Procházka kolem zámku Orlík

Na konci května jsme museli výlet na Orlík zrušit, tak na něj konečně došlo teď o měsíc později. :) Původně jsme si mysleli, že půjdeme i na prohlídku, ale nakonec jsme se rozhodli, že bude lepší, když se jenom projdeme po okolí a na prohlídku se sem můžeme vypravit někdy příště. :) Zaparkovali jsme mimo hlavní parkoviště u kaple Nanebevzetí Panny Marie... no, proč nešetřit, když to jde. ;)

Orlík nad Vltavou je obec, která leží už v Jihočeském kraji a v okrese Písek. Její jméno je odvozeno od zámku. Orlík má dvě části - Staré sedlo připomínané už ve 13. století a Višňovka. V Orlíku bydlí více než 300 obyvatel, takže nic moc, ale v turistické sezóně je tu asi dost živo. :)

Kaple Nanebevzetí Panny Marie (foto: Lenka)

Rybníček cestou k zámku (foto: Jirka)

Prošli jsme okolo rybníčku a kavárny a zrovna, když jsme přicházeli k zámku, potkali jsme ohromnou skupinu převážně důchodců, jak také míří k zámku... No, nechtěli jsme jít s davem, tak jsme radši zastavili a pak odbočili dál do parku a směrem k hrobce.  Zámecký park v anglickém stylu vznikl na začátku 19. století a bylo v něm vysazeno mnoho vzácných druhů dřevin. Park byl spolu se zámkem znárodněn v roce 1948 a od té doby začal park pustnout, navíc část jeho rozlohy skončila pod hladinou nádrže Orlík. S opravami se začalo až v roce 1993, kdy byl zámek navrácen původním majitelům. V parku lze i dnes potkat mnoho starých a krásně rostlých stromů. Na jednom z nich seděl v koruně páv a řval na svého kolegu. :) Nejdřív jsme nevěděli, odkud řev jde, ale pak jsme si toho fešáka všimli, slyšet byl ještě docela dlouho poté, co jsme tohle místo opustili. :)

V zámeckém parku je instalováno několik zajímavých dřevěných soch. Nejhezčí mi přišel Sloup z roku 1996 od Davida Medka... Je to vysoká kláda, do které jsou motorovou pilou prořezány otvory. Hodně efektní kousek, klidně bych ho brala i na naší zahradu. ;)

Vysoká lípa s pávem v koruně (foto: Jirka)

Průhled "Sloupem" :) (foto: Lenka)

Zámeckým parkem vede okruh, který je dlouhý asi 3,5 km. Nejprve jsme došli k rybníku Mičan, odkud stezka vede dvěma směry, ale po obou cestách bychom došli k hrobce. Jirka si ale vždy vybere cestu, kde by mohly být nějaké "výhledy", tak jsme tudy šli. :) Cestou jsme narazili na kapli, od které byl pěkný výhled na zámek - ale jenom díky tomu, že tu nedávno byl vykácen kus lesa. Pak jsme šli ještě k jedné vyhlídce, ale ta první byla tedy rozhodně lepší. :)

Kaple (foto: Lenka)

Zámek Orlík (foto: Jirka)

Výhled na zámek a přehradní jezero (foto: Jirka)

Kytička :) (foto: Lenka)

Za chvíli jsme už došli ke Schwarzenbergské hrobce v severní části parku. Do dálky budova svítí svou nově opravenou bělostnou fasádou. :) Hrobka byla postavena v letech 1875-77 v novogotickém slohu. Je to dvoupatrové budova s výraznou schodišťovou rampou a předsunutou věží. Nad vchodem dovnitř je v dřevě vyvedený erb příslušníků rodu Schwarzenbergů a uvnitř jsou uloženy ostatky příslušníků krumlovsko-hlubocké větve. Je to méně honosná hrobka než její kolegyně v Domaníně u Třeboně, ale i tak stojí zato udělat těch pár kroku a dojít k ní. 

