Jaro na našem balkóně :)

Koncem března bylo potřeba ojarnit zimou zašlé rostliny v truhlíkách na našem balkóně. Kupodivu několik rostlin přežilo letošní tuze mrazivou zimu, takže nebylo potřeba přesazovat celé truhlíky. :) Stačí přidat něco velikonočních ozdob a alespoň balkón by byl připraven na nadcházející svátky jara... :)

Velký květ petrklíče

Sedmikráska

Velikonoční hyacint :)

Mašlování

První letošní kvítka

Ráno jsem si všimla z okna, že už kvetou! Drobné žluté kvítky talovínu zimního (Eranthis hyemalis). A odpoledne se mi je povedlo i vyfotit. Jaro sice ještě není, ale tavolíny jsou jedny z prvních kvítků, které v únoru či březnu můžeme najít. V době, kdy už vzduch začíná být lehce cítit jarem - letos ještě výrazněji po těch dvacetistupňových mrazech. :)

Trsík talovínů zimních (foto: Lenka)

Detail květu talovínu (foto: Lenka)

Krom talovínů jsem našla i trs sněženek podsněžník (Galanthus nivalis). Jsou to poslední sněženky, které nám na zahradě zůstaly a ještě jsou schované pod malým modřínem. Ale na jaře se vždycky zmátoří a krásně kvetou. :)

Sněženka (foto: Lenka)

Tak snad už brzy bude příjemné počasí... a také čas na podniknutí nějakých výletů. Už se nemůžu dočkat. :)

Další informace:

- botany.cz - talovín zimní, sněženka podsněžník

Kyjovské údolí a severní část NP

Ráno pro nás bylo připraveno velmi příjemné překvapení... Byla ANGLICKÁ SNÍDANĚ!! :)) Skoro po roce to bylo příjemné zavzpomínání na starou dobrou Anglii. :) Po snídani jsme našim kolegům předali gamaspektrometr a vydali jsme se na výlet jenom nalehko. :) Namířeno jsme měli do Kyjovského údolí, kde jsme chtěli vidět ledopády... ale vůbec jsme nevěděli, jestli z nich ještě něco zbylo nebo ne. Takže to bylo docela napínavé do posledního okamžiku. :)

Poprvé jsme byli v Kyjovském údolí hned při naší první terénní výpravě a to už je tři roky (článek se nachází tady). Pro připomenutí uvedu, že Kyjovské údolí je dlouhé asi 5km a směřuje od malé osady Kyjov směrem k hranicím se Saskem (dříve tu bývala obec Zadní Doubice). Osu údolí tvoří řeka Křinice (německy Krinitz), je to 45km dlouhá řeka, které pramení ve Šluknovském výběžku, tvoří část státní hranice s Německem a pak se noří hlouběji do německého území. Od středověku do 20. století se tudy do Saska plavilo dřevo. To je dnes ale už minulostí, údolí je součástí národního parku a je přístupné turistům i cyklistům.

Zbytky sněhu v Kyjovském údolí (foto: Lenka)

Jak jsem doufala, byly v hlubokém údolí ještě zbytky sněhu a ledu... Sice to chvílemi bylo dost nebezpečné, protože to tu všude dost klouzalo, ale stejně to bylo bezva. Ale jak je vidět, už si nad zimou přebralo moc jaro a prosazovalo svoje síly, kde se dalo. :)

Klubající se jaro :) (foto: Lenka)

Už jeskyně Vinný sklep nám naznačila, že to s ledem v jeskyňkách bude docela dobré. Suťová jeskyně vznikla jako dutina mezi balvany, které byly uvolněny při skalním řícení a dosáhly až do řeky Křinice. Dutiny byly z části zaplněny vodou a v dobách opakovaného tání a mrznutí se tu vytváří několik zajímavých rampouchů (nebála bych se jim říkat krápníky), jenž mají tvar vinných lahví a od toho byl odvozen název pro jeskyňku. Fotky odsud sice stály za prd, ale i tak jsem z tohoto místa měla docela radost...

