Narozeninová procházka :)

Proč narozeninová procházka? No, protože tento den jsme se narodila. ;) Nejprve jsme narozeniny náležitě oslavili s rodinou, ale navečer jsme se stihli vydat na pěknou procházku po Dobříši. :) Nejprve jsme šli Pražskou ulicí, kde krásně kvetly kaštany... nutno podotknout, že už jich tu moc za ta léta nezbylo a nové město také nevysadilo, takže se obávám, že časem tu nezbude ani stromeček. :( Na zeleň se sice pěkně kouká, ale péče o ní je už náročnější a proto je jednodušší ji nechat vykácet... Nemám to ráda, když z městské zástavby najednou zmizí strom, vždycky jsou taková místa jakoby nahatá.

Kaštany, co zbyly z původní aleje... (foto: Lenka)

Ještě nedávno louka pod hřbitovem zářila žlutě... teda já to neviděla, jenom tak předpokládám. ;) My jsme tu zastihli už jenom "moře" bílých ochmýřených kouliček. :) Pro zahrádkáře mor, ale na pohled jsou moc pěkné. :))

Pampelišková louka (foto: Jirka)

Motýlek na pampelišce (foto: Lenka)

Nejprve jsme zamířili na zdejší urnový háj. :) Trochu morbidní, ale co... Kostelík Povýšení sv. Kříže je pěkný a sochy sv. Judy a sv. Tadeáše, které stojí na terase nad silnicí vedoucí kolem, jsou pěkné... Nedávno jejich okolí bylo upraveno, takže už se netopí mezi hustými keři jako dřív. Docela jim to prospělo. :) Teď se topí v plevelu, alespoň je ale nízký. :)

Kostel Povýšení sv. Kříže (foto: Jirka)

Sochy sv. Tadeáše a sv. Judy (foto: Jirka)

Na hřbitově je ale ještě jedno zajímavé místo... Chodím sem pokaždé, když na tento hřbitov jdu, snad ani jednou jsem nevynechala, ale tady na blogu jsme ho doposud ještě neměli... Zvláštní je, že jsem tu byla i  přesně před deseti lety, kdy jsme se tu s kamarády stavovali v podvečer cestou na koncert dnes už neexistující kapely -123 min. :) Inu takový je život, něco se mění a něco jiného zůstává... Je to malá terasa nad rybníkem Koryto, odkud je docela zajímavý pohled na zámek a kostel... ale to je v zimě. Na jaře je výhled zarostlý mnoha listy, ale i tak je tu krásně. Lze tu posedět na lavičce a kochat se pohledem na fialkové šeříky. :)

Vyhlídková terasa (foto: Jirka)

Průhled skrz zábradlí :) (foto: Lenka)

Ze hřbitova jsme se ještě skočili mrknout kousek dál ulicí U Ovčína, kde ke staré vile vede zdobená brána, která byla údajně navržena architektem Josefem Gočárem. No, kdo ví, kolik je na tom pravdy, žádné bližší informace jsem o tom nenašla... :)

Brána k vile (foto: Lenka)

Pak jsme šli na druhou stranu rybníka Koryto, odkud je krásný pohled na protější stranu, tedy hlavně na kostelík, který se odráží v klidné hladině rybníka... Pěkné místo, i když tady malinko otravovali komáři, tak jsme radši zase šupajdili dál, abychom nebyli poštípaní. :)

Kostelík nahoře i dole :) (foto: Jirka)

A to je vila, ke které vede výše vyobrazená brána. Pěkná, co? :) Akorát mi vždycky přišla spíš jako dům hrůzy - ale to asi jenom kvůli poloze těsně vedle urnového háje... Dnes ji vnímám spíš jako jednu z nejhonosnějších vil na Dobříši. Vlastně tu moc takových nemáme. :) 

Vila nad rybníkem Koryto (foto: Lenka)

