Schrammsteine

V Českém Švýcarsku jsme navštívili už mnoho hezkých míst, ale německý národní park Saské Švýcarsko nám zatím zůstal zahalen tajemstvím... Jednoho dne jsem ale dostala za úkol, abych se podívala po tom, jak vypadají skalní výchozy na německé straně, tak jsme jeli. :) Nejprve do Hřenska, kde jsme překročili státní hranice - to je taková pohoda, když člověk projede a nemusí nic. :) Kousek za Schmilkou jsme nechali na placeném parkovišti auto (ach jo, ty parkovací automaty v němčině jsou docela záludné;)). Pak už jsme stoupali do skalního města Schremmsteine.

Trochu jsem nepochopila německý zobrazení cest na mapách... Přišlo mi, že některé oficiální cesty v mapě nebyly zakresleny... i když kdo ví, jestli byli oficiální, když ani já ani Jirka neumíme německy takřka ani slovo. ;) ... Taky se mi velmi líbilo značení přímo v terénu, těch značek na stromech u nás máme teda víc, to se musí nechat. :))

Museli jsme zdolat značné převýšení, protože zelená turistická trasa vede mimo jiné po schodech, které jsou nápadně dobře udržovány a působí jako by do zdejí přírody zas tak úplně nezapadaly... U nás takové turistické rozmazlování neznáme. ;) První naší vetší zastávkou (svačinovou) byla vyhlídka Kleine Bastei, která umožňuje pohled na hluboký kaňon Labe se skalními kulisami kolem. Nachází se 276 m.n.m. Takovouhle vyhlídku jsem tedy ještě neviděla (a to jsem vlastně ještě nevěděla, co mne čeká dál a výš:)).

Labe z vyhlídky Kleine Bastei (foto: Jirka)

Odbočka k vyhlídce byla velmi vydařená, opravdu hezké místo, ale bylo na čase vyrazit dál, takže jsme se stále drželi zelené značky a stoupali výš a výš. Co chvíli jsme pro jistotu kontrolovali mapu, abychom neodbočili někam špatně a trochu jsme si u toho zanadávali na značení... :) Proč jenom nejsou značky u míst, kde z hlavní cesty odbočuje jiná... to si pak nějak nejde být jistý, jestli jdeme správně. Ale asi jsme šli tam, kam jsme chtěli jít - stále dál po zelené a když jsme vylezli obzvlášť prudkou část, odměnou nám byla další parádní vyhlídka, která je o kousek dál. Breite Kluft je v nadmořské výšce určitě přes 400 m, přesný údaj jsem nikde nenašla a GPSce úplně nevěřím. ;) Vyhlídka nabízí pohled na amfiteátr skal, který se otevírá směrem k Labi, ale to odsud už vidět není. Velmi krásně jsou zde odkryty vrcholové partie skal, které jsou rozbrázděné dešťovou vodou do různých kanálků a jamek - tomu se říká pseudoškrapy. ;)

Vyhlídka Breite Kluft (foto: Jirka)

Breite Kluft je opět dalším z míst, kde by člověk mlčky hledíc na tu krásu mohl strávit mnohem více času... Zvláštní je, že na takových místech potkáváme velmi málo lidí - i když to asi bylo tím, že ještě nebyla sezóna a byl všední den. Potkali jsme se ale s konipasem bílým (Motacilla alba). :) ... Ale když tak přemýšlím o těch německých turistech, stejně se mi na nich velmi líbí, že pozdraví každého, koho potkají a ještě se na něj usmívají. :)

Konipas bílý (foto: Lenka)

Z Breite Kluft jsme pokračovali dále po modré značce přibližně východním směrem a za pár stovek metrů jsme modrou vyměnili za žlutou. A pak se to stalo... V domnění, že jdeme stále po žluté jsme uhnuli a šli jsme po nějaké cestičce... Do teď nechápu, jak je možné, že jsme se na žlutou zpátky napojili, aniž bychom se museli vracet nebo nějak výrazněji bloudit. :) Kousíček jsme se vrátili po žluté zpět a docela se to vyplatilo, protož se nám naskytl pohled na údolí a osamocená skály Hoher Torstein a Falkenstein.