Schwarzenbergská hrobka (foto: Jirka)

Erb rodu Swarzenbergů (foto: Lenka)

Po stejné trase jsme se vrátili zpátky a pak jsme se konečně mohli podívat už k zámku. Před zámkem jsme natrefili na páva, který si tu kolem obšlapoval. No, jeho manželka paní pávová byla zavřena pod zámkem. Trochu nespravedlivé, co? Zámek se rozkládá na vysokém skalním ostrohu - ten byl tedy vysoko nad hladinou Vltavy, ale v době, kdy tu ještě nebyla Orlická přehradní nádrž, teď voda dosahuje těsně k zámku. :) Předchůdcem dnešního zámku byl malý dřevěný hrádek, který vyrostl nad brodem řeky Vltavy na cestě z Milevska do Mirovic a byl prvně připomínán už v roce 1253. Na přelomu 13. a 14. století byl hrádek přestavěn na kamenný gotický hrad, byl to opěrný bod a správní centrum královské moci. Za Karla IV. přešel do rukou české šlechty a od té doby se tu vystřídala řada šlechtických rodů (jako např. Zmrzlíci ze Svojšína, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové). V průběhu času byly budovy přestavovány a zvyšovány, poslední přestavby byly v polovině 19. stoleté v novogotickém slohu. V roce 1948 byl zámek zestátněn, ale v roce 1992 byl v restituci navrácen potomkům původních majitelů. Tak se o panství začal starat Karel Schwarzenberg, dnes zámek vlastní jeho syn Jan.

Prostranství před zámkem Orlík (foto: Jirka)

Páv korunkatý (foto: Lenka)

Průčelí zámku zdobí tři věže. Vchod do zámku vede přes příkop, kam se dneska dá sejít po schůdkách... Kdyby nebyly zavřené branky, dal by se zámek celý kolem dokola obejít. :) Ale než jsme se vydali skoro obejít zámek, koukli jsme se na nádvoří. :) Tedy já jsem si chtěla odskočit, mimochodem záchody tu mají moc zajímavě řešené, jenom to značení trochu hapruje, protože jsem se omylem ocitla u mušlí. :D Na vlastním nádvoří je v jihovýchodní části kaple posvěcení Matky boží... Ale to bychom museli jít na prohlídku, ale místo toho jsme chvíli poseděli na lavičce a pak jsem šli obcházet. :) 

Nádvoří zámku (foto: Lenka)

Pod zámkem jsme narazili na přístaviště - tedy místo, kde někdy kotví lodě, ale teď tu žádné nebyly. Tak jsme se odsud alespoň rozhlédli po okolí... Je až neuvěřitelné, že dřív tu bylo 80 m do údolí. Je to trochu škoda, co všechno skončilo na dně přehrad Vltavské kaskády...

Hladina Orlické přehrady (foto: Jirka)

Pohled z příkopu na tří orlické věže (foto: Jirka)

Hladina Orlického přehradního jezera (foto: Jirka)

Cestou jsme se ještě mrkli na květinové záhony, ale už jsme si je moc neužili, protože jsme začali pociťovat hlad a tak se naše myšlenky obrátily k domovu a hlavně na špenátovou pizzu. :) Když jsme vyjížděli, zavolali jsme si, co bychom si dali k jídlu a na Dobříši jsme si už tu mňamku jenom vyzvedli. :)

Květinové záhony (foto: Lenka)

Konipásci :) (foto: Lenka)

Říkala jsem si, že pizzu musím vyfotit... ale vzpomněla jsem si až ve chvíli, kdy byly všechny krabice beznadějně prázdné. :)) Třeba se to povede příště, ale spíš si myslím, že ne! :D

Další informace:
- razítko :)
- oficiální stránky zámku Orlík

- Wikipedia - zámek Orlík, Orlík nad Vltavou

- zámek Orlík na hrady.cz

Brána do pekel...

Týden nám utekl a my jsme už byli se všemi věcmi v autě a vyráželi jsme na cestu dom, ale to bysme nebyli my, abychom cestu nevyužili k nějakému tomu hezkému výletu, že?! :)) Byli jsme malinko nervózní, protože jsme neměli turistickou mapu okolí a hledat hrad podle málo podrobného autoatlasu, to byla docela sranda. :) No, nebyli jsme sami, už na dohled Housce jsme se setkali s manželi důchodového věku, co měli stejný cíl a taky bloudili. :) Né, že bych jim to přála, ale přeci jenom potěšilo, že v tom nejsme sami. ;) Nakonec jsme to našli my i oni! :))

Hrad Houska stojí na místě původní tvrze - nejprve dřevěné později kamenné (konec 9. století), které vévova Pšovanů Slavibor založil pro svého syna Houseka. Hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. někdy mezi leti 1270 - 1280 (asi ve stejnou dobu jako nedaleký Bezděz). Poté se dostal do držení pánů z Dubé. Mnoho přestaveb zanechalo na hradu svou stopu a tak dnes nejlepší charakteristika této stavby: renesanční zámek s prvky gotického hradu (viz. oficiální stránky hradu).