Vrátili jsme se na náměstí Svobody, což bylo první centrum Dobříše, v době kdy místo zámku stála ještě původní obytná tvrz. Dnes tudy vede Pražská ulice a část je využívána jako parkoviště, tak by si člověk ani nevšiml, že tu nějaké náměstí vlastně je. :) Nachází se tu nejstarší dobříšské budovy, kromě zmíněného zámku to je ještě kostel a bývalý statek, ve kterém dnes sídlí soukromá firma.  Na zeleném prostranství stojí socha sv. Jana Nepomuckého pocházející z roku 1734. V roce 1856 byla přestěhována na tohle místo.

A zase ten zámek... :) (foto: Jirka)

Socha sv. Jana Nepomuckého (foto: Lenka)

Dále jsme šli ulicí Na nábřeží, kolem "zvláštní školy"... my jsme jí vždycky přezdívali "zelený gympl" podle toho, že sídlí v budově natřené na zeleno. Trochu škodolibé, já vím... ale ještě dříve se prý této škole říkalo "Třešňákova univerzita" podle ředitele. Tak si říkám, že to s naší generací ještě není tak špatné. :)) Poté jsme pokračovali Zahradní ulicí, kde se mi dlouhá léta líbí tenhle zvláštní domeček... Snad jsem tu ani nikdy nikoho neviděla, ale vždycky mají za oknem takové zvláštní věcičky. :) Jako by to jenom potvrzoval kamenný ksichtík vytesaný do podstavce, který stojí vedle vchodu do domku...

Domeček (foto: Lenka)

Ksichtík :) (foto: Lenka)

Domek stojí sice v ulici Zahradní, ale je i součástí hlavní silnice Partyzána Svobody, kudy jsme pokračovali směrem k domovu. Stojí tu i druhá socha sv. Jana Nepomuckého, kterou na Dobříši máme. :) Tahle byla zhotovena v roce 1864 Josefem Platzerem a původně stála na Malostranském mostě, který dnes už neexistuje. Původně tudy tekl potok, přes který se klenul most... Ale to už je docela dávno, dříve tu býval i rybníček, který byl ale zasypán, aby tu mohly být postaveny další budovy. Škoda.

Když kolem této sochy jezdil synovec v kočárku, vždycky prý zdaleka na tuto sochu křičel "teta"... no, nevím, dřív jsem si nikdy nevšimla, že jsme si s Janem Nepomuckým tolik podobní. :D

A druhá socha sv. Jana Nepomuckého (foto: Lenka)

Pak už jsme se podívali jenom k rybníku Papež, který takhle v podvečer bývá nejkouzelnější z celého dne. Hezky se v něm totiž zrcadlí každodenní západy slunce. Docela mě překvapilo, že tu je tak málo vody... letošní jaro je docela suché, tak jestli pořádně nezaprší, bude takové i léto... I když aby se to zase nepřehnalo jako vloni v létě, kdy pršelo zase moc a voda se do rybníka málem nechtěla vejít.

Rybník Papež (foto: Jirka)

Pěkný západ slunce, co? :) Nad poloostrůvkem je lavička, z ní je pěkný pohled na celý rybník a odsud se dají západy slunce krásně pozorovat. My jsme si ale už nesedli, ale radši jsme zamířili k domovu...

Kamenný břeh... (foto: Jirka)

Pohled k ostrůvku a na západ slunce (foto: Lenka)

Uf, a byla jsem ráda, že jsme domů došli... nožičky mě pěkně bolely. Je neuvěřitelné, jak člověk za takovou chvíli tak snadno zleniví. Ach jo. :)

Dobříšská procházka

Jestli jsem o sobotě říkala, že bylo pěkně, tak nevím, jak bylo v neděli. :) Protože v neděli panovalo pravé jarní počasí v polovině ledna a to se ještě někde povalovaly zbytky sněhu (což je v lednu docela div, že nebyly závěje všude). ;) 

Voda v Pilském potoce (foto: Jirka)

Dříve byla jírovcová alej trochu hezčí, za poslední léta se tu dost kácely staré stromy, ale nové už nikdo nesází. Bude škoda, až tu jednou bude úplně prázdno...

