Jižní Morava - zámek Milotice, sklepy Čejkovice... a sklípek :)

Ráno byla obloha jako vymetená, což vyloženě vybízí k nějakému výletu... Na druhou hodinu jsme měli domluvenou prohlídku sklepů v Čejkovicích, ale kam jet předtím? Měli jsme v plánu zámek v Miloticích, tak uvidíme, jak to stihneme. ;)

Ráno před bořetickými sklípky (foto: Lenka)

Základem je ale snídaně, takže jsme nejprve podnikli útok na obchod v Bořeticích. Naštěstí nám tu místní něco nechali. ;) A dokonce si někdo zapomněl vyzvednout objednané rohlíky, tak jsme jich asi deset nebo kolik mohli koupit, super ne? :)) Snídali jsme hned před obchodem... což mě vždycky hrozně bavilo na čundrech, sednout si hned před obchod a snídat tam. :) Radši jsme si udělali malé zásoby na druhý den, protože v neděli tu otevřeno neměli a nedělám si iluze, že se tam dá sehnat někde něco k jídlu v neděli ráno. ;)

Snídaně před sámoškou :) (foto: Jirka)

A pak jsme teda vyrazili do Milotic na zámek. Podle map je to nějakých 28 km a půl hodinky cesty. Nás ale GPSka zavedla bůhvíkam do lesa, i když jsme se ptali místních, tak do Milotic se dá dojet i přes les, no už jsme se nevraceli... Ale lesní cesty spíš připomínaly tankodrom, takže daly zabrat našim autům... Do Milotic jsme nakonec dojeli, ale docela pozdě, tak jsme tu měli asi hoďku času, proto jsme se rozhodli nejít na prohlídku, ale jít se projít jenom do parku. 

K zámku se jde přes mostek, který se klene přes malý potůček Zamazaná, který je dlouhý asi jenom 6 km a vlévá se do Hruškovice. :) Jo, být zamazaná hruškovicí, to není nic moc. :)) Ale všimli jsme si plovoucí užovky v potoce a ta zamazaná nevypadala. :) 

Plavající užovka (foto: Lenka)

Na místě dnešního zámku stála ve 14. století vodní tvrz po které tu zůstal vodní příkop kolem zámku. Jako první zmámí majitelé panství jsou uváděni páni z Ronova. Na konci 16. století byla tvrz přestavěna na jednopatrový zámek v renesančním slohu. V 70. letech 17. století bylo přistavěno další patro a byly přistavěny čtyři rohové věže. V první polovině 18. století zámek prodělal dvě přestavby, kdy zámek získal barokní podobu, která se dochovala do dnešní doby. Mezi nejvýznamnější rody patřili Serényové (mezi lety 1648 - 1811) a rod Seilernů (1888 - 1945), kteří byli posledními majiteli zámku. V roce 1941 se přihlásili k německé národnosti a na základě toho jim byl zámek zabaven.

Pohled z parku na zámek Milotice (foto: Jirka)

Za zámkem je krásná francouzská zahrada. První zmínka o zahradě je z roku 1611, ale v té době to byla jen malá zahrada, kde se pěstovala zelenina a bylinky do kuchyně. Rozdělení na zahradu ozdobnou, ovocnou a kuchyňskou je doloženo už roku 1637. Po rekonstrukci zámku a honosné sídlo přešla pozornost i na úpravu bezprostředního okolí. Plány na zahradu ve francouzském stylu vznikly z pera zahradního architekta Antonína Zinnera. 

K zámku směrem do zahrady přiléhá vyvýšená terasa, z níž vede dvouramenné schodiště, ze kterého lze dohlédnout na konec zahrady. V osní části se táhne široká cesta, je tu i fontána z první poloviny 20. století s lekníny a rybkami. Kolem jsou dvě hradby z živých stromů mezi kterými je vystříhané loubí. Paráda. :)

Fontána (foto: Jirka)

Na konci zahrady je nízké návrší a za ním jsou už stromy spíše v anglickém stylu. Jedná se o krásné vzrostlé kousky. I odsud je vidět zámek, který snad odevšad tvoří dominantu parku. Zahrada ve francouzském stylu má rozlohu 4,5 ha.

Stromy v parku (foto: Jirka)

Z parku se dá na několika místech vejít do sousedící bažantnice... Prostory zahrad i bažantnice byly navrhovány tak, aby citlivě zapadly do místní krajiny.

Park vedle parku :) (foto: Jirka)

Bažantice má rozlohu asi 15 ha. Prostor byl rozčleněn do několika částí, je tu sedm cest, které se sbíhají v jednom bodu. V roce 1766 tu byl postaven altánek, dále tu přibyla umělá zřícenina.

Altánek (foto: Jirka)

Asi ve čtvrt na dvě jsme se sešli u aut, cesta do Čejkovic už byla v pohodě a vedla po silnici. :) Tam jsme zaparkovali a chvíli jsme čekali, než nás vzali na prohlídku. Ta se musí předem objednávat, alespoň ten náš vybraný termín byl docela obsazený a žádaný. :) Ve středověku vzniklo v Evropě několik řádů, které měly za úkol bojovat proti pohanům a šířit křesťanskou víru. Některé existují dodnes a změnili svou hlavní náplň, jiné v průběhu staletí zanikly nebo spíš byly zaniknuty. Mezi ty druhé patří i řád templářů, kteří po sobě v Čejkovicích zanechali rozsáhlé sklepy pro skladování vína.