Hrad Houska - alias brána do pekel (foto: Jirka)

Během staletí hrad vlastnili mimo pánů z Dubé, Jan ze Smiřic, Hrzánové z Harasova, Valdštejnové, Veronika ze Sulzu, Hypolita z Hofkirchenu, rod Kouniců, princezna Hohenlohe a hraběnka Andrássy. V roce 1924 koupil hrad prezident Škodových závodů pan Josef Šimonek. Až do roku 1939 byl užíván rodinou jako letní sídlo, poté byl využíván německou armádou. Od roku 1950 byl na hradě archiv Státní knihovny v Klementinu. Hrad patřil také Spolaně Neratovice, která zde plánovala vybudovat noční sanatorium, k tomu ale už nedošlo... Později byl hrad vrácen v restitucích potomkům původních majitelů, kteří hrad zpřístupnili veřejnosti.

Kolo se kolí... (foto: Lenka)

A zpřístupnění my jsme samozřejmě využili. :) I když je pravda, že na hradě je docela živo - pořádá se zde mnoho kulturních akcí, je zde možnost pronájmu prostor pro různé společenské aktivity či svatby. Poloha hradu je velmi výhodná - ze tří stran je chráněn kolmými skálami a ze čtvrté byl vybudován příkop a brána na vnitřní nádvoří byla bráněna věží. Věž byla postavena na skále, která vystupuje až do druhého patra hradu.

Hned na začátku jsme se podívali do známé hradní kaple alias Brány do pekel. Kaple se nachází v severním křídle a zabírání přízemí i první patro stavby, je velmi podobná kapli na Bezdězu, oba hrady totiž byly stavěny současně. V kapli jsou zachovány malby pocházející z roku 1330, dnes jsou už velmi vybledlé. Zázorňují biblické výjevy - archanděla Michalea, kterému původně byla tato kaple zasvěcena. Podle pověsti je právě tato kaple postavena na průrvě ve skále, které vede až do pekla. Zvláštní ale je, že hrad byl postaven na místě, které leží mimo cesty, není zde ani zdroj vody... a navíc jeho budovy jsou umístěny tak, jako by se měly bránit něčemu zevnitř, ne nepříteli zvenku. No, my jsme nic zvláštního nepozorovali a ani čerti tu nebyli. Třeba budete mít někdo víc "štěstí"... :)

Potom nás mladá průvodkyně zavedla do prvního patra - Zelená komnata je asi nejhezčí a nejzachovalejší místností na Housce, její stěny jsou pomalovány náboženskými a loveckými freskami ze 16. století. Mezi freskami jsou i vyobrazení různých hradů, mezi kterými Houska nesmí chybět (je zde ještě s věží, která dnes už zachována není). Dále jsme pokračovali do loveckého salonku, až sem sahá skála, která je opracována a tvoří součást interiéru. Docela mne pobavilo, když jsem si všimla, že ze skály vystupují jasně zřetelné otisky zkamenělých křídových živočichů. :) V salonku je mnoho loveckých trofejí, samozřejmě.:)

Lovecký salonek (foto: Jirka)

Ve 2. patře ještě v nedávné době byly poničené místnosti, které jsou dnes kompletně rekonstruovány - bohužel už přišly o svou historickou cenu, tak jaksi voní novotou. Místnosti slouží spíše ke komerčním účelům - pořádají se tu hostiny, plesy, část slouží jako galerie (my jsme tu zastihli oleje Aleše Krejči).

Nově zrekonstruované druhé patro hradu (foto: Jirka)

Obrazy Aleše Krejči (foto: Jirka)

A pak už prohlídka hrado-zámku skončila... a my jsme přece jen viděli nějaké ty čerty... sice bez rohů a možná to ani čerti nebyli, ale mě to tak přišlo. :))

Čertovské hlady :) (foto: Lenka)

A pak už jsme byli venku, akorát jsem pociťovala trochu zklamání... Berou to tu nějak komerčně a obchodně, teda je pravda, že si na provoz a přestavby nějak vydělat musejí, ale přece jen ve mne hlodá malý červíček, že takhle se mi to moc nelíbí... Ještě, když se slečna průvodkyně vyloženě chlubila Nocí s hvězdami - čili vystoupení předních zpěváků popmusic... :) Nu, tuhle akci si klidně i příští rok zřejmě nechám ujít. :))

Šli jsme se podívat kousek po modré turistické značce na vyhlídku... ale samotná cesta pro mě už byla cílem, protože jsme šli krásným lesem a okolo sochy sv. Ludmily... a ta vyhlídka teda zase až za tolik nestála...