Jenže to jsem nevěděla, co nás čeká o kousek dál. Byli jsme tu před těmi tři lety a to na konci dubna, ale to se jednalo o neatraktivní místo. Ale to, co tu bylo teď, to byla pecka! :) Jeskyně víl. Koncem zimy se tu vytváří úchvatná podívaná - voda protékající pískovcem záhy mrzne v prostoru jeskyně a vytváří tu rozličné tvary rampoucho-krápníků... Stalagmity, stalagtity i stalagnáty. Dříve jsem o tom četla a viděla jsem několik obrázků, ale to co jsme tu viděli, to bylo nad moje očekávání. Později jsem se někde dočetla, že letošní rok byl na led v Jeskyni víl obzvlášť bohatý až abnormální. Jo, jsme trochu klikaři, já vím. :) 

Ledové krápníky v Jeskyni víl (foto: Jirka)

Protože jsem trochu doufala, že tu najdeme přesně tohle, už v Krásné Lípě jsem se na to malinko předpřipravila - koupili jsme si deset malých čajových svíček a sirky. A dobře jsme udělali... no a nebo ne - měli jsme jich koupit ještě o pár víc. Ale i těch deset stačilo k navození zajímavé atmosféry a k nasvícení několika zdařilých ledových soch. :)

Svíčky jsme si přinesli s sebou ;) (foto: Lenka)

Obdivovala jsem vnitřní stavbu ledu. I když v ledu byla nejenom vnitřní stavba, ale hlavně svíčky, které tu nechal někdo před námi. A že jich tu bylo hodně moc... proto jsem si svědomitě ty naše odnesla zase zpátky. No a nehledě na to, že svíčky zvyšují teplotu v jeskyni a urychlují tak tání ledu. Takže si svoje věci odneste zase domů! :) Na jaře se tu musí každoročně provádět velký úklid, jinak to není možné. :)

Vnitřní struktura ledu (foto: Lenka)

Ani se nám odsud nechtělo odejít... :) (foto: Jirka)

Byla jsem z tohoto místa tak unešená, že mi nakonec ani nevadilo, že jsem vylezla z jeskyně mokrá a že jsem tam dost času strávila s ohnutými zády. A byla jsem moc ráda, že jsme si s sebou vzali ty svíčky a také stativ, protože bez něj bychom si asi moc neškrtli. :) Každopádně doufám, že se sem ještě někdy podíváme, protože toto místo určitě stojí za to! :)

Už když jsem vylezla ven, začala mi ve foťáku blikat baterka a já jsme si s hrůzou uvědomila, že jsem si tu druhou nenabila. Béé, proto jsem od té doby s fotkami šetřila a fotil za mě víc Jirka. :) ... Vrátili jsme se na hlavní cestu (červená turistická značka), ale u Turistického mostu jsme s od červené odpojili a šli jsme podél Vlčího potoka po zelené značce. V této boční rokličce bylo daleko více sněhu a místy tu byla opravdu zima, vypadalo to slibně... :)

Vlčí potok (foto: Jirka)

O kousek dál jsme se museli ze zelené značky odpojit, abychom došli našeho cíle. ;) Vyšplhali jsme zase o kousek výš a sníh se kolem cesty začal opět ztrácet. Ale došli jsme k Brtnickým ledopádům a dokonce tu i nějaký led zbyl. Moc toho nebylo, nebyla to žádná oslnivá krása, ale přece jenom z toho ještě něco zbylo. :) Ledopády se tvoř v době, kdy taje sníh, ale teplo je střídáno mrazem, a tak led pokrývá velké plochy zdejší krajiny. Led je zbarven v nejrůznějších odstínech načervenalé, žlutavé, mléčně bílé, ale je tu samozřejmě i čirý led. My jsme tu opravdu byli pozdě, protože led se zachoval už jenom tam, kde ho bylo hodně  takže u těch nejznámějších ledopádů.

První z ledopádů, které jsme viděli, byl Betlém, který je tvořen mnoha rampouchy, které končí na hladině Vlčího potoka. V plné kráse to musí být působivá podívaná v několika patrech... Asi jako skutečný Betlém. :)

První z ledopádů... tedy to, co z něj zbylo - Betlém (foto: Jirka)

Zajímavě působí ledopád Varhany, je sice nevysoký, ale o to je širší a zajímavější. Vytékající voda ze svahu mrzne na hraně pískovcové skály a vytváří tak mocný příkrov ledu.