Templáři se po křížových výpravách soustředili na bankovnictví a díky tomu velmi bohatli, což se samozřejmě nelíbilo panovníkům. Na popud Filipa IV. Sličného papež řád zrušil - 13. října 1307 bylo zatčeno na pět tisíc příslušníků řádu. Tento den byl pátek a od té doby se traduje, že pátek 13. nosí smůlu.

Původní vstup do templářských sklepů v Čejkovicích (foto: Lenka)

Templáři do Čech přišli v roce 1232 a zabydleli se v Praze, Blatné, Brně, Vsetíně a i v Čejkovicích. Brzy po svém příchodu v Čejkovicích templáři vybudovali gotickou tvrz, která byla později přestavěna na zámek a stojí tu dodnes. Příhodně podmínky na jižní Moravě vnukli templářům myšlenku pěstovat tu víno, které potřebovali nejen k náboženským účelům, ale brzy s ním začali i obchodovat. Samozřejmě museli někde víno skladovat, proto založili zdejší rozsáhlé templářské sklepy - stalo se to roku 1248.

V roce 1992 byla v Čejkovicích založena stejnojmenná firma, která navázala na činnost vinařského družstva, které tu bylo založeno v roce 1936. Ale ty lahve s červeným templářským křížem určitě všichni známe.

Nové budovy templářských sklepů (foto: Lenka)

Sklepy byly postaveny tak, aby tam projel naložený povoz tažený koněm. Původní vjezd do sklepů byl v místě dnešního vchodu do sklepa u templářských rytířů. Zpřístupněno je dnes 650 m. Sklepy jsou využívány ke zrání vína dodnes. Hrozny, které jsou používány na výrobu čejkovických vín jsou pěstovány ve dvou podoblastech - velkopavlovické a Slovácko, část hroznů je vykupována od drobných pěstitelů. Templářské sklepy tak mohou vyrábět široké spektrum vín.

Ve sklípcích se běžně můžete setkat s drobnými mincemi přitisknutými na vlhký mech, kterým jsou porostlé stěny sklepení. Dávají se sem na památku a aby se sem člověk ještě vrátil. :) No, do čejkovických sklepů jsem jí nenalepila. :) Škoda, že už neplatí haléřové mince, ty na stěně musí držet lépe než koruny či dvoukoruny. :)

Penízky na stěnách sklepení (foto: Lenka)

Tyto sudy jsou vyráběny každých deset let na památku výročí založení sklepů. Ten poslední vyrobený je z roku 2006 (je to ten na fotce vpravo)... a další bude v roce 2016. Jinak sudy jsou tu dubové a barikové... barikové sudy jsou vypalované a na zrání vína mohou být použité jenom třikrát. Víno pak získá zvláštní chuť, používá se pro těžká červená vína.

Staré sudy (foto: Lenka)

V historických sklepích zraje 350 tisíc litrů vína, v moderních budovách je to dalších na 6 milionů litrů... Ale nejzajímavější je zamčená část starých sklepení, kde jsou uchovávána archivní vína, která se nejčastěji prodávají na dražbách.

Archiv u sv. Urbana (foto: Lenka)

Na prohlídce a námi byla milá starší průvodkyně, která nám na konec dala ochutnat několik vzorků vín. Určitě mezi nimi bylo Ryzlink rýnský, Tramín červený a Sauvignon, které jsme si pak i koupili a odvezli domů. :) Jenom mě malinko štvalo, že se muselo honem honem mít, protože sem měla namířeno další skupina návštěvníků... Ale co se dá dělat, byznys je byznys. :) Ochutnat jsme dostali také barikové víno, musím říct, že bylo dost zvláštní... Ano, zvláštní je to pravé slovo, jinak to vyjádřit neumím. Ale možná je to tím, že moc nemám ráda červené víno. :) Ale stejně bych chtěla vínu rozumět... což nerozumím. :)

Degustace vína (foto: Lenka)

Při degustaci na naši bezpečnost dohlížel rytíř. Možná ale měl dohlížet dřív - abych něco snědla, než jsme šli degustovat. :)) Alespoň ale bylo veselo! :)

Rytíř :) (foto: Lenka)

Hlad jsme ovšem měli všichni, tak jsme se vypravili do jediné hospody, kde se vařilo... Je to vůbec možné, když Čejkovice mají asi 2500 obyvatel? Cestou jsme se ještě kochali zdejšími krásami. Nemohli jsme minout kostel sv. Kunhuty, o kterém byly první zmínky už z roku 1269 a byl také založen řádem templářů. Po třicetileté válce přišli do Čejkovic jezuité, kteří se začali starat i o kostel. Koncem 17. století kostel vyhořel, ale brzy byl postaven znovu. V roce 1700 byla přistavěna věž s hodinami, ale už za pět let byl kostel vypálen uherskými povstalci. V roce 1727 byl kostel znovu dostavěn, ale asi za padesát let opět vyhořel, v 80. letech postaven znovu, ale byl bez věže. V roce 1890 byl kostel rekonstruován, byla mu dána pořádná střecha a přibyla i věž, která v současné době měří 42 m. V srpnu 1994 byly vysvěceny tři nové zvony zasvěcené Panně Marii, Cyrilovi a Metodějovi a nejmenší je zasvěcen sv. Václavu. Dveřmi jsme nakoukli i dovnitř a interiéru kostela dominuje oltář s obrazem sv. Kunhuty od víděňského malíře Karla Madjera.