Schody sv. Ludmila (foto: Jirka)

Vyhlídka na Říp se sice jmenovala správně, ale krom našeho slavného českého kopečku byla vidět ještě nějaká neslavná elektrárna či továrna nebo co to bylo a to je nic moc, teda! :)

Vyhlídka na Říp (foto: Lenka)

Krásný les (foto: Jirka)

No jo... bylo září a už se ozýval podzim... teda ale že to byl vlastně hezkej čas, když teď už je zima... to to ale letí. :)

Červené plody hlohu (foto: Lenka)

Další informace:
- oficiální stánky hradu
- neoficiální stránky hradu
- www.idnes.cz

Sächsische Schweiz

Druhý den našeho terénního snažení jsme se rozhodli jet opět do sousedního Německa, abychom obhlídli zdejší pískovce. Docela jsem se divila, že jsme dokázali vstát vážně brzy. Vyměnili jsme si nějaké koruny za eura, protože jsme si je samozřejmě zapomněli doma a pak už jsme nechali auto na parkovišti, obuli jsme si pohorky a šlapali jsme do kopců. :) Auto jsme nechali v Schmilce, což je malá příhraniční obec, která tvoří protipól Hřensku. Teda mají to tu trochu hezčí - minimálně v tom, že tu nemají stánky s trpaslíky a podobnými kýči. :) Obec tu je teprve od roku 1909 a jsou v ní zachovány hrázděné a obvazcové domy, které jsou typické pro tuhle krajinu. :)

Schmilka (foto: Lenka)

Nejprve jsme šli dlážděnou ulicí pozvolna do kopce, až jsme i poslední domy nechali za sebou a už jsme se ponořili jenom do přírody národního parku. Pořád se nějak nevyznám v turistickém značení v Německu, ale nejprve jsme šli po červené čárkované, která v některých mapách ani není... Tak babo raď. :) Rozcestníků tu zas až tolik není, tak jsme si jich alespoň užívali. :)

Klasický německý rozcestník (foto: Lenka)

Za chvíli se červená čárkovaná turistická značka napojila na červenou a v táhlých serpentinách stoupala nahoru metr po metru. :) Nejlepší je, že o Saském Švýcarsku jsme toho moc nevěděli, tak jsme místy ani neměli tušení, kam nás naše nohy vlastně nesou. ;) Nicméně, velmi jsme byli rádi, když nás donesli k vyhlídce Kipphornaussicht. Na skále obehnané zábradlím je usazen stolek se dvěma lavicemi, ale ty vlastně nejsou vůbec podstatné, protože tady jde především o ten úchvatný výhled na hluboce zařízlý kaňon řeky Labe... resp. Elbe. ;) Z vyhlídky je vidět proti proudu Labe do České republiky, na obzoru se pnou stolové hory Děčínský Sněžník, Grosser Zschirnstein (560 m. n. m., nejvyšší hora Saského Švýcarska) nebo Zirkelstein a dále do Německa jsou vidět skály oblasti Schrammsteine, lázeňské město Bad Schandau a dál už ani nevím, co je. :) Dali jsme si tu svačinku a pak se k nám přidala skupina německých důchodců... :) Ať jsou jací chtějí, jedno se jim upřít nedá, jsou tu slušní lidé a zdraví každého živáčka, kterého potkají. No, asi bychom si i pokecali, ale německy neumíme a anglicky nikdo neřekl ani slovo. :)

Kipphornaussicht - blížící se bouřka nad kaňonem Labe (foto: Jirka)

Akorát nás z vyhlídky vyhnala hrozba deště, protože se nad námi stahovali mraky. :) A jak jsme zalezli do lesa, tak opravdu začalo pršet, takže jsme si vytáhli bundy a pokrčovali jsme dál. Ještě jsem ušli kousek a už jsme se pomalu vyloupli pod Grosser Winterberg... Což v překladu je něco jako Velký zimní kopec. No, tak jo. :) Vrchol je tvořen třetihorními vulkanity, leží v nadmořské výšce 556 m a je tak druhým nejvyšším vrcholem této oblasti. Stojí tu restaurace, rozhledna a domeček a informačním střediskem a expozicí o různých aspektech přírody národního parku. 


Budova, ve které sídlí restaurace, byla postavena roku 1848 původně jako lovecký zámeček. Později byla zpřístupněna široké veřejnosti. Restaurace je tu provozována dlouhou dobu. V historické době byly zásoby na vrchol dopravovány koňskými povozy, v chlévech se chovala prasata a slepice a zajímavá je i zásobárna potravin s dvojitými stěnami, které byly vyplněny ledem a dlouhou dobu se tak chladily uskladněné potraviny.