Kaštany (foto: Lenka)

... Vlastně i ty topoly podél Pilského potoka bývaly nějaké statnější... 

Malá záplava na louce (foto: Jirka)

Šli jsme si vyfotit kostel Povýšení sv. Kříže, který je v dobříšském urnovém háji. Kostelík byl postaven v roce 1589 na popud královského hejtmana Oldřicha Doudlebského z Doudleb. V roce 1688 byl kostel opraven a začal sloužit jako rodinná hrobka Mannsfeldů. Pohřbívalo se tu až do roku 1814. Na konci 18. století byl vystavěn v Dobříši kostel Nejsvětější Trojice a potom byl kostel přestavěn na hřbitovní, některé jeho části byly zbourány a až poté byl zasvěcen sv. Kříži.

Kostel Povýšení sv. Kříže na hřbitově (foto: Jirka)

Vedle kostela nad silnicí stojí dvě barokní sochy - sv. Judy Tadeáše (drží v rukou knihu a kyj) a sv. Leonarda (s křížem a srdcem v rukou). Umístěny sem byly současně (jsou tu od roku 1769), ale nepocházejí od stejného autora. K těmto sochám se vztahuje jedna z dobříšských pověstí - každé obrácení listu v knize sv. Tadeáše znamená úmrtí jednoho farníka v Dobříši, až knihu dočte, bude s Dobříší konec. Sv. Leonard drží polovinu kamenného srdce, až zahodí i druhou polovinu, nastane konec světa.

A na další fotce je ještě jednou kostelík, ale tentokrát focený přes rybník Koryto, na jehož strmém břehu kostelík stojí. A někde v okolí je ukryta jedna z tzv. cache. :) Nikdy jsem cache nehledala, ale už několikrát jsem se dočetla podrobnější informace o některých drobných památkách právě na stránkách o geocachingu. :)

Ještě jednou kostelík (foto: Lenka)

My jsem šli ještě kousek dál, ale o kostelu Nejsvětější Trojice jsme psali už před pár lety, takže škoda dalších slov. :) Ono, jak se připozdívalo a slunce padalo za obzor, tak se dost ochlazovalo...

Kostel Nejsvětější Trojice v podvečerním světle (foto: Lenka)

No, prostě bylo jasné, že na to pravé nefalšované jaro si budeme ještě tak nějaký ten pátek počkat. :)

Další informace:

- kostel Povýšení sv. Kříže na stránkách města Dobříš

- www.geocaching.cz - cache Koryto ze série Dobrisske rybniky :) (+ Papež, Permánek, Huťský rybník)
- Olič, M. a kol. (1998) Dobříš město na Zlaté stezce. Maroli - Praha (str. 159)

Zima

Jednoho listopadového dne napadl sníh a Česko tak zasáhla kalamita. :) Ale není to jenom kalamita, sníh je samozřejmě i krásný, proto jsme si řekli, že sem několik obrázků bílých fotek dáme. :)

Psí stezky :) (foto: Lenka)

Prosluněný chodníček (foto: Lenka)

Alej u dobříšského nádraží (foto: Jirka)

Pohled od nádraží směrem k sídlišti Větrník (foto: Jirka)

Kachny na rybníku Papež (foto: Jirka)

Lavička v urnovém háji... (foto: Jirka)

Kostel Povýšení sv. Kříže (foto: Jirka)

Kostel Nejsvětější Trojice (foto: Jirka)

Zasněžená cesta od zámku (foto: Jirka)

Zasněžený památný strom - Pivovarský dub (foto: Lenka)

Jiřetín pod Jedlovou a okolí

Mám dojem, že před Jiřetín pod Jedlovou jsme jeli tolikrát, že bych to ani nespočítala, ale nikdy jsme se tu nezastavili. Až v posledním možnou chvíli. ;) Jsem ráda, že mě Jiřetín i okolí nezklamaly, je to pěkná obec a rozhodně stojí za návštěvu.