Ledopád Varhany (foto: Jirka)

Poslední navštívený ledopád byl Velký sloup, trochu jsme ho tu museli hledat, protože jsme přesně nevěděli, kde je... a trochu nás mátlo okolí, kde už nebyl ani kousek ledu a všechno nám akorát čvachtalo pod nohama... Ale nakonec jsme byli úspěšní a našli jsme několik metrů vysokou masu ledu, která ve své plné kráse musí být neskutečná... Představuji si, jak asi musí vypadat půlkruhová uzávěra údolí po které stékají ledopády... Jádro Velkého sloupu je tvořeno kmenem, na který se nabalují jednotlivé vrstvy ledu - no, na jednu stranu jsme určitě jedni z mála, kteří u ledopádu ten kmen viděli. :))

Ledopád Velký sloup (foto: Jirka)

Po tomto fantastickém zážitku jsem se zase vrátili na zelenou turistickou značku, odkud jsme pokračovali dále, až jsme se zase odpojili na cestě k Brtnickému hrádku. Ze samotného hradu toho mnoho nezbylo, ale tohle místo určitě stojí za malou odbočku ze zelené turistické trasy. Hrádek se rozkládal na poslední ze skal a cestou k jeho zbytkům je nutno překovat čtyři rozsedliny. Z hradu se nezachovalo ani původní jméno natož nějaké budovy. Většina hradu totiž byla ze dřeva, tak do dnešní doby jsou tu zachovány jenom lokálně vykutané dutiny do pískovce.

Brtnický hrádek (foto: Jirka)

Toto území patřilo od dob Přemysla Otakara II. Žitavským a po nich Berkům z Dubé, kteří pravděpodobně na přelomu 13. a 14. století nechali vybudovat skupinu skalních hradů, které měli střežit cestu po které se dopravovalo zboží od Labe do vnitrozemí. K těmto hradům patrně patří i Brtnický hrádek. Jeho původní jméno se nezachovalo, stejně jako písemné zmínky o něm, později se tomuto místu začalo říkat Loupeživý zámek. Už v polovině 15. století přestal být hrad obýván. Z hradu se tu opravdu nic nedochovalo, ale i tak stojí toto místo za návštěvu.

Hrádek býval na několika skalkách :) (foto: Jirka)

O kousek dál je další odbočka z turistické trasy a vede k velkému skalnímu převisu zvanému Velký pruský tábor. Pověsti praví, že místo sloužilo jako úkryt pro obyvatele okolních obcí v obdobích vojenského nebezpečí. Na skále je vytesáno srdce s křížkem z roku 1756 údajně na památku narození a úmrtí dítěte. Za další kilometr je krátká odbočka ke skalní vyhlídce známé pod jménem Soví vyhlídka. Výhled je pouze na zarostlé údolí Vlčího potoka směrem na jihovýchod, ale na svačinu je to místo docela pěkné. Tak jsme si taky svačinu dali. :))

Podběl lékařský (foto: Lenka)

Za dalšího asi půl kilometru jsme došli k místu, kterému se říká Šternberk a stával tu dříve lovecký zámeček. Stával uprostřed obory patřící hrabatům Salm-Reifferscheid z Lipové. Zámeček nechal vybudovat říšský hrabě Franz Wenzel v roce 1771 a pojmenoval ho podle své ženy, která pocházela z rodu Šternberků. Okolo zámečku byla vysázena kaštanová alej ve tvaru osmicípé hvězdy, což je znak rodu Šternberků, od toho byl také odvozen druhý vžitý název pro toto místo - Hvězda. Zámeček byl přízemní budovou s mansardovou střechou zdobený sochami jelenů, kolem rohu 1780 v něm byla vybudována i zámecká kaple. Okolo byla vystavěna řada dalších budov jako dům pro hosty, myslivna, lokajský domek, kuchyně atd. Po druhé světové válce tu byl vybudován dětský tábor, ale od 70. letech docházelo k úplné devastaci areálu, která vyvrcholila v  roce 1994 stržením zámečku.