Pohled na Hoher Torstein a Falkenstein (foto: Jirka)

Při pohledu na tento obrázek houby mne teď napadl ještě jeden rozdíl mezi Němci a Čechy - a to ten, že lesy byly plné hub a borůvek. Vypadalo to totiž, že je nikdo neuzobává... tedy až na mne. ;))

Rostly! (foto: Lenka)

Další kroky našich nohou nás posouvaly dál a dál po žluté (teď už jsme se jí ostražitě drželi a nemínili jsme se jí jentak lehce vzdát;)). Byli jsme ještě na jedné vyhlídce, jejíž jméno jsem nikde nenašla, poskytovala zase jiný pohled na skály Falkenstein, Hoher Torstein a další. Ve vrcholových partiích bylo v pískovci mnoho žil, by mě teda zajímalo, kde se tam vzaly!:) Krom žil v pískovci jsme se tu setkali i s lehkým deštíkem, který nás donutil vzít si bundy... A pak se cesta začala sklápět do údolí, při kterém jsme se mohli kochat pohledem na skalní stěnu Affensteine, která byla pro změnu trochu hladká na můj vkus. :)

K naší žluté značce se přidružuje čárkovaná zelená a zanedlouho jsme na rozcestí, kde bychom se měli rozhodnout, kam půjdeme dál... Jestli okružní trasu, která je o dost delší nebo se už začneme zvolna vracet a při té příležitosti se mrkneme ještě na jednu vyhlídku... ??... Zřejmě vyhrála lenost a pocit, že přece nepůjdeme ještě tak daleko, takže jsme zvolili mrknutí. :) ... Akorát to mrknutí nebylo jen tak - všechny ty metry, co jsme slezly dolů jsme teď museli zase pracně vydobýt na velmi strmém terénu, protože většína cesty vedla po železných žebřících takřka kolmo vzhůru. Docela jsem to proklínala! :) ...

... a pak jsme byli na Schrammsteineaussicht a mne veškeré negativní pocity opustily... Ve výšce 417 m.n.m. je vyhlídka ze všech nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Ve chvíli, kdy se vzdálila početná vesele švitořící skupinka Němců, nemělo toto místo naprosto chybu. Až ohlušující ticho, záplava skal, zeleně... ani slovy se to vyjádřit nedá...

Kulisa skal z vyhlídky Schrammsteuneaussicht (foto: Jirka)

Ani nevím, jak dlouho jsme tu zůstali, mám totiž dojem, že tu čas běžel nějak pomaleji a přitom člověk neměl ani trochu tendence hlídat si jeho chod - jako by na vyhlídce Schrammsteine ani žádný čas nebyl. :) Malou nápovědou, že se připozdívá bylo slunce klesající k západu, které už už vykukovalo z mraků... Ale nedokouklo, škoda. :) Chtěla bych se sem vrátit na podzim, když je krajina rozehřátá odstíny teplých barev, to musí být vskutku paráda největší. :)

Labi proti proudu - z vyhlídky Schrammsteineaussicht (foto: Jirka)

Z vyhlídky jsme už rychleji mířili k autu, přece jenom čas existoval a bylo už po sedmé hodině, tak ještě aby nás tu zastihla tma. :) Dostali jsme se neznačenou a přesto značenou cestičkou klikatící se, padající a zase rostoucí mezi skalami až jsme došli na modrou - vlastně je to ta samá, kterou už jsme dnes šlapali, ale o asi dva kilometry dál... Po modré jsme došli k vyhlídce Breite Kluft a od ní jsme se už vraceli stejnou cestou k autu a za šera jsme německou stranu skal opustili...

Terén - III. část

Poslední den jsme si sbalili všechny věci do auta, rozloučili se s Krásnou Lípou a vydali se na nedaleké putování do Labských pískovců - a to rovnou do nejvyšších pískovcových částí:).

Autem jsme vyjeli poměrně dost vysoko, ale přesto se před námi byla ještě docela štreka;) No jo, plošina Děčínského Sněžníku je hodně vysoko! :) Plošina je tvořena (svrchnoturonskými :)) pískovci a má rozměry 600 × 1600 m a mírně se uklání k severovýchodu. Svahy jsou porostlé smrkovými porosty s borovicí, modřínem a bukem. V nejvyšších částech rostou břízy a jeřáby.

Stromy na skalnaté plošině Děčínského Sněžníku (foto: Jirka)

Na úbočích skal jsou četné pseudokrasová jeskyně s fluoritovou mineralizací. Část těchto jeskyní je chráněna jako přírodní památka Jeskyně pod Sněžníkem o rozloze 0,09 ha. Těžba fluoritu tu probíhala v letech 1955 až 1994 a více se o ní dá dozvědět v muzeu v Jílovém... Třeba někdy příště... :)

Bříííížky... :) (foto: Jirka)