Kostel sv. Kunhuty v Čejkovicích (foto: Jirka)

Pak už jsme schvácení hladem dorazili do hospody. :) Noo, že v té hospodě ale měli výběr... Sníst by se dala česnečka a ještě jeden poživatelný druh polévky měli... A pak kuřecí kousky gyros a smažák. Víc bych si nevybrala! :) Nakonec jsem si dala klasiku - smažený sýr s hranolkama a tatarkou a bylo. A ještě jsem dobře udělala, kuřecí kousky gyros byly prý ochuceny divným kořením a moc dobré to nebylo. Na smaženém sýru naštěstí nic nezkazili. ;)

Smažááák :)) (foto: Lenka) 

Aby toho nebylo málo, rozhodli jsme si dopřát hezké zažití po jídle a jeli jsme se trochu provětrat na bobovou dráhu. Náhodou jsme ji zahlédli první den, když jsme se byli projít po okolí Bořetic, tak jsme jí museli vyzkoušet. :) Bobová dráha v Němčičkách byla otevřena v květnu 2010. Dráha je dlouhá celkem 825 m (z toho sjezd je 633 m), převýšení dráhy je 57 m.

Bobová dráha v Němčičkách (foto: Lenka) 

Na trati je pět zatáček, čtyři terénní zlomy, jedna zatáčka 360° a jedna dokonce 720° - to je ta poslední nad vodní hladinou rybníka. :) Rychlost je regulována na maximálních 40km/h... ale i tak to tu pěkně svištíííí. :))) A fotit se tu opravdu nedá, protože během jízdy nevíte, kde je vlevo a kde vpravo. :))) Všichni jsme si to párkrát sjeli, byla to sranda a na odreagování naprosto super. Malinko to ale leze do peněz - jedna jízda na jednoho vyjde na 60 Kč. Ale co, byli jsme na dovolené, přece. :)

Jedééém (foto: Lenka)

V Bořeticích jsme byli asi tak za pět minut, protože jsou hned za kopcem. Když jsme vystoupili, šel akorát kolem malý průvod a někteří na sobě měli zelené pláště, které na zádech měly napsáno "in vino veritas" ... Svatá pravda. :)

(foto: Lenka)

No nejsou ty Bořetice takhle v podvečer krásné? :)

Podvečerní Bořetice (foto: Lenka)

Chvíli jsme si orazili na pokojích a večer jsme se vydali posedět do sklípku, kde pro nás byl připraven program v podobě jídla a povídání o víně. ;) Nebyli jsme tam sami, byly tam s námi ještě další dvě skupiny lidí. Trošku hlučnějších, alespoň ale byla sranda. :)) A  hned, jak jsme přišli, přistála nám na stole lahev Veltlínského zeleného. ;) A za chvíli některým z nás přišlo prasátko, já jsem teda jenom ochutnávala, ale bylo vynikající! :)

Prasátko :) (foto: Lenka)

Pak se zábavy ujal majitel sklípku - pan Václav Surman a byla to sranda největší, nejprve nás uvedl do problematiky... Že jsme ve Svobodné spolkové republice Kraví hora a nejprve jsme se dozvěděli něco o jejím založení a o pravidlech, která jsou vepsána přímo do ústavy. ;) Na tomto místě dovolte, abych zde uvedla několik článků z ústavy... Zbytek je v odkaze pod článkem. :)

• Čl. 4. - Veškerá moc v republice patří vinařům. Všichni vinaři jsou si rovni. Vinař je povinen bránit svůj sklep a vinohrad do poslední kapky vína. Vinařem je ten kdo má klíčky od sklepa. Dětem a starým babám klíče od sklepa nepatří. Vinař je povinen nosit klíče od sklepa stále u sebe. Vinař vinařovi zavdává jen to nejlepší víno. Kdo zalomí koštýř nesmí týden do sklepa.

• Čl. 5. - Žádný vinař ani občan republiky nesmí bečet, když dostane nějaků po hubě. Žádný nesmí ve sklepě frflat, že nepije. Kdo by ve sklepě zpíval jinačí písničky než o víně bude zavřený o suchém chlebě a vodě s nejškaredší babů z dědiny v obecním sklepě tak dlouho, dokud se nenaučí zpívat o víně.

• Čl. 6. - Každý návštěvník sklepa, ať mladý, starý, domácí nebo přespolní musí být řádně oblečený. Nikoho tam nechceme vidět v roztrhaných gaťách, vytahaných teplákách, ve špinavé košeli, nebo ve špinavých gumákách.

• Čl. 7. - Žádný návštěvník sklepa nesmí zbůhdarma šantročit s vínem. Kdo bude přistižen, že ho rozlévá po zemi, sobě na košelu nebo si v něm namáčí pazůry, bude uvázaný na Vinckově náměstí ke slůpu tak dlouho dokud neslíbí, že to víckrát neudělá. Potom dostane po hubě a pošle se dom.