Křížek u Šternberku (foto: Jirka)

Pobavila jsem se pohledem na mravenčí most přes potůček u pramene kousíček od bývalého zámečku Šternberk. :) Abych ty potvůrky vyfotila, musela jsem k nim docela blízko a pak jsem se jich nemohla zbavit. :) Mravenci si rozhodně umějí poradit! :) 

Něco jako mravenčí viadukt :) (foto: Lenka)

Pak už nás zelená turistická značka vedla docela nezajímavým lesem přes úbočí kopce Hůrka (472 m) směrem k Brtníkům. Až tam jsme ale nedošli, protože bychom si zašli a přece jenom jsme neměli tolik času. Takže jsme to stočili po neznačené cestě směrem  k Vlčí hoře.

Předjarní krajina u Brtníků (foto: Jirka)

Šli jsme kolem chalup a z jedné z nich se na pocestné usmívali její obyvatelé. :)) Docela vzpruha ve chvíli, kdy si člověk říká, že už snad ani nedojde, jak ho bolí nohy. :)

:)) (foto: Lenka)

Jo a kousek za chalupami mi naposledy škytla baterka do foťáku, udělala poslední snímek a měla jsem prostě smolíka. Aaaach jooo, jak já tyhle chvíle nemám ráda! :) Ale pořád je to ještě dobré, když jsme dva a ten druhý foťák má. :) Ale tady to bylo vážně pěkné, takže mě to stejně mrzelo. Jen tak na louce byl na malém kopečku křížek... A byl odsud i pěkný pohled na kopec s rozhlednou Vlčí hora, kde jsme taky už (dá se říci) před pár lety byli. :) Rádi se do tohoto kraje vracíme, protože je tu opravdu moc hezky... Jsem ráda, že jsem sem jezdit vlastně musela a přitom jsem si to vždycky moc užila. :) 

Kříž nad vesnicí Vlčí hora (foto: Jirka)

Rozhledna na Vlčí hoře (foto: Jirka)

O kousek dál jsme narazili na další část Köglerovy naučné stezky, tak jsme se šli ještě cestou zpátky k autu vzdělat... No, bylo to přece jenom o kousek dál než kdybychom šli přímou cestou, ale chtěla jsem vidět další kus naučné stezky, tak co se dalo dělat?! ;) Ráda jsem se nechala poučit - zvlášť, když většina naučných tabulí se vztahovala ke geologii. :) Podloží severní část oblasti Českého Švýcarska a Labských pískovců je tvořeno hlavně granity (žulami) a granodiority patřící k jednotce zvané lužický masiv. Toto těleso vzniklo vylitím magmatu hluboko pod zemským povrchem a dlouhým tuhnutím tohoto materiálu. Díky tomu jsou v této oblasti krásně vykrystalizované jednotlivé minerály. Ve Šluknovském výběžku jsou čtyři základní druhy: rumburská žula, brtnická žula, lužický granodiorit a lužický dvojslídný granodiorit.

Trasa Köglerovy naučné stezky (foto: Jirka)

U dalšího naučného panelu jsme se dozvěděli, že tu na povrch vychází také horniny permského stáří. Panečku, to mě trochu překvapilo - na tohle jsem už zapomněla! :) Ale stačilo se pouze rozhlédnout a bylo mi to hned jasné, v zářezu cesty byly zvětraliny červenavé až rezavě hnědé barvy a to nemůže být nic jiného než perm. :) Barva je dána přítomností sloučenin s obsahem železa, což dokládá vlhké tropické klima v době vzniku. Další cedule byla věnována sklářství v oblasti Českého Švýcarska a Lužických hor. Lidé uměli využívat dostupných zdrojů - křemene, vápence a dostatku dřeva. To vše je potřeba k výrobě skla ve sklářských hutích, kterých tu bylo hned několik.

Další panel popisuje jednu z nejdůležitějších geologických struktur významných především pro českou křídovou pánev - jde o lužickou poruchu či lužický zlom. V důsledku pohybů na tomto zlomu dneska můžeme najít permské, jurské a další horniny a díky němu mohlo dojít k zahloubení pánve a uložení mocné vrstvy sedimentů, které dnes tak rádi navštěvujeme v podobě skalních měst. :) Pohyby na zlomové ploše často tyto plochy zbrousí a vyleští a těmto plochám se říká tektonická zrcadla. V oblasti skal zvaných Plačtivé kameny je tento jev dobře vidět a podél cest je mnoho drobnějších balvanů s ohlazenou plochou - tak jako ten na následující fotce. :)

Tektonické zrcadlo :) (foto: Jirka)