Přesto, že na vrcholku plošiny je stromků dost, mnoho stínu nedávají, což jsme posítili doslova na vlastní kůži... :) ... nebo jsme si spíš na to pocítění na Děčínském Sněžníku zadělali a pocítili to až, když už bylo pozdě s tím něco udělat. :) Už cestou se co chvíli otevírá krásný výhled na Děčín, Jílové a okolní kopce. To nejlepší ale bylo stále ještě před námi... Ale rychle jsem se tomu přiblížili a naskytl se nám pohled na štíhlou kamennou 33 m vysokou rozhlednu. Postavena byla v roce 1864 na náklady majitele panství hraběte Františka Antonína Thuna a patří tak k nejstarším v České republice. Věž v nadmořské výšce 723 m. sloužila potřebám zeměměřičů Rakouska, Saska a Pruska. V roce 1992 byla tehdy nepřístupná věž zrekonstruována a znovu zpřístupněna turistům.

Kamenná rozhledna (foto: Jirka)

Z vrcholové části je dokonalý kruhový výhled na českou i německou stranu. Úžasné místo, ze kterého se člověku ani nechtělo odejít :) ... Ale věčně by se tu asi zůstat nechtělo vzhledem k nadmořské výčce a exponovanosti tu musí být asi ukrutné zimy, když je zima. :)

Velkou radost jsme si udělala, když jsem kousek od jednoho ze stolů u bufetu našla několik vypreparovaných zkamenělin druhohorních mušlí. :) Prostě jsem ještě žádné taková pořádné v pískovcích neviděla! :))

Zkamenělý život (foto: Lenka)

Zpátky jsem se vydali po neznačené asfaltce z níž vedla dobočka na úžasnou Drážďanskou vyhlídku, kde se naskýtal opět krásný výhled ... směrem k německým sousedům:) Pak už jsme potrápili kolena a spěchali k autu, abychom mohli popojet jenom o kousek dál a zanořit se zase mezi jiné skály :)

Tiské stěny byly vyhlášeny jako chráněné území v roce 1996 na ploše o rozloze 99,5 ha. O tom, jak se co v Tiských stěnách má, nás poučila velmi aktivní paní v pokladně. :) Vyfasovali jsme plánek a tradá prozkoumávat zdejší roztodivné tvary skal, které jsou pojmenovány často bizarními jmény.

Nejtypičtějsími skalními útvary Tiských stěn jsou Hřib a Želva, které jsou vlastně skoro vstupním místem do skal od turistické chaty. Škoda jenom, že slunce svítilo proti nám, takže máme poměrně netypickou fotku velmi typických skalek :)).

Tiské stěny - Hřib a Želva (foto: Jirka)

První část vede Velkými Tiskými stěnami - respektive v jejich vrcholových partiích, odkud je docela daleký rozhled na vulkanické kopečky Českého Středohoří. Místy jsem si i skoro horolezecky zašmírovala. :))

Vrcholky skal (foto: Jirka)

Obec Tisá horolezeckým očkem spatřená (foto: Lenka)

Zanedlouho turistická značka spadne po schodech dolu a rázem se octneme pod skalami a naskytne se nám pohled na skalní námeštíčka zase z jiné perspektivy:) ... V Tiských stěnách se údajně natáčely Letopisy Narnie, jak nám neopomenula sdělit již zmiňovaná aktivní paní v pokladně. :))

Tady se prý natáčely Letopisy Narnie (foto: Jirka)

Z vyhlídky v Malých stěnách se vyloupne pohled na Velké stěny v pozadí s Děčínským Sněžníkem na jedná straně a výraznou vykloněnou skalkou - Dogou, na straně druhé... A to bylo přesně to místo, kde mi došlo, že jsme toho sluníčka pochytali na svou kůži docela dost a že si tak znepříjemníme několik následujících dní :) Neříká se tomu "prožít něco na vlastní kůži"?:))

Divím se, že jsme se v tom skalním bludišti neztratili, ono je přece jenom dobré se řídit šipečkami:)) ... A zmiňovala jsem se vlastně o jménech skalních útvarů a zatím jsem tu napsala jenom dva... Tak tedy: Obrys Afriky, Zkouška štíhlosti, Pašerácký batoh, Napoleonova bota, Hubený doktor, Kuří nožky, Velryba, Žabí korunka, Zamříovaná jeskyně atd. :)

Tiské stěny (foto: Jirka)

Krásné světlo se vytvořilo při zapadajícím slunci a my jsme v tu dobu projížděli kopečkatou krajinou Českého Středohoří... A Jirka chudák trpěl, že nemohl zastavit a fotit :)) A pak už...

Cesta zpáteční byla doprovázena západem slunce nad Českým Středohořím (foto: Lenka)

... byla jenom tma.