Osobně se teď tedy cítím překvapena, když jsem zjistila, že Jiřetín pod Jedlovou je "jen" obec a že tu bydlí kolem 640 obyvatel... Vždycky to na mě dělalo větší dojem. :) Historie tolštejnsko-rumburského panství je úzce spjata s těžbou rud. Nejstarší zmínky o těžbě na tomto panství pocházejí z let 1274 a 1284, ale první zmínka o samotném Jiřetínu je až z roku 1548. Tehdy se Jiřetín jmenoval po německu Sankt Georgenthal a tento název se používal až do roku 1945, kdy Němci byli vysídleni a pohraniční města a obce byla přejmenována. V roce 1599 potkal městečko mor při kterém zahynulo kolem 300 lidí a neblahé důsledky na kraj měla i třicetiletá válka, během které byl vypálen blízký hrad Tolštejn. Od roku 1878 v Jiřetíně sídlí ženský řeholní řád.

Auto jsme nechali na hlavním Jiřího náměstí a vydali jsme se dál pěšky. Náměstí dominuje zdejší kostel Nejsvětější Trojice. Stavba kostela začala už v roce 1590, ale kostel byl vysvěcen až v roce 1612. Kostel byl původně bez věže, tak němu byla přistavěna až později a ta současná je z roku 1793. Zvony pocházely z Mladé Boleslavi, ale za první a i za druhé světové války byly roztaveny. Dnes je ve věži jen jeden zvon, ale i ten je nefunkční. Většina z vybavení interiéru pochází z 18. století. Vedle kostela stojí sloup sv. Vavřince, což je křesťanský patron hasičů. Na následující fotce je i část budovy fary, která pochází z roku 1755. Jde o stavbu v jednoduchém barokním slohu s mansardovou střechou. Od roku 1998 je tu otevřeno malé muzeum zaměřené na historii hradu Tolštejn a dolování rud.

Kostel Nejsvětější trojice na náměstí (foto: Jirka)

Od kostela jsem šli po žluté turistické značce ulicí Tolštýnská, kde jsme objevili mnoho krásných starých chalup a dohromady tu bylo velmi malebně. :) A nejvíc se mi líbila jedna stará paní, která myla okna zmačkanými novinami...

Střešní srdce :) (foto: Lenka)

Krásné domky v Jiřetíně pod Jedlovou (foto: Lenka)

Za nedlouho jsme už opustili zástavbu domů... i když Jiřetín pod Jedlovou je pěkný, tak na nás čekaly ještě pěknější věci a místa... :)

Jiřetín pod Jedlovou (foto: Jirka)

... a také docela stoupáky, když tak koukám na následující fotku. :)

... jo, až tam jdeme, na Jedlovou (foto: Jirka)

Část cesty vede po louce, která v polovině června byla plná neznámých kvetoucích rostlin. Jako je třeba kostival lékařský (Symphytum officinale). Jde o zástupce z čeledi brutnákovitých, která dorůstá až jednoho metru (ale někde je uváděno i více). Lodyhy jsou přímé, s vejčitě kopinatými až kopinatými listy. Květy jsou uspořádány do dvojvijanu a mají barvu v odstínech fialové a červené, vzácně i bílé a růžové. Plodem jsou lesklé tvrdky. Rostlina je to docela hojná - v téměř celé Evropě a některých částech Asie, druhotně byla zavlečena do Severní Ameriky. Jak už název napovídá je tento druh kostivalu používán jako léčivka, ale více méně jenom k zevnímu použití, protože jsou možné jeho karcinogenní účinky. I jako součást pícniny není kostival dobrý - má tendence vytlačovat ostatní byliny, protože ho dobytek nežere.

