem tu byla jednou v létě a i tehdy mne dostal svou zvláštní klidnou atmosférou. Jestli to lze vůbec v souvislosti s takovým místem říct, tak bych řekla, že tu prostě bylo pěkně.

Stromy u hřbitova ve Vysoké Lípě (foto: Lenka)

Pak už jsme viděli jenom na plotě sedící červenku obecnou, která se s námi pro letošek rozloučila s oblasti Českého Švýcarska a Labských pískovců.

Červenka obecná (foto: Lenka)

Rozloučili jsme se vlastně ne jenom pro letošek, ale skoro už ´navždy´, protože já jsem v polovině ledna na pár měsíců mířila do Londýna a pak už jsem měla psát diplomku... Ale však my se sem ještě vrátíme. :))

Terén - II. část

Třetího dne už bylo docela potřeba něco trochu začít dělat ;) V první části dne jsme se vypravili omrknout práci ve Vlčí rokli u Všemil, kterou už udělal někdo jiný přede mnou, nicméně jsem posléze zjistila, že ani to není až tak úplně jednoduché ;)
Ještě jsme nevěděli, že se cestou za naším cílem budeme muset přebrodit přes Chřibskou Kamenici a prodírat se trávou a stejně si nebudu ani trochu jistá, že jsem vůbec tam, kde jsem chtěla a měla být :D...

Padlý velikán u Vlčí rokle (foto: Jirka)

Cestou jsme se viděli několik zajímavostí - jednou z nich byl třeba zašlý řopík (malá pěchotní pevnůstka československého opevnění)... Uvnitř dneska už není nic zajímavého, evidentně zde občas přespí nějaký pocestný :) ... Což do toho bych asi nešla, protože je to docela stísněný a nepříjemný prostor :) Vlastně ten řopík je asi tak jediná památka na to, že tu někdy byli lidé... jinak je tato oblast spíš pod vládou skal a lesů :) ... a někdy také žab :)

Skokan (foto: Lenka)

Klásek :) (foto: Lenka)

Moc úspěšná výprava to vpravdě nebyla.. :) Na zpáteční cestě jsme opět brodili a pak jsme u koňských stájí viděli její obyvatele, jak se spokojeně pasou... na pozadí skály, prostě skoro letní idylka, jak má být :)

Koník ve Všemilech (foto: Lenka)

V druhé části dne jsme si popošli do vedlejší rokle, kde jsem zkoušela pracovat trochu samostatně... Škoda, že na tomto místě věru nic zajímavého nebylo:)

Na zpáteční cestě autem jsme se ještě zastavili v Rynarticích a vyšli jsme ne Křížový vrch (408 m.n.m.), na jehož vrcholu je dřevěný kříž s plechovým Kristem, který zde postavili rynartičtí chalupáři dne 17. září 2002.

Pohled od kříže na Studený vrch (foto: Jirka)

Kopeček to není až tak veliký, ale je z něj hezký výhled po okolní krajině a když se slunce schyluje k západu, získává okolí zvláštní zlatavý nádech... Výhledu dominovali dva vysoké kopce - Růžovský vrch se svými 619 m. n. m. a vrch Studený sahající až do výšky 736 m. n. m., který ale už náleží k Lužickým horám.

Růžovský vrch v podvečerním čase (foto: Jirka)

Pak jsme se ale rádi přemístili na baštu do Chřibské a potom už unavení do přechodného domova a těšili jsme se na to, co přinese další den :)

___________________________________________________

A další den nám přinesl mnoho vody okolo bot (a snad žádnou vodu v botách:))... Rozhodli jsme se projít zbývající část Pavlina údolí - kde ale nevede žádná značená turistická trasa... I když je tam opět krásně... :)

Pavlino údolí (foto: Jirka)

Posléze jsme se dobrali poznatku, že ve zbytku Pavlina údolí není nejen žádná neznačená cesta, ale dokonce ani žádná cesta :) První přebrodění Chřibské Kamenice bylo rozpačité... jenže v tu chvíli jsme prostě nevěděli, že brodit budeme ještě moc a mockrát! :))) Proto vlastně ani nebyl problém vyfotit porostnici mnohotvárnou, která trůnila na kameni uprostřed řeky (naštěstí docela mělké :)).

Porostnice mnohotvárná na kameni uprostřed Chřibské Kamenice (foto: Lenka)

I když to všechno brodění a brouzdání bylo docela legrační, přesto jsme byli rádí, když jsme se vynořili na silnici u Weidlichovy kaple Nejsvětější trojice z roku 1697. Podobných sakrálních památek vysekaných do surové skály najdeme v Českém Švýcarsku (potažmo Labských pískovcích) mnoho a jsou zajímavým oživením okolí.

Weidlichova kaple (foto: Jirka)

... V pozdnějším odpoledni jsme se vydali splnit Jirkův sen...:) Strašně dlouho mě skoro až otravoval s tím, že by se chtěl podívat do Ferdinandovy soutěsky... a tak jsme se tam tedy konečně vydali :) Soutěska je vyerodovaná řekou Kamenicí mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem.