Z Grosser Winterberg jsme dále šli po modré/žluté turistické značce. Cesta tu vedla z kopce a jak bylo po dešti, tak bylo docela komické jít po dřevěných chodnících. Ale důstojnost jsme si zachovali. ;) Zanedlouho jsme z těchto barviček odbočili na zelenou čárkovanou značku a to jsme začali pomalu klesat. Směřovali jsme k Richterschlüchte, která prudce klesala do údolí. Kdesi tady jsme našli malý vodopádek. Sice to byl jenom malý čůrek vody, co padal z docela velké výšky, ale nám se tu moc líbilo. ;) 

Vodopádek nad Richterslüchte (foto: Jirka)

Dál jsme už Richterschlüchte dolů nepokračovali, ale propletli jsme se po cestě kolem paty skal... No, docela jsem se bála, protože tahle cesta byla neznačená a přece jenom jsme tam asi neměli co dělat. ;) Ale dál jsme se zase napojili na modrou/žlutou značku a pokračovali jsme dál až k červené. Občas nás zase zkropil deštík, ten den bylo počasí pěkně vrtkavé. ;) Pokračovali jsme dál po červené značce a brzy jsme se z lesů dostali k "civilizaci", bylo tu pár domů a snad i nějaké občerstvení... Ale my jsme pokračovali dál až ke Wintersteinu, což jsou zbytky skalního hradu v nadmořské výšce 390 m. Návštěva tohoto místa je tak trochu pro dobrodružné povahy, protože se nahoru musí vylézt po úzkém a příkrém žebříku a v pískovci vyšoupaných schůdcích. Tohle místo za to ale rozhodně stojí! :)

Hrad byl založen roku 1379, ale do dnešní doby se zachovaly jenom nízké zbytky zdí a ve skále vytesaná cisterna a další menší místnůstka, které mohla sloužit třeba k ukládání potravin. Hrad byl sídlem loupeživých rytířů a to bylo příčinou jeho zničení v roce 1442. Ale o tom tak úplně tohle místo není. :) Jenom trochu lituji toho, že jsme tu nezastihli hezčí počasí a obloha se na nás stále spíš mračila. :)

Zbytky z hradu Wintersteine (foto: Lenka)

Nahoře se mi líbili dva pánové, co si vybalili svoje šachy a dali si hru přímo vedle zbytků zdí v závětří, protože jinak by jim vítr hrál do karet. :D

Skalní kulisy z Wintersteine (foto: Jirka)

Osamocená skalka z Wintersteine (foto: Jirka)

Na zbytku hradu Winterstein jsme byli docela pozdě odpoledne, a tak jsme už spěchali zpátky do Schmilky. Cesta to byla ještě docela dlouhá... ale krásná... ;) 

Lesní cesta (foto: Jirka)

Stále jsme šli po červené značce, kterou jsme posléze vyměnili za zelenou a pak jsme chvíli šli ještě po jakési neznačené cestě. :) Chvílema jsem si už říkala, že mi snad musejí upadnout nohy, že to není možné. Ale to nás pořád ještě čekal prudký sestup po zelené značce směrem do Schmilky. A když říkám prudký, myslím prudký... šli jsme totiž po schodech. :) A dokonce nám do toho už dost pršelo. Přiznám se, že jsem toho prostě měla plné kecky (resp. měla bych toho plné kecky, kdybych je měla místo pohorek;)).

Ale dobře jsme došli, nějaké auto nám tam také zbylo. S prázdným žaludkem jsme spát nešli a naopak jsme byli plní nových zážitků. Tak co víc si přát?! :)

Další informace:

- Národní park Saské Švýcarsko (DE, CZ, EN); internetové stránky, kde je uveden popis zajímavostí české i saské části národního parku - http://www.ceskosaske-svycarsko.cz/index.html; např. stránky o Grosser Winterberg

- popis prvního výletu; popis druhého výletu 

Terén - III. část

Poslední den jsme si sbalili všechny věci do auta, rozloučili se s Krásnou Lípou a vydali se na nedaleké putování do Labských pískovců - a to rovnou do nejvyšších pískovcových částí:).

Autem jsme vyjeli poměrně dost vysoko, ale přesto se před námi byla ještě docela štreka;) No jo, plošina Děčínského Sněžníku je hodně vysoko! :) Plošina je tvořena (svrchnoturonskými :)) pískovci a má rozměry 600 × 1600 m a mírně se uklání k severovýchodu. Svahy jsou porostlé smrkovými porosty s borovicí, modřínem a bukem. V nejvyšších částech rostou břízy a jeřáby.