Do sklípku jsme přišli čistě oblečení, takže článek 6 jsme snad neporušili. :) A asi jsme ani nezpívali jinačí písničky než o víně, protože žádný náš muž nikde s cizí babou zavřený nebyl... Ani jsme nikdo nedostali po hubě... Prostě jsme se slušně chovali. :)) A dokonce jsme ani s vínem zbůhdarma nešantročili - i když pro pár z nás to bylo docela těžké. Zvlášť v tom rychlém sledu, se kterým nám bylo víno naléváno. :) Jo, já jsme jednou strčila do skleničky pazůru, protože jsem tam měla mušky. :)) Rychle za sebou jsme degustovali Ryzlink vlašský, Ryzlink rýnský, Rulandské šedé, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe, André, Frankovku z barikového sudu a konečně Cabernet Sauvignon. Vyvrcholením bylo portské, které je silnější než jiné víno a je to způsobeno tím, že je dolihované. Škoda jenom, že všude se více ochutnává červené, já mám radši bílé. :)

Sklípek u pana Surmana :) (foto: Lenka)

A pak se pilo a jedlo... a jedlo a pilo... a tančilo. A jedlo, jedlo, tančilo a pilo a jedlo a pilo... Také jsme se mohli jít podívat do druhé části sklípku, kde neúřaduje konzumace vína, ale jeho výroba. :) Chvíli jsme si povídali společně s panem Surmanem, nalepili jsme si mince na stěnu sklípku... Ta moje teda spadla, tak nevím, co to znamená. Já bych se sem teda ráda vrátila. :)) I přesto, že jsem večer moc dlouho neposeděla, protože se mi chtělo spát. :) Nicméně to byl prostě hodně povedený večírek. :))

Další informace:

- oficiální stránky zámku Milotice, oficiální stránky obce Čejkovice, Templářské sklepy Čejkovice (o prohlídce sklepů), bobová dráha v Němčičkách

- cs.wikipedia - zámek Milotice, Čejkovice,
- www.hrady.cz - zámek Milotice, tvrz Čejkovice, Templářské sklepy, kostel sv. Kunhuty
- ústava Svobodné spolkové republiky Kraví hora :)
- stránky o víně - vína z Moravy, vína z Čech

Jižní Morava - Bořetice a okolí

Nápad navštívit s přáteli sklípek na jižní Moravě se zrodil asi po návštěvě Pálavy v září loňského roku... Ale kdo by si to pamatoval po tom víně... :) Akci jsme docela dlouho plánovaly (já a kamarádka Péťa) a ač jsme sezvaly hodně lidí, nakonec nás vyrazilo deset. Ono to nakonec bylo dobře, protože si neumím přestavit, jak bychom sháněly ubytování pro větší počet lidí, protože už takhle to byl ohromný problém něco vůbec sehnat... Jo, já vím, hledaly jsme dost na poslední chvíli a navíc jsme si vybrali termín, který se blížil volnému dnu - svátku sv. Václava, tak si určitě nemálo lidí chtělo udělat prodloužený víkend. :)

Hledaly jsme všude možně - na Pálavě... v oblasti Velkých Pavlovic... Mikulova... Valtic... Čejkovic... Nicméně nakonec se podařilo najít super ubytování a to ještě přímo nad sklípkem, kde jsme rovnou na jeden večer domluvily posezení. Je to jedno z vinařství na Kraví hoře v Bořeticích, které patří Marii a Václavu Surmanovým.

A odteď můžu psát shodu podmětu s přísudkem s měkkým I, protože už nás bylo pět a přibyli k nám tři švarní jinoši. :) Vyjeli jsme ještě před obědem z Prahy - tedy první skupinka pěti osob v jednom autě. :) Na jedné benzínce jsme si dali zmrzlinu a cesta rychle utekla... Za chvíli už jsme projížděli kolem prosluněných vinic, koukali jsme na rozhlednu Slunečná, projeli jsme Bořeticemi a pak jsme zastavili u sklípků na Kraví hoře. Kupodivu jsme se napoprvé trefili k tomu našemu a samozřejmě jsme tu udělali zmatek kvůli ubytování, protože jsme byli nahlášení až na pozdější hodinu. Za což bych se dodatečně a na dálku chtěla ještě jednou omluvit. No jo, Pražáci, co byste po nich chtěli! :) Takže ubytovaní jsme byli, zajímavé bylo, že se z jednotlivých pokojů vycházelo rovnou na ulici. :)) Samozřejmě jsme neseděli na zadku, ale šli jsme se porozhlédnout po okolí. :)

Nejprve něco málo o samotných Bořeticích... Vesnice vznikla po roce 1146 a první dochovaná zmínka o nich je z roku 1222. Bydlí tu kolem 1300 obyvatel a minimálně část z nich má skvělý smysl pro humor. :) Starostou Bořetic je Václav Surman a docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že to je ten náš pán vinař. :)) Zajímavostí určitě je, že vesnice v roce 2005 získala titul Vesnice roku a ještě zajímavější mi přijde, že tu v květnu 2009 u bývalého skladu meruněk vzniklo letiště pro ultralighty (což vysvětluje, co tam ty ultralighty dělaly, že). :D

Pohled od vinných sklepů na Kraví hoře směrem na Bořetice (foto: Lenka)

Aby se nám lépe poznával zdejší kraj, zastavili jsme se v prvním otevřeném sklípku na burčák... červený i bílý měli, tak proč neochutnat. :) Myslím, že v tu chvíli docela litovala Péťa, že předtím pila kefír. :D ... Ale ani mě se po tom burčáku nešlo moc pohodlně - ještě, že to tu nejsou žádné velehory. ;)) A na rozhlednu to byl jenom kilometr.

