Ráno byla obloha jako vymetená, což vyloženě vybízí k nějakému výletu... Na druhou hodinu jsme měli domluvenou prohlídku sklepů v Čejkovicích, ale kam jet předtím? Měli jsme v plánu zámek v Miloticích, tak uvidíme, jak to stihneme. ;)
 |
| Ráno před bořetickými sklípky (foto: Lenka) |
Základem je ale snídaně, takže jsme nejprve podnikli útok na obchod v Bořeticích. Naštěstí nám tu místní něco nechali. ;) A dokonce si někdo zapomněl vyzvednout objednané rohlíky, tak jsme jich asi deset nebo kolik mohli koupit, super ne? :)) Snídali jsme hned před obchodem... což mě vždycky hrozně bavilo na čundrech, sednout si hned před obchod a snídat tam. :) Radši jsme si udělali malé zásoby na druhý den, protože v neděli tu otevřeno neměli a nedělám si iluze, že se tam dá sehnat někde něco k jídlu v neděli ráno. ;)
 |
| Snídaně před sámoškou :) (foto: Jirka) |
A pak jsme teda vyrazili do Milotic na zámek. Podle map je to nějakých 28 km a půl hodinky cesty. Nás ale GPSka zavedla bůhvíkam do lesa, i když jsme se ptali místních, tak do Milotic se dá dojet i přes les, no už jsme se nevraceli... Ale lesní cesty spíš připomínaly tankodrom, takže daly zabrat našim autům... Do Milotic jsme nakonec dojeli, ale docela pozdě, tak jsme tu měli asi hoďku času, proto jsme se rozhodli nejít na prohlídku, ale jít se projít jenom do parku.
K zámku se jde přes mostek, který se klene přes malý potůček Zamazaná, který je dlouhý asi jenom 6 km a vlévá se do Hruškovice. :) Jo, být zamazaná hruškovicí, to není nic moc. :)) Ale všimli jsme si plovoucí užovky v potoce a ta zamazaná nevypadala. :)
 |
| Plavající užovka (foto: Lenka) |
Na místě dnešního zámku stála ve 14. století vodní tvrz po které tu zůstal vodní příkop kolem zámku. Jako první zmámí majitelé panství jsou uváděni páni z Ronova. Na konci 16. století byla tvrz přestavěna na jednopatrový zámek v renesančním slohu. V 70. letech 17. století bylo přistavěno další patro a byly přistavěny čtyři rohové věže. V první polovině 18. století zámek prodělal dvě přestavby, kdy zámek získal barokní podobu, která se dochovala do dnešní doby. Mezi nejvýznamnější rody patřili Serényové (mezi lety 1648 - 1811) a rod Seilernů (1888 - 1945), kteří byli posledními majiteli zámku. V roce 1941 se přihlásili k německé národnosti a na základě toho jim byl zámek zabaven.
 |
| Pohled z parku na zámek Milotice (foto: Jirka) |
Za zámkem je krásná francouzská zahrada. První zmínka o zahradě je z roku 1611, ale v té době to byla jen malá zahrada, kde se pěstovala zelenina a bylinky do kuchyně. Rozdělení na zahradu ozdobnou, ovocnou a kuchyňskou je doloženo už roku 1637. Po rekonstrukci zámku a honosné sídlo přešla pozornost i na úpravu bezprostředního okolí. Plány na zahradu ve francouzském stylu vznikly z pera zahradního architekta Antonína Zinnera.
K zámku směrem do zahrady přiléhá vyvýšená terasa, z níž vede dvouramenné schodiště, ze kterého lze dohlédnout na konec zahrady. V osní části se táhne široká cesta, je tu i fontána z první poloviny 20. století s lekníny a rybkami. Kolem jsou dvě hradby z živých stromů mezi kterými je vystříhané loubí. Paráda. :)
 |
| Fontána (foto: Jirka) |
Na konci zahrady je nízké návrší a za ním jsou už stromy spíše v anglickém stylu. Jedná se o krásné vzrostlé kousky. I odsud je vidět zámek, který snad odevšad tvoří dominantu parku. Zahrada ve francouzském stylu má rozlohu 4,5 ha.
 |
| Stromy v parku (foto: Jirka) |
Z parku se dá na několika místech vejít do sousedící bažantnice... Prostory zahrad i bažantnice byly navrhovány tak, aby citlivě zapadly do místní krajiny.