Stromy na skalnaté plošině Děčínského Sněžníku (foto: Jirka)

Na úbočích skal jsou četné pseudokrasová jeskyně s fluoritovou mineralizací. Část těchto jeskyní je chráněna jako přírodní památka Jeskyně pod Sněžníkem o rozloze 0,09 ha. Těžba fluoritu tu probíhala v letech 1955 až 1994 a více se o ní dá dozvědět v muzeu v Jílovém... Třeba někdy příště... :)

Bříííížky... :) (foto: Jirka)

Přesto, že na vrcholku plošiny je stromků dost, mnoho stínu nedávají, což jsme posítili doslova na vlastní kůži... :) ... nebo jsme si spíš na to pocítění na Děčínském Sněžníku zadělali a pocítili to až, když už bylo pozdě s tím něco udělat. :) Už cestou se co chvíli otevírá krásný výhled na Děčín, Jílové a okolní kopce. To nejlepší ale bylo stále ještě před námi... Ale rychle jsem se tomu přiblížili a naskytl se nám pohled na štíhlou kamennou 33 m vysokou rozhlednu. Postavena byla v roce 1864 na náklady majitele panství hraběte Františka Antonína Thuna a patří tak k nejstarším v České republice. Věž v nadmořské výšce 723 m. sloužila potřebám zeměměřičů Rakouska, Saska a Pruska. V roce 1992 byla tehdy nepřístupná věž zrekonstruována a znovu zpřístupněna turistům.

Kamenná rozhledna (foto: Jirka)

Z vrcholové části je dokonalý kruhový výhled na českou i německou stranu. Úžasné místo, ze kterého se člověku ani nechtělo odejít :) ... Ale věčně by se tu asi zůstat nechtělo vzhledem k nadmořské výčce a exponovanosti tu musí být asi ukrutné zimy, když je zima. :)

Velkou radost jsme si udělala, když jsem kousek od jednoho ze stolů u bufetu našla několik vypreparovaných zkamenělin druhohorních mušlí. :) Prostě jsem ještě žádné taková pořádné v pískovcích neviděla! :))

Zkamenělý život (foto: Lenka)

Zpátky jsem se vydali po neznačené asfaltce z níž vedla dobočka na úžasnou Drážďanskou vyhlídku, kde se naskýtal opět krásný výhled ... směrem k německým sousedům:) Pak už jsme potrápili kolena a spěchali k autu, abychom mohli popojet jenom o kousek dál a zanořit se zase mezi jiné skály :)

Tiské stěny byly vyhlášeny jako chráněné území v roce 1996 na ploše o rozloze 99,5 ha. O tom, jak se co v Tiských stěnách má, nás poučila velmi aktivní paní v pokladně. :) Vyfasovali jsme plánek a tradá prozkoumávat zdejší roztodivné tvary skal, které jsou pojmenovány často bizarními jmény.

Nejtypičtějsími skalními útvary Tiských stěn jsou Hřib a Želva, které jsou vlastně skoro vstupním místem do skal od turistické chaty. Škoda jenom, že slunce svítilo proti nám, takže máme poměrně netypickou fotku velmi typických skalek :)).

Tiské stěny - Hřib a Želva (foto: Jirka)

První část vede Velkými Tiskými stěnami - respektive v jejich vrcholových partiích, odkud je docela daleký rozhled na vulkanické kopečky Českého Středohoří. Místy jsem si i skoro horolezecky zašmírovala. :))

Vrcholky skal (foto: Jirka)

Obec Tisá horolezeckým očkem spatřená (foto: Lenka)

Zanedlouho turistická značka spadne po schodech dolu a rázem se octneme pod skalami a naskytne se nám pohled na skalní námeštíčka zase z jiné perspektivy:) ... V Tiských stěnách se údajně natáčely Letopisy Narnie, jak nám neopomenula sdělit již zmiňovaná aktivní paní v pokladně. :))

Tady se prý natáčely Letopisy Narnie (foto: Jirka)

Z vyhlídky v Malých stěnách se vyloupne pohled na Velké stěny v pozadí s Děčínským Sněžníkem na jedná straně a výraznou vykloněnou skalkou - Dogou, na straně druhé... A to bylo přesně to místo, kde mi došlo, že jsme toho sluníčka pochytali na svou kůži docela dost a že si tak znepříjemníme několik následujících dní :) Neříká se tomu "prožít něco na vlastní kůži"?:))

Divím se, že jsme se v tom skalním bludišti neztratili, ono je přece jenom dobré se řídit šipečkami:)) ... A zmiňovala jsem se vlastně o jménech skalních útvarů a zatím jsem tu napsala jenom dva... Tak tedy: Obrys Afriky, Zkouška štíhlosti, Pašerácký batoh, Napoleonova bota, Hubený doktor, Kuří nožky, Velryba, Žabí korunka, Zamříovaná jeskyně atd. :)

Tiské stěny (foto: Jirka)

Krásné světlo se vytvořilo při zapadajícím slunci a my jsme v tu dobu projížděli kopečkatou krajinou Českého Středohoří... A Jirka chudák trpěl, že nemohl zastavit a fotit :)) A pak už...