Kousek za hotelem, který tu asi tvoří důležitý orientační bod, jsme se ocitli v zahraničí! :) Sklípky na Kraví hoře totiž nejsou jen tak obyčejné sklípky, ale patří do Svobodné spolkové republiky Kraví hora. Ta byla vyhlášena při volbách 12. listopadu 2000 - tedy volby to byly senátní a do krajských zastupitelstev... a místní si k tomu ještě přidali volby do vedení SSTKH. ;) Ten, kdo získal nejvíce hlasů, se stal prezidentem, druhý je předseda vlády a dalších osm jsou ministři. :) Republika má tři části - Zahraničí, Hliníky a Kraví hora. Od dubna 2001 má i svůj vlastní znak a prapor, od května vlastní hymnu a platí se tu měnou Kravihorcem. :)) A ústava a stanovy a podobné dokumenty jsou skvělé, ale to si najděte sami. :)) A jak jsem psala - lidé tu mají smysl pro humor. :)

Hranice republiky Kraví hora :)) (foto: Lenka)

A hned kousek za hranicemi podél cesty vykukují vinice a z vinic vykukuje rozhledna na Kraví hoře. Pohled je to vskutku malebný... Zobneme si pár slaďoučkých kuliček vína - ale tajně, vždyť se to nesmí... ale zároveň se tomu nedá odolat, protože chutná skvěle. ;)

Rozhledna mezi vinicemi (foto: Jirka)

Mňam, hrozny! :) (foto: Lenka)

Rozhledna Kraví hora tu byla postavena podle návrhu tehdejšího starosty Bořetic Václava Petráska. Rozhledna  stojí v nadmořské výšce 272 m, je vysoká 15 m a na vyhlídkovou plošinu ve výšce 12 m vede 57 schodů. Sestavení celodřevěné konstrukce trvalo 12 dní a slavnostně byla otevřena 11. června 2006. Od té doby se musí čas od času dotahovat šrouby... když rozhlednu náhodou nějaký mladý pár moc rozpohybuje. :))

Ještě jednou rozhledna (foto: Jirka)

Ale je pravda, že cestou nahoru i dolů se rozhledna kymácela pěkně. :) Ale výhled odsud byl ještě pěknější... Taková malinká rozhledna a jak se odsud krásně kouká. :) Hned vedle rozhledy stojí boží muka, která byla vystavěna v roce 2006 spolu s rozhlednou. Zdobena jsou barevnými slováckými motivy.

Výhled z rozhledny na boží muka (foto: Jirka)

Vinice nad Bořeticemi (foto: Jirka)

Nemohli jsme tu ale koukat věčně, poslední fotka směrem k přírodní rezervaci Zázmoníky, kam bych se ráda podívala... a šup z rozhledny dolů. :)

Pohled směrem k PR Zázmoníky (foto: Jirka)

Na chvíli jsem se odtrhla od zbytku naší výpravy, abych vyfotila jeden památný strom. Jde o tzv. oskeruši na Soudné... Soudná je nevýrazný kopeček kousek od Kraví hory a oskeruše je druh stromu - přesněji jeřáb oskeruše (Sorbus domestica). Je to sice strom v České republice nepůvodní, ale na jižní Moravě jich několik roste. Strom je vysoký 11 m a obvod jeho kmenu je 273 cm. Jako památný strom byl vyhlášen v roce 1999. A je to skutečně pěkný strom, který dominuje svému okolí, takže dle mého názoru je památným stromem zcela oprávněně. :)

Památný strom - jeřáb oskeruše (foto: Lenka)

Moc se mi líbí moravská krajina na konci léta... či na začátku podzimu? Vloni i letos jsme měli velké štěstí na počasí a vyšlo to parádně... Potom si člověk tu hru barev užije naplno. Naplno jsme si také užili malé bloudění  po okolí - chtěla jsem vyfotit několik chráněných území, které se nad Bořeticemi nacházejí, ale nějak jsme neměli štěstí a nemohli jsme na ně natrefit a taky jsme se nemohli vyznat v mapě a ani GPSka nepomohla. :) Když se prostě nedaří, tak se nedaří a nic se s tím nenadělá. :)

Podél lesa pole lán (foto: Jirka)

Není to krása? :) (foto: Jirka)

Místo chráněného území jsme našli velký sud jen tak v lese. :)) Trochu mi uniká smysl jeho přítomnosti zrovna na tomhle místě. Ale asi to ani smysl mít nebude. :)

Obří sud v lese :) (foto: Lenka)

A najít chráněné území se nám stále nedařilo, tak jsme se na to vyprdli, protože jsme měli hlad a otočili jsme se na cestu zpátky. Cestou jsme ale natrefili na přírodní rezervaci Zázmoníky. Rezervace tu byla vyhlášena na Nový rok 1987 na území o rozloze 4,85 ha. Chráněna je tu teplomilná lesostepní stráň s výskytem chráněných druhů rostlin a hmyzu. Zajímavé je, že se tato společenstva vyvinula na místě bývalých vinicí. Je to jediná lokalita na Moravě, kde roste kriticky ohrožený druh naší přírody včelník rakouský (Dracocephalum austriacum). Jedná se o rostlinu z čeledi hluchavkovitých, která má výrazné modré květy, ale my jsme jí tu vidět nemohli, protože kvete v období května a června. Rostou tu i další chráněné druhy jako kosatec nízký (Iris pumila) a pestrý (I. variegata), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), hlaváček jarní (Adonis vernalis), třemdava bílá (Dictamnus albus),  česnek žlutý (Allium flavum), zvonek sudetský (Campanula rotundifolia subsp. sudetica) aj.