 |
| Park vedle parku :) (foto: Jirka) |
Bažantice má rozlohu asi 15 ha. Prostor byl rozčleněn do několika částí, je tu sedm cest, které se sbíhají v jednom bodu. V roce 1766 tu byl postaven altánek, dále tu přibyla umělá zřícenina.
 |
| Altánek (foto: Jirka) |
Asi ve čtvrt na dvě jsme se sešli u aut, cesta do Čejkovic už byla v pohodě a vedla po silnici. :) Tam jsme zaparkovali a chvíli jsme čekali, než nás vzali na prohlídku. Ta se musí předem objednávat, alespoň ten náš vybraný termín byl docela obsazený a žádaný. :) Ve středověku vzniklo v Evropě několik řádů, které měly za úkol bojovat proti pohanům a šířit křesťanskou víru. Některé existují dodnes a změnili svou hlavní náplň, jiné v průběhu staletí zanikly nebo spíš byly zaniknuty. Mezi ty druhé patří i řád templářů, kteří po sobě v Čejkovicích zanechali rozsáhlé sklepy pro skladování vína.
Templáři se po křížových výpravách soustředili na bankovnictví a díky tomu velmi bohatli, což se samozřejmě nelíbilo panovníkům. Na popud Filipa IV. Sličného papež řád zrušil - 13. října 1307 bylo zatčeno na pět tisíc příslušníků řádu. Tento den byl pátek a od té doby se traduje, že pátek 13. nosí smůlu.
 |
| Původní vstup do templářských sklepů v Čejkovicích (foto: Lenka) |
Templáři do Čech přišli v roce 1232 a zabydleli se v Praze, Blatné, Brně, Vsetíně a i v Čejkovicích. Brzy po svém příchodu v Čejkovicích templáři vybudovali gotickou tvrz, která byla později přestavěna na zámek a stojí tu dodnes. Příhodně podmínky na jižní Moravě vnukli templářům myšlenku pěstovat tu víno, které potřebovali nejen k náboženským účelům, ale brzy s ním začali i obchodovat. Samozřejmě museli někde víno skladovat, proto založili zdejší rozsáhlé templářské sklepy - stalo se to roku 1248.
V roce 1992 byla v Čejkovicích založena stejnojmenná firma, která navázala na činnost vinařského družstva, které tu bylo založeno v roce 1936. Ale ty lahve s červeným templářským křížem určitě všichni známe.
 |
| Nové budovy templářských sklepů (foto: Lenka) |
Sklepy byly postaveny tak, aby tam projel naložený povoz tažený koněm. Původní vjezd do sklepů byl v místě dnešního vchodu do sklepa u templářských rytířů. Zpřístupněno je dnes 650 m. Sklepy jsou využívány ke zrání vína dodnes. Hrozny, které jsou používány na výrobu čejkovických vín jsou pěstovány ve dvou podoblastech - velkopavlovické a Slovácko, část hroznů je vykupována od drobných pěstitelů. Templářské sklepy tak mohou vyrábět široké spektrum vín.
Ve sklípcích se běžně můžete setkat s drobnými mincemi přitisknutými na vlhký mech, kterým jsou porostlé stěny sklepení. Dávají se sem na památku a aby se sem člověk ještě vrátil. :) No, do čejkovických sklepů jsem jí nenalepila. :) Škoda, že už neplatí haléřové mince, ty na stěně musí držet lépe než koruny či dvoukoruny. :)
 |
| Penízky na stěnách sklepení (foto: Lenka) |
Tyto sudy jsou vyráběny každých deset let na památku výročí založení sklepů. Ten poslední vyrobený je z roku 2006 (je to ten na fotce vpravo)... a další bude v roce 2016. Jinak sudy jsou tu dubové a barikové... barikové sudy jsou vypalované a na zrání vína mohou být použité jenom třikrát. Víno pak získá zvláštní chuť, používá se pro těžká červená vína.
 |
| Staré sudy (foto: Lenka) |
V historických sklepích zraje 350 tisíc litrů vína, v moderních budovách je to dalších na 6 milionů litrů... Ale nejzajímavější je zamčená část starých sklepení, kde jsou uchovávána archivní vína, která se nejčastěji prodávají na dražbách.