Cesta zpáteční byla doprovázena západem slunce nad Českým Středohořím (foto: Lenka)

... byla jenom tma.

Český ráj - I. část

Po dlouhé tuhé zimě vypadalo počasí trochu líp, takže jsme se rozhodli nehnít doma a vyrazit si trochu povyrazit do přírody :) ... A vybrali jsme si k tomu přímo tu rajskou... česky rajskou :)

Trochu se stydím, že jsme k dopravě využili čtyřkolové pohodlí místo mého oblíbeného vlaku, ale jako omluvu lze uvést, že jsem vyráželi v pátek odpoledne, tak by jsme se na místo dostali za tmy a na recepci v kempu by nám třeba ani klíče od chatičky nepronajali :)

Nicméně! Dobře to dopadlo, do Českého ráje cesta příjemná je a tak začal náš prodloužený víkend... Jupíí :) ... Ubytovali jsme se tak akorát, když spadla tma, proto prvního dne nejsou žádné zajímavé výletovací zážitky, přeskočíme tak ke dnu druhému - sobotnímu :) Ještě poznámka - domovem pro nás byl opět kemp Sedmihorky, familiérně zvaný "Sedmipohorky" ;) ... Trocha reklamy (opět) nezaškodí a stejně si myslim, že je to moc dobrej kemp... a mimo sezónu, kdy tam je pět a půl člověka, tak to je vyloženě balzám na duši.

___________________________________________

Druhý den se nám podařilo vstát... mnohem později, než jsme si naplánovali večer... Tohle mě nikdy nepřestane fascinovat - jak se mění ta časová perspektiva večer a ráno :D ... Ale vyrazili jsme ještě dopoledne a velmi brzo jsem se zamilovala do svých softshellových kalhot, skoro bych je nazvala neušpinitelnejma kalhotama - a to ode mě zní jako fakt dobře... Kdo zná, tak ví :))

Vyrazili jsem si do kopečka k Hrubé Skále. Cestou obvyklých milionšest fotografických zastávek... ale já se ani trochu nedivim, když tam bylo všude tak hezky a kam se oko podívalo, byl zajímavej pohled. A to jsem prosim pěkně ještě nevěděla, co mě čeká další dva dny;)...

Pohled na mlžný vrch Kozákov (foto: Jirka)

Zámek se původně jmenoval jen Skála, ale ve snaze rozlišit ho od (Malé) Skály, byl v 17. století přejmenován. Původně na tomto místě stál hrad založen v roce 1350 Hynkem z Valdštejna. Ke konci 16. století došlo k renesanční a v roce 1710 k barokní přestavbě. Definitivní podobu v novogotickém stylu získal zámek poměrně pozdě, až v roce 1960. V současné době slouží rekreačním účelům - je zde hotel (škoda tomu...).

Samotný zámek jsme teda minuli a spíš jsme mířili dál do skal a lesů... Koneckonců samotný zámek jsme navštívili cca před rokem a půl... teda spíš jeho vyhlídkovou terasu, protože nebyla sezóna ;)

Vrcholky skal... (foto: Jirka)

Trosky - vypreparované čedičové suky se zříceninou středověkého hradu (foto: Jirka)

... Ale možná v tomto psaní zaslechnete malou závist svobodného focení, já jsem si totiž na téhle vyhlídce uvědomila, že jsem si doma nechala nabíječku na akumulátor, takže jsem byla ve své tvořivosti silně přišláplá;)
Cesta se vinula mezi skalami a stromy a postupně nás zavedla na stará dobré známé "evergreeny" jako Mariánskou vyhlídku (360 m.n.m.), kde jsem pěkně vymrzla a pořádně pocítila, že jaro si přece jenom ještě dává na čas. Škoda jen toho nízkého mračniska, které znemožňovalo dohlédnout na Kozákov, jako by tam opravdu nebyl!:)

Český ráj, jak má být - skály, lesy a Trosky :) (foto: Jirka)

... Symbolický hřbitov horolezců... o tom mi vyprávěl spolužák z vysoké, žijící v Turnově, že se tu schází s přáteli na Štědrý den, což mi příde jako hezký zvyk...