Skoro ještě území PR Zázmoníky... ale spíš už ne :) (foto: Jirka)

Na hranici lesa u okraje přírodní rezervace stojí od roku 2000 boží muka, vedle nich je mezi dvěma kmeny stromu zaklíněné prkno, jež slouží jako jednoduchá lavičky... A je tu docela příhodně umístěná, je odsud krásný výhled na kulturní krajinu kolem Bořetic. Radost pohledět... :) Ale věřím tomu, že ten paraglidista s motorkem u zadku měl ještě lepší výhled než my. :)

Padá padáček (foto: Lenka)

A protože se slunce začínalo blížit k obzoru, šli jsme rychle zpátky směrem Spolková republika. :) Kousek před Vinckovým náměstím jsme narazili na pěknou žábu... Když tak o tom dodatečně přemýšlím, doufám, že se v té jamce s vodou neutopila... umějí ropuchy šplhat po hladké stěně??... Ropucha zelená (Bufo viridis) se dorůstá maximálně 8 cm a je typicky zbarvená - bělavá se zelenými skvrnkami. Dosud jsem nikdy tento druh neviděla, ale je to skutečně krásná žába. Žije obvykle v oblastech do 450 m.n.m. a v otevřené krajině, ale i v zahradách parcích a na polích. Poměrně dobře snáší sucho a teplo, ale důležitá je blízkost stojaté vody pro rozmnožování.

Ropucha zelená (foto: Lenka)

Tma se přiblížila rychleji, než bychom chtěli... ale co, v žaludku kručelo zase o něco víc, tak jsme si zašli na večeři do hospody, kam nás poslal jeden pan vinař. :) Předtím jsme se ale ještě rozloučili s dnešním dnem, který končil ohnivými barvami na západě.

Západ slunce (foto: Lenka)

... Měla jsem trochu problém vybrat si z nabídky té doporučované hospody... měla bych chuť spíš na něco tradičně moravského a ne na tu rádoby mezinárodní kuchyni, co tam nabízeli. Ale nakonec většina z nás zvolila klasický tataráček. Nacpali jsme si břicha a když jsme dojídali, volala konečně druhá skupina, že se už také blíží.

Nechali jsme je taky vyložit věci v jejich pokoji a pak jsme se rozhodli vyrazit na víno. ;) Dost mě bavil sklípek hned naproti našemu bydlení, kde hrála cimbálovka, což tak nějak k Moravě patří. :) ... Jasnou volbou pro nás byl sklípek u pana Josefa, který jsme navštívili už odpoledne.

Jeden z mnoha a mnoha sklepů v Bořeticích (foto: Lenka)

Všeho bylo dost - burčák, bílé víno, červené víno... a pak přišlo to nejlepší - chleba se sádlem a se solí, domácí papričky a rajčata. Nejlepší mňamka k vínu. :) Jo a když jsem psala, že vína bylo dost, tak to byla pravda... někdo z nás ho měl až moc, jak se v noci ukázalo. :)))

Víno (foto: Lenka)

Posezení bylo příjemné, ale měli jsme si šetřit síly na druhý den. :) Ještě před odchodem jsem se vetřela do zadní části sklípku, kde se skrývaly ty pravé vinařské poklady. :) Hrozně mě baví tyhle sudy, demižony, koštýře a další vinařské propriety. :) 

Pohled do sklepa pana Josefa (foto: Lenka)

Cestou do pokoje jsme potkali řadu dost pohroužených lidí, jednoho čůrajícího pána... a někdo (snad někdo cizí!) nám označkoval i vchod do našeho pokoje. Pak sem pusťte Pražáky a dopadne to takhle. :))

Další informace:
- sklípek s možností ubytování - Surmanovi

- Svobodná spolková republika Kraví hora - doporučují k přečtení, protože je to opravdu velká sranda :))
- oficiální stránky Bořetic
- cs.wikipedia - Bořetice, rozhledna Kraví hora, Seznam památných stromů v okrese Břeclav, přírodní rezervace Zázmoníky, ropucha zelená

Pálava V. - Sirotčí hrádek, trocha archeologie a víno :)

Dalšího dne Jirka vstal asi v šest hodin a vydal se fotit "k vodě"... :) Vznikl z toho mimo jiné krásný snímek, který je tu pod textem. Takže jsem ráda, že nebyl tak líný jako já, protože mě se teda vylézt z vyhřátého spacáku ani trochu nechtělo. :) Musela jsem přece ještě chvíli přemýšlet a hloubat. ;))

Východ slunce nad Novomlýnskými nádržemi (foto: Jirka)

Na ten den jsme toho měli v plánu víc než dost, tak nebylo radno se dlouho zdržovat a radši jsme rychle vyrazili na cestu. Nejprve jsme zamířili do obce Klentnice, která leží na úpatí stolové hory, kam jsme měli namířeno. Nicméně prvním úkolem dne bylo najít poštovní schránku a poslat domů pohledy, aby došli než se vrátíme. :)) Úkol byl úspěšně splněn, tak jsme se mohli vydat dál a kochat se opět krásným podzimním počasím. :) Jméno Klentnice naznačuje původní slovanské osídlení a je odvozeno od jména Klement.

V obci je kostel sv. Jiří, kde je po staletí umístěn zvon z hradu Děvičky (od r. 1782). Kostel pochází z roku 1582 a jeho dnešní podoba je z let 1783 - 1785. Na výzdobě kostela se podílel významný umělec sochař Ondřej Schweigel a malíř Josef Winterhalder. Barokní varhany jsou v kostele od roku 1799 a byly přeneseny ze zrušeného minoritského kostela v Olomouci.

Brzy jsme ze silnice odbočili a mezi vinicemi a špaččími plašiči jsme začali stoupat směrem k vrcholu Stolové hory. Jak jsme lezli nahoru, začal se postupně otevírat krásný výhled směrem na Mikulov.