 |
| Archiv u sv. Urbana (foto: Lenka) |
Na prohlídce a námi byla milá starší průvodkyně, která nám na konec dala ochutnat několik vzorků vín. Určitě mezi nimi bylo Ryzlink rýnský, Tramín červený a Sauvignon, které jsme si pak i koupili a odvezli domů. :) Jenom mě malinko štvalo, že se muselo honem honem mít, protože sem měla namířeno další skupina návštěvníků... Ale co se dá dělat, byznys je byznys. :) Ochutnat jsme dostali také barikové víno, musím říct, že bylo dost zvláštní... Ano, zvláštní je to pravé slovo, jinak to vyjádřit neumím. Ale možná je to tím, že moc nemám ráda červené víno. :) Ale stejně bych chtěla vínu rozumět... což nerozumím. :)
 |
| Degustace vína (foto: Lenka) |
Při degustaci na naši bezpečnost dohlížel rytíř. Možná ale měl dohlížet dřív - abych něco snědla, než jsme šli degustovat. :)) Alespoň ale bylo veselo! :)
 |
| Rytíř :) (foto: Lenka) |
Hlad jsme ovšem měli všichni, tak jsme se vypravili do jediné hospody, kde se vařilo... Je to vůbec možné, když Čejkovice mají asi 2500 obyvatel? Cestou jsme se ještě kochali zdejšími krásami. Nemohli jsme minout kostel sv. Kunhuty, o kterém byly první zmínky už z roku 1269 a byl také založen řádem templářů. Po třicetileté válce přišli do Čejkovic jezuité, kteří se začali starat i o kostel. Koncem 17. století kostel vyhořel, ale brzy byl postaven znovu. V roce 1700 byla přistavěna věž s hodinami, ale už za pět let byl kostel vypálen uherskými povstalci. V roce 1727 byl kostel znovu dostavěn, ale asi za padesát let opět vyhořel, v 80. letech postaven znovu, ale byl bez věže. V roce 1890 byl kostel rekonstruován, byla mu dána pořádná střecha a přibyla i věž, která v současné době měří 42 m. V srpnu 1994 byly vysvěceny tři nové zvony zasvěcené Panně Marii, Cyrilovi a Metodějovi a nejmenší je zasvěcen sv. Václavu. Dveřmi jsme nakoukli i dovnitř a interiéru kostela dominuje oltář s obrazem sv. Kunhuty od víděňského malíře Karla Madjera.
 |
| Kostel sv. Kunhuty v Čejkovicích (foto: Jirka) |
Pak už jsme schvácení hladem dorazili do hospody. :) Noo, že v té hospodě ale měli výběr... Sníst by se dala česnečka a ještě jeden poživatelný druh polévky měli... A pak kuřecí kousky gyros a smažák. Víc bych si nevybrala! :) Nakonec jsem si dala klasiku - smažený sýr s hranolkama a tatarkou a bylo. A ještě jsem dobře udělala, kuřecí kousky gyros byly prý ochuceny divným kořením a moc dobré to nebylo. Na smaženém sýru naštěstí nic nezkazili. ;)
 |
| Smažááák :)) (foto: Lenka) |
Aby toho nebylo málo, rozhodli jsme si dopřát hezké zažití po jídle a jeli jsme se trochu provětrat na bobovou dráhu. Náhodou jsme ji zahlédli první den, když jsme se byli projít po okolí Bořetic, tak jsme jí museli vyzkoušet. :) Bobová dráha v Němčičkách byla otevřena v květnu 2010. Dráha je dlouhá celkem 825 m (z toho sjezd je 633 m), převýšení dráhy je 57 m.