Byli jsme už dost unavení, takže jsme pak už jenom kolem dalších naučných tabulí profrčeli, že jsme si ani nestačili všimnout, co na nich přesně je. :) Ale Jirka je vyfotil, tak jsem se mohla informovat dodatečně. ;) Kdybychom zůstali pozorní mohli jsme se dozvědět, jaké listnaté a jehličnaté stromy ve zdejších lesích rostou a že se v okolí pěstoval len a jak se tkaniny z něj bělily. Zajímavé informace... Původně jsme se chtěli zastavit na jídle v Doubici, ale nakonec jsme rovnou vyrazili domů. Měli jsme toho dost a navíc se blížila tma, tak jsme alespoň za světla chtěli dojet někam do civilizace. :) Ale byl to bezva výlet, akorát jsem se docela těšila na druhý den do práce. ;)

Další informace:

- reportáž o Kyjovském údolí z Toulavé Kamery; Kyjovské údolí a Brtnické ledopády na stránkách mavlast.cz, ledopády na idnes.cz

- cs.wikipedia - Křinice, Kyjov, Köglerova naučná stezka, Brtnický hrádek, Šternberk, Brtníky, lužický zlom
- hrady.cz - Jeskyně víl, Brtnický hrádek, zaniklý zámeček Šternberk
- fotografické výlety do oblasti Českého Švýcarska na stránkách www.tomasek.cz - Jeskyně víl, Brtnické ledopády (popis, s mapkou), Ledopády v r. 2009, Ledopády v r. 2010
- Brtnické ledopády (Petr Hlouš)
- zaniklý  zámeček Šternberk u Brtníků

Muzeum v Jílovém u Prahy

Pár Jirkových příbuzných žije v Jílovém u Prahy, takže se občas stane, že se vyskytneme ve zdejším muzeu (např. naše první návštěva). :) Muzeum sídlí na velmi reprezentativním místě - v Domě Mince, kde kromě stálé expozice probíhají i krátkodobé výstavy obrazů, fotografií nebo dalších uměleckých děl zaměřené na různá témata. Probíhají tu i další akce jako jarmarky a koncerty. 26. března dopoledne se tu konala vernisáž výstavy Kovářské řemeslo, na kterou jsme i my zamířili. :)

Dům Mince - sídlo Regionálního muzea v Jílovém u Prahy

Musím se přiznat, že jsme dorazili trochu později, takže jsme neslyšeli úvodní slovo na zahájení výstavy. Ale výstavu samotnou jsme zastihli a občerstvení také. :)) V první části expozice jsou vystaveny současné práce jílovských kovářů.

Výstava Kovářské řemeslo

Podkovička pro štěstí

Ozdobou výstavy je velký měch, který sloužil ke vhánění vzduchu do ohně. Dost mne překvapilo, jaké má měch rozměry... Vždycky jsem si je představovala o dost menší. :)

Měch

V druhé části výstavy jsou předměty z depozitáře jílovského muzea - jedná se o historické kovářské výrobky. Všechno jsou to předměty, které naši předkové užívali ve svém každodenním životě. Jde především o podkovy, hřebíky, motyky, zámky, klíče, mříže a nebo i žehličky.

Po zahájení výstavy na nádvoří probíhal doprovodný program - bylo možno shlédnout, jak se pracuje s kladivem a kovadlinou a že to rozhodně není nic snadného. Viděla jsem i několik dětí, které si zkoušeli něco ukout, ale já jsem to nezkusila. :)) Dále tu byla možnost koupit si nějaké hezké kovářské výrobky jako třeba zvonce, svícny nebo věšáky. 

Ukázka kovaných zvonků a svícnů

Kování :))

No a když už jsme v muzeu byli, tak jsme se podívali na stálou expozici i jiné výstavy. Začali jsme ve sklepeních, kde je expozice věnována historii Ostrovského kláštera a je tu dokonce i jeden kostlivec, ale tato místa jsme si v minulosti prohlédli už dvakrát, tak jsme se radši přesunuli dál.

První z výstav, které jsme navštívili byla České minerály ve fotografii Pavla Škáchy. Na výstavě byly zastoupeny hlavně minerály rudních ložisek. Pavel Škácha je dlouholetým sběratelem minerálů a student doktorandského studia na Přírodovědecké fakultě UK.