Svatý kopeček a Mikulov v mlžném oparu (foto: Lenka)

Šli jsme po území Národní přírodní rezervace Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen. Hlavní část chráněného území tvoří Stolová hora, někdy nazývaná Tabulová, která dosahuje nadmořské výšky 458 m. Celkově dosahuje rezervace rozlohy asi 109 ha a byla vyhlášena mezi lety 1951 a 1953. Původní tři části byly spojeny v jedno chráněné území v roce 2000. Stolová hora je výrazným geomorfologickým útvarem s plochým temenem. Z vrcholu je hezký výhled na okolí - zvláště na Děvín a hrad Děvičky, na Sirotčí hrádek i na obci Klentnice. Taky jsme tu viděli opět několik kudlanek a zajímavých motýlů... ale motýlí chvíle přišla později. :)

Pohled ze Stolové hory na Sirotčí hrádek a Pavlovské vrchy (foto: Jirka)

Ze Stolové hory jsme sešli zas o něco výš... Kupodivu tu je fotbalové hřiště s perfektním trávníkem a šatnami. Docela zvláštní takhle v lese. :D A odtud cesta hned stoupala zase ke zřícenině hradu, která se tyčí na skalnatém ostrohu.

Skály (foto: Jirka)

Počátek Sirotčího hrádku (někdy zvaný Růžový hrad, německy Weisenstein nebo Rassenstein) se datuje do 13. století. Hrad vystavěli Wehingenové, pak patřil Lichtenštějnům a Ditrichštějnům, ale už od 16. století je pustý. Hrad stojí vlastně na dvou vápencových skálách, které od sebe dělí hluboká rokle, přes kterou pravděpodobně vedl most. Z hradu se mnoho nezachovalo - zbytek paláce se třemi okny a jedna ze zdí s jedním oknem.

Pod Sirotčím hrádkem (foto: Jirka)

Okolí zříceniny je porostlé především trávou a nízkými rostlinami, což se pravděpodobně dost líbí motýlům, kterých tu bylo opravdu hodně. Krom nich teda ještě další hmyzí a pavoučí druhy jako např. cvrček, křižáci atd. Kvůli motýlům jsme se tu celkem dost zdrželi, ale co, byla to krása. :) 

Dva modrásci (foto: Lenka)

Babočka bodláková (foto: Lenka)

Modrásek (foto: Lenka)

Vlastně jsme si na Sirotčím hrádku rovnou dali i obídek, protože byl jeho čas a naše břicha se začala ozývat podivnými kvílivými zvuky. :) Teda jako obědvat každý den s takovým výhledem, moc bych si nestěžovala. :)

Po obědě jsme sbalili svých šest švestek a vydali jsme se zpátky ke Klentnici. Cestou jsme se zastavili ještě na louce pod zříceninou, odkud je nejhezčí výhled na hrad a také je tak nejčastěji znázorňován. :)

Sirotčí hrádek (foto: Jirka)

Cestou do Klentnice se nám naskytl další z hezkých pohledů na Děvín a okolí... Ach jo, je to tu prostě krása vedle krásy! :)

Pavlovské vrchy (foto: Jirka)

Dále jsme pokračovali autem přes Pavlov, ale to jsme si vzpomněli, že Obecní vinotéka už bude mít otevřeno, takže jsme si udělali nucenou zastávku. :)) Pod obecním úřadem jsem toho dne objevili krásné sklepy plné výborného vína. Vystaveno tu bylo mnoho druhů červeného, bílého i růžového vína v různých cenových relacích. Aby se nám lépe přemýšlelo, které víno koupíme, dali jsme si džbánek burčáku z odrůdy Müller-Thurgau, hmmm, osvěžující! :)

Obecní vinotéka je otevřena od Velikonoc v roce 2004 a myslím, že od té doby potěšila nejednoho turistu či cyklistu. :) V nabídce jsou vína od 15 vinařů z Pavlova a okolí. Vína z oblasti Pálavy jsou vyhledávána pro svou originální ovocnou svěžest, aromatičnost a kořenitost. Pro jistotu jsme si několik lahvinek domů koupili a dál naše autíčko vesele cinkalo. :)

Sklípek v obecné vinotéce v Pavlově :) (foto: Lenka)

Namířeno jsme měli do Dolních Věstonic, malé jihomoravské obce, která je známá i v zahraničí. Všechno to začalo v době lovců mamutů a pokračovalo v roce 1925, kdy profesor Karel Absolon objevil sošku tzv. Věstonické Venuše, která spolu s dalšími nálezy obec proslavila. V Dolních Věstonicích stojí kostel sv. Michala, jehož nejstarší část pochází z první poloviny 14. století. Věž kostela je zakončena renesančním ochozem a vyzvání v ní mohutný zvon z roku 1545. 

Kostel sv. Michala v Dolních Věstonicích (foto: Lenka)

My jsem se šli podívat na archeologickou expozici, která je pobočkou Regionálního muzea v Mikulově a sídlí v budově bývalé radnice ze 16. století. Expozice je rozdělena do dvou pater. V přízemí vychází expozice z novějších objevů, jsou zde nové poznatky o vývoji člověka, je zde ukázka paleolitického obydlí, rekonstruovaný hrob tří lidí (ten skutečný byl nalezen v roce 1986 v Dolních Věstonicích) atd.

Archeologické expozice v místním muzeu (foto: Lenka)

V prvním patře jsou informace o tom, jak probíhaly jednotlivé fáze výzkumu a dokumentuje metody výzkumu. Jsou zde vystaveny informace o geologických a pedologických poměrech okolí Dolních Věstonic, o fauně a floře, která žila v dobách ledových. Dále jsou zde vystaveny kosterní pozůstatky lidí a některé z předmětů, které tito lidé vyrobili. 