 |
| Bobová dráha v Němčičkách (foto: Lenka) |
Na trati je pět zatáček, čtyři terénní zlomy, jedna zatáčka 360° a jedna dokonce 720° - to je ta poslední nad vodní hladinou rybníka. :) Rychlost je regulována na maximálních 40km/h... ale i tak to tu pěkně svištíííí. :))) A fotit se tu opravdu nedá, protože během jízdy nevíte, kde je vlevo a kde vpravo. :))) Všichni jsme si to párkrát sjeli, byla to sranda a na odreagování naprosto super. Malinko to ale leze do peněz - jedna jízda na jednoho vyjde na 60 Kč. Ale co, byli jsme na dovolené, přece. :)
 |
| Jedééém (foto: Lenka) |
V Bořeticích jsme byli asi tak za pět minut, protože jsou hned za kopcem. Když jsme vystoupili, šel akorát kolem malý průvod a někteří na sobě měli zelené pláště, které na zádech měly napsáno "in vino veritas" ... Svatá pravda. :)
 |
| (foto: Lenka) |
No nejsou ty Bořetice takhle v podvečer krásné? :)
 |
| Podvečerní Bořetice (foto: Lenka) |
Chvíli jsme si orazili na pokojích a večer jsme se vydali posedět do sklípku, kde pro nás byl připraven program v podobě jídla a povídání o víně. ;) Nebyli jsme tam sami, byly tam s námi ještě další dvě skupiny lidí. Trošku hlučnějších, alespoň ale byla sranda. :)) A hned, jak jsme přišli, přistála nám na stole lahev Veltlínského zeleného. ;) A za chvíli některým z nás přišlo prasátko, já jsem teda jenom ochutnávala, ale bylo vynikající! :)
 |
| Prasátko :) (foto: Lenka) |
Pak se zábavy ujal majitel sklípku - pan Václav Surman a byla to sranda největší, nejprve nás uvedl do problematiky... Že jsme ve Svobodné spolkové republice Kraví hora a nejprve jsme se dozvěděli něco o jejím založení a o pravidlech, která jsou vepsána přímo do ústavy. ;) Na tomto místě dovolte, abych zde uvedla několik článků z ústavy... Zbytek je v odkaze pod článkem. :)
- Čl. 4. - Veškerá moc v republice patří vinařům. Všichni vinaři jsou si rovni. Vinař je povinen bránit svůj sklep a vinohrad do poslední kapky vína. Vinařem je ten kdo má klíčky od sklepa. Dětem a starým babám klíče od sklepa nepatří. Vinař je povinen nosit klíče od sklepa stále u sebe. Vinař vinařovi zavdává jen to nejlepší víno. Kdo zalomí koštýř nesmí týden do sklepa.
- Čl. 5. - Žádný vinař ani občan republiky nesmí bečet, když dostane nějaků po hubě. Žádný nesmí ve sklepě frflat, že nepije. Kdo by ve sklepě zpíval jinačí písničky než o víně bude zavřený o suchém chlebě a vodě s nejškaredší babů z dědiny v obecním sklepě tak dlouho, dokud se nenaučí zpívat o víně.
- Čl. 6. - Každý návštěvník sklepa, ať mladý, starý, domácí nebo přespolní musí být řádně oblečený. Nikoho tam nechceme vidět v roztrhaných gaťách, vytahaných teplákách, ve špinavé košeli, nebo ve špinavých gumákách.
- Čl. 7. - Žádný návštěvník sklepa nesmí zbůhdarma šantročit s vínem. Kdo bude přistižen, že ho rozlévá po zemi, sobě na košelu nebo si v něm namáčí pazůry, bude uvázaný na Vinckově náměstí ke slůpu tak dlouho dokud neslíbí, že to víckrát neudělá. Potom dostane po hubě a pošle se dom.
Do sklípku jsme přišli čistě oblečení, takže článek 6 jsme snad neporušili. :) A asi jsme ani nezpívali jinačí písničky než o víně, protože žádný náš muž nikde s cizí babou zavřený nebyl... Ani jsme nikdo nedostali po hubě... Prostě jsme se slušně chovali. :)) A dokonce jsme ani s vínem zbůhdarma nešantročili - i když pro pár z nás to bylo docela těžké. Zvlášť v tom rychlém sledu, se kterým nám bylo víno naléváno. :) Jo, já jsme jednou strčila do skleničky pazůru, protože jsem tam měla mušky. :)) Rychle za sebou jsme degustovali Ryzlink vlašský, Ryzlink rýnský, Rulandské šedé, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe, André, Frankovku z barikového sudu a konečně Cabernet Sauvignon. Vyvrcholením bylo portské, které je silnější než jiné víno a je to způsobeno tím, že je dolihované. Škoda jenom, že všude se více ochutnává červené, já mám radši bílé. :)
 |
| Sklípek u pana Surmana :) (foto: Lenka) |
A pak se pilo a jedlo... a jedlo a pilo... a tančilo. A jedlo, jedlo, tančilo a pilo a jedlo a pilo... Také jsme se mohli jít podívat do druhé části sklípku, kde neúřaduje konzumace vína, ale jeho výroba. :) Chvíli jsme si povídali společně s panem Surmanem, nalepili jsme si mince na stěnu sklípku... Ta moje teda spadla, tak nevím, co to znamená. Já bych se sem teda ráda vrátila. :)) I přesto, že jsem večer moc dlouho neposeděla, protože se mi chtělo spát. :) Nicméně to byl prostě hodně povedený večírek. :))
Další informace:
