Terén - II. část

Třetího dne už bylo docela potřeba něco trochu začít dělat ;) V první části dne jsme se vypravili omrknout práci ve Vlčí rokli u Všemil, kterou už udělal někdo jiný přede mnou, nicméně jsem posléze zjistila, že ani to není až tak úplně jednoduché ;)
Ještě jsme nevěděli, že se cestou za naším cílem budeme muset přebrodit přes Chřibskou Kamenici a prodírat se trávou a stejně si nebudu ani trochu jistá, že jsem vůbec tam, kde jsem chtěla a měla být :D...

Padlý velikán u Vlčí rokle (foto: Jirka)

Cestou jsme se viděli několik zajímavostí - jednou z nich byl třeba zašlý řopík (malá pěchotní pevnůstka československého opevnění)... Uvnitř dneska už není nic zajímavého, evidentně zde občas přespí nějaký pocestný :) ... Což do toho bych asi nešla, protože je to docela stísněný a nepříjemný prostor :) Vlastně ten řopík je asi tak jediná památka na to, že tu někdy byli lidé... jinak je tato oblast spíš pod vládou skal a lesů :) ... a někdy také žab :)

Skokan (foto: Lenka)

Klásek :) (foto: Lenka)

Moc úspěšná výprava to vpravdě nebyla.. :) Na zpáteční cestě jsme opět brodili a pak jsme u koňských stájí viděli její obyvatele, jak se spokojeně pasou... na pozadí skály, prostě skoro letní idylka, jak má být :)

Koník ve Všemilech (foto: Lenka)

V druhé části dne jsme si popošli do vedlejší rokle, kde jsem zkoušela pracovat trochu samostatně... Škoda, že na tomto místě věru nic zajímavého nebylo:)

Na zpáteční cestě autem jsme se ještě zastavili v Rynarticích a vyšli jsme ne Křížový vrch (408 m.n.m.), na jehož vrcholu je dřevěný kříž s plechovým Kristem, který zde postavili rynartičtí chalupáři dne 17. září 2002.

Pohled od kříže na Studený vrch (foto: Jirka)

Kopeček to není až tak veliký, ale je z něj hezký výhled po okolní krajině a když se slunce schyluje k západu, získává okolí zvláštní zlatavý nádech... Výhledu dominovali dva vysoké kopce - Růžovský vrch se svými 619 m. n. m. a vrch Studený sahající až do výšky 736 m. n. m., který ale už náleží k Lužickým horám.

Růžovský vrch v podvečerním čase (foto: Jirka)

Pak jsme se ale rádi přemístili na baštu do Chřibské a potom už unavení do přechodného domova a těšili jsme se na to, co přinese další den :)

___________________________________________________

A další den nám přinesl mnoho vody okolo bot (a snad žádnou vodu v botách:))... Rozhodli jsme se projít zbývající část Pavlina údolí - kde ale nevede žádná značená turistická trasa... I když je tam opět krásně... :)

Pavlino údolí (foto: Jirka)

Posléze jsme se dobrali poznatku, že ve zbytku Pavlina údolí není nejen žádná neznačená cesta, ale dokonce ani žádná cesta :) První přebrodění Chřibské Kamenice bylo rozpačité... jenže v tu chvíli jsme prostě nevěděli, že brodit budeme ještě moc a mockrát! :))) Proto vlastně ani nebyl problém vyfotit porostnici mnohotvárnou, která trůnila na kameni uprostřed řeky (naštěstí docela mělké :)).

Porostnice mnohotvárná na kameni uprostřed Chřibské Kamenice (foto: Lenka)

I když to všechno brodění a brouzdání bylo docela legrační, přesto jsme byli rádí, když jsme se vynořili na silnici u Weidlichovy kaple Nejsvětější trojice z roku 1697. Podobných sakrálních památek vysekaných do surové skály najdeme v Českém Švýcarsku (potažmo Labských pískovcích) mnoho a jsou zajímavým oživením okolí.

Weidlichova kaple (foto: Jirka)

... V pozdnějším odpoledni jsme se vydali splnit Jirkův sen...:) Strašně dlouho mě skoro až otravoval s tím, že by se chtěl podívat do Ferdinandovy soutěsky... a tak jsme se tam tedy konečně vydali :) Soutěska je vyerodovaná řekou Kamenicí mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem.