Velkoplošné fotografie na výstavě "České minerály"

A aby té geologie nebylo málo, šli jsme se pak podívat na výstavu Krása geologických map, kterou má na svědomí Antonín Morysek. :) Dovolila bych si lehce nesouhlasit s tím, jak je zde vypodobněn mapující geolog... Přesto, že jsem nikdy nemapovala, tak bych si troufla říct, že flanelky se dneska už moc nenosí a holinek jsme v terénu také moc nepotkala (převažují pohorky). Ale jinak je ten pan Hugo docela fešák. :))

"Krása geologických map" a mapující geolog Hugo :))

Mapy tu byly vystaveny různé - ty relativně nové, viděla jsem tu mapu, u které jsem byla několikrát zkoušená z regionální geologie (i u státnic) a vyloženě kuriózní jsou mapy odněkud z Libye, kde jsou použity asi dva odstíny žluté a jeden oranžové. :) To vskutku není moc pestrá geologie. Vedle map Českého masivu to vypadá opravdu komicky vzhledem k jeho složitosti. Nejzajímavější jsou ale staré mapy jako například ty, které jsou na dvou obrázcích pod textem. Jsou to mapy z druhé poloviny 19. století.

Mapa okolí pražského

Mapa Českého masivu

Po kráse geologických map jsme pokračovali na výstavu Jeňýk Pacák v srdci náš. Výstava zachycuje průřez tvorbou Jana Antonína Pacáka (1941-2007), což byl ilustrátor a člen skupiny Olympic. Samotné exponáty jsou doplněny mnoha fotografiemi z archivu paní Pacákové.

Exponát z výstavy "Jeňýk Pacák v srdci náš"

Kachle od Jeňýka Pacáka

Poté jsme se prošli ještě částí věnované těžbě zlata... A pak nám bylo naznačeno, že už je docela dost hodin a že bychom měli už jít, protože se blížila polední pauza. :) Docela jsem koukala, jak nám to muzejní prohlížení pěkně uteklo.

My jsme se potom ještě podívali za budovu muzea, kde je malý rybníček a je odsud hezký pohled na vodní hladinu, ve které se odráží objekt muzea a věž kostela. Jojo, v Jílovém je prostě malebně. :)

Dlouhý kachní krk :)

Muzeum a kostel za rybníčkem

A aby toho nebylo málo, našly jsme další důkazy, že už to jaro teda bude opravdu tady. Protože, když už kvetou fialky a kočičky, tak to už není samo sebou. :))

Jaro?

Jaro!! :)

Ale pak už jsme opravdu museli jít, čekal na nás dobrý oběd a potom promítání fotek z nějaké zajímavé exotické země, ale už si nepamatuji, která zem to přesně byla. :) Ale tipovala bych to na nějakou Afriku. ;)

Další informace:

- oficiální stránky Regionálního muzea v Jílovém u Prahy

Okolí Pražského hradu

Jednoho březnového odpoledne jsme byli pozvaní na ČZU na promoci... a když už jsme nebyli v práci, tak jsme se šli poté projít do okolí Pražského hradu... Vlastně jsme tu společně byli asi poprvé. :) Bylo krásně a moc se nám líbilo toulat se tu po okolí a dívat se na Prahu očima turistů, což jde docela těžko, když jsme tu pomalu každý den. :) Vysazeni jsme byli kdesi v Dejvicích kousek od ulice Milady Horákové, odkud to bylo k Pražskému hradu kousek...

Pozn.: Jirka s sebou neměl foťák, tak jsou fotky uvedeny beze jména autora, protože jsou všechny moje. ;)

Stínohra

Pražský hrad, který sice běžně pomalu ani nevnímáme, odsud vypadá opravdu monumentálně a projít a prozkoumat všechny jeho součásti by jistě zabralo i několik dní a rovná se tak slavným památkám, které jsme v poslední době navštívili ve Velké Británii a v Itálii. :) Však je to největší hradní komplex na světě a jeho celkové rozměry jsou úctyhodné - 570 m na délku a 130 m na šířku.