Ústí Ferdinandovy soutěsky (foto: Jirka)

Fascinující jsou obrovské balvany z části spadlé až do říčního koryta. Jde o záznam skalního řícení ze zimy v roce 2002. Skalní řícení se prozradilo až o několik týdnů později, když se v Srbské Kamenici zvedala hladina řeky. Jak je vidět, geologické procesy jsou všudypřítomné ;)

Nedávné skalní řícení (foto: Lenka)

Pomněnka neboli nezábudka :) (foto: Lenka)

Ferdinandovou soutěskou nevede žádná cesta, protože v některých místech řeka po obou stranách velmi těsně sousedí se skálami. My jsme se taky nedostali příliš daleko - sice jsme si tu vzdálenost prodloužili tím, že jsme přelezli přes kmen stromu spojující oba břehy:) Ale i tak to dál už šlo jenom vodou a to se nám nechtělo :) I když to je opravdu zážitek, protože já jsem se v loňském roce brodila z opačné strany - od Dolského mlýna :).

Kamenice se svými zelenými vlasy (foto: Jirka)

... A to už se nám další den chýlil ke konci... Je zvláštní, jak to v tom klidu, tichu a míru mezi skalami paradoxně hrozně rychle utíká...

Terén - České Švýcarsko III.

Ke konci srpna opět nastal čas, kdy jsme se vydali do Českého Švýcarska za terénními geologickými pracemi... Vzali jsme to trochu odpočinkověji a spíš jako dodělání restů, které jsme si nadělala minule;))

První den jsme se až do tmy plahočili v lesích mezi skalami u Všemil, ale odměněni jsme byli - koukli jsme se na západ slunce vedle Růžovského vrchu, pěkný červánky byly:). Při odjezdu jsme si všimli nějakého divného zvuku u auta - a ejhle, v přední pneumatice jsme měli šroubek...

Šroub mohl za to, že jsme se výjimečně nevydali mezi skály, ale nejprve jsme jeli "na výlet" do Rumburka - teda spíš do pneuservisu, ale čekali jsme na opravení autíčkovy nožičky, takže jsme měli i čas, abychom se porozhlídli po centru města:) Město se mi moc líbilo, má hezký ráz...

Nejstarší zmínka pochází z roku 1298, ale je pravděpodobné, že historii má delší. Byla to tržní osada na tzv. Solné stezce. Prvními majiteli byli Berkové z Dubé, potom následovali rody: Schleinitzové, Strehlitzové a Kinští.

Znak města pochází z roku 1587, kdy dal městu 17. prosince privilegium samotný císař Rudolf II. V roce 1681 byl vybudován morový sloup, kolek kterého později byly doplněny další sochy (v letech 1724-1774).

Náměstí v Rumburku (foto: Jirka)

Nejvýraznější památkou a skvostem Rumburka je bezesporu loretánská kaple. Postavena byla v letech 1704 - 1709 a je celá tvořena pískovcem (oproti italskému originálu, jenž je z mramoru). Postavit ji nechal kníže Antonín Florián Liechtenstein a jedná se o nejseverněji položenou Loretu jak u nás, takm i v Evropě.

Uvnitř je plastika Černé Madony s dítětem, které byla zhotovena v Římě v roce 1694 a vysvěcena papežem Innocencem XII. Na vnější výzdobě se podílel sochař Jan František Bienerth, jehož sochy jsou umístěny před klášterem.

Škoda, že toho času nebylo více, protože Rumburk a jeho okolí by jistě stály za bližší prozkoumání... Tak snad někdy příště... Ale práce volala:)

Loreta v Rumburku (foto: Jirka)

Po prohlídce města a následného převzetí uzdraveného vozítka jsme se vydali do terénu. Pokračovalo se v již započatém profilu nedaleko Jetřichovic. Bohužel jsme měli smůlu ve vybrané cestě při skále a tak asi za tři hodiny, kdy jsme zjistili, že tudy cesta nevede jsme museli znovu na začátek - vybrat jinou a přístupnější cestu nahoru. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme přišli na to, že stačilo na počátku dnešního profilování popovylézt o trošku výš a měli sme cestičku podél skály tak pohodlnou, že se nám o takové doposud ani nezdálo:)... (Lenka: Chápu, že to je blbej psychologickej moment, kdy se člověk vrací zpátky, ale myslim, že se zase nestalo nic tak děsnýho... asi jsem už zvyklá:)) Po této trase jsme vyběhli nahoru tak rychle, že po dokončení dalšího profilu slečny geoložky:) jsme měli ještě dostatek času na užívání si a kochání se podvečerního Českého Švýcarska. Došli jsme na vyhlídku na Vilemínině stěně. Odtud je krásný výhled na nedalekou Mariinu skálu a na Jetřichovice.