Ústí Ferdinandovy soutěsky (foto: Jirka)

Fascinující jsou obrovské balvany z části spadlé až do říčního koryta. Jde o záznam skalního řícení ze zimy v roce 2002. Skalní řícení se prozradilo až o několik týdnů později, když se v Srbské Kamenici zvedala hladina řeky. Jak je vidět, geologické procesy jsou všudypřítomné ;)

Nedávné skalní řícení (foto: Lenka)

Pomněnka neboli nezábudka :) (foto: Lenka)

Ferdinandovou soutěskou nevede žádná cesta, protože v některých místech řeka po obou stranách velmi těsně sousedí se skálami. My jsme se taky nedostali příliš daleko - sice jsme si tu vzdálenost prodloužili tím, že jsme přelezli přes kmen stromu spojující oba břehy:) Ale i tak to dál už šlo jenom vodou a to se nám nechtělo :) I když to je opravdu zážitek, protože já jsem se v loňském roce brodila z opačné strany - od Dolského mlýna :).

Kamenice se svými zelenými vlasy (foto: Jirka)

... A to už se nám další den chýlil ke konci... Je zvláštní, jak to v tom klidu, tichu a míru mezi skalami paradoxně hrozně rychle utíká...

Terén - I. část

Další z mnoha výprav do oblasti Českého Švýcarska měla být spíš pracovní, ale ono se to zase tak trochu zvrtlo v několik docela pěkných výletů :) ... I když je pravda, že nějakou tu práci jsme taky zvládli, to jako jo! :)

Po ubytování v Krásné Lípě jsme se po zbytek dne vydali do terénu a to do místa v mapách uváděném jako Pavlino údolí. Autíčko jsme zaparkovali v našich starých známých Jetřichovicích a pak už jsme šlapali po vlastních směrem k říčce Chřibská Kamenice, která Pavliným údolím protéká. Cestou jsme minuli Greislův kříž a nápisem:

Svět kolem tebe
právě teď se mění
jako by uniknout chtěl
svému stvořiteli
a tento kříž v něm
malé zastavení
je tu i pro tvé oči
kdyby unaveny
na krásu zapomenout
chtěly.

Zajímavé je, že jsem tu byli několikrát, ale nikdy naše oči asi na krásu zapomenout nechtěly, protože jsme si to nikdy nepřečetli... Počasí nám přálo, tak jsme se dosyta mohli na začátku údolí pokochat vodní nádrží Pavlínka. Je to malá vodní plocha obklopená lesem a skalami, ze její hladiny vykukují lekníny a břehy jsou porostlé vodními travinami... Zajímavé místo (a to jsme sem původně ani nechtěli odbočit z červené turistická trasy, že tu určitě nic nebude;)). Nádrž má rozlohu 1 ha a pojme do sebe 10 000 m3 vody. Rekonstrukce vodního dílka proběhla mezi lety 2000 a 2004.

Vodní nádrž Pavlínka v Pavlině údolí (foto: Jirka)

Pod hrází je budova, která dnes slouží jako škola v přírodě, ale dřív tu stával tzv. Greislův mlýn. Podél náhonu, který přívádí vodu z Chřibské Kamenice jsou mezní kříže z roku 1833 a je tu vyryt dokonce i letopočet z r. 1661. Nejkrásnější na tomhle místě ale byl ten klid, skoro celou dobu jsme tu s kachnami, vážkami, pulci a další drobotinou byli sami... Teda až na skupinu německých dětí, která hlučně prošla kolem :))

Bývalý Greislův mlýn a vodní nádrž (foto: Jirka)

Jirku fascinovala příležitost k focení a mě zase kachní máma se svými asi jedenácti malinkými kachýnkami :) Zajímavé byly taky vážky nebo jim podobní dravci, jenže fotit se nějak nedaly, potvůrky okřídlené... Byl čas vyrazit dál a ne jenom posedávat na břehu...