Dál jsme vyměnili žlutou turistickou značku za modrou a minuli jsme několik krásných starých pramenů - Barbořin, Antonínův, Josefův a pramen Kořenovského. Modrá ale byla trochu mrcha, vedla po schodech do kopce - ale to mi konečně bylo to pravé teplo, takže jsem za to byla vlastně velmi ráda :)) Čekala nás ovšem kousek dál odměna... nee, tu čokoládu jsem nemyslela... odměna byla v podobě vyhlídky - nejprve jedna bezejmenná a posléze Janova vyhlídka. ... Jak charakterizovat výhled?... Dechberoucí, krásný... moc dlouho bych se tam vydržela dívat... když bych teda dělala, že nevidím ten hybridní zemědělský areál. ;)

Strom a skály kousek od Janovy vyhlídky (foto: Jirka)

Předjarní skalní věže (foto: Jirka)

Na Janově vyhlídce nás dohnal lehký deštík, který nás doprovázel ještě notný kus cesty a později se k nám připojil v podstatě natrvalo... Kousek jsme si zašli a udělali si odbočku ke Kopicovu statku, kde jsme ani já ani Jirka nikdy nebyli. Kousek od něj byl rozcestník, kde se na jedné z cedulí skvěl nápis "OKRUŽNÍ CESTA - SKALNÍ RELIÉFY, NEPOŠKOZOVAT !!", tak jsme šli ;) Už z dřívějška jsem někde četla, že jde o naivní umění, no docela bych řekla, že silně naivní :)) Našli jsme Horymíra na koni, jelena, Cyrila a Metoděje, Anežku Přemyslovnu... největší dojem na nás udělal asi lev - se žlutými kamínky místo očí! :)

Jeden ze skalních reliéfů Vojtěcha Kopice (foto: Lenka)

Kopicův statek je roubenka z r. 1787. Původní název zněl Jirošova rychta (pocházel odsud starosta Turnovského okresu - František Jiroš). Od roku 1932 žil ve statku Vojtěch Kopic (1909 - 1978), který vytvořil ony lidové výjevy z dějin naší země... Před statkem stojí socha sv. Jiří z r. 1806.

Kopicův statek (foto: Jirka)

Statek se nám velmi líbil... ale odpoledne se už pomalu chýlilo, ale přesto jsme se vydali ještě kousek zpět - k hradu Valdštějnu. Jedná se o nejstarší hrad v Českém ráji, v letech 1260 - 1280 byl rodovým sídlem pánů z Valdštejna. V 16. století vyhořel a v 18. století se místo stalo známým poutním místem. Z hradního areálu je prý nejhezčí vyhlídka na Český ráj - ale jelikož hrad byl ještě zavřený, tak jsme se o tom nemohli přesvědčit... a i kdyby - tak počasí by výhled silně zamlžilo :). K tomuto místu se váže nejedna komická vzpomínka, když jsem tu před X lety byla na čundru s kamarády... úplně mi ty vzpomínky ožívaly před očima :)))

Šli jsme ještě asi 1 km po červené tzv. Zlaté stezce Českého ráje - k rozhledně Hlavatice... Jedná se o reliktí pískovcový suk, k jeho vrcholu vede železné točité schodiště a z malinké vyhlídkové plošinky je hezký výhled na Turnov a okolí... Jenže to by nás tu nesmělo zastihnout už definitivně psí počasí :) Vidět moc nebylo a div, že jsme nepřimrzli k železnému zábradlí! :)

To už se skoro šeřilo, takže jsme se vydali na cestu zpět... Ten den už poněkolikáté jsme prošli k odbočce na Janovu vyhlídku... ale stále jsme se drželi červené turistické značky, která nás vedla na ty nejhezčí skalní vyhlídky - Vyhlídka u lvíčka, Vyhlídka na Kapelu (krásný pohled na štíhlé věže skalního města...)... Jenže zaznamenat to nešlo, protože tou dobrou už silně mrholilo a na tajemné skalní město padala pozvolna tma, což ho činilo ještě tajemnější...

Minuli jsme arboretum Bukovina, na jehož prohlídku už nám nezbylo světlo... :) Arboretum založil tehdejší majitel hruboskalského panství Jan Křitel z Aehrenthalu se svým správcem Leopoldem Angrem (cca rok 1860). K vidění jsou zde druhy jako např. jedle ojíněná, lípa srdčitá, jedle obrovská, liliovník tulipánokvětý, dub červený, douglaska tisolistá nebo jedlovec kanadský.

Za hraní slovního fotbalu už nezbývalo než se po vlastních bolavýých nohách dopravit do naší chatičky:)... Musim se teda přiznat, že nohy bolely hodně moc a bylo velmi úlevný zaplout do chatky, potažmo do spacáku a nechat na sebe přijít spánek :D