Kostival lékařský (foto: Lenka)

... Ale na květinách a zvlášť bylinách mě baví staré české názvy, které se za léta používání vžily... Pro kostival lékařský se používají názvy - černý kořen, volský jazyk, lupen sladký, medunice, nebo kobylí mléko. No, nejsou to  půvabné názvy?! :))

Luční pěšina (foto: Jirka)

Tak a ještě můžeme ztratit pár slov o jestřábníku oranžovém (Hieracium aurantiacum), což je horský druh rostoucí na světlých loukách a pastvinách. V rámci České republiky roste na všech horách, ale je to i oblíbená květina v zahradách... Akorát z vlastní zkušenosti můžu říct, že to je docela plevel a dost se mu daří, což je problém, protože se ze zahrádek rozšiřuje do míst, kde by přirozeně nerostl. Jestřábník oranžový je i přesto ohroženým druhem české přírody. Rod jestřábník má asi nejvíce druhů a všechny jsou si velmi podobné, ale jestřábník oranžový je mezi nimi snadno rozpoznatelný, protože jinak jsou květy žluté. :)

Jestřábník oranžový (foto: Lenka)

Po žluté značce jsme došli na okraj Lesného, které leží asi 1,5 km od Jiřetína pod Jedlovou. Původně tu stával jenom jeden dům, ve kterém byl mlýn a později sloužil jako rekreační středisko. V polovině 18. století tu stálo už 21 domů, kde žili hlavně dřevorubci - od toho byl odvozen německý název vesničky Buschdörfel, což znamená Lesní víska a počeštěním po roce 1945 vznikl dnešní český název. 

My jsem ale jenom prošli okrajem vísky a dál jsme pokračovali po červené značce směrem k Tolštejnu. Procházeli jsme tu přímo kolem malebných zahrádek mezi chatami a chalupami, kde barevnosti dominovaly hlavně lupiny...  Tedy přesně vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus), které v červnu začaly kvést. Jedná se o nepůvodní druh v české přírodě - byly sem dovezeny v 19. století ze západu USA. Byly vysazovány v lesích, kde měly obohatit na živiny chudou půdu dusíkem, který se váže na jejich kořeny (to je typické pro bobovité rostliny) a také jako pastva pro zvěř. Asi není třeba zmiňovat, že se lupiny velmi rozšířili po celé České republice od nížin až po hory. V zahradách jsou k vidění vyšlechtěné druhy s různou barvou květů, což je i případ těch, které jsme viděli mezi chalupami u Tolštejna. :)

Vlčí bob mnoholistý nemoli lupina mnoholistá (foto: Lenka)

Pod Tolštejnem jsme potkali skupinu pracujících obyvatel... Teda alespoň dámy s hráběmi poctivě makaly... ale tento pán malinko zahálel. :) Ale prý jsem si ho mohla vyfotit a dát ho do novin... V novinách zcela jistě nebude, ale na našem blogu mu patří čestný titul Flákač roku. :)) 

Úchvatné pracovní nasazení :) (foto: Lenka)

A pak už jsme konečně razili k zřícenině hradu Tolštejn... Bohužel jsme zjistili, že s námi tam razí i skupinka sekáčů a hrabáčů, kteří měli pauzu na oběd a šli se najít do hospody na hradě. :)... Tak jsme se jimi nechali inspirovat a také jsme se šli nejdřív najíst... Z nouze jsme si dali smažený sýr s hranolkama. A co si budeme povídat, horší jídlo jsem dost dlouho nejedla. Tuk by se z toho dal ždímat a jakýsi salátek totálně promáčel hranolky. :) A jak je známo, hlad je nejlepší kuchař... a my jsme hlad měli.

V hospodě jsme si taktéž zakoupili žetony k vstupu na hrad, odkud je úžasný výhled na okolní krajinu, které dominuje vrchol Jedlové.