Historie tohoto místa sahá až do raného středověku, kdy tu bylo hradiště. Od 9. století tu sídlili česká knížata a králové a po vzniku republiky v roce 1918 tu sídlí prezidenti. Na vzhledu Pražského hradu se podepsal románský sloh, gotika, renesance i baroko a jeho historie je tak moc složitá, že se mi v tom asi nechce vyznávat a proto jí s čistým svědomím přeskočím, když dovolíte. ;)

Pod Pražským hradem

My jsme nejprve prošli kolem Královských zahrad a kolem Jeleního příkopu. Jelení příkop je přírodní rokle, která je součástí areálu Pražského hradu a má rozlohu asi 8 ha. Původně tudy tekl potok Brusnice, který je dnes vede v potrubí, za Rudolfa II. tu byla vysazena jelení zvěř (a z toho odvozen dnešní název). Protože v 17. století byla vybudována jízdárna na druhé straně Jeleního příkopu, byl k ní vybudován i most (Prašný most), který spojoval Královské zahrady a jízdárnu s vlastním Pražským hradem. Za Marie Terezie byl most vyměněn za sypanou hráz a tím se Jelení příkop rozdělil na dvě části.

Každopádně na mě Jelení příkop působil anglickým charakterem. Asi jsem už s tou Anglií trapná, ale nemůžu si pomoct. ;)

Jelení příkop a Míčovna

Pak už jsme kolem památníku vzniku Československého státu a prvních zástupců hradní stráže prošli na druhé nádvoří Pražského hradu. Dominantou II. nádvoří je kaple sv. Kříže, které je obehnána jinak nepříliš zajímavými budovami (myslím exteriéry!). Na nádvoří je Kohlova fontána a studna s kovanou mříží z roku 1702.

Tudy jsme jenom prošli na třetí nádvoří a tady už se nám naskytl pohled na Katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. No... vlastně před námi tyčila do výšky a ani vyfotit se ten kolos moc nedá. :) Na místě, kde dnes stojí katedrála, dříve stála rotunda z 10. století a románská bazilika. Historie současné katedrály se píše od roku 1344, kdy započala její stavba, která probíhala pod dohledem Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. Stavba katedrály byla definitivně dokončena až o neuvěřitelných téměř 600 let později , kdy byla dostavována mezi lety 1873 a 1929.

Chrám sv. Víta, Václava a Vojtěcha

Víc o historii asi nemá cenu řešit, když se tak koukám na zájem chlapíka na následující fotce. ;))

Obličej :)

Šli jsme se podívat i do interiéru, kam se smí v současné době zadarmo... :) I když jsme jenom nakoukli do hlavní lodi a dál jsme už nešli. :) Katedrála má kromě hlavní lodi ještě dvě nižší postranní lodi, strop je tvořen síťovou klenbou od Petra Parléře. Kolem je na 19 kaplí, je zde také 21 bust, které zobrazují rodinu Karla IV., arcibiskupy a architekty, kteří se podíleli na stavbě. Nejvzácnější částí kaple je Svatováclavská kaple, ve které jsou umístěny ostatky svatého Václava, odtud vedou dveře na schodiště směrem do Korunní komory, kde jsou uloženy české korunovační klenoty. Klíčů od korunovačních klenotů je celkem 7 a byly svěřeny nejvyšším představitelům země a Prahy.

My jsme sem jen rychle nakoukli, obdivovali jsme výzdobu a především ohromná vitrážová okna a pak jsme se zase vrátili na III. nádvoří, odkud jsme se kochali pohledem na katedrálu. :) Teda vlastně jsem si musela zalézt až do nejzazšího rožku a stejně se mi na fotku celá katedrála pořádně nevešla. :)

Interiér chrámu s barevnými sloupy :)

Krása barevných sklíček

... No jo, jak jsem psala... celá se tam pořádně nevešla a ještě aby jo, když chrámová věž dosahuje skoro 100 m?! :) Věž nese čtyři zvony, z nichž největším je bronzový zvon Zikmund dosahující výšky 203 cm. III. nádvoří je největším nádvořím na Pražském hradě a do přibližně současné podoby bylo proměněno v polovině 16. století. Archeologické výzkumy prokázaly, že toto místo bylo osídleno již od 9. století. V jižním traktu budov sídlí prezident České republiky.

Vedle budovy starého probošství stojí žulový monolit, který kupodivu nebyl ukraden v Egyptě ani nikde jinde, ale pochází z Mrákotína a je tu od roku 1928, kdy ho tu nechal vztyčit prezident T.G. Masaryk. Monolit dosahuje výšky 16 m a slouží jako památník obětem první světové války.