Kachní mateřská školka (foto: Lenka)

Dál jsme putovali proti proudu řeky, která se místy přimykala ke skalám a jinde se zase rozvalovala na mělčích místech. Škoda jenom, že ty skály jsou tu zase docela příhodný pro růst různých mechových rostlinek:)

Pavlino údolí s protékající Chřibskou Kamenicí (foto: Jirka)

Zběhovec (foto: Lenka)

Cestou jsme si znovu prošli a přeměřili již existující profil a Jirka měl radost, že si našel svůj pěticentimetrovej křemen:))... Po červené jsme pokračovali až k rozcestníku a protože se den chýlil ke konci, rychle jsme se vraceli k autu do krpálu po modré směrem na Rynartice:) I když, v našem případě to až tak rychlé nebylo...;)) Posléze jsme se od modré odpojili a okračovali z kopce po silnici... Zastavili jsme se u kapličky Ecce homo - Hle člověk! Řekl Pilát a vzkázal lidem zbičovaného Ježíše - Božího syna. O kousek dál se nachází ucela jiný druh umění:) Jde o Trpasličí skálu - do skály jsou tu vytesaná vypodobnění několika trpaslíků... Stezku ve skále i Sněhurku se sedmi trpaslíky vytesal kolem roku 1870 Eduard Vater (podle některých zdrojů Wahr) a dílo později dokončil jeho syn Ernst.

Trpasličí skála u Rynartic (foto: Lenka)

Trpasličí skála mi docela připomíná reliéfy u Kopicova statku v Českém ráji :)... Ale co no, když už to tu je, tak proč nevydat trochu energie a tuhle pidistezku si neprojít:) Poslední z krásných zážitků na nás čekal na ztichlé silnici a to v podobě jednoho mladého paroháče, který se rozhodl se před nás postavit a upřeně se dívat:).

Mladý pan jelínek :) (foto: Lenka)

Auto na nás skutečně čekalo, tak nezbývalo, než za ubývajícího světla dojet zpět do našeho často přechodného domova :)

___________________________________________________

Druhý den nezačal podle našich představ, od rána pršelo a předpovědi nebyly optimistické, tak jsme tento den pojali odpočívavě a výletně:)... Už minulý rok jsme se chtěli podívat na expozici v Domu Českého Švýcarska, ale došlo na to právě až za deštivého a nevlídného dne:) Vlastně jsme od toho ani nic nečekali a nakonec jsme byli oba překvapeni, jak jsme se uvnitř bavili:) Expozice byla pojata moderním interaktivním způsobem, tak jsme si mnoho věcí mohli ošahat, ohmatak i přičichnout... To mě velmi bavilo, přestože oficiálně už dávno nepatřím do dětské kategorie;)... V kinosále byl promítán asi půhodinový film o Českém Švýcarsku, velmi zajímavá podívaná:) Ještě, že nás neodradila ta německá verze a počkali jsme si na českou, byla by škoda nevidět to.

Dům Českého Švýcarska v Krásné Lípě (foto: Lenka)

No jo... a pak se Jirka rozhodl, že by si rád pořídil maskáče... a jelo se do Rumburka, který jsme v loňském roce navštívili už kvůli proražené pneumatice:)) A co jsme se tentokrát po cestě načekali! Sláva frézování, v okolí Krásné Lípy to pojali ve velkém stylu a frézuje se snad všude (a silnici na Rumburk nevyjímaje). Když jsme se dozvěděli, že tahle situace trvá už dlouho a bude trvat ještě asi půl roku, nezbývá než obyvatelům okolí popřát hodně štěstí... a trpělivosti:) A dobré je taky vědět, že značka slepá ulice nemusí někdy znamenat, že ulice je opravdu slepá;).

Prošli jsme rumburské uličky, ale Army shop jsme nenašli, překvapivě... Protože v Rumburku ani žádný není, ale prý že ve Varnsdorfu! :) Tak jsme se urychleně vydali tam - Varsdorf je od Rumburka opravdu co by kamenem dohodil a zbytek doběh... a autem ještě blíž:).