Jedlová z Tolštejna (foto: Jirka)

Tolštejn stojí na vrcholku strmé a špičaté skály, která dosahuje nadmořské výšky 670 m. Na vrcholek dvou vulkanických skal dnes vedou železné schody a z původní vrcholové části se mnoho nezachovalo, což svědčí o tom, že tady stavby byly hlavně dřevěné. Hrad byl založen pány v Vartemberka (jedna z větví Markvarticů) pravděpodobně na počátku 14. století. Ale je možno, že tu hrad stával dříve. První spolehlivý záznam o hradě pochází z roku 1337, kdy byl hrad dobyt lužickým vojskem. V roce 1402 byl hrad prodán Hynkovi Berkovi z Dubé, který nechal hrad opravit a dokonce k němu přistavět i věž. Za husitských válek byl hrad v relativním bezpečí a to hlavně za trochu bezpáteřní chování Jana Berky z Dubé, který se vždy přiklonil buď na stranu husitů nebo katolíků a to na základě toho, jak se mu to zrovna hodilo do krámu. Na konci 15. století za Hugolta ze Šlejnic byl hrad výrazně rozšířen. Šlejnicové ale brzy přesídlili do Rumburka a vrcholem zkázy bylo vypálení Švédy v roce 1642. Z hradu se dnes zachovaly obvodové zdi, brána a náznaky několika budov a místností. Každopádně už kvůli výhledu stojí toto místo za návštěvu.

Tolštejn, nebo spíš to, co z něj zbylo (foto: Lenka)

Z Tolštejna jsme pokračovali dál po červené značce směrem k Jedlové hoře, což je asi 2 km. Ale nám se nešlo moc rychle, protože jsme se samozřejmě kochali krásami zdejší přírody. Fascinují mě staré bukové lesy, kde je i v plném olistění dostatek světla... kam se na ně hrabou ty zpropadené smrkové monokultury?! :(

Okáč (foto: Lenka)

Krásný listnatý les (foto: Lenka)

Část Jedlové jsme obešli po mírně stoupající cestě, až jsme narazili na odbočku z turistické trasy, která strmě stoupala nahoru a která nás dovedla až k chatě a rozhledně a do nadmořské výšky 774m. Je to třetí nejvyšší vrchol Lužických hor. Přes vrchol vede evropské rozvodí, což v praxi znamená, že voda ze severního svahu odteče do Baltského moře a voda z jižního svahu do Severního moře. :) Kamenná rozhledna dosahující 23m tu stojí od roku 1891 a v té samé době tu František Kinský nechal postavit výletní restauraci. Oba objekty zaznamenaly období zmaru, především po druhé světové válce oba objekty hodně chátraly. To trvalo až do roku 1992, kdy se začalo s rekonstrukcí a ke znovuotevření došlo 3. července 1993, v roce 1995 byla otevřena i restaurace. My jsme ještě před výstupem na rozhlednu poseděli na zahrádce restaurace a dali jsme si pivo/limo, abychom nabrali sílu na schody. :) Opět bylo potřeba koupit si žetonek ke vstupu na rozhlednu. :)

Rozhledna na Jedlové hoře (foto: Jirka)

Před hostincem je pomník německého básníka Friedricha Schillera (žil v letech 1759-1805), který postavili členové horského spolku pro nejsevernější Čechy. Památník byl odhalen v červnu 1905. Je to 19 jednotlivých bloků kamene z okolí a na největším z nich byl vsazen portrét básníka a deska s věnováním. Po druhé světové válce byl i pomník v dezolátním stavu, k opravám se přistoupilo až po zpřístupnění rozhledny a hostince a slavnostně odhalen byl 21.září 1996.

Siluetu Jedlové docela kazí radiokomunikační stožár, který sem byl umístěn v červenci 1997. Je vysoký 49m, takže tvoří dominantu celé hory a je viditelný opravdu odevšad. Ale to je prokletí snad všech vysokých kopců a hor.