Pohled na chrám

Další významnou památkou na III. nádvoří je socha sv. Jiří bojujícího s drakem. Dnes je zde umístěna kopie a originální bronzová je umístěna v Národní galerii. Zajímavostí je, že jednu kopii mají i v londýnském Victoria  & Albert Museum. Socha byla vyrobena v roce 1373 a jedná se o jednu z nejvýznamnějších českých gotických soch z bronzu. Ale my se tu stejně můžeme podívat jenom na její stín. ;)

Sv. Jiří bojuje s drakem

Dále jsme se vydali Jiřskou ulicí směrem ke Zlaté uličce, která ještě nebyla otevřena... I když se znovuotevření po náročné rekonstrukci blížilo. Trochu mě od její návštěvy odrazuje vysoké vstupné. :( Ale co si tak pamatuju, tak maličkaté domky byly pěkné. :)

Jiřskou ulicí k Černé věži 

Škoda jenom, že nám ve zdejší kavárně nechtěli prodat vodu na pití. :) Slečna měla pocit, že tohle je kavárna a voda jenom pro cizince a že to je hodně drahý a doporučila nám, abychom si vodu koupili někde níž pod hradbami. :) Trochu blbý, když jsem už tou dobou měla dost dlouho žízeň. :))

Pohodička u kávy :)

Pak už jsme se ocitli na vyhlídce nad Starými zámeckými schody. Chvíli trvalo, než jsme se dostali vůbec k okraji vyhlídky, abychom se mohli pořádně rozhlédnout. :) Je to tu evidentně hodně oblíbené. :) A vlastně se není co divit, když je odsud tak krásný pohled na Prahu, která odsud je jako na dlani. :) Snad nejhezčí pohled je na hradí zahrady - zejména na Ledeburskou zahradu, ale i na zahradu Na valech, Valdštejnskou a Feustenburskou. Když tak o tom přemýšlím, tak bych stejně nevěděla, která je která! :)

Vyhlídka nad Prahou

Praha, krásná.

Pražské mosty

Spolu s námi se to rozhlížel velký černý pták - pravděpodobně šlo o kavku obecnou (Corvus monedula). Tito krkavcovití ptáci jsou velmi společenští a vyskytují se ve velkých hejnech, ale přesto vytváří monogamní páry, které spolu vydrží celý život. Zajímavostí je, že kavka obecná se v roce 2001 stala ptákem roku. :)

Pták

Mysleli jsme si, že jenom sejdeme po Starých zámeckých schodech, ale nakonec jsme po nich skoro ani nešli. Zabloudili jsme ke Svatováclavské vinici. Podle legendy byl na tomto místě založen vinohrad sv. Václavem už v 10. století a jedná se tak o jednu z nejstarších vinic na území Čech. Karel IV. nechal vinici obehnat zdí a ve 30. letech 19. století tu byla postavena Richterova vila, která byla pojmenována podle svého stavitele (Emanuela Richtera) a dnes v ní sídlí luxusní restaurace. Příjemné místo (tedy vinice, ne restaurace - tu jsme nenavštívili :).

Svatováclavská vinice

Jaro

Poslední obrázek jenom potvrzuje, jak byl krásný den. :) Takových ke konci března zase až tak moc nebývá a vlastně bylo pěkné si místo práce vyrazit projít mezi slavné pražské památky. :) Jo a mimochodem - u vinice jsme si koupili dokonce i něco k pití, ale levné to ještě moc nebylo... Ale výhodu to mělo v tom, že jsme ani jeden nelekli žízní. :))

Svatováclavská vinice

Abych se přiznala... Tak jsme po dlouhé procházce skončili na jídle v KFC. :)) A potom jsme už mazali domů.

Další informace:

- oficiální stránky Pražského hradu, kde jsou popsány jeho jednotlivé části - stačí jenom trochu hledat. :)
- oficiální stránky Katedrály sv. Vita, Václava a Vojtěcha

- cs.wikipedia - Pražský hrad, Jelení příkop, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, socha sv. Jiří, Zlatá ulička, Staré zámecké schody, Svatováclavská vinice

- stránky www.hrady.cz - Pražský hrad, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Svatováclavská vinice