Varnsdorf jsme si docela užili, zvláště ježdění autem a hledání infocentra, které bylo na značkách, ale už ne jako zřetelně označená budova:) Nicméně jsme se nakonec někde doptali a Jirka tam mohl pořídit svůj "nutný" nákup decentních maskáčů ;)) (To slovo decentní nešlo vynechat, protože se pomalu stává legendou;))

Roubený domek ve Varnsdorfu (foto: Lenka)

Po nákupu zbyl čas na prohlídku města... Na první pohled do dálky čnejí komíny... ale taky věže kostelů, kterých je ve Varsdorfu hned několik. Jako první nám přišel do cesty Starokatolický kostel (později přejmenován na kostel Proměnění Páně). Po druhé polovině 19. století nastal náboženský rozkol, jehož vyvrcholením byl vznik starokatolické církve ve Varnsdorfu. V roce 1877 byla uznána státem a byla ustanovena tři náboženské obce - Vídeň, Varnsdorf a Ried. Stavba kostela byla zahájena v roce 1873 a vysvěcení proběhlo 27. prosince 1874. Kritickým pro kostel se stalo období odsunu Němců, kteří tvořili většinu věřících...

Starokatolický kostel (foto: Jirka)

Za kostelem jsme potkali světské, ale možná ještě honosnější stavby - jednalo se o tři obrovské prvorepublikové vily s mnoha zdobnými prvky, věžičkami, sochami... Okolo krásné vzrostlé domy. Opravdu zajímavé stavby a velmi typické pro město rozprostírající se okolo říčky Mandavy.

Vila (foto: Jirka)

Dál na nás čekala památka se smutným osudem, i když vzhled kostela hraje spíše veselými barvami... nebo spíše hrával. Evangelický kostel, zvaný též červený byl postaven během roku 1904, kdy se evangelická církev rozhodla pro vlastní (do té doby sdílela prostory s církví starokatolickou). Architektem stavby je Waldemar Kandler z Drážďan. 28. června 1905 byly kostelu darovány tři zvony s nápisy "Slovo Páně zůstává na věky", "Modli se a pracuj", "Jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa". V roce 1960 odešel poslední farář a od té doby dochází k devastaci této zajímavé a nápadné památky postavené z červených glazovaných cihel.

Portál evangelického "červeného" kostela (foto: Lenka)

Cestou k autu jsme minuli křižovatku, kde stojí Městské muzeum Varnsdorf, které je pobočkou Oblastního muzea v Děčíně. Stálá expozice je zaměřena na životní styl měšťanstva v 19. století, počátky textilní výroby a je zde vystaven i betlém. Na stejné křižovatce roste jeden z památných stromů - jedná se o 150 až 180 let star buk lesní (Fagus sylvatica).

Autem jsme si popojeli na Náměstí E. Beneše, kde stojí poslední z námi navštívených kostelů - Sv. Petra a Pavla. Dnešní kostel stojí na místě původního kostelíka ze 13. století. Novější barokní kostel byl v r. 1740 zasažen a silně poškozen bleskem. V roce 1777 byla dokončena stavba nového kostela, který ale už v roce 1827 částečně vyhořel. Znovu opraven byla docela rychle, a tak tu v roce 1830 mohla mít premiéru Bethovenova duchovní skladba Missa solemnis. Ve zvonici je v současné době pět zvonů (z Německa, od r. 1969) - Friede, Maria, Georg, Ulrich a Michael.

Kostel sv. Petra a Pavla (foto: Jirka)

Pohled k nebesům... (foto: Lenka)

Autíčko nás přepravilo zase o kousek dál a tentokrát až na samé hranice s našimi německými sousedy, kde monumentálně ve výšce 467 m.n.m. stojí z dálky viditelná dominanta - Hrádek (Burgsberg). Na znělcovém kopci tu stojí 29 m vysoká vyhlídková věž s restaurací projektovaná Antonem Möllerem. První návštěvníci se sem vydali 15. května 1904. Po druhé světové válce podlehla budova téměř destrukci, na konci 60. let proběhla rekonstrukce, ale v 90. letech opět zanedbání... Dnes je areál udržován Nadačním fondem Hrádek... A zdá se, že se jim to daří...

Vyhlídkové místo Hrádek nad Varnsdorfem (foto: Lenka)

Teda soudě podle toho, co jsme viděli zvenku... Protože jak je naším špatným zvykem, prohlídku jsme propásli :) ... Takže si můžeme představovat, jak úžasná vyhlídka z věže musí být... Protože kvůli stromům zespoda nebylo vidět vůbec nic! :) ... Snad někdy příště.