Věžička rozhledny (foto: Lenka)

Výhled z rozhledny... na radiokomunikační stožár (foto: Jirka)

Z Jiřetína vede nahoru na Jedlovou lyžařský vlek. Jsou tu dvě sjezdařské tratě o celkové délce tisíc metrů a s převýšením 250m... No, to není špatné na takové malé hory. :) Na budce u vleku byl umístěn teploměr, který ukazoval krásných 14°C, což moc nevypadalo na parné léto. :)

Lyžařský vlek v létě :) (foto: Lenka)

Pak už byl čas vyrazit zase dolů, takže jsme po červené sešli na červenou. :) ... Cesta vedla po vrstevnici, pak prudce klesala z kopce dolů až k rozcestí Jedlová (sjezdovka), kde jsem červenou vyměnili za zelenou, která nás měla dovézt zpátky do Jiřetína... Procházeli jsme okolo ohrady s krávami, no jo, zvířátka všeho druhu, to je něco pro mě. ;)

Cestou pod Jedlovou ... (foto: Jirka)

... potkali jsme krávy (foto: Lenka)

Potom před námi byl už jen areál na Křížové hoře (563 m). Jo, uvědomuji si, že jít křížovou cestu shora dolů asi není úplně nejlepší... ale o dost příjemnější to je. A co si budeme povídat, my asi ani jeden nejsme žádný velký křesťan. :) Poutní místo tu vzniklo ve spojitosti se zjevením Spasitele na kříži sedmi bratrům. V letech 1696 - 1704 nechal místní farář Wenzel Grutler vystavět na Křížové hoře první dřevěné kříže, na což navázal jiný farář Gottfried Liessner, který začal s výstavbou křížové cesty, která byla vysvěcena 17. září 1764.

Kaple božího hrobu, 14. zastavení křížové cesty (foto: Jirka)

V nejspodnější části je výjev z Getsemanské zahrady - sochy spících apoštolů Petra, Jakuba a Jana a modlícího se Ježíše. Dále je tu křížová cesta s jedenácti kapličkami, kaple Povýšení sv. Kříže (12. a 13. zastavení) a kaple božího hrobu (14. zastavení). Areál doplňuje socha Ecce homo znázorňující Ježíše s trnovou korunou z roku 1859 a socha Panny Marie z roku 1869.

Kaple Povýšení sv. Kříže (foto: Jirka)

Kaple Povýšení sv. Kříže byla vystavěna na místě původní dřevěné kaple. V roce 1783 byl položen základní kámen, ale stavba byla dokončena až v roce 1796. Věž v průčelí kaple byla postavena později než kaple samotná a to v roce 1886. Západně od kaple byla v roce 1769 vyhloubena studna, jejíž vody nikdy nevysychají.

Ecce homo (foto: Lenka)

Celé poutní místo je v majetku obce Jiřetín pod Jedlovou a od roku 1993 je areál rekonstruován. Každoročně jsou tu pořádány poutě a to první neděli po svátku Povýšení sv. Kříže, který je 14. září. Ale nám nevěřícím bych doporučila spíš návštěvu kdykoliv jindy... :)

Křížová cesta (foto: Jirka)

Na závěr dlouhého dne jsme si koupili meloun a toho jsem si teda dost užila, protože k létu meloun prostě patří. :)

Další informace:

- oficiální stránky Jiřetína pod Jedlovou

- Mikroregion Tolštejn; oficiální stránky hotelu na Jedlové

- stránky www.luzicke-hory.cz - Jiřetín pod Jedlovou, Lesné, Tolštejn, Jedlová, Křížová hora
- hrady.cz - kostel v Jiřetíně pod Jedlovou, zřícenina Tolštejn, rozhledna na Jedlové, Křížová hora
- o rostlinách - kostival lékařský, jestřábník oranžový, vlčí bob mnoholistý