Je zde samozřejmě vystavena i kopie Věstonické Venuše, která se stala symbolem Dolních Věstonic i pravěké kultury. Soška je vysoká 11,5 cm a široká 4,3 cm (v bocích :) ). Vyrobena je z pálené hlíny, zřejmě ze směsi vápence a hlíny. Originál je majetkem Moravského zemského muzea v Brně. Zajímavostí je, že cena Věstonické Venuše byla stanovena americkými vědci na 40 milionů dolarů! Při výzkumech bylo také objeveno, že se na hýždích Venuše zachoval otisk prstu asi desetiletého dítěte! :)) Na to, že tahle kráska pochází z období 29 000 až 25 000 let př. n. l., zdá se, že by se její proporce opět mohly vracet do módy. :)

"Mapa" krajiny kolem Pavlovských vrchů na mamutím klu (foto: Lenka)

Z Dolních Věstonic jsme autem jeli do severnějšího Strachotína. Cestou jsme se ale ještě museli zastavit na hrázi jedné v Novomlýnských nádrží a podívat se na vodní hladinu z jiné perspektivy. :) Z hladiny místy vykukují staré mrtvé stromy, které se tu zachovaly ještě z doby, kdy tady žádná nádrž nebyla. Působí to trochu bizarně, když mezi těmito stromy proplouvají lodě s rybáři. :)

Dolní (Novomlýnská) nádrž a Pavlovské vrchy (foto: Jirka)

Zatopené stromy mohou být ale i nebezpečné, pokud jsou pod hladinou, která je většinou extrémně nízko. Někdy dochází i k jejich odstřelům... Akorát mi teda není moc jasné, proč nádrže vlastně byly vybudovány. V létě se k rekreaci moc nehodí, protože v nich jsou přemnožené řasy a sinice a hlavně při jejich stavbě byl zničený unikátní biotop lužního lesa... No, co se dá dělat, už tu jsou a nenadělá se nic.

Rybaření (foto: Jirka)

Auto jsme nechali ve Strachotíně a šli jsme se projít podél břehu Novomlýnské nádrže. Cestou jsme ale potkali docela zajímavou ulici. :) Tedy ulici, která se jmenuje Sklepní, což mnohé napovídá. :) K rozšíření vinic v této oblasti přispěli v 16. století Novokřtěnci tzv. Habáni. Ve Strachotíně se Habáni objevili pravděpodobně v roce 1557. V Dolních Věstonicích jsou dodnes zachované Habánské sklepy, ale nejsou doklady o tom, že by Habáni hloubili sklepy i ve Strachotíně. V 17. století došlo k velkému rozmachu pěstování vína - vždyť v té době byla spotřeba vína 56 litrů na osobu a rok. :)

Jeden ze sklípků ve Strachotíně :) (foto: Lenka)

V současné době je ve Strachotíně 92 vinných sklepů a z toho je jich 87 právě ve Sklepní ulici. Ve většině sklepů se vyrábí dobrá moravské víno. Cestou kolem jsme viděli mnoho lidí sedících venku a popíjejících vínko. :) Nás si odchytl vinař Václav a nedal jinak, než že musíme ochutnat jeho burčák. Nu, proč ne... Jeho sklípek teda zrovna nepatřil k těm vyfešákovaným - dost plísně by se uvnitř našlo... No, ale co... Přesto jsme si dvoulitrový burčák odnesli a dál jsme cestou poctivě odfukovali (tedy my jsme neodfukovali, to ten burčák :).  

Sklepní ulice ve Strachotíně :) (foto: Lenka)

Ale náš původní cíl byl ještě o kousek dál - mířili jsem k jednomu zvláště fotogenickému zatopenému stromu. No, dobrá - už jsme k němu mířili jednou, hned první den, ale tehdy pro nás byl nedosažen. Ale na druhý pokus to vyšlo! :)) A musím uznat, že se to vyplatilo, protože za chvíli čekání na hezké světlo, vznikly krásné fotky zatopeného stromu s Pavlovskými vrchy.

Romantický zatopený strom (foto: Jirka)

Ovšem to nejzajímavější, co se tady událo, přišlo ještě o chvíli později. Viděli jsme netopýra!! :) Bylo to tak... Něco najednou začalo šustit v porostu kamenitých břehů, tak jsem napínala oči, abych viděla, co to je. A on to byl netopýr, šmátral svými neohrabanými křidélky a lezl na vzduch. Tak jsem k němu přišla blíž, abych si ho vyfotila... Ale asi jsem byla moc blízko, protože mi vylezl na nohavici. Až Jirka mě od něj osvobodil a potom se netopýrek vznesl nad vodní hladinu a zmizel kdesi v dálce... Asi letěl na snídani! :)

Netopýr (foto: Lenka)

Počkali jsme tu ještě do západu slunce, který byl opět ohromný a potom jsme se vydali zase zpátky do Strachotína, prošli jsme kolem sklípků až k autu a zamířili do našeho přechodného domova v malé dřevěné chatičce v kempu Merkur. :)

... západ slunce (foto: Lenka)

Další informace:

- oficiální stránky obce Klentnice, Sirotčí hrádek na www.hrady.cz, Sirotčí hrádek na wikipedii

- Obecní vinotéka v Pavlově

- oficiální stránky Dolních Věstonic, na wikipedii, archeologická expozice - část Regionálního muzea v Mikulově

- oficiální stránky obce Strachotín,