A zase naše známá Mariina skála z vyhlídky Vilemínina stěna (foto: Lenka)

Po zdržení se na tomto místě následovala pohodlná procházka dolů do Jetřichovic a cesta do Krásné Lípy - místa našeho momentálního přebývání. Po absolvování malé večerní zastávky v příjemné restauraci v Chřibské a následném regenerování se jsme se probudili do dalšího dne...

V plánu bylo jak jinak než zpracování dalšího profilu v lokalitě Chřibské Kamenice nedaleko Rynartic. Při putování okolo zdejší říčky a hledání dalšího rozdělaného profilu, u kterého stačilo pouze navázat v již započaté práci mi bylo sděleno, že bude lepší začít nový, že navázání by už nemuselo být přesné... Tuto informaci sem nesl trošku nelibě, ale statečně, když jsem, pokud si dobře vzpomínám, tuto skutečnost snad nedával nijak zvlášť najevo:) (L: Tak to nebylo, prostě to dál nebylo přístupný a na nohou přísavky nemám:)). Vykompenzování této újmy spočívalo v pomalém a důkladném prozkoumávání této lokality hledáčkem mé zrcadlovky:) (L: Jojo, těď pravdu má;))

Chřibská Kamenice nedaleko Rynartic (foto: Jirka)

Nakonec se zkoumaná skála našla, cestička na vrchol se také našla - pro jistotu dopředu, aby jsme předešli problému, který nás potkal předcházející den:) a kýžený geologický výzkum tudíž zdárně proběhl... Myslím si, že dokonce v rekordním čase... Pro mě jako nosiče, zapisovatele a člověka geologií nepostiženého nastaly i jisté chvíle, které mě mile překvapily. Při asi tak tříhodinovém výstupu a zapisování poznámek, které na mě slečna Lenka dosti rychle chrlila (nebo je mé psaní pomalé?:)) a psaní pořád dokola jemnozrnné, hrubozrnné, příměsi atd..., kdy člověk vidí jen a jen skálu... stejnou skálu:), tak najednou je zde krásnej pět centimetrů dlouhej křemen, co ze skály trčí... Geologové se jistě jen pousmějí:) (L: Pět centimetrů neměl, to přeháníš, ale o tom ta geologie trochu je... o tom bejt celej den u jedný skály... si časem zvykneš;))Po úspěšném zprofilování další stěny následovala cesta do našeho dočasného příbytku:)

Probuzení do dalšího dne bylo velmi rychlé s již následným balením, vyklízením našeho pokojíčku a rozmýšlením a plánováním jak zakončíme poslední den v Českém Švýcarsku. Tento den se nenesl již v duchu pracovním, ale v duchu výletním. Po zkonstatování a shodnutí se, že v tomto počasí si rozhled z Děčínského Sněžníku moc neužijeme, rozhodli jsme se navštívit místo, kde se vlévá Jetřichovická Bělá do Kamenice - a kde se nachází stavba jménem Dolský Mlýn. K Dolskýmu mlýnu se jde asi tak dvoukilometrovou cestou podél již zmíněné Bělé. Neuvěřitelně čistá říčka se klikatí podél cesty a procházka je to velmi příjemná...

Jetřichovická Bělá kousek před vtokem do Kamenice (foto: Jirka)

Místečko je to rozmanité... Nejprve jsem si prozkoumali okolí, kde je pár věcí, co za vidění stojí. Můžete se kochat soutěskou podél Kamenice, kde trasa je různorodá - stezka vede po vytesaných schůdkách ve skále, když přejdete po mostě přes Kamenici a dostanete se kolem Královského smrku a křížku u něj k místu, kde jsou zbytky (základy) kamenných domů, u nichž jsou patrné ještě vstupy do sklepů. Jistě se na toto místo ještě vrátíme...

Most přes Kamenici nedaleko Královského smrku (foto: Jirka)

Křížek u Královského smrku (foto: Jirka)

Pak už naše nožky směřovali k cíli výpravy... Dolský mlýn je poprvé zmiňován v roce 1515. Od roku 1814 se v něm pálila kořalka a rokem 1881 začala turistická éra zahájením provozu na lodičkách Ferdinandovou soutěskou mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem. Dneska je z mlýna pouze rozvalina. My jsme sem dorazili bohužel v době, kdy se zde natáčí (pohádka Peklo s princeznou), mlýn jsme viděli pouze z dálky. Je to ale rozlehlé místo a tak zde můžete trávit více času.

Dolský mlýn na řece Kamenice (foto: Jirka)

Po skončení prohlídky místa jsme se pomalu pěšky odebrali zpět do Jetřichovic k zaparkovanému autíčku a odjeli do našeho středočeského... no...ehm...prostě domů:) a tak skončila naše další v pořadí třetí geologická výprava:)).

Tohle se mi líbí, jak se v rozepsaném textu přidal do psaní Jirka - někde to ale nešlo nechat bez komentáře;) To aby nedocházelo k matení čtenáře, přehánět se